autor: Áďa
S příchodem Daimona do jejich bytu, jako by se Billovi obrátil život totálně vzhůru nohama. Ale směrem k lepšímu. Byl ze štěňátka absolutně nadšený, vydržel si s ním hrát celé hodiny, vytrvale hlídal, kdykoliv pejsek potřeboval ven. A jak se mu to dařilo, první loužička se drobečkovi povedla až po čtyřech dnech.
Samozřejmostí bylo, že hned druhý den, poté, co se trošku rozkoukal, si Daimon pro sebe zabral gauč, aniž by ho jakkoliv zajímalo, co si o tom myslí jeho majitelé. Svůj pelíšek, tak jako kožešiny na zemi, které byly speciálně pro něj, to všechno zarytě ignoroval. Proč by měl ležet sice na měkkým, ale na zemi, když může ležet na gauči? Jeho předkové měli v minulých staletích na šlechtickém dvoře rozlehlou postel s nebesy, speciálně pro ně, tak proč by si neměl udělat pohodlí?
Prvních pár dnů se tedy ještě bez problémů spokojoval s gaučem (Bill byl naprosto unešený tím, jak se ten prcek nemotorně sápal nahoru i dolů), po týdnu už ale bylo jasné, že rozlehlé letiště dvojčat je prostě jeho a kluci tam můžou spát každý jen na své straně, a to ještě na ploše v řádech pár decimetrů čtverečních, zatímco pan barzoj se pohodlně rozvalil na celou plochu obou matrací, a když se k němu někdo pokusil přiblížit až moc blízko, málem mu protahujícími se pracinkami vyšťouchnul oko. Tvořil tak mezi nimi dokonalou antikoncepční hradbu, a když si Bill jednou dovolil ho doopravdy z postele vystrnadit, aby si tam s Tomem mohl taky jednou užít chvíli soukromí pod peřinou, tak se pan pes urazil a odkráčel do obýváku, kde chvíli trucoval na gauči.
Po chvilce se pokusil vrátit, a dokonce packou zaškrábal na zavřené dveře, ale když mu odpovědí byly akorát přidušené steny, tak se zlobným zavrčením odpelášil ke koupelně. Protáhl se škvírou mezi nedovřenými dveřmi a futry, z poličky jen kousek nad zemí vytáhnul Billovu oblíbenou žehličku na vlasy, spokojeně odklusal na gauč a dal se do práce. Takže když se rozesmátá dvojčata objevila v obýváku, našla akorát šťastně se tvářící, ocáskem vrtící štěně, kolem něhož se válely kousky plastu, překousané elektrické šňůry a všeho, co kdysi bývala krásná, velmi kvalitní a drahá žehlička.
Avšak krom zvýšeného hlasu a jemného zatahání za chlupy ho nijak potrestat nemohli. Barzojové jsou totiž hodně bázliví, a pokud by jednou dostali výprask, už by se majitele do konce života báli, a to Bill nechtěl. Holt se musel překonat a radši odejít do kuchyně. Tom ho následoval, čímž nechali Daimona naprosto samotného. A to se pejskovi nelíbilo, přepadl ho stesk. Pomalu doťapkal až do kuchyně a když se usadil Billovi u nohou a upřel na něj srdceryvný výraz, zpěvák neodolal, sklonil se k němu, začal ho vymazlovat a nějaká žehlička tím pádem už dávno byla zapomenutá.
Tom, jak vyhrožoval, tak tomu i dostál. Sice pejska občas pohladil nebo na něj promluvil, ale odmítal s ním chodit ven a nebo Billovi jakkoliv pomáhat s výcvikem. Taky si teda o téhle rase něco načetl, aby se neřeklo, a pak už jenom, sedíc pohodlně v křesle, pobaveně Billa sledoval, jak se snaží Daimona naučit těm nejzákladnějším povelům, z devadesáti procent marně. Bill měl sice, nezvykle na jeho osobu, se štěnětem svatou trpělivost, ale stejně svatou trpělivost měl i pejsek ve svém rozhodnutí dělat si jen to, co uzná za vhodné. Když usoudil, že by si na Billovo Sedni! jakože teda na chvíli sednout mohl, tak to byl spíš zázrak. Většinou jen stál, mimo Billův dosah, spokojeně vrtěl ocáskem a se zájmem a hlavičkou mírně na stranu bedlivě pozoroval, o co se to ten páníček jakože vlastně snaží, považujíc přitom Billa na všech čtyřech za něco až příliš vtipného a hravého na to, aby to mohl brát vážně a poslouchat ho.
Ale trpělivost nakonec přináší své plody, a tak po třech týdnech (během nichž se Daimon neskutečně vytáhnul do výšky, ačkoliv byl teď „jenom“ zhruba v půlce své dospělácké výše) s ním Bill mohl vyrazit na procházku, aniž by mu pejsek divokým pobíháním a cukáním vylamoval ruku z ramenního kloubu. Povel sice musel opakovat třikrát, ale napočtvrté si Daimon vzorně, s hrdým a nadřazeným výrazem milostivě sedl, a ihned přitom směřoval svůj dlouhý špičatý čumák k Billově kapse, přemítajíc, co za to dostane za dobrůtku.
„Tak je hodný Daimonek,“ drbal ho Bill za ušima. Povedlo se mu přemluvit dokonce i Toma, aby se s nimi vydal na procházku do parku. Sice byly všude hromady sněhu, ale Daimon si měl aspoň s čím zablbnout, a v parku nikdo nebyl, takže se mohli kluci alespoň chvílemi k sobě tulit víc, než by mezi sourozenci dovolovaly mravní zákony.
Aby se štěně vydovádělo, pustil ho Bill na volno. Věděl, že Daimon neuteče, na to byl pořád ještě příliš velký strašpytel, aby se vydal na nějakou procházku sám. Využil volné chvíle a vtisknul drobnou pusinku na Tomovu mrazem zčervenalou tvář.
„Tak moc tě miluju, Tomi… tak moc,“ špitnul a odpovědí mu bylo něžné objetí, než se vydali dál.
„Já tebe taky, broučku… dokonce i na tu černou potvoru si začínám zvykat,“ dodal to, co v posledních dnech proti své vůli shledával pravdou.
„Není to potvora, ale aristokrat!“ opravil ho hrdě Bill a výchovně ho plácnul přes zadek, což ale přes vrstvu jeho rukavice a Tomova kabátu nebylo ani cítit.
„Je to mrcha a basta!“ stál si Tom za svým, ale v očích se mu přitom rozsvěcovaly škádlivé hvězdičky.
„Není!“
„Je!“
„Není!“
„Je a je a je!“
„Není, je to můj mazlíček!“
„To jsem já.“
„Ale i Daimon.“
„Chtěl jsi říct ta černá tlama.“
„Nechtěl, chtěl jsem říct můj urozený princ!“ vztekal se Bill, ovšem ne opravdu ve zlém, i když to zlobení se rozhodně mělo daleko k tomu, aby to bylo jen tak naoko.
„To jsem ale já,“ ujistil ho s úsměvem Tom.
„Nene! Ty nemáš čtyři nohy, protáhlou hlavinku a-„
„… a tak malýho šulína, žejo?“ rozesmál se Tom, zatímco Billův obličej nabíral červený odstín rychlostí blesku.
„Ty ale!“ odfrknul si, sebral veškerou svou sílu a mocným drcnutím do ramene povalil své dvojče do závěje.
„To bylo podlý, ty pískle!“ vyjekl Tom, ale než se stačil zvednout, Bill si mu kleknul na břicho a začal ho bleskurychle zahrabávat pod sníh.
„Vole, to studí!“
„Nemáš o Daimonkovi říkat, že to je mrcha a bestie a tlama a kdovíco ještě!“
„Smeták! Naklonovanej pakůň zkříženej s mopem! Čokl baskerwillskej!“
Vzápětí svých slov zalitoval, když se mu sníh dostal až do krku. Zakuckal se, marně se snažíc zvednout nebo alespoň oklepat zasypaný obličej… Když vtom na obličeji pocítil nádherné teplíčko. Trošku zamrkal, jen aby spatřil, jak mu dlouhý černý čumáček oňufává nos a tváře, a zahřívá je přitom svým teploučkým jazýčkem.
Neodolal, a když Bill konečně s vítězoslavným úšklebkem vstal a dovolil tak Tomovi se zvednout, první, co udělal po oklepání sněhu, bylo to, že Daimona objal kolem útlého krčku.
„No vono se to nezdá, ale možná nakonec z tebe přece jen něco bude, vypadá to na záchranářskýho psa, co hledá zasypaný lidí. Ale mám obavy, že kdyby ti dali kolem krku soudek rumu, tak ti to zlomí vaz.“
Bill byl natolik perplex z toho, že Tom Daimona objal, že skoro ani nepostřehl poznámku o lámání vazu. Jen kulil oči a měl z toho, co vidí, náramnou radost.
„Sluší vám to spolu… moc,“ vydechnul tiše.
„Ale ne… tobě to s ním sluší víc,“ zavrtěl Tom hlavou a krapet se uzarděl.
„Oběma nám to s ním sluší,“ šeptnul Bill a sednul si k těm dvěma na bobek. Okamžitě vyfasoval dva hudlany. Jeden na jednu tvář od Toma, druhý na druhou tvář od pejska. Neodolal a začal se pobaveně chichotat, tak vtipná mu tahle situace přišla.
„A stejně vás miluju oba dva, i když mě někdy občas pěkně serete, oba!“ prohlásil, čímž dosáhnul toho, že Tom a Daimon se na sebe navzájem podívali, jako by přemýšleli, jak to Bill vlastně myslí. Chvíli na sebe koukali a pak se unisono podívali na Billa.
„No moc nekoukejte, myslel jsem to vážně! A jdeme domů, už mi začíná bejt kosa.“
Sehnul se k Daimonovi, připnul mu k obojku vodítko a pak se omluvně zadíval na Toma.
„Na tebe vodítko nemám…“
„No ale to je chyba,“ namítnul Tom. „Co když ti někam uteču?“
„Nikam!“ zavelel ostře Bill a pevně ho chytil za jeden z copánků. Chytil ho nevědomky tak silně, až Tom usyknul.
„Jau, nemusíš mě tak tahat! Pokud vím, tak já jsem ti žehličku nerozkousal!“
Bill na něj zůstal chvíli koukat, než mu došly souvislosti, a pak se zvonivě rozesmál.
„To máš pravdu… hodný Tomík, volno!“
Tom, aby ho pobavil, měl v úmyslu vystartovat sprintem. Jenže neodhadl, jak moc velkou překážkou bude čerstvě napadaný sníh, a místo divokého běhu se rozplácnul jak čerstvě přejetá žába přímo před Billa. Jen tak tak to bylo, že mu Bill nešlápnul svým klínovým podpatkem do obličeje, a Daimon po něm okamžitě skočil a začal ho packovat.
Domů se nakonec dostali sice až za hodinu od doby, kdy Bill oznámil odchod, ač běžně cesta trvala deset minut, ale o to víc si při chůzi užili srandy. A to bylo to hlavní. Zasmát se upřímně, od srdce a mít pocit, že jste tím nejšťastnějším člověkem pod sluncem. Ten pocit totiž může vzápětí kdokoliv nebo cokoliv pokazit a krásné emoce se rozplynou jako led na slunci…
Bill ze spaní nespokojeně zamručel, když ho začaly budit rytmické vibrace. Převrátil se na druhý bok, ale když to neustávalo, pootevřel spánkem zalepené oči, aby zjistil, že ten nelibý zvuk vydává Tomův mobil. I Daimona to probudilo. Tak jako jeho páníček, i on se převrátil na bok a v rámci protáhnutí se vrazil svou packu do Tomova obličeje, což kytaristu probudilo.
„Ježiš co je, ty hovado… Bille, srovnej si toho zmetka…“
„Tak napřed vypni ten mobil, kdo by v tom kraválu mohl spát? Pak se div, že mi budíš psa.“
„Co? Jakej mobil? Jo tohle…“
Až teď zaregistroval vibrace svého mobilu. Hmátl po něm a skrz ospalky zaznamenal nějaké číslo. Neznal ho, ale ani se mu nechtělo pátrat, kdo to je. Zmáčkl tlačítko pro příjem hovoru.
„Ano?“ zahučel ospale.
„Tome… to jsem já,“ ozval se hlas na druhé straně. Hlas, který by poznal za každých okolností, hlas, který tak bytostně nenáviděl, protože právě vlastník toho hlasu mu zničil život, jemu i Billovi. Na to, aby ten hlas však rozpoznal, bylo pro něj už příliš pozdě, poznal jen, že to mluví nějaká ženská. Co vlastně ženská… Najednou mu to v hlavě začalo šrotovat. Zná ho, ten hlas, zná! Ale to přece nemůže být –
„Ty?!“ zahučel udiveně. Už chtěl, byť v zajetí polospánku, vymyslet nějakou nadávku, protože si začínal uvědomovat, že tohle je od ní nehorázná drzost, ozvat se mu potom, co všechno mu způsobila, ale ona ho přerušila.
„Nevolala bych ti, kdybych nemusela,“ zavrčela skoro až pohrdlivě. „Jenže…“
Její hlas se náhle změnil v až příliš vážný, zatímco Bill na Toma ospale mžoural.
„Tome, já… čekám naše dítě.“
autor: Áďa
betaread: Janule
Ádi, musím přiznat, že jsem se na tento díl moc těšila…
Můj koment bude asi trošku delší, protože jsem četla pár dílů za sebou. Zkusím to nějak shrnout, ty určitě pochopíš.
Když byli Billí a Tommy od sebe a jediné, co Tommy o Billovi věděl, bylo to, co měl v poslední sms…moc se mi líbila zmínka o tom, že jsi napsala, že Tommy si je jistý tím, že Bill žije. Cítil to. Opět je tu zdůrazněno to jejich pouto, to, co ve tvých povídkách tolik miluju. Skoro jsem měla o Tommyho strach, když tak zhubnul a měl kruhy pod očima. Normálně jsou od sebe k nerozeznání, když nemá Bill make-up a jsou nedejbože z profilu. Nebýt práskače piersu ve rtu, nepoznám, je! Úsměv do tváře jsi mi vehnala, když jsi popisovala Billyho šťastné nakupování na Vánoce, balení dárků a láskyplnou intimní dohru… Zalily se mi oči nad stromečkem, kde byl košík s přáními od dětí z děckých domovů. Mrazilo mě při čtení, když Tommy s Billem vždy jedno psaníčko vytáhne a přání splní. Tentokrát splnili přání nejen kluci, ale stromeček splnil to jedno nejkrásnější přání jim dvěma – Bill s Tommym se setkali a Billí dal Tommymu znovu šanci. A překrásný okamžik? GITI si přeje kytaru a Tommyho GIBSONKA dostala nového majitele. Jestli cítím někdy extázi, pak v momentě, kdy si představím Tommyho s kytarou. Není nic krásnějšího. Tohle miluju. A Tobi? Dostal koníka 🙂
Samozřejmě mě dostávalo dovádění kluků ve sněhu, když jeli za Simone s Gordonem a ti hafani.
Nad orámováním očí jsem už taky přemýšlela, nenávidím to věčné malování linek a bez nich já ven nevyjdu… Že bych to udělala jako Bill? No, když už budu mít piers, tak ty linky se s tím svezou…
Teď Katy nechápu – být na jejím místě, jsem nejšťastnější ženská na světě, že je otcem mého baby Tom Kaulitz a ne se kácet k zemi.
"Dům to snad přežije"… okvětní plátky růží, saténové povlečení, vana – já se tady div nerozpouštím. Tommy je takový romantik.♥ A z mucínka jsem dostala záchvat smíchu. Kdybys ho, Rádi, nazvala třeba dělem, tak jo… tak tohle je pomalu na diskuzi. Ale já už vím, jak to myslíš. Bill má mucínka, protože pořádné dělo má Tommy. Jo, máš pravdu. U jejich intimního rozhovoru jsem se červenala, ačkoliv jsem stejně stará jako Katy, ale když se k tomu Bill tváří jako andílek… to se nedá! 🙂 Je mi ale trošku líto, že jejich vytouženou chvíli zkazil požár.
Fyzikální teorie o tření 2 těles – skoro bych Billovi dala za 1!A Tommy jako přísný zkoušející z anatomie – co mi leze do zelí? A co že vzniká třením? Vzrušení? A co, že je tuhle zimu in? Uteklo to nejen Billovi, koukám!♥
Daimon – celočerné zvíře. Jé a jak Tommy neodolal a pohladil to černé klubíčko. Já ale stejně miluju toho jeho ohaře!
Daimon ignoruje pelíšek? Škoda, že ta antikoncepční hradba pana barzoje neplatila v případě Katy! Urozený princ – nádherné přirovnání, ale k tomu Tommymu. A když Tommy Daimona objal – já věděla, že roztaje! Co když Tommy někam uteče… třeba za Katy. Já to tušila, už v jednom z prvních komentů…
Ale zasmála jsem se od srdce nad Tommyho pádem a packováním Daimona.
"Naše dítě"…a je konec! To je zlé…
Všude jen černá: takže nejen linky a piers, je rozhodnuto – příště místo Ondiny bude nick Morena a basta.
Ádi – přečetla jsem "Prosím…ne!" Nádherná povídka, tleskám!!!♥♥
A je to tady, ta poslední věta mi úplně zkazila náladu =( Co otravuje, potvora? Taková sobecká mrcha dítě stejně nechce, tak proč nejde na potrat a není zticha? Snad ji nenapadlo, že by na dítě Toma ulovila a skončili by jako jedna šťastná rodinka….U ní je všechno možné =(
Ale to dovádění všech tří kluků xD ve sněhu bylo skvělé, úplně jsem to viděla před sebou xD A ty Billovy povely, prý "Tome, volno" xDDD Už vidím, jak bude Tomi večer loudit a Bill mu zavelí "Tomi, pohov" A Tom na to "Já mám ale pozor" xDDD
A ta antikoncepční bariéra v podobě Daimona to dorazila xD
Dnešní díl mě fakt pobavil, myslím, že ten příští už tak zábavný nebude…
[1]: Ondi, ty jedeš…xDDD
[3]: Hlavně, aby mi to odpustila Áďa. Já si nemohla pomoct, když je to tak krásné, no… a nesměj se! xD Podobné výlevy jsem měla u Prosím…ne!
[4]: Já se nesměju, já tě obdivuju, že se dokážeš tak krásně rozepsat =)
A myslím, že Áďa to určitě ocení =)
[5]: Bojím se, že si Áďa řekne, že jsem ukecanější jak Bill… :)))
[6]: Takový člověk se ještě nenašel xDDD
jééé holky, prominte, že nereaguju, já byla mimo net 🙁 no teda, nad komentem Ondiny mi lehce poklesla čelist 🙂 ale co do užvaněnosti ve srovnání s Billem si teda troufám oponovat, že užvaněnější jsem já – vyzývám tě na souboj 😀 Radka.P.369@seznam.cz a tam buduuuu 😀
no každopádně z komentů mám neuvěřitelnou radost, a teda přemýšlím, že vám dvěma poctivým komentátorkám asi stvořím speciální jednodílku jako dáreček 🙂
Ádi, prosím tě, ty se za nic neomlouvej. Já jsem netušila, že můj koment bude takový román. Když jsem to viděla, chtěla jsem to smazat!! :)))) Jak ale, že? A já koukám, ty jsi napsala svůj mail? Teda nemůžu mluvit za Janičku, ale já jsem poctěna, že ho znám…♥ A co se souboje týče – opět, Janča se určitě také vyjádří, ale já autorka nejsem a ani bych si netroufla se "utkat" s někým tak výborným a výjimečným, jako jsi ty, Ádi. Tvá slovní zásoba, slovní spojení, přívlastky – to mluví za vše! Jedna velká paráda.♥ Je jasné, že tvé povídky budou mít věrného čtenáře…♥
[9]: neneeee, já to nemyslela jako nějakou rivalitu v povídkách 😀 já jen, že když se rozmluvím, tak se obávám, že mi Herr Kaulitz junior nesahá ani po kotníky 😀
[10]: Ádi, až budeš psát zase nějaký nádherný příběh (jako, že já se chystám opět na "týden s Áďou", tentokrát u Chaosu), že tam zase nějak nakombinuješ Tommyho s kytarou…. plošííím 🙂 *pohled štěněte* Já tyhle chvíle prostě milujuuuu♥
O to víc, když dokážeš ty věty obohatit těmi nádhernými přívlastky. Vždy tvé povídky čtu jedním dechem a doteď je mi strašně líto, kolik jsem jich propásla. Ale já to doženu!!!!
A mladší Kaulitz se má nač těšit – tento souboj bych nechtěla propást za žádnou cenu. Musíš být bezva, protože i Billí je!♥
[11]: ok, pokusím se, až mi to vyjde časově 🙂
Bylo to krásné. Líbí se mi tvůj styl psaní a tvé povídky. Vždy je v nich něco zajímavého a upoutávajícího. Líbí se mi, jak Tom věčně protestuje proti tmu psovi, já bych na tom asi byla podobně a tohle plemeno si nepořídila, ale to je věc názoru. Asi nedokážu napsat tak dlouhý koment jako Onďa no. Ale snad tenhle pidižvík bude stačit. Bylo to vážně skvělé.