autor: Vanity
Billa probudila vůně čerstvé kávy a malinového koláče. Mámina specialitka. Otevřel oči a zamžoural do šera, venku už se stmívalo. Simone tancovala po kuchyni a připravovala večeři. Bill si dal pomyslnou facku. Dneska přeci měl přijet zástupce z Berlínské univerzity, aby se osobně seznámil s Billem, jeho prospěchem a jeho prací. Psalo se to v dopise, který přišel do školy. Úplně na to zapomněl. Koukl na nástěnné hodiny a malinko se uklidnil, bylo teprve šest a on měl přijet v půl osmé. Měl by to stíhat bez problémů.
„Mami…“ ozval se a posadil se. Snažil se moc nehýbat, aby nevzbudil Toma. Moc dobře věděl, jak bývá nerudný, když jej někdo probudí.
Simone vykoukla z kuchyně a usmála se.
„Může na tu večeři zůstat i Tom?“
„Samozřejmě, přeci bychom ho nevyhodili. Jen si bude muset dávat pozor na jazyk,“ přitakala Simone a znovu se pustila do loupání brambor.
Bill se pousmál. Avšak netušil, jak bude Tom na tu večeři reagovat. Příliš živě si pamatoval, jak se na něj Tom rozkřičel, že už s ním být nechce, že se jej konečně zbaví.
Malinko do Toma strčil, ale nemělo to žádný účinek. Jak by taky mohlo, Tom spal tvrdě. V noci nemohl spát a nyní jej únava přemohla. Bill chvíli pozoroval matku v kuchyni, aby se ujistil, že je doopravdy zabraná do příprav velkolepé večeře. Teprve pak se sklonil k Tomově tváři a otřel své rty o jemnou pokožku. Tomova líčka byla zčervenalá spánkem. Byl roztomilý. Malinko se zavrtěl a zabručel, ale spal dál. Bill se pro sebe usmál. Znovu zkontroloval matku, a poté se znovu nahnul k bratrovi a vtiskl mu jemný polibek na nos.
„Bille, jdu do sklepa!“ zahulákala Simone a bouchla se sklepními dveřmi. V tu chvíli se Tom prudce posadil na pohovce a vyděšeně zíral okolo sebe.
„Tomi.,“ zamumlal Bill a jemně položil ruku na bratrovo rameno. Oslovený se otočil a oči se mu nebezpečně zúžily.
„Co je?“
„Tome,“ povzdychl si zklamaně Bill a svěsil hlavu mezi ramena. Tom se zamračil. Rozhlédl se okolo sebe. Byl přikrytý stejnou dekou jako Bill a ležel s ním až doteď na jedné pohovce. Copak to nebyl jenom sen? Pomalu nadzvedl Billovu tvář a chvíli se díval do jeho smutných očí. Byl zmatený a nemohl se rozpomenou, zda „to“ opravdu bylo skutečné. Jen velmi jemně Billa pohladil po tváři, čekal odezvu. Bill pookřál a na jeho tváři se rozlil milý úsměv. Tom si oddechl a pousmál se.
„Nebyl jsem si jistý…“ zašeptal.
Bill se k bratrovi okamžitě přitulil a zabořil nos do jeho vlasů. Byl zpátky. Pousmál se do horké kůže a vtiskl na ni něžný polibek. Poté se malinko vzdálil a dlaněmi pohladil Toma po vystouplých lících. Nechal své ruce na jeho tvářích a polibek věnoval jeho rtům.
Tom se musel znovu usmát. Už ani nepočítal, kolikrát se prostě musel usmát. Když byl s Billem, bylo všechno jiné.
„Tomi,“ ozval se Bill tiše, bylo načase oznámit Tomovi dnešní návštěvu.
„Poslouchám.“
„Dnes přijede nějaký profesor z Berlínské univerzity, chce mě poznat osobně,“ řekl a podíval se do kuchyně. Matka se vrátila ze sklepa s košíkem plným zavařenin.
Ticho.
„Tomi,“ oslovil bratra opatrně a odvážil se podívat se mu do tváře. Tomova tvář byla zachmuřená a zklamaná? Bylo to možné?
„Takže skutečně odjedeš?“
„To ještě nevím, musím udělat přeci přijímačky. A ty nejsou zrovna lehké. On sem jede jen proto, že jsem nejmladší student, kterému nabízejí stipendium,“ vysvětloval Bill. Nechtěl, aby to bratr špatně pochopil.
„Okay, budu mít večer vlastní program,“ řekl Tom a zvedl se z pohovky, shodil ze sebe kostkovanou deku a odešel do patra, aby se mohl zavřít ve svém pokoji.
„Já myslel, že bys tam mohl být se mnou…“ špitnul Bill do prázdného obýváku.
* * * * *
Bylo skoro deset hodin večer, když Tom dorazil domů. Nevrlý a zachmuřený jako obvykle. Odkopl boty stranou a ledabyle pověsil bundu na věšák. Na matčino volání z kuchyně, kde byla slyšet tekoucí voda, nereagoval. Nejspíš myje nádobí po té slavné večeři, pomyslel si a zamířil rovnou do koupelny. Neměl ve zvyku zamykat se a i tentokrát to neudělal, tam kde stál, tam nechal ležet veškeré oblečení, co bylo cítit kouřem, a zavřel se do sprchového koutu. Pustil na sebe proud horké vody a blaženě přivřel víčka. Nastavil svou tvář a rukama se zapřel o dlaždice. Byl unavený.
Bill seděl ve svém pokoji, nohy schované pod dekou. Zapnutý počítač ležel nečinně před ním a on se díval do prázdna. Celý večer se cítil nesvůj. Profesor Zennetski byl velice přívětivý starší pán. Billova díla, které Simone hrdě vystavovala, neskrytě obdivoval. Bill však nedokázal vykouzlit na své tváři upřímný úsměv, místo něj mu na tváři pohrával děsivý úšklebek, který měl všechny jeho obavy o bratra zamaskovat. Profesor prohlásil, že až přestane být tak strnulý, bude mnohem lepší umělec. Kdo ví? Třeba měl ten prošedivělý stařík pravdu. Černovlásek zatřásl hlavou, nechtěl teď přemýšlet nad tou večeří, stejně si polovinu z toho vůbec nepamatoval. Znovu se podíval na nástěnné hodiny a povzdychl si. Kde jen ten Tom může být? Snad neudělá nějakou hloupost. Teď když slíbil, že se změní, že z něj znovu bude ten starý hodný bráška Tom, a možná i trochu víc.
„Tome!“ slyšel najednou zezdola matčin hlas, ale odpovědi se matka očividně nedočkala. Bylo slyšet jen dupání po schodech a zavření dveří do koupelny. Po několika chvílích Bill mohl slyšet puštěnou vodu. Tom byl doma. Bill si úlevně oddychl. Zvedl se ze své postele a potichu se proplížil do bratrova pokoje. Byla tu tma jako v pytli, narozdíl od Billova pokoje, sem nesvítilo světlo z ulice. Bill poslepu došlapal k Tomově rozházené posteli a posadil se. Chtěl tu počkat a promluvit si s ním. Bez Toma to nejspíš nezvládne.
*Flash Back*
„Bille, vaše obrazy jsou vskutku originální, nikdy jsem nic podobného neviděl a upřímně, viděl jsem toho již spoustu. Naše stipendijní komise mě vyslala, abych se podíval nejen na vaše umělecké práce, ale i na celkový prospěch ve škole. Přeci jen, žádná univerzita si nemůže dovolit lajdáka. Avšak vaše výsledky jsou více než uspokojivé. Bude nám ctí, přijmout vás na naši univerzitu,“ řekl s úsměvem stařičký profesor a poupravil si brýle. Simone skoro nedýchala, tolik si přála, aby to Billovi vyšlo, a teď se to skutečně děje.
Bill nenacházel slova. Byl nadšený, skutečně má možnost dostat se na svou vysněnou školu. Mohl se stát umělcem. Jenže všechno má své pro a proti.
„Má to jen jeden háček, Bille,“ řekl pomalu profesor a vlídně se na mladíka usmál. Opět si poupravil brýle a pokračoval. „Musíte nastoupit již od října tohoto roku. Vím, že je to krátká doba, je duben a já i celá naše komise si to velice dobře uvědomujeme. Chápeme i to, že ještě nemáte dostudovanou střední školu, ale i s tím naše univerzita počítá. Váš talent se musí rozvíjet bez ohledu na cár papíru, zda již máte, nebo nemáte maturitu. Popřemýšlejte o tom, nechám vás chvíli o samotě a promyslete to. Paní Kaulitzová, kde tu máte toaletu?“
Bill seděl jako zařezaný s ústy dokořán. Tohle bylo moc rychlé, to přeci nemůže. Už v říjnu. Zatímco přemýšlel nad šíleností tohoto sdělení, profesor se vrátil ke stolu a upřel na Billa svůj pohled. Tvářil se mile a chápavě. Věděl, že to pro chlapce v jeho věku musel být šok.
„Nuže? Bille?“
„Já… totiž, víte, myslím, že je to moc…“
„Přijímáme to,“ řekla Simone s úsměvem. Milého staříka vystřídal přísný profesor. „Bez pardonu, drahá paní, vás se to netýká. Bille, pokračuj.“
„Je to moc narychlo, nejsem si jistý. Abyste mě dobře pochopil, vždycky jsem chtěl na vaši univerzitu, je jedna z nejlepších v Německu a je pro mě čest mít možnost získat stipendium, ale je to tak náhlé. Nečekal jsem to.“
„Naprosto tě chápu, chlapče. Je to jen na tobě. První věc, kterou musíš vědět je, že maturitu si u nás samozřejmě můžeš, vlastně musíš dodělat v nultém ročníku, je součástí stipendijního programu pro tak mladé a nadané studenty, jako jsi ty.“
Bill se zahleděl na své ruce. Jak jen tohle vysvětlí Tomovi? Podíval se na profesora a velmi pomalu přikývl.
*Konec Flash Backu*
„Tome,“ zašeptal, když se otevřely dveře pokoje. Bill se postavil a přešel ke svému bratrovi. Tom měl ručník obmotaný kolem boků a jeho hrudník byl stále pokrytý kapičkama vody. Tom si Billa nevšímal, uraženě a dotčeně přešel k oknu. Bill si povzdychl. Jak tohle dopadne?
„Musím ti něco říct,“ řekl a přitiskl se na bratrova záda. Bylo mu jedno, že bude celý mokrý. Objal Toma okolo pasu a tvář si opřel o jeho rameno.
„Od října nastupuji do Berlína,“ řekl tiše se zavřenýma očima. Bál se reakce, která mohla přijít, ale ačkoliv to bylo neuvěřitelné, žádná reakce nepřišla. Tom neudělal vůbec nic. Jen stál stejně jako předtím a nechával si jednu línou slzu stékat po tváři. Tušil to.
Ani jeden nevěděli, jak dlouho u okna postávali. Tom se nechával objímat a doufal, že je to jen sen. Jemně chytl Billovy dlaně do svých a lehce je stiskl.
Uprostřed noci se ztichlým pokojem nesly dvě tiché prosby.
„Pojeď se mnou.“
„Zůstaň.“
autor: Vanity
betaread: Janule
Když autorka psala o dvou prosbách, přesně jsem tyto 2 věty čekala. To ale určitě každý čtenář.
V této povídce se mi postava Billa velmi líbí, je si vědom, čeho chce docílit a jde si za svým snem. Tak by to mělo být.
Je tu i druhá stránka příběhu, bohužel jde o dvojčátko, které mám osobně mnohem raději a i když je to jeho vlastní vina, že nemá takový prospěch a je lajdák, je mi prostě strašně líto, jak úspěchem svého bratra trpí (ta slza u okna…). Může si za to Tommy sám, ale stejně ho ani teď nepřestanu mít o nic míň ráda. Jen se o něj bojím – když Bill odjede, Tom bude na vše kašlat a spadne do těch svých malérů, Bill je tím, kdo ho drží a kvůli komu se chce Tommy změnit, zlepšit.
Jsem opravdu zvědavá. Název napovídá, jen jde o to, koho se to týká…
Těším se na další díly.♥
Bill si zaslouží žít svůj sen…
Toma je mi trošku líto, konečně si s bráškou k sobě začli hledat cestu a hned se mají rozdělit, Tom Billa potřebuje, bez něj nezvládne opustit staré zvyky …
Jsem zvědavá, jak se rozhodnou…snad dobře pro oba =)♥