autor: Deni & Sajü
„Nesmíte jej zabít!! Pane, to nesmíte!“ vykřikne ženský hlas. Nedívám se, kdo to je, nesnažím se na to přijít. Jediné, co dokážu vnímat, je strach, který naplňuje celé mé tělo. Nebýt hlasitého výkřiku mé lásky a té ženy, již teď bych byl o hlavu kratší.
„A proč bych nesměl?! Jsem císař, Chan Ju, tak mi neodporuj!“ opět zazní ostrá čepel.
„Je to váš syn!“
Celá místnost padne do naprostého ticha.
Zalapám po dechu. Tak rád bych se podíval, co se děje. Celou místnost naplňuje naprosté ticho, neporušené ničím jiným, než prudkými výdechy a tlukotem mého zběsilého srdce. Jsem císařův syn? Jak… co je to za hloupost, jak mohu být císařovým synem?
„Co jsi to řekla, Chan Ju? Odpověz mi, hned mi odpověz!“ Dunivé kroky se opět rozléhají po místnosti, jak se císař někam přesunuje. Stále se bojím zvednout pohled od země. Má kolena se třesou, po tvářích mi stékají slzy a já nejsem s to vnímat nic kolem sebe, jen vlastní strach, jež zaplňuje celé mé tělo.
Trhnu sebou, když mne najednou někdo obejme.
„Pššt, wú chì, to jsem já.“ Prudce vydechnu a lapavě se nadechnu, když se mé třesoucí tělo sesype do T’chi-morovy pevné, silné náruče. Oba dopadneme koleny na tvrdou zem, a on si mé třesoucí se tělo tiskne k tomu svému, tiše mi šeptá do ucha a jeho hřejivé dlaně mne hladí, kam dosáhnou.
Nemohu se dívat na to, jak se císař hrozivě tyčí nad chvějící se Chan Ju. Raději schovám tvář do T’chi-morova krku a nechám slzy, aby se tiše vpíjely do látky jeho kimona.
Tom
Ve chvíli, kdy Kôji vpadnul dovnitř, zatmělo se mi před očima. Tolik jsem se o něj bál, a kdybych mohl, okamžitě bych jej vykázal pryč z místnosti. Císař byl však rychlejší, a když sebral svému osobnímu strážci samurajský meč, jenž nosí kolem pasu, málem jsem omdlel strachy. Na pár sekund se mi hrdlo stáhlo tak mocně, že jsem se nemohl ani nadechnout, nakonec jsem však dokázal alespoň křičet v protestu. Ačkoliv to byla Chan Ju, která císaře doopravdy zastavila.
Můj maličký Kôji je synem císaře? Ale jak? Jak může… to přeci nejde!
Tisknu k sobě chvějící se Kôjiho tělo, nechávám jeho slzy smáčet můj oděv a soustředěně pozoruji ty dva před sebou. Kdy se to stalo, že můj život nabral tak dramatický směr?
„Tak slyšela jsi mě?! Okamžitě mi odpověz, Chan Ju!“
Sleduji, jak se má nejoblíbenější služebná, jež pro mě byla vždy jako matka, třese, a po tvářích jí stékají slzy. Bojácně zvedne tvář a zadívá se císaři do očí.
„Je… ten malý je náš syn,“ zašeptá tak tiše, až mám pocit, že jsem se přeslechl. Jejich syn? Jak… jak může být jejich syn? Matka mého malého Kôji přeci před pár dny zemřela na nemoc…
„Náš…“ zopakuje tiše otec, a já mám pocit, jako by snad věděl, o čem to Ju mluví. To je přeci… „Nemůže být náš syn, poslal jsem ho pryč!“
Ju jen přikývne, ale stále se dívá do císařových očí. „Poslal, ale žena, u které žil, se přestěhovala, sloužila za hradbami města… měl jste vašeho syna blíž, než jste si myslel, můj pane. A málem jste jej připravil o život.“
Silněji stisknu Kôjiho ve svém náručí, když se opět začne otřásat potlačovanými vzlyky.
„Já… ničemu nerozumím,“ vydechnu a po dlouhé době se střetnu pohledem s císařem. Tvrdě se mi zadívá do očí, ale nakonec sklouzne očima k chvějícímu se klubíčku v mém klíně.
„Zvedni se!“ zavelí ostrým hlasem. Jen zavrtím hlavou a přitisknu si k sobě maličkého ještě víc. Nedovolím, aby se k němu císař byť jen přiblížil. „Něco jsem řekl! Okamžitě se zvedni, Kôji!“
Z úst mé lásky se vydere jeden hlasitý vzlyk, ale pomaličku se ode mne začne odtahovat. Snažím se mu bránit, tisknu jej k sobě a šeptem jej prosím, aby to nedělal, ale oba víme, že musí uposlechnout císařův příkaz. Doposud mu neublížil, a snad to neudělá ani teď.
Jen velice neochotně jej pustím ze svého objetí, ale postavím se současně s ním, stále tisknouce jeho drobnou dlaň v té své.
Pár rychlými kroky přešel otec až k nám a prudce, až surově nadzvedl Kôjiho bradu tak, aby mu viděl do tváře. Jediné, co jsem mohl udělat, bylo přitisknout se k mé lásce ještě víc, být mu oporou. Bojácnýma očima se díval do těch císařových, tvrdých a nepřístupných, a vlhké cestičky, jež zanechaly slzy na jeho tvářích, volně zasychaly.
Nepříjemně dlouho dobu si Jung-le prohlížel jeho drobou, dívčí, nádhernou tvář. Téměř jsem se neodvažoval dýchat, abych jej ničím nevyrušil, a on mému maličkému neublížil.
Nakonec jeho tvář pustí a otočí se k Ju. „Je ti podobný.“ Jeho hlas je najednou mírnější. Chan Ju jen přikývne, a když jí císař pokyne, okamžitě vstane a bez jediného pohledu, který by věnovali nám dvěma, oba opustí místnost.
Bill
Zmateně stojím uprostřed přijímací síně, zády se tisknu k rychle se zdvíhající T’chi-morově hrudi. Co se to právě stalo??
„Wú chì,“ ozve se mi tichounce u ucha, až sebou polekaně trhnu. Tomiho silné paže se mi ovinou kolem těla a silně mě obejme. Párkrát zamrkám a otočím se k němu. Aniž by mi dal jedinou šanci se nadechnout, spojí své rty s těmi mými. Naléhavě proniká jazykem do mých úst, plení je. Oba tiše vzdycháme, a když se naše jazyky propletou, je to, jako bychom oba mohli začít opět volně dýchat. Jako by až teď opadla ta železná pěst strachu, jež nám doposud svírala hrdla.
„Já… tomu nerozumím,“ vydechnu tiše, jakmile se naše rty opět rozpojí. Jeho jemné prsty mě hladí po tvářích a čokoládové duhovky se vpíjejí do těch mých.
„Já také ne, můj maličký. Já také ne,“ šeptá tiše a rty se opět jemně otírá o ty mé.
„Jeho syn? Císařův syn? Tomi, co… o čem to mluvili?? Co to znamená?“
Povzdechne si a jemným tlakem mne přiměje usadit se zpět na tvrdou zemi. Přitáhne si mne do objetí a s láskou se mi prsty probírá ve vlasech. Zamyšleně hledí kamsi před sebe, zatímco já se pohledem vpíjím do jeho tváře.
„Nevím, co to znamená, Kôji. Nemám tušení, o čem to mluvili, ale ať to bylo cokoliv, zachránilo ti to život,“ promluví opět po krátké chvíli. Má pravdu. Ať už mluvili o čemkoliv, zachránilo mne to.
„Děkuji,“ zašeptám tiše, když si konečně uvědomím, co byl T’chi-mori ochotný pro mne podstoupit. I na něj mohl dopadnout císařův hněv.
„Za co, maličký?“ zamumlá mi tiše do ucha a prsty projede skrze mé vlasy. Pousměji se a ještě pevněji jej obejmu. Nedovedu si představit, co bych dělal, kdyby mu císař doopravdy nějak ublížil. T’chi je mou láskou, miluji jej, nemohl bych bez něj žít jednu jedinou sekundu.
„Miluji tě,“ zašeptám místo odpovědi a opět spojím naše rty v jedny něžným polibkem. Líbám jej tak lehce, sotva se jej dotýkám a mé srdce bije jako splašené. Bije jen pro něj.
„Ich liebe dich auch,“ zašeptá T’chi-mori proti mým rtům a ačkoliv nevím, co to přesně znamená, věřím, že to bylo něco sladkého. Pousměji se a obejmu jej. V těsném objetí setrváme ještě několik dlouhých minut, během kterých mi Tomi stále opakuje, co pro něj znamenám. Ani jeden nemyslíme na to, co můj život zachránilo, nebo na to, proč císař odešel s Ju a kam. V tuhle chvíli existujeme jen my dva, nikdo jiný.
„Ty,“ protne najednou ticho hrubý, mužský hlas, „žádá si tě náš pán. Hned!“
Poplašeně zamrkám a zadívám se na Tomiho. Nechci tam jít sám, nechci jej nechat tady. Bojím se.
„Mǐ dàn, wú chì,“* zašeptá T’chi-mori a spolu se mnou se opět postaví na nohy. Ty mé se třesou strachy. „Půjdu s tebou, kamkoliv,“ zašeptá proti mým rtům, které pohladí jeho dech. Zachvěji se.
„Omlouvám se, pane, ale císař přísně nakázal, že má jít jen ten chlapec.“
„Tomi,“ zašeptám, a hlas se mi zlomí v polovině jeho jména. Cítím, jak se mi do očí opět tlačí slzy, snažím se s nimi bojovat, ale jsou silnější než já. Sleduji T’chi-morův starostlivý pohled, nakrčené obočí a malou vrásku na čele. Je nádherný. Je kouzelný. Je tou nejkrásnější osobou, kterou jsem měl čest poznat; jak zvnějšku, tak zevnitř. Miluji jej, jsem jen jeho, a on můj.
„Budu hned za dveřmi, lásko,“ zašeptá nakonec, a i jeho hlas se láme potlačovanými slzami. Jiskřičky, které vždy zdobily jeho kakaové duhovky, jsou nyní pryč. Místo nich je v jeho očích vepsán strach. Se srdcem staženým neuvěřitelnou bolestí jej pevně obejmu kolem krku a vtisknu mu lehký polibek pod ucho.
„Wŏ ái nĭ,“**zašeptám tiše do jeho ucha a naposledy jej políbím. Tiskne mne k sobě tak zoufale, jako by tohle bylo naše poslední sbohem, tentokrát to opravdové. Cítím se, jako bych jej už nikdy více neměl spatřit, jako by toto měl být náš poslední polibek.
S dalším mrknutím se mi z očí spustí slzy, které doposud jen zamlžovaly můj zrak. Stékají mi po tvářích až k našim spojeným rtům a dodávají tak našemu bolestnému polibku slanou příchuť. Jen velice nerad se od něj odtahuji.
„Miluji tě, můj malý Kôji, pamatuj si to!“ zašeptá ještě Tomi naléhavě a silně stiskne v prstech mou dlaň. Z hrdla se mi vydere hlasitý vzlyk, ale to už mne strážce táhne pryč z místnosti. Ještě se naposledy otočím, a jediné, nač se dokážu soustředit, jsou T’chi-morovy tváře plné slz a pohled bez jiskřiček, které jsem na něm miloval od prvního setkání tehdy v parku.
Tiše vzlykám, klopýtám za strážným a celé mé tělo se chvěje strachem.
Nechci zemřít. Vím, že je to sobecké, ale ještě nechci o T’chi-moru přijít. Je mým vším, teprve jsem jej do života pořádně dostal, nechci jej ještě ztratit. Chci s ním strávit celý svůj život.
S každým krokem, který udělám, se mé srdce tříští na více a více malých kousíčků. Nevím proč, ale hluboko uvnitř sebe cítím, že už nic nebude tak, jak bývalo. Nevím, jestli to bude dobré, či nikoliv, ale nic nebude stejné. T’chi-mori nebude stejný. Chan Ju nebude stejná. Císař nebude stejný.
Já… já nebudu stejný.
S posledním hlasitým vzlykem setřu mokré cestičky, jež mi slzy na tvářích vytvořily, a se vzpřímenou hlavou projdu přes závěs, za kterým mne čeká rozsudek mého osudu, mého života.
*Mǐ dàn, wú chì. („Neboj se, má lásko.“)
** Wŏ ái nĭ. („Miluji Tě.“)
autor: Deni & Sajü
betaread: Janule
náádherný ….rychle další dííl! 🙂
To je ještě strašnější a napínavější, když jste to takhle usekly… kdo má teď vydržet do dalšího dílu?
Nemám slov, jsem zvědavá, jak tohle celé dopadne, co je vlastně teda Bill zač. Tento díl byl dojemný, prožívala jsem jejich poslední loučení s něma… přesto ale doufám, že nebylo tím posledním a všechno dobře dopadne. Opravdu jste mi zamotaly hlavu, vůbec nevím, co si mám myslet. Jak bude asi T'chi-mori reagovat, až se dozví, že Bill je císařský syn…
Já jsem to věděla, já jsem to říkala celou dobu!!! *skáče před monitorem, tleská rukama a směje se jak blbá* xDDD
Teď doufám, že bude všechno v pořádku, i když mám obavy, že císař pošle Kojiho pryč, pryč od T'chi-mory, někam do vyhnanství, nemůže si dovolit nechat nemanželského syna jen tak pobíhat kolem…
Jsem strašně napnutá, co bude dál a mám strach…
[2]: Rachel, T'chi-mori to už přece ví…=)
Slzičky na krajíčku. Prečo sa to muselo tak pokaziť? 🙁 Naozaj neviem, čo mám k tomu viac dodať. Dúfam, že sa ich dvoch cisár nebude snažiť nasilu oddeliť, aj keď mám nezadržateľný pocit, že pošle nášho malého Kojiho niekam ďaleko 🙁
[4]: No ale myslela jsem, až to bude fakt na beton a potvrdí to císař 😉
Oh, takže takhle to je? Takže přece jen Billova matka nebyla Billova matka..no teď už mi to dává smysl, že jí nevadilo ohrozit Billa na životě. Ale rozhodně ji to neomlouvá! Ale že bude Billova skutečná maminka Chan Ju, to mě teda absolutně nenapadlo. Myslela jsem si, že jenom ví, jak se věci mají, ale že by to mohla být skutečně ona?! Páni! Bill je císařův syn..doufám, že mu tedy nic neudělá!