autor: Deni & Sajü
Tom
Když jsem se pokusil Kôjiho a strážného následovat, byl jsem zastaven dalším z císařových mužů se slovy, že dále nesmím. Chtěl jsem se s ním dohadovat, připomenout mu, že patřím do císařovy rodiny, ale rázně mne umlčel slovy, že Jung-le vydal přímý rozkaz zabít každého, kdo se pokusí poslouchat jejich rozhovor. Bez výjimky.
Nemohl jsem riskovat svůj život pro to, abych vyslechl slova, která mi jistě můj maličký později přetlumočí. Ačkoliv to bylo proti mé vůli, nechal jsem se odvést zpět do našeho společného pokoje, kde jsem se usadil do středu postele, obklopen všudypřítomnou vůní mé lásky.
Zabořil jsem nos do Kôjiho polštáře a nepatrně se pousmál, když na mne z nadýchané látky vykouklo pár černých vlasů. Od doby, co je Kôji v paláci, nebo tady v letním sídle, všude jsou jeho vlasy. A já to miluji; vždy mě to spolehlivě utvrdí v tom, že jeho přítomnost po mém boku je opravdu skutečná, že tady opravdu je.
Copak se tam asi děje? Je můj maličký v pořádku? Neublíží mu císař?
Tolik otázek mne tíží, ale žádnou odpověď nedostanu. Ne, dokud se mi Kôji nevrátí. Živý a zdravý, bez jediného škrábnutí. Kdybych mohl, přitulil bych si ho teď k sobě do náruče a čelil bych císaři společně s ním. Kdybych byl pošetilý hlupák, kterého již život omrzel, jistě bych se vydal proti císařovu příkazu, a pokusil bych se mu být alespoň oporou. Ale k čemu by byla dobrá má smrt?
Nevím, jak dlouho jsem jen tak ležel a nechával své myšlenky unášet ke Kôjimu, když jsem zaslechl tiché pošoupnutí dveří. Pootočil jsem hlavu a přes rameno se podíval, kdo ruší mé rozjímání. Prudce jsem se vymrštil do sedu, když dovnitř vešel můj Kôji.
Chtěl jsem se za ním hned rozběhnout, sevřít jej v náručí a zulíbat každičkou část jeho těla, ale něco v jeho výrazu mne zadrželo. Nevím, co to bylo, ale něco bylo jinak. Neusmíval se, neplakal. Jeho oči nezářily, ale nebyly ani úplně pohaslé. Jeho výraz byl nečitelný.
Mlčky jsem k němu natáhl ruku. Drobnými kroky došel až ke kraji postele a zlehka se prsty dotkl mé dlaně před tím, než ji pevně sevřel, a s hlasitým výdechem dopadl do měkkých peřin vedle mne. Pevně jsem jej objal. Neptal jsem se, jen jsem jej objímal, skrýval ve svém náručí a mlčky mu sliboval, že už jej nikdy nenechám samotného.
„Co se dělo?“ zeptal jsem se po několika nekonečně dlouhých chvílích, během kterých mne na krku šimral Kôjiho teplý dech.
Ještě chvíli mlčel, než se stisk jeho paží kolem mého těla zesílil. „Už nikdy nemusím sloužit,“ zašeptal tiše a já cítil, jak se mé obočí svraštilo, čelo nakrčilo.
„Jak to myslíš, lásko?“
Povzdechl si a jeho drobné tělo se odtáhlo z hřejivého bezpečí mé náruče. Pousmál se. „Císař to říkal, už nikdy nemusím nikomu sloužit. Budu mít nový, lepší život.“
Pousmál jsem se také a bříšky prstů přejel po jeho bledé tváři. „Řekni mi vše, shǎo Kôji.“
V jeho očích se zajiskřilo a on lehce spojil své rty s těmi mými. Nebránil jsem se mu, naopak jsem přitáhl jeho tělo zpět těsně proti tomu mému, a dychtivě mu vycházel vstříc. Když jsem jeho rty líbal naposled, bál jsem se, že to byl náš poslední polibek. Ale ze způsobu, jakým se o sebe naše rty třely, jsem cítil, že polibků nás čekají ještě tisíce a tisíce.
Když se naše rty odpojily, zapřel se čelem o to mé, konečky prstů mne hladil po tvářích a jeho dech se srážel s tím mým. Dlaněmi jsem hladil linii jeho zad, jeho boků, snažil jsem se zapamatovat každičký záhyb jeho těla.
Pohodlně se stulil do mého objetí a za neustálého hraní si s konci mých copánků, začal tiše vyprávět.
———————-
Černovlasý chlapec nejistými kroky na roztřesených nohou vešel do středně velké haly, kde v letním sídle císař přijímal návštěvy a audience. Neodvažoval se rozhlédnout kolem, jen plaše klopil pohled k dřevěné podlaze a z očí mu stále mlčky vytékaly slané, bolestné, ustrašené perly slz.
„Pojď sem,“ ozval se hrubý hlas náhle, až mladík nadskočil.
Tichounce potáhl do plic doušek vzduchu a pomalu došel až na místo, kde se na vyvýšeném stupínku vyjímalo obrovské, trůní křeslo. Poklekl a uctivou poklonou, kdy se špičkou nosu téměř dotýkal podlahy, vyjádřil muži před ním hlubokou úctu.
„Zvedni hlavu, chci ti vidět do tváře, až s tebou budu mluvit.“
Další rozkaz se rozezněl nevelkou místností, tentokrát však mírnějším tónem. Kôji se párkrát zhluboka nadechl a bázlivě odlepil pohled od suků, které se místy našly v lesklém dřevě. Císař vypadal stále tak hrozivě, stále tak přísně a vážně, přesto se něco v jeho výrazu změnilo. Nebyl už tak nepřístupný.
„Vyprávěj mi o své matce, Kôji Yuko.“
Bill polknul a přikývnul. „Má matka, Vaše Výsosti, se jmenuje Nokuchishi Yuko, z rodu Yuko, od západní strany řeky Pej-ťiang. Pokud vím, můj pane, pracovat do paláce přišla před šestnácti lety, krátce poté, co jsem se narodil.“
Císař chvíli mlčel. Bill se neodvažoval uhnout pohledem, nemrkal a snad ani nedýchal.
„No,“ promluvil nakonec po několika minutách opět velký muž před ním, „tvá matka ti lhala. Všichni ti lhali.“
„C-co tím myslíte, pane?“
„Nejsi synem Nokuchishi Yuko, jsi synem císaře Jung-le, tedy mým, a támhle Chan Ju.“ Až teď, když Bill pohledem sledoval ten císařův, si mladíček všimnul ženy, jež se krčila v rohu místnosti. Vypadala v pořádku, jen vyděšená.
„Pane?“ opět stočil svůj pohled k císaři, zmaten tím, co mu muž před ním říkal. To musí být nějaký omyl, jeho maminka před pár dny zemřela, jistě se jen spletli.
„Také jsem tomu nemohl uvěřit, ale je to tak, jsi můj syn. Před sedmnácti lety jsem strávil jednu z mnoha nocí ve společnosti své osobní služebné. Té noci jsme počali. Když jsem se to dozvěděl, nechal jsem ji odeslat do bezpečí letního sídla, kde pracovala i tvá matka, které jsme novorozeně pak předali. Nikdy jsem nevěděl, že se ta žena přestěhovala, že jsi byl tak blízko…“ odmlčel se císař, jak jedna z mnoha myšlenek proťala jeho mysl.
———————-
„Takže jsi jeho syn?!“
„Pšt!“ zaškaredil se na mne na oko Kôji. „Ještě jsem neskončil.“
Pousmál jsem se, němě naznačil omluvu a políbil jeho rty. Zasmál se a objal mě.
———————-
„Nicméně, jako syna jsem se tě před šestnácti lety zřekl. Je nemyslitelné, aby císař zplodil plnohodnotného potomka se služebnou.“ Při těchto slovech se mladý černovlásek zachvěl. On je přeci také plnohodnotný, jen proto, že nemá čistou krev, neznamená, že není plnohodnotný.
„Nemohu ti dát to, co mají mé ostatní děti,“ pokračoval císař dál, snad si ani nevšiml chlapcova zklamání, „ale mohu ti zajistit lepší život. Už nikdy nemusíš sloužit, můžeš nadále žít v paláci, ale živá duše se nesmí dozvědět, že jsi mé krve. Nikdy si nebudeš dělat nároky na trůn a na bohatství mé rodiny.“
Černovlásek horlivě přikyvoval. Nikdy by jej ani na okamžik nenapadlo toužit po něčem, co patřilo císařské rodině. To, že má z poloviny vznešenou krev, se dozvěděl jen před několika málo okamžiky, ale ani tak to pro něj nic neměnilo. Ne, dokud bude moci zůstat se svým T’chi-morim.
„Možná by bylo lepší, kdybys zůstal žít tady,“ zauvažoval císař a škubnutí chlapcova těla přešel bez povšimnutí. „Nikoho tady by nezajímalo, co děláš, kdo jsi.“
„Můj pane,“ špitl tiše Kôji a opět se poklonil. „Prosím, nenuťte mne zůstat zde. Bez mého T’chi-mori.“
„Tvého? Můj syn ti nepatří, jak se opovažuješ?!“
———————-
„Co se stalo?! Udělal ti něco?“
„Tomi!“ zasmál se tiše Kôji a káravě mne uhodil do ramene. Pousmál jsem se na něj a opět jej na smířenou políbil.
„Omlouvám se, pokračuj.“
———————-
„Pane,“ ozval se z rohu mělký, vystrašený hlas. „Neubližujte vašim synům tím, že je od sebe odloučíte.“
„Tebe jsem se na nic neptal, Chan Ju!“
„Já vím,“ pokorně sklopila hlavu, avšak nehodlala se vzdát. „Ale vy jste je spolu neviděl, můj pane. Neviděl jste, jak se na sebe dívají, jak jim září oči, když zahlédnou byť jen nepatrný úsměv na rtech toho druhého. Neviděl jste, můj pane, jak se pán T’chi-mora bál o chlapcovo zdraví, když spadl do ledového jezírka. Nebyl jste svědkem jejich doteků a drobných polibků, jimiž si vyznávají lásku,“ odmlčela se žena, překvapena tím, že ji císař ještě nepřerušil. „Pokud pro vás není důležitý malý Kôji, Vaše Výsosti, neubližujte vašemu druhému synovi.“
Po Chan Juině proslovu nastalo ticho. Bill se jí vděčně díval do očí, mlčky rty naznačil slůvka díků.
„T’chi-mora přeci nemůže milovat sluhu.“
„S dovolením, pane, malý Kôji nikdy nebyl pro vašeho syna pouhým sluhou. Vyprávěl mi o dni, kdy se poprvé setkali. Tehdy jej náš maličký natolik uhranul, že na něj nedokázal zapomenout, stále jej měl v mysli. Když vás žádal o svolení mít jej v paláci za osobního sluhu, nebylo to za tímto účelem.“
„O čem to mluvíš?“
„Můj pane,“ poklonil se Bill; věděl, že právě teď je jeho čas očistit své jméno. Nebo se o to alespoň pokusit. „T’chi-mori mne chtěl mít v paláci proto, abych byl v bezpečí.“
„Před kým?“ Císařův hlas zněl zvědavě, snad jej opravdu zajímalo, co mu tohle dítě může říct.
„Před mou paní, Li Xuejian a jejím bratrem. Ani jeden jsme nevěděli, co mají za lubem, co se plánuje,“ pokračoval honem Kôji, dokud měl dostatek odvahy, „ale věděli jsme, že je něco špatně. Den před Oslavným dnem mi matka svěřila svitek pergamenu, který jsem měl druhého dne po zaznění gongů předat do rukou služebnému z paláce.“
„Ale ten svitek T’chi-mori na mé doporučení spálil,“ doplnila honem Ju, která se zatím přesunula k Billovu boku. „Věřila jsem, že bez důkazů by Vaše Veličenstvo toho malého chlapce netrestalo.“
Císař jen přikývnul.
———————-
„Takže vám uvěřil?“
„Tomi! Jestli mne budeš neustále přerušovat, už ti nic neřeknu!“
Musel jsem se zasmát, když Kôji tak roztomile nafoukl tvářičky. Věnoval jsem mu letmý polibek na jednu z nich a pohodlněji se uvelebil v peřinách.
———————-
„Ten den jsem v parku usnul, můj pane. Byl jsem unavený a byl tam příjemný klid. Vzbudil jsem se, až když venku panovala naprostá tma. Chtěl jsem rychle odejít, najít toho, jehož jsem propásnul, ale potkal jsem vašeho syna, T’chi-moru. Nabídnul mi, že svitek předá on, abych neměl problémy doma. Věřil jsem mu, cítil jsem, že mu můžu věřit, a tak jsem mu svitek dal. Po té noci jsme se dva úplňky neviděli.“
„Co bylo v onom svitku?“ Nyní už se císař mírně předkláněl, snad aby lépe slyšel Billův tichý hlas.
„‚V noci, kdy začíná první úplněk znamení Draka, na určeném místě, jenž náleží lvu, se dozvíte vše o plánu smrti velkého císaře a nejstaršího syna Li Wanga. Kôji‘,“ odrecitoval chlapec zpaměti. Ještě dnes si ta slova živě pamatoval.
„Ale já s tím opravdu neměl nic společného, můj pane, přísahám! Nikdy bych ani nepomyslel na to, nějak Vaší Výsosti ublížit, přísahám, pane!“ vydechl prudce chlapec, a jeho tělo zaplavil nový příval slz. Tolik se bál, že si právě na sebe upletl bič. Jak mu teď bude císař věřit, že je nevinný?
„Přestaň naříkat a pokračuj.“
Ještě párkrát tiše Kôji zaštkal, než se lehce uvolnil v objetí, do kterého jej sevřela Chan Ju.
„Jednoho dne jsem v pracovně mé paní našel plánek Zakázaného města. Opět v rohu bylo napsáno mé jméno. Ničemu jsem nerozuměl, nechápal jsem, co se děje. Když později přišel T’chi-mori k našemu příbytku, vše jsem mu řekl. Věřil mi, že jsem nevinný, a pověřil mne úkolem sledovat mou paní. Zjistit, co má za lubem.“
„A zjistil jsi něco?“
„Ano,“ přikývl Kôji. „Má paní a její bratr se jednoho dne neopatrně hádali právě o onom plánku, který jsem měl u sebe. Křičeli a já věděl, že je něco špatně. A Tomi to věděl také, právě o dva dny později pro mne přišel posel z paláce a nechal mne odvést k mému T’chi-morovi. Říkal, že až ve chvíli, kdy mě měl u sebe, věděl, že jsem opět v bezpečí.“ Černovlásek se pousmál při vzpomínce na jejich první společný den v paláci. Zahřálo jej u srdce, když si vzpomněl na upřímnou radost a úlevu, když Tom sevřel jeho tělo v objetí.
„Ale opravdu nevím, proč to plánovali a proč pod mým jménem, můj pane.“
Opět v síni zavládlo naprosté ticho, ničím nenarušované, snad jen tichými výdechy a zběsilým tlukotem srdce mladého chlapce, jenž se krčil v náručí u své matky. Jeho matka. Stále si to nebyl schopný uvědomit.
„Věřím ti. Nevím proč, ale věřím ti.“
———————-
„Vážně?! On ti uvěřil? Lásko!“ Pevně jsem si k sobě přitiskl Billovo tělo a polibky zasypával snad celý jeho obličej. Káravě se na mne díval, když se ode mne odtáhl, ale já si nemohl pomoci. Byl jsem tak šťastný, že císař uvěřil v jeho nevinnost.
„Už ti nic neřeknu.“
„Lásko, pokračuj, pokračuj prosím!“
Zamračil se, ale nakonec jeho rty ozdobil další úsměv. „Myslel jsem, že mi v tu chvíli vyletí srdce z hrudi…“
———————-
„Můj pane?“
Císař zavrtěl hlavou. „Něco máš v očích. Něco, co mě nutí věřit v tvou nevinu, v čistotu tvé duše. A pokud ti věří můj syn, T’chi-mori, který nevěří nikdy nikomu, pak pro to asi má důvod. Ale nikdy nebudeš bez úplného dohledu. Stále tě bude někdo hlídat a při sebemenším špatném kroku dopadnou na tvou hlavu následky.“
Černovlásek překvapeně zamrkal. To je opravdu vše? Nic víc?
„Děkuji, můj pane!“ Opět se hluboce poklonil a nedokázal zadržet úsměv, jenž se vykouzlil na jeho rtech. „Děkuji, můj pane!“
Když se odvážil opět vzhlédnout, císařovu tvář zdobil stejně tak nepatrný úsměv. „Jdi, jdi už mi z očí. Dnes se toho událo až příliš.“
S radostí jej černovlásek uposlechl. Vyhoupnul se na nohy a ještě jednou se hluboce poklonil, než se rozběhl k východu.
„A zůstaneš tady, v letním sídle,“ zaslechl za sebou ještě a jeho kroky zamrzly uprostřed pohybu. „…Společně s mým synem,“ dodal císař, a Bill se rozesmál.
———————-
„To už je vše?“
„Ano.“
„Určitě?“ ujišťoval jsem se ještě, a když s Kôji rozesmál a políbil mne, věděl jsem, že tentokrát už mohu mluvit dle libosti.
Přitáhl jsem si ho těsně k sobě a radostně líbal jeho rty. Plenil jsem je ve vášnivých polibcích, tiskl jej k sobě a zuby jemně stiskával jeho spodní ret.
„Jsi svobodný.“
„Jsem syn císaře,“ zašeptal Kôji a pevně mně objal kolem krku.
„Budeš navždy se mnou,“ zamumlal jsem proti jeho rtům, než jsem je spojil v dalším polibku. V dalším z mnoha, které během dlouhé noci následovaly. Dnešní noc byla zasvěcena oslavám. Oslavám naší svobody. Svobody naší lásky.
autor: Deni & Sajü
betaread: Janule
Něco mi říká, že tohle ještě zdaleka není konec…
Opět skvělý díl, a jsem ráda, že s takhle šťastným koncem. Nevím, jestli by císař takhle jednal i ve skutečnosti, myslím, že ne, Koji by znamenal příliš velké nebezpečí pro císařský trůn, naštěstí tady to dopadlo dobře =)
Nádherné bylo, jak se T'chi-mori o Kojiho bál, jak doufal…
A potom, jak mu Koji vyprávěl, co se dělo ve slavnostní síni a T'chi-mori ho pořád přerušoval, jak mu Koji roztomile vyhrožoval, že už mu nic neřekne =)♥
Takže teď jenom doufám, že je konec ještě daleko a že se můžu ještě na nějaké ty díly těšit, protože tuhle překrásnou povídku miluju a jen těžce se s ní budu loučit…♥♥♥
Jinak jsem šťastná jak blecha, že se moje teorie potvrdila xD
ako náhle sa to pokazilo, tak sa to aj napravilo. Bravo! :-* Teším sa! 🙂
Ach, já zase téměř nedýchám… Jsem moc ráda, že to tak dobře dopadlo a všechno se vlastně vysvětlilo… jenom mi schází ještě jedna odpověď na moji poslední otázku. Proč chtěla Li Xuejian všechno svalit zrovna na Kojiho??? Proč zrovna na něj??? Bůhví, třeba se to v dalších dílech ještě dozvím… 😉
Nádhera, opět nemám slov. Nepochybuji, že po tomhle následovala dlouhá noc, jak zmínil T'chi-mori, plná milování. Moc se těším na další díl, myslím, že jejich společnému životu nebude chybět už vůbec nic… ♥
Jupí! Opravdu jsem měla strach, co se stane..ale tohle rozhodně předčilo všechno, než co jsem si myslela. Takže nakonec to bude mít šťastný konec! :))) Teda doufám, že se ještě něco nepokazí 😀