Riots 14.

Bill ležel tiše ve své posteli a jeho myšlenky se vracely k předešlé noci. Cítil, jak jej pálí oči. Každých pár vteřin se musel donutit mrknout. Celou noc nespal. Přemýšlel nad tím, co bude dál. V uších mu stále zněla bratrova tichá prosba, aby zůstal. Jenže on tak šíleně moc toužil po té univerzitě. Měl teď snad zahodit svůj sen jen proto, že se najednou vrátil jeho starý hodný bráška Tom?

Co když to udělá a Toma přestane bavit hrát hodného chlapečka a bude zase se svou partou provádět kdoví co, a na Billa se vykašle? Jenže, co když skutečně odjede? Co se stane potom? Co když jej má Tom přeci jen víc než rád? Jak se měl sakra rozhodnout během několika měsíců? Myslel, že na to bude mít přinejmenším rok. Za ten rok by dokázal poznat, zda Tom něco jen nepředstírá, ani on nebyl tak dobrý herec, aby se dokázal ovládat takovou dobu, ale jak si může být jistý jen díky několika měsícům? Zvlášť když to vypadalo, že s ním od dnešní noci Tom nepromluví.

V druhém chlapeckém pokoji to vypadalo podobně. Tom ležel s obmotaným vlhkým ručníkem okolo pasu na své rozházené posteli, ruce rozhozené do stran a tupě zíral do stropu, jako by snad doufal, že mu tam někdo napíše, co by měl teď dělat. Byl zmatený sám ze sebe. Kdyby se podobnou zprávu doslechl tak před týdnem, bylo by mu všechno jedno, snad by i Billovi pomohl zabalit, jen, aby byl co nejdříve pryč.

Co si to namlouvá? Nikdy by mu to nebylo jedno. Ačkoliv s ním předtím moc nemluvil, měl jej neustále na dohled. Věděl, kde je, co dělá, jestli mu něco nechybí. Kdyby odjel, nevěděl by nic. Ne, ani předtím, když ze sebe dělat velkého drsňáka nebyl tak necitelný. Jen si nepřipouštěl, že by jeho starost o bratra mohla být něčím víc. Sakra. Jak by se teď měl zachovat? Nemohl jet společně s Billem, nemá hotovou maturitu, a kdyby jen tak odešel ze školy, matka by mu to nikdy neodpustila. Zajímavé, najednou se stará o to, co si matka myslí…

* * * * *

„Kluci, snídaně,“ zvolala Simone do tichého domu okolo sedmé hodiny ranní. Byl nejvyšší čas, aby konečně vstali a jeli do školy. Ona sama musela za chvilku odjet do práce a chtěla se alespoň rozloučit. První se do kuchyně přiřítil Tom. Vidina teplé snídaně jej vždy dokázala nakopnout. S úsměvem se posadil ke stolu a pustil se do své porce. Jen co dojedl, objevil se ve dveřích Bill. Narozdíl od Toma nepůsobil nijak šťastně a spokojeně.

„Bille, dneska musíš zavolat na tu univerzitu ohledně tvého studentského bytu,“ řekla místo pozdravu Simone a dopila svůj šálek kávy.

Bill střelil pohledem na Toma, kterému zmizel úsměv ze rtů. Byla to realita, ne pouhý sen. Opravdu mu Bill odjede.

„Hmm…“ zamumlal Bill, ale na matku se nepodíval. Stále se rozhodoval, co by měl udělat. Zda dát přednost škole a budoucnosti, nebo právě vrácenému bráškovi a milenci snad? Bylo to pro něj nyní tak komplikované. Strašně moc si přál, aby jej Tom v této situaci podpořil.

„Tak, já odcházím. Užijte si den, kluci. Uvidíme se večer,“ řekla ode dveří, když se obouvala. Pak bylo slyšet jen zabouchnutí dveří a startování motoru jejího služebního auta.

„Bille, chtěl bych s tebou mluvit…“

„Musíme do školy,“ zašeptal černovlásek smutně a vstal od stolu.

„Dobře, ale odpoledne si promluvíme,“ řekl rozhodně Tom. Rozhodl se. Bylo na čase udělat konečně něco správně.

* * * * *

Bill jel do školy autobusem jako vždy. Tom mu sice nabízel, že jej odveze autem, ale Bill s poděkováním odmítl a šel čekat na zastávku. Jako vždy si sedl na své oblíbené místo a druhé vedle sebe držel pro Abbi. V uších měl zapíchnutá sluchátka a na očích naražené brýle. Dnes se ani nenalíčil. Jeho vlasy vypadaly, jako by o ně posledních několik let nikdo nepečoval, ale jemu to bylo dneska jedno. Měl důležitější věci na práci, než byl jeho vzhled. Ačkoliv si na vzhledu zakládal, dnes mělo přednost něco jiného.

Autobus se skřípěním brzd zastavil na další zastávce a studenti se s obrovským nadšením hrnuli dovnitř. Mezi nimi i Abbi. Hned usedla vedle svého kamaráda a usmála se na něj. Bill si vyndal z uší sluchátka a také se pousmál.

„Slyšela jsem o tom fiasku s mým drahým bratrem,“ řekla rovnou, nerada chodila okolo horké kaše.

„Jo, bylo to… divné,“ řekl Bill, nechtěl se o tom příliš bavit.

„Nemusíš o tom mluvit, je mi to jasné. Choval se jako idiot,“ řekla a potlačila zachichotání. Byla si moc dobře vědoma, že výsledek jeho schůzky s Jonathanem byla její práce. Uvnitř se však velmi styděla, že k tomu využila svého kamaráda. Ale nemohla skrýt potěšení, že se jí podařilo Jonathana znemožnit.

„Jo,“ souhlasil Bill.

„Něco nového?“

„Přijali mě na tu Berlínskou univerzitu.“

„Opravdu? No to je báječné. Tolik jsi po tom toužil. Gratuluju.“

„Nevím, jestli tam půjdu.“

„Cože?“

„To je na dlouho. Jde o Toma.“

„Chceš na něj brát ohledy? Teď, když se k tobě chová tak hnusně?“

„Abbi, nechová se hnusně,“ bránil Bill své dvojče, avšak chápal, že jej Abbi nemá ráda. Sama se kdysi snažila Toma svést, ale on ji jen sprostě využil jako každou jinou.

„Dělá si z tebe poskoka.“

Zbytek cesty do školy ani jeden z nich nepromluvil. Abbi přemýšlela o neutralizaci Toma. Nechápala tu změnu. Bill přeci toužil po univerzitě a na Toma ohledy nebral. Proč taky, choval se k němu jako ke služce, ne jako k bratrovi. Tak proč ta náhlá změna? Bill se snažil nemyslet na nic.

Školní autobus doskákal před velkou budovu. Všichni studenti si úlevně oddechli a vystupovali. Bill a Abbi zůstali poslední. Společně se vydali k hlavním dveřím, u kterých postával Tom a jeho partička. Vypadalo to, že o něčem zapáleně diskutují. Tedy hlavně Tom. Bill si povzdechl a bez povšimnutí kolem nich prošel. Co vlastně čekal? Že Tom ze dne na den zapomene na své kamarády a dá přednost jemu? Jak pošetilé.

* * * * *

„Maxi, myslím to vážně,“ zopakoval už snad po sté Tom a dokouřil další cigaretu. „Musím se začít soustředit na školu, vím, že od někoho, jako jsem já, to zní směšně, ale je to tak. Nechci na vás zanevřít, to určitě ne, jen se prostě budeme vídat někdy a ne pořád. Není na tom nic špatného. Vem si třeba Andrease, už měsíc se snaží dostat tu kočku ze třeťáku, a teď na to bude mít víc času, nemám pravdu?“ pousmál se na kamaráda a lehce do něj drcnul ramenem.

„Jasně, máš pravdu, Tome. Jen mi to přijde tak hrozně rychlé, víš. O nic víc nejde. Jasně, že budem dál kámoši, ale pokud se budem scházet jen někdy, budem muset omezit naše žertíky v ulicích,“ Zaculil se Joy.

„To je pravda, budem rádi, když si někam sednem a v klidu si popovídáme,“ řekl Karl.

„Nebo zapaříme, no tak chlapi, nebuďte jak baby,“ zasmál se Max a odhodil nedopalek svého L&Mka.

Všichni propukli v hlasitý smích. Karl byl poněkud zaražený, přeci jen, nikoho kromě party neměl a oni jediní byli jeho kamarády, ačkoliv si z něj neustále utahovali. Joy byl uvolněný, popravdě něco podobného čekal. Znali se už několik let a v poslední době začaly být akce příliš kostrbaté a plánované. Dříve bývalo všechno spontánní. Andreas se ležérně opíral o zábradlí a pokukoval po procházejících slečnách. A Tom? Tom odcházel na svou první hodinu, kde se chystal zlepšit si průměr svých známek.

* * * * *

„Bille?!“ zavolal Tom na svého bratra, kráčejícího k autobusové zastávce vedle jeho kamarádky. Jediné, co o ní tom věděl, bylo, že byla sestra toho slizkého Jonathana, který se snažil o jeho malého brášku, a taky že ona sama se snažila o něj. Ubohé pokusy, pomyslel si.

Mladík se zastavil a otočil se. Tom na něj zuřivě mával a ukazoval na jeho auto. Bill se pousmál, vzpomněl si, že si chtěl promluvit. Omluvil se Abbi, že se uvidí zítra v autobuse a rozešel se směrem ke školnímu parkovišti. U malého stříbrného sportovního auta postával Tom s cigaretou v ústech. Na tváři měl malý skoro neznatelný úsměv.

„Ahoj,“ řekl Bill prostě a zastavil se kousek od něj.

„Ahoj,“ řekl Tom a otevřel dveře u spolujezdce. Bill se pousmál, působilo to jako v nějakém romantickém filmu. Nastoupil a batoh odložil za své sedadlo. Tom pomalu svým typicky šouravým krokem obešel auto a také nasedl. Nastartoval a rozjel se pryč z parkoviště.

„Kam jedeme?“ zeptal se Bill, když bratr odbočil opačným směrem od jejich domova.

„Na pizzu. Souhlasíš? Mám neuvěřitelný hlad.“

„Jo, já taky,“ přikývl Bill a usmál se. Pohodlně se uvelebil do sedadla a sledoval ubíhající silnici. Tomovo auto bylo pohodlné. Aby taky ne. K osmnáctým narozeninám jej dostal od celé rodiny. Na jeho vysněnou malou audinku se složila mamka, Gordon, táta, obě babičky i dědové, a dokonce i tetička z Ameriky poslala svůj příspěvek. Bill si na ten den vzpomínal příliš dobře. Byly to vůbec první narozeniny, co kdy matka upřednostnila jedno ze svých dětí. Tom byl středem pozornosti, každý se chtěl jeho novým autem svézt. Jen Bill stál v pozadí a v rukou držel svůj dárek k narozeninám. Dřevěný kufřík s výtvarnými potřebami. A i přes to, že by svůj dárek za nic nevyměnil, bylo to poprvé, co Tomovi záviděl.

„Nad čím dumáš?“ vyrušil jej ze vzpomínání Tom.

„Co?“

„Ptám se, nad čím dumáš? Už pět minut ti tu něco říkám a ty mě vůbec nevnímáš,“ řekl Tom a zašklebil se.

„Zamyslel jsem se, promiň.“

„Nemusíš se omlouvat, nemyslel jsem to špatně.“

„Okey.“

Tom zaparkoval u malé mexické pizzerie. Měl to tu rád, s klukama sem často jezdívali. Počkal dokud bratr nevystoupil a vydali se spolu ke kulatému dřevěnému stolku u malého rybníčku s fontánkou. Bill si všiml, že byla plná zlatých rybek. Skoro se nestihli posadit, když se přihnala malá blondýnka s jídelními lístky v ruce.

„Dobrý den, dáte si něco k pití?“

„Pro mě pomerančový džus, ty Bille?“

„Neperlivou vodu, díky.“

„Dobrá, děkuju,“ přikývla s úsměvem slečna a zapsala si objednávku do malého bločku. Pak odběhla za bar, aby vše připravila.

Tom se na brášku pousmál. Připadal si, jako by byl na rande. Byl nervózní, a přitom se nemohl nabažit pocitu, že je konečně s Billem. Pak vzal do rukou jídelní lístek a prošel všechny druhy pizz, které nabízeli.

„Co si dáš?“

„Nevím, co ty?“

„Všehochuť, vždycky si ji rád namíchávám sám,“ přiznal Tom a odložil lístek.

V ten samý okamžik přišla servírka s objednaným pitím.

„Máte vybráno?“

„Ano, já si dám pizzu se sýrem, šunkou, rajčaty, žampiony, krevetami, kukuřicí a mozzarellou,“ řekl svou objednávku Tom a zasmál se nad zděšeným výrazem blonďaté slečny.

„To zní dobře, dám si to samé,“ usmál se Bill.

„A budeme to chtít s sebou, ok?“

„Jistě, za moment to bude.“

Tom se rozesmál a upil svého džusu. Pokaždé se na něj dívali jako na blázna, když si objednal pizzu podle chuti.

„Chtěl jsi se mnou mluvit,“ připomněl Bill bratrovi a také se napil.

„To vydrží až domů. Je to pro mě moc důležité.“

„Dobře,“ usmál se Bill.

Ačkoliv se oba chlapci skoro divili, celou dobu si mělo co povídat. Ani jeden však nezačal s tématem univerzity v Berlíně a vztahem, který mezi nimi byl. Na to přeci budou mít celé odpoledne.

autor: Vanity