autor: Rachel
Tom:
Prsty si jen letmo nedbale poupravím límec mé košile, kterou jsem si právě přehodil přes ramena, a jen rychlým pohledem sjedu můj odraz v zrcadle. Zvědavě nakouknu zpět do kuchyně… a když se mému pozornému, pečlivému pohledu nenaskytne jediná chybička či jen malý nedostatek, spokojeně si svoji práci ještě jednou prohlédnu. Usměji se, naposled pohledem přeletím celou kuchyni… a když mě do očí udeří hodinové ručičky a čas, ubíhající rychleji než kdy jindy, vyběhnu z kuchyně a rychlými kroky zamířím po schodech k Billovu pokoji.
Ano, snídaně mi dnes trvala o trošku déle než obvykle, zdrželo mě jen malé překvapení, které jsem pro Billa přichystal. Nejsem si tak úplně jistý, jak na to bude reagovat, o to víc se však za ním těším. Určitě už na mě čeká, poslední dobou nemá ve zvyku vyspávat do oběda tak, jako když jsme byli ještě malí kluci. Nevadí, alespoň se bude na snídani víc těšit. Jen překvapení, které jsem pro něj vymyslel před pár dny a čekal na vhodnou chvíli, kdy jej budu moci zrealizovat, mi dělá trošku starosti a činí mě nervózním. Od svého záměru však upustit nehodlám… jen mám malý strach z Billovy reakce.
Pomalu se zastavím přede dveřmi Billova pokoje a jen nejistě vztáhnu prsty k chladné klice. Opatrně ji sevřu v dlani, lehce za ni zatahám… a když jsou mi odpovědí pootevřené dveře, jen pomalu vstoupím dovnitř. Na mé tváři se rozjasní malý úsměv a já cítím příjemné, hřejivé teplo uvnitř mého nitra, jakmile se pohledu mých očí naskytne malé, černovlasé klubíčko, schoulené v křesle. Pomalu se protáhne jako kotě a já již z dálky mohu vidět probouzející se víčka a mrkající závoj hustých, dlouhých řas. Usměji se a odvážím se popojít trošku blíž.
„Dobré ráno,“ zašeptám co nejtišeji tak, abych jej nevylekal z jeho polospánku a usměji se nad jeho okamžitou reakcí. Pomalu pozvedne hlavu od malého polštářku a zadívá se ke dveřím, ve kterých stále jen nesměle postávám. Jen z výrazu jeho stále ještě ospalé tváře mohu rozpoznat, že jej můj pozdní příchod potěšil.
„Ahoj, Tome,“ pozdraví s úsměvem rýsujícím se na jeho rtech a poposedne si v křesle do lepší polohy. Přestože jsem přišel o něco později než obvykle a on byl určitě už dlouho vzhůru, stále vypadá, jako by se právě probudil. Nikdo mi nevymluví, ani on sám, že jsem jej svým příchodem vytrhl z jeho polospánku. Nevyčítám mu to však, ba naopak. Slabé otlaky od polštáře na jeho tváři a ospalé oči, nevědomky pohlížející na mě, jsou mi jasným důkazem, potvrzují moji domněnku a vyvolávají na mé tváři malý úsměv. Působí neuvěřitelně roztomile… a možná i kouzelně s otlačenými tvářemi a s klížícími se víčky, stále toužícími po spánku.
„Už jsem se bál, tedy… myslel jsem si, že nepřijdeš,“ vykoktá trošku nervózněji a opraví se, přesto se mu však nepodaří zamluvit to, co by chtěl. Popojdu o pár krůčků zpět a s úsměvem za sebou zavřu dveře, opakujíc si v hlavě jeho první slova.
„Jak to, že ses bál?“ zašeptám tiše svou otázku a podvědomě mu tak naznačím, že jsem zaslechl i slova, která přede mnou chtěl skrýt. Pomalu se posadím před něj na koberec tak, jako to dělám vždycky, a s úsměvem pozoruji výraz v jeho tváři, který mi naznačuje, že můj malý bráška o něčem přemýšlí. A netrvá mu to příliš dlouho.
„Vždycky chodíš brzy a dnes jsi došel pozdě… myslel jsem, že jsi třeba zaspal. Nemohl… nemohl jsem se tě dočkat,“ zašeptá o poznání tišeji, jako by mi právě sdělil nějaké tajemství a nepatrně se pousměje… přesto však v jeho tichém hlase mohu slyšet nesmělost. Zavrtím hlavou.
„Ne, nezaspal jsem, jen… jen jsem se trošku zdržel přípravou snídaně. Omlouvám se, že jsem došel pozdě,“ vysvětlím důvod svého pozdního příchodu a opět vzhlédnu k Billově tváři. Mohu vidět jasný záblesk jakési radosti v jeho očích a úsměv, který se rozšiřuje stále víc a víc.
„A kde ji máš? Prosím, už mám velký hlad, tolik jsem se těšil, co zase připravíš,“ vyhrkne nadšeně, téměř rychlostí blesku, a zářivě se usměje, jakmile zaslechne jen malou poznámku o snídani, které se v mém kulinářském podání očividně nemohl dočkat. Usměji se jeho natěšenému výrazu a nadšení, které se ani nepokouší nijak skrývat, a nato vzhlédnu k jeho čokoládovým očím, ve kterých už jen na první pohled mohu spatřit zračící se radost z něčeho tak prostého, jako je snídaně ode mě, to nejmenší, co pro něj mohu udělat. Ano, samozřejmě, že ji mám už připravenou. Má to však jen malý háček.
„Ale snídaně dnes nebude tady. Snídaně na tebe čeká dole, bráško,“ zašeptám s úsměvem… a mohu vidět lehké trhnutí toho stvoření, sedícího přede mnou. Stále nehybně sedíc, vzhlížím k jeho tváři, která se s mými slovy mění přímo před mýma očima k nepoznání. Ten tam je úsměv, až doteď zdobící jeho rty, pryč je jeho radost a nadšení, které jsem ještě před malou chvílí mohl číst v jeho rozzářené tváři a v očích, které se na mě usmívaly. Kam se poděla jejich neobyčejná záře? Odešla snad s mými slovy? Ano, tohle je ta reakce, které jsem se nejvíc obával.
„A-ale já…,“ vykoktá tiše sotva dvě slova a nato se jen tiše odmlčí, nesměle klopíc svou tvář dolů. Vím přesně, co chtěl namítnout, co se mu teď honí v jeho zmatené mysli. Určitě si myslí, že si dělám legraci, že jsem se zbláznil a že jde o nějaký můj hloupý žert. Ne, tohle není ani jeden z mých žertů, nejsem hloupý a ani nejsem blázen jen proto, oč jsem jej teď nepřímo požádal. Cítím však z Billova chování a reakce, že si to o mně myslí. Jsem jeho dvojče, už odmala umím číst jeho myšlenky a přemítat nad nimi stejně jako on. Určitě si teď myslí a je přesvědčený, že jsem vymyslel něco, čeho on nikdy nemůže dosáhnout. A jak by taky mohl, jak by mohl jít dolů do kuchyně a posnídat tam? Vždyť je přeci slepý, to nikdy nemůže zvládnout. Mé přesvědčení je však úplně jiné.
„Pšššt, vím přesně, co mi chceš říct, bráško. Určitě to, že je nemožné, abys sám chodil po domě tak, jako… jako když jsi ještě viděl,“ zašeptám tiše a stále vzhlížejíc k jeho sklopené tváři, jen tiše přemítám co dál. Mé srdce probodne osten smutku a lítosti, když spatřím první malou slzu, volně stékající po jeho tváři, kterou u něj má neopatrná slova vyvolala.
„Já jen… víš, nepřijde mi zrovna dvakrát dobré, abys seděl jenom tady, pořád na jednom místě a v jedné místnosti. Měl bys jít i na chviličku ven, na chvíli na jiné místo a do jiného prostředí, udělalo by ti to dobře. Vždyť od chvíle, co jsi se vrátil z nemocnice, sedíš jen tady a vůbec nikam nechodíš. Myslíš, že je to tak v pořádku, Bille? Já myslím, že ne,“ šeptnu tiše, přesto však stále pevně. Musím jít na Billa pomalu, pokud chci, aby udělal další pokrok… jeho odpověď však přijde hned vzápětí.
„J-já nevím… bojím se…,“ odpoví mi téměř neslyšně, přesto však dobře mohu slyšet jeho nesmělou odpověď, kterou jsem s dnešním příchodem sem už očekával. Strach je však to poslední, co jsem zavrhl už dávno. A nechci, aby jej cítil i Bill. Ne, pokud jsem tady já.
„Bille, já tě chápu, moc dobře vím, z čeho máš strach. Nic ti nevyčítám. Ale takhle to přeci nejde dělat pořád. Nemůžeš tu sedět bůhvíjak dlouho a nikam nechodit, za část tvých problémů může i to, že sedíš jen tady a nehneš se z místa. Měl bys to alespoň zkusit… jednou jedinkrát, pro mě… prosím. Tím, že nic neuděláš, si nepomůžeš. A já nechci, abys seděl zavřený jen tady a nikam nevyšel. Jsem tady s tebou a pro tebe, abych ti pomohl, pamatuješ?“ připomenu mu svůj slib a jen tiše očekávám jeho reakci. Nedovedu odhadnout, co se mu právě honí hlavou… snad jen přemýšlí a stále váhá.
„J-já… j-já to nezvládnu…,“ špitne roztřeseným hlasem… i tady mám ale odpověď. A už dlouho.
„Ale spolu… spolu to zvládneme. Povedu tě, budu celou dobu s tebou. Nemusíš se vůbec ničeho bát, Bille. Budu u tebe… a není nic, co by se ti se mnou mohlo stát,“ ujistím jej se vší vážností a napjatě pozoruji výraz v jeho tváři. Netroufám si říct, jak se rozhodne.
„Slibuješ?“ špitne nedůvěřivě a jen nervózně si skousne rty, snažíc se tak ujistit v tom, že má slova jsou pravdivá.
„Slibuji,“ odpovím okamžitě, bez jediného zaváhání, neboť vím, co pro něj tohle znamená a jak moc je to důležité. A také vím, že to, co jsem slíbil, dodržím… a chci, aby mi Bill věřil. Usměji se a jen lehce pohladím jeho ledově chladnou dlaň na znamení mého slibu. Pozoruji, jak ještě chviličku usilovně přemýšlí a váhá… než své zmatené, váhavé myšlenky ukončí jedinou odpovědí.
„Tak dobře,“ špitne, stále však v jeho tichém, nejistém hlase mohu nalézt stopy nedůvěřivosti. Přesto však pokývá hlavou a vloží svou dlaň do té mé, na znamení toho, že mi chce mé přání splnit. Usměji se a něžně stisknu jeho chladnou dlaň v té mé, nepatrně ji tak zahřívajíc.
„Tak vidíš,“ pousměji se a pomalu se od něj odtáhnu, sledujíc jeho počínání. Pomalu se postaví na vratké nohy a trošku zavrávorá, snažíc se udržet rovnováhu.
„Co mám dělat?“ šeptne, stále ještě nesměle, já však jen zavrtím hlavou a vrátím se k němu ode dveří pokoje, které jsem právě otevřel.
„Vůbec nic, povedu si tě,“ usměji se a opět popojdu blíž k němu. Pomalu vyhledám jeho dlaň, sevřu ji v té své a jen malým, jemným trhnutím mu naznačím náš první společný krok. Trošku klopýtne, jakmile jej však jemným dotykem ruky ujistím, že je vše v pořádku, odváží se k dalším malým krůčkům, vedoucím ven ze dveří. Trhne sebou, když pod svými krůčky ucítí práh dveří, nato jej však uklidním, že za námi jen zavřu dveře. Rychle se zastaví… a když se konečně vrátím zpět k němu, mohu vidět jeho přivřená víčka… a zamyšlený výraz, zračící se v jeho tváři.
„Bille?“ oslovím jej tiše a popojdu k němu, prohlížejíc si jeho tvář. Lehce sebou trhne a zamrká víčky.
„Představuji si, jak… jak to tady vypadá,“ odpoví mi na moji nevyslovenou otázku a lehce kývne hlavou, jako by mě chtěl ujistit, že můžeme pokračovat.
Usměji se a stočím svou pozornost jen na něj. Pomalu sevřu jeho dlaň v té mé a ovinu svou paži kolem jeho pasu, než udělám první malý krůček vpřed.
„A tady je zábradlí,“ zašeptám a pozoruji stále přemýšlivý výraz v jeho tváři. Popaměti vztáhne pravou dlaň a opatrně konečky svých prstů ohmatá pevné, kovové zábradlí, než se jej pevně chytne. Kráčíme pomalu, přesto však mohu cítit, jak se jeho kroky stávají jistějšími, jak kráčí po mém boku už ne nebojácně, ale stále odhodlaněji. To je to, čeho jsem chtěl od začátku docílit – zbavit jej strachu a jeho nejistoty.
„Schody,“ zašeptá zamyšleně těsně před nimi a vytrhne mě tak z mých úvah. Souhlasně přitakám a stisknu jeho dlaň pevněji, když uděláme první malý krůček dolů. Nespouštím oči z Billova obličeje… a zatímco se Bill stále křečovitě drží zábradlí, společně počítáme jeden schod za druhým tak, jako jsme to dělávali, když jsme byli ještě malými dětmi a učili se počítat. Nikdy to číslo nezapomenu. Jde nám to jako po másle a nezbývá už mnoho k našemu cíli.
„Už cítím, jak to voní,“ přes Billovu tvář přelétne zasněný úsměv a já mohu vidět, jak zvědavě nakrčí nos, když jsme čím dál tím blíž kuchyni. Stačí už jen málo a…
„Tak… a jsme tady,“ vyhrknu nadšeně, jakmile vejdeme do kuchyně a pustím Billovu dlaň, s úsměvem pozorujíc jeho nevěřícný výraz plný překvapení.
„Opravdu…,“ vydechne užasle, jako by se tomu sám stále bál uvěřit. Já vím však jistě, že tohle není jen krásný sen.
„Tak vidíš, dokázal jsi to. Věděl jsem, že to dokážeš,“ odvětím s úsměvem a šťastně mu vlípnu pusu na tvář, zezadu jej objímajíc. Pořád ještě nemohu uvěřit, že se mi to celé podařilo. Že se nám to podařilo.
„Ale jenom díky tobě, Tomi,“ namítne tiše a dál jen postává na svém místě. Jeho měkké oslovení vyvolá na mých rtech úsměv, překvapeně se zadívám do jeho stále usmívající se tváře. Kdy mi takhle naposledy řekl? Když nám bylo pět let a on mi dával pusu na líčko s přáním dobré noci? A přesto to od něj vyznělo mnohem krásněji než tenkrát, když mi jako malý šišlal do ucha.
„Hlavně díky tobě, Bille,“ odvětím popravdě, snažíc se mu tak vyvrátit jeho přesvědčení. Pomalu, nesměle popojde dopředu a opět tak zvědavě nakrčí nos.
„Krásně… krásně to voní,“ pochválí mě tiše… a vytrhne mě tak z mých dětských vzpomínek. Usměji se a rychle zamířím k už připravenému stolu.
„Tak pojď, nebo ti to vystydne,“ připomenu mu s úsměvem a gentlemantsky mu odsunu jeho oblíbenou židli.
autor: Rachel
betaread: Janule
… and Merry Christmas ;-)♥
Tom je tak úžasný =)♥♥♥
To byl opravdu skvělý nápad, že vzal Billa z jeho pokoje, věřím, že jednou ho vezme i mimo dům.
Vzhledem k tomu, že se Bill bál jen opustit pokoj, tak to bude chvilku trvat, i když Bill zjistil, že se bál úplně zbytečně.
Taky by mě zajímalo, co za dobrůtku to Tomi přichystal, normálně jsem u toho čtení dostala chuť na něco dobrého, tak asi už půjdu na tu rybu se salátem =)
Nádherná povídka, u těch posledních dílů mě vždycky hřeje u srdíčka…♥♥♥
Rachel, taky ti popřeju krásné vánoční svátky, bohatého Ježíška a ať se ti splní všechno, co si přeješ =)♥
Taková romantika ách užasný díl <3 a jsem v aktuálním obraze! xD
Maj tam až moc idylky, určitě se co nevidět ukáže Tomova slepice a zkazí jim tu krásnou atmosféru :-/
Další díl musím taky hned smlsnout abych nebyla zas pozadu, to se mi pak nelíbí, a i to že mám jako poslední koment! xD Teď snad mít nebudu, a první taky ne protože mi ho ukradla Rachelina! Ale též přeju Štastné a Veselé Vánoce x)
Milá Rachel, přeji krásné a spokojeně prožité vánoční svátky a hodně zdraví do nového roku!♥ Jsem hrozně ráda, že jsem se k tvým povídkám dostala, protože je vždy zážitkem je číst.
Musím hned na začátku říct, že jsem z těch čtenářů, kteří milují nádherné přívlastky, přirovnání… U tebe je taky nacházím. Už "jen" to malé černovlasé klubíčko mně vehnalo úsměv do tváře a že zrovna dnes ti za to, Rachel, moc děkuji.
Líbilo se mi, jak se Bill nemohl Tommyho dočkat, jak Tommy našel záblesk radosti v Billových očích a opět mu vykouzlil úsměv na tváři.
Tommy, nejsi blázen, jsi ta nejúžasnější bystost! Když jsi Billa přiměl, aby mu stekla po tváři slza. I já jsem slzela při čtení věty: "Jsem tady s tebou, PRO TEBE…" S Tommym, Bille, zvládneš přeci vše. A Tommyho něžný stisk musel zahřát Billovu chladnou dlaň.♥ Hrozně se mi líbilo, jak se Billův strach a nejistota díky Tommymu proměnila znovu v úsměv, když Billího nosánek ucítil Tommyho dobroty.
Krásný díl, ze kterého cítím jen nádherné emoce, slzím a přitom se usmívám…♥♥♥
Íp! šikovnej je, Bill! ^^ ♥
Krásné Vánoce, Rachel 😉 ♥
Och, Rachel toto je také krásne 🙂 Strašne dúfam, že to už takéto nádherné zostane.