One Christmas day… 2.

autor: Kiki

„Um… Tome?“ olízl si Bill rty, když polkl sousto svého jídla. Své oblíbené kuřecí nudličky. 
„Hm?“ zvedl k němu pohled.  
„Řekni mi o sobě něco hezkého… prosím.“ Požádal. Moc ho zajímal Tomův život. Nechápal to. Nechápal sebe. Nikdy se o ostatní moc nestaral, ale on ho zajímal! Netušil. Jakmile se na něj Tom koukl, okamžitě uhnul pohledem. Proč? Nevydržel to? Začal by se smát?  
„A… co? Můj život není zrovna moc hezký, jestli myslíš něco z mé minulosti.“ Odpověděl popravdě a zároveň i otázkou. Měl pravdu, takhle to on cítil.  
„Mě… to zajímá, promiň, jsem odmalička zvědavý, ale jestli o tom nechceš mluvit, neříkej mi to. Pochopím to, jsem myslím, že i docela chápavý,“ kousl se do rtu.  

Dred se nadechl.

„Dobře, jestli to chceš slyšet…“ Začal s vyprávěním svého příběhu. Chtěl, aby to Bill věděl. Byl to jeho první… kamarád? Dá se to tak říct. „Neměl jsem moc hezký život. Když jsem byl malý, a vlastně i doteď, neměl jsem a nemám žádné kamarády. Neměl jsem na ně čas, musel jsem doma uklízet, pomáhat tátovi i mámě. Každý den jsem se vzbudil, musel do školy, pak domů, učit se a domácí úkoly, jakmile jsem to měl hotovo, musel jsem za mámou do obchodu pomáhat jí, když neměla s čím, šel jsem za tátou, taky za ním do práce a tam mu musel pomáhat. Jeho práce nebyla zrovna lehká, spíš namáhavá. Vracel jsem se vždycky až pozdě večer.

Často po mně křičeli, že dělám něco špatně, nebo taky úplné bezdůvodně, z malé blbosti. Doteď nevím, jestli to byl trest za to, že nejsem holka. Chtěli dceru, aby ji mohli vdát za bohatého manžela, ale to jim nevyšlo. Každý den mi to předhazovali, ani nevíš, jak to mrzelo, když to pořád opakovali. Asi mě neměli rádi.“ Přivřel oči, které pak pevně stiskl. 

„Nemohl jsem za to, ale oni měli zato, že jo. V den mých osmnácti mě prostě… vyhodili! Je mi osmnáct, jsem dospělý, ať se starám. Nic jiného mi nezbývalo. Musím uznat, že jsem byl i docela rád, že už ta muka, ze kterých jsem ti řekl jen část, skončila. Nebyly žádné narozeniny, žádný svátek, žádné Vánoce… vůbec nic. Každý den… jen tohle. Práce. Teď je mi devatenáct, ale v televizi a od ostatních vím, co se na Vánoce dělá, proto jsem byl taky na cestě do obchodu. Nejvíc mě ale mrzí to, jak se ke mně chovali. Ve škole spolužáci, jak jsme byli malí, pořád mluvili o tom, jak mají hodného tatínka a maminku, a co já? Seděl v koutě. Nikdy se nestalo, že by za mnou někdo přišel a řekl – „Pojď si hrát.“ Od rodičů jsem zase nikdy neslyšel – „Máme tě rádi.“ Nikdy!“  

Bill na něj šokovaně  hleděl. Tohle že on nikdy nezažil? Budou to jeho první Vánoce? Bude sám? I na Nový rok? Zakroutil hlavou. Nechápal to, nevěděl, co si o tom má myslet. On sám měl milující rodiče, říkali mu každý den „Miluju tě.“ Tohle mu doslova vyrazilo dech. Rozhodl se, že Tomovi pomůže. Nezná jej, ale cítí k němu důvěru. Velkou.

„Já budu na Vánoce sám… Můžeme být spolu.“ Usmál se. Postavil se a přešel k jeho straně. Vedle něj se taky posadil a pak ho objal. „Já tě mám rád.“ Kdyby mu někdo řekl, jak rychle se to změní v jiné, silnější a kouzelnější slovo, nevěřil by mu to. „Tome, myslím to vážně, jestli chceš, opravdu můžeme být na Vánoce spolu.“ Trošku se odtáhl, ale jen trošku. Nechtěl víc.  
„Opravdu?“ Nemohl, nebo spíš nechtěl tomu věřit Tom. Tohle mu nikdo nic neřekl. A to, co udělal, to taky bylo poprvé. „Udělej to ještě… prosím.“ Cítil, jak mu stoupá ruměnec do hlavy.  
„Smrtelně vážně. Na tyto svátky by neměl být nikdo sám a já ti věřím… Udělej co?“ teď nechápal černovlásek.  
„Obejmi mě.“ Šeptl a roztáhl ruce od sebe. Bylo to pro něj tak úžasné, tolik emocí najednou. Tohle nikdy nezažil a teď to tu bylo vše najednou! Cítil se tak šťastný! Bill na nic nečekal a objal ho. Ruce mu obmotal kolem krku, takže Tomovy silné paže teď držely jeho tělo, aby mu nespadl na zem. Byl tam jen kousíček volného místa, které si Bill přivlastnil. Tom jej přitáhl ještě blíž. Nechtěl, aby se mu něco stalo. Měl potřebu jej ochraňovat.

„Tome?“ broukl Bill do jeho krku. 
„Co?“  
„Jsi můj kamarád, jestli chceš.“ Spojil své ruce na jeho zádech.

Tom tomu nemohl uvěřit. Opravdu řekl – „Jsi můj kamarád.“? Bylo to… Bylo to. Nepopsatelné.

„J-já nevím, co dělat!“ vyjekl, až Bill nadskočil, čímž se oddálil a podíval se mu do očí. „Omlouvám se, jen… Tohle je pro mě všechno poprvé, mám chuť skákat, plakat radostí, štěstím, všechno najednou!“  
„Tak to udělej.“ Zasmál se Bill. Docela ho i chápal. Nával emocí, se nedal ovládat. Tom ho opatrně postavil na nohy a vyběhl ven.  

Černovlásek se smíchem zakroutil hlavou, položil na stůl peníze za útratu, pozval tašku a vyběhl ven za ním. Nevěděl proč, ale cítil se s ním šťastný, tak… naplněný… Odhodil svůj nerozbitný nákup do sněhu a skočil do další hromady za Tomem. Oba se smáli jako šílení, bylo jim jedno, že jsou před restaurací, kde chodí lidi, třeba jen sem a tam, dovnitř, nebo vycházejí, o to se nestarali. Hlavní pro ně bylo, že jsou spolu a šťastní.  

Váleli se ve sněhu, až  najednou Tom Billa nevědomky přetočil pod sebe. Přestali se smát, zvážněli a vzájemně si hleděli do očí. Ani jeden si však v tu chvíli neuvědomil, že se jejich obličeje téměř dotýkají. Uvědomili si to až v tu chvíli, kdy se jejich rty o sebe vzájemně otřely a svůj polibek prohloubili.  

betaread: Janule