Feed me with your… 8.

autor: Mizuki & PeTiŠka

BILL

„Červená je romantická barva, snad nebudu,“ usměju se.  

TOM

„Spíš to vypadá jako vystříkané krví,“ ušklíbnu se. Podklad je červená barva a na ní 
rudohnědé cákance zaschlé krve. Jsem umělec, ne vrah! 

BILL…  
„Třeba to nemusí být špatné…“ přitáhnu si jeho ruku k ústům a líbnu ho do dlaně.  

TOM…  
„Uvidím, jak se ti to bude líbit,“ přilehnu si z boku a prstem mu škádlím ouško. „Připadám ti 
jako úchyl, viď? Když miluju rudou a červenou… a krev všeobecně. Nemůžu si 
pomoct, je to jako obsese.“ 

BILL…  
Kouknu na něj trochu vyděšeně. „Krev?! O krvi ses nezmínil?!“

TOM…  
„Mám rád krev. Chci říct, nehnusí se mi, mám ji rád. Je to tekutina života přece…“ 

BILL…  
„Jo, ale… krev je prostě krev… je důležitá, ale… je normální, aby jí měl někdo rád?“ 

TOM…  
„Podle mě ano. Dokonce mi i… chutná.“ 

BILL

Trochu se od něj odtáhnu a vyděšeně těkám po jeho tváři.  

TOM

„Máš ze mě strach? Není nic špatného na tom, koupat se v lidské krvi. Pít ji… má 
blahodárné účinky na pokožku,“ usměju se, šeptám mu to tiše do tváře, prstem 
namotávám jeho vlásky.  

BILL

Přivřu vyděšeně oči a skousnu dolní ret. „To ty neděláš, viď?…“ hlesnu potichu.  
Žertuje? Snaží se mě vyděsit… ze srandy? 

TOM

„Maximálně dvakrát týdně někoho zabiju, a pak si… hraju,“ přitáhnu si jej blíž a jemně jej 
políbím. Strachy krčí čelo.  

BILL

„Žertuješ… řekni, že žertuješ…“ rozechvěju se a odvrátím od něj obličej.  

TOM

„Popravdě řečeno, byl jsi má další oběť,“ vydechnu jemně a s malým úsměvem si 
prohlížím jeho tvář.  

BILL

Jen na něj vystrašeně koukám. „Jdi pryč!“ 

TOM

„Nevyháněj mě, nebo tou další obětí opravdu budeš, stále na tebe mám šílenou 
chuť. Ale chci tě ušetřit, protože se mi líbíš… A rozhodně nechci, abys ze mě měl 
strach.“

BILL

„Mám riskovat život po boku někoho, kdo… je vrah?!“ štěknu roztřeseně a odstrčím 
ho od sebe. „Jdi… prosím…“ vyštěknu a hlas mi strachy přeskakuje. Upřímně, je mi z 
toho trochu špatně. Z té představy…  

TOM

„Můžeš být šťastnej, že jsem do tebe zamilovanej, jinak už máš dávno rozpárané 
břicho,“ zavrčím vztekle a vyskočím na nohy. Popadnu bundu a křápnu s 
dveřmi. Seběhnu dolů, kde se obuji a vyběhnu ven.  

BILL

Hodnou chvíli jen před sebe nepřítomně koukám, než mi to všechno dojde. Založím 
obličej do dlaní a rozbrečím se. Strachy, šokem a zklamáním.  

TOM

Jsem naštvaný, vzteklý a rozhořčený. Ve vztahu by se nemělo lhát ani nic 
zatajovat, tak proč jsi tak nahněvaný, když ti povím šokující pravdu? 

BILL

Na jednu stranu, koho by nešokovalo, když má jednu chvíli před sebou někoho 
ideálního, milýho, pěknýho a hodnýho a ve finále se dozvím, že je to někdo, kdo 
vraždí lidi proto, aby si užíval jejich krve. A ještě větší šok, že jsem měl být jeden z 
nich, kdo takhle skončí.  

DRUHÝ DEN

TOM

Na druhého dne jsem hned po práci vyjel před jeho univerzitu. Stojím opřený o 
auto, ruce ležérně v kapsách a na očích brýle. Nějaké slečny se mi pochichtávají.  

BILL

Vyjdu tedy po vyučování ven z budovy po boku Nikity. Můj úsměv, který jsem měl 
doteď na tváři, ztuhne, když uvidím Toma. Projede mnou nepříjemný pocit a vše se mi 
vybaví. On, krev, vraždy. Zoufale se začnu rozhlížet kolem. Domů sám jít nehodlám.  

TOM

Ukážu prstem, aby šel ke mně a čekám. Jen pojď, chci si jen promluvit.  

BILL

Zamířím tedy rázně k němu. No co, jsou tu všude lidi, nic mi neudělá. Dojdu před něj 
a praštím mu pěstí do hrudi. „Ty zmetku, seš spokojenej?! Seš kurva spokojenej?! 
Zabil si mojí nejlepší přítelkyni…!!“ vyštěknu po něm.  

TOM

„Jak jsem to asi mohl vědět? Myslíš, že já si vybírám podle toho, kdo je čí 
kamarád? Ts…“ chytnu ho za loket, ale ne nijak surově. „Pojď se mnou, chci ti něco 
ukázat.“ 

BILL

Vytrhnu se mu. „Ne, nechci s tebou nikam jít!“  

TOM

„Musíš tak křičet? Chci, abys šel se mnou, jen ti potřebuji něco ukázat. Neublížím ti.“ 

BILL

„Jak ti mám věřit, že mě někde za rohem nekuchneš?“ syknu potichu.  

TOM

„To nevím. Máš mě rád, a já tebe. Tak proto…?“