autor: Mishka
„Bille! Sakra vstávej!“ zakřičel na mě táta zpod schodů. Jen jsem něco zabručel, přetočil se na druhý bok a spal dál. Chvilku byl klid, ale potom jsem uslyšel vrznout dveře a následně mi byla sebrána peřina.
„Néééééé…!“ zapištěl jsem a schoulil se do klubíčka, jak moje rozpálené tělo ovanul studený vzduch v pokoji.
„Néééééé…!“ zapištěl jsem a schoulil se do klubíčka, jak moje rozpálené tělo ovanul studený vzduch v pokoji.
„Řekl jsem, abys vstával. Přijedeš pozdě do školy,“ řekl táta a peřinu hodil na zem. Potom odešel. Nezbývalo mi nic jiného, než se s námahou zvednout a úplně bez energie se vydat do koupelny, abych se trochu zkulturnil.
Když jsem byl hotový, unaveně jsem se doplazil dolů do kuchyně. Automaticky jsem otevřel ledničku, vzápětí jsem ji však se znechucením zavřel. Na jídlo jsem neměl ani pomyšlení. Poslední dobou jsem byl nějakej divnej. Nic mě nebavilo, moc jsem nejedl a moje chování k Tomovi taky nestálo za nic.
„Měl by ses najíst.“ uslyšel jsem za svými zády Tomův hlas. Super.
„Proč ti na tom tolik záleží?“ zeptal jsem se a až potom jsem se otočil. Tom tam stál s rukama založenýma na prsou a upíral na mě svůj pohled. Chtě nechtě jsem se musel lehce otřást, když mi krátký pohled na jeho rty připomněl ten polibek.
„Bude ti špatně. A nebudeš mít žádnou energii,“ vysvětlil svou starostlivost. Jen jsem si neslyšně odfrknul. Ani nevím, proč jsem k němu takový. Vlastně mi ani nic neudělal. Jen se prostě nevyjádřil k tomu, co se mezi námi stalo. A to mě z toho všeho štvalo nejvíc.
„Nikdy ti to nevadilo.“ namítnul jsem podrážděně.
„Bille… co se děje?“ zeptal se a přišel až ke mně. Toužil jsem po tom, abych ho mohl obejmout. Aspoň to. Ale to jsem si nemohl dovolit.
„Nic,“ jen jsem odsekl a obešel jsem ho.
„Bille, počkej!“ zavolal na mě ještě, ale to už jsem popadl kabát a kabelku, co jsem měl na židli, a spěchal jsem ven před dům. Na podzim bylo nezvykle chladno. Až mrazivo.
Rychle jsem doběhl ke svému autu a nasedl do něj. Konečně jsem ho měl doma. Můj narozeninový dárek. Otočil jsem klíčkem v zapalování a tichý motor ihned naskočil. Nemohl jsem si pomoct, ale musel jsem se nad tím pousmát. Byla to prostě Audi, záruka kvality. Pomalu jsem se rozjel a s nechutí jsem se vydal do školy.
„Ahojky, Billéééé…!“ uslyšel jsem za sebou až moc veselý hlas, který mohl patřit jen jediné osobě. Suzi. Otráveně jsem se otočil, abych zjistil, že se ke mně ta blonďatá pohroma zrovna řítí.
„Čau, Suzi,“ povzdechl jsem si, ne zrovna dvakrát nadšeně. Vážně jsem měl dneska špatnou náladu.
„Bille, co ti bylo, že jsi nebyl ve škole?“ vychrlila na mě hned první otázku a široce se na mě zazubila.
„Nebylo mi dobře,“ odbyl jsem ji a zamkl auto. Kabelku jsem si přehodil přes rameno a pomalu vykročil ve svých kozačkách na vysokém podpatku směrem k budově školy. Suzi mi samozřejmě hopkala po boku a vyprávěla mi „novinky“, co se kde udály. Pouštěl jsem to jedním uchem tam a druhým ven.
„Ale… tak Kaulitz má nový autíčko. No, on si to může dovolit, když má bohatou maminku…“ uslyšel jsem za svými zády. Můj výraz ztvrdl a já se pomalu otočil. Za mnou stála partička nějakých kluků, kteří si mě měřili drsnými pohledy.
„Jděte se vycpat,“ sykl jsem směrem k nim a znovu se otočil. Než jsem ovšem stihl udělat krok, jeden z nich mě chytl za loket a otočil mě čelem k němu. Jeho sevření bolelo, ale nedal jsem to na sobě znát.
„Cos to řekl?“ zeptal se znovu.
„Aby… ses… šel… vycpat…!“ vyhláskoval jsem mu jednotlivá slova. V momentě, kdy na mě zůstal překvapeně zírat, jsem se mu vyškubl, pohodil jsem hlavou a odkráčel si to pryč. Suzi mě následovala. Opět se u mě začaly projevovat moje manýry. A byl jsem za to vlastně i rád.
„Bille…“ špitla Suzi. Až teď jsem se otočil a pohlédl na ni.
„Ano?“ optal jsem se s jedním zvednutým obočím.
„Tys… právě odpálkoval Martina… nejdrsnějšího kluka na škole…“ řekla. Jen jsem zamrkal.
„Vážně? No vidíš a ani o tom nevím,“ zasmál jsem se. „Prosim tě pojď, nebudem tu stát celou věčnost,“ řekl jsem a už ji táhl k našim skříňkám. Tam jsme si odložili věci a potom šli pomalu nahoru do třídy. Měli jsme dost času.
*** *** ***
„Tak, pane Kaulitzi, dlouho jste tu nebyl, tak si vás vyzkouším na rovnice, které probíráme,“ řekla profesorka a všechny pohledy se upřely na mě. Měl jsem sto chutí udělat na ni znechucený obličej, ale naštěstí jsem se ovládl.
„Ježe já jsem tu na tu látku nebyl,“ ohlásil jsem jí s klidem a ruce jsem si založil na prsou, ústa trucovitě našpulená.
„To mě ale nezajímá, Kaulitzi, měl jste si látku doplnit,“ řekla a zírala na mě přes tlusté brýle.
„A jak asi?“ položil jsem jí otázku, na kterou nemohla najít odpověď. To jsem se bohužel spletl.
„To je mi jedno, jak. Měl jste si to zařídit tak, abyste to dneska uměl. Což předpokládám, neumíte.“ Nebyla to otázka, spíš konstatování.
„Správně. Neumim,“ vyštěkl jsem rozčileně. Dneska jsem byl fakt vytočenej. Všechno mě neuvěřitelně štvalo.
„Tak to vám nebude vadit, když vám rovnou napíšu pětku,“ řekla a hned tak i udělala.
„Prosím, si poslužte,“ zamumlal jsem si pro sebe, ale někteří mí spolužáci to nejspíš slyšeli, protože se třídou rozneslo tiché šumění.
Zybtek dne proběhl v podobné náladě. Už jsem se nemohl dočkat, až z toho ústavu vypadnu a pojedu domů.
„Takže nezapomeňte, že příští hodinu píšeme písemku a máte domácí úkol,“ připomněl nám ještě profesor němčiny, ovšem vzápětí zazvonilo a jeho doznívající hlas se ztratil v náhlé změti slov a zvuků, které začali vydávat ostatní žáci.
Jako neřízená střela jsem vyběhl ze třídy a seběhl dolů do šatny. Rychle jsem se oblékl a potom zamířil ven ze školy. U mého auta mě ovšem čekalo nemilé překvapení.
„Ahoj, Bille!“ zahulákal na mě muž v policejní uniformě. Lukas.
„Ehm… no, ahoj,“ nervózně jsem se pousmál a odkašlal si. Ten chlap ve mně budil špatný dojem. Díval se na mě takovým… divným pohledem. „No, co potřebuješ, Lukasi?“ zeptal jsem se a pokusil se mile usmát.
„Víš, Bille, nedávno jsem mluvil s mým tátou o tom, že už u nás Jörgen dlouho nebyl. Tak mě napadlo, jestli byste nechtěli příští týden zajet na večeři, hm? Pozvání platí samozřejmě i pro Toma. Je přeci součástí rodiny,“ řekl. Naprázdno jsem polkl při zmínce Tomova jména. Vždyť se přece nesnáší, ne?
„No víš… ehm… musel bych se zeptat táty. Nevím, kolik bude mít práce a tak,“ namítl jsem.
„Dobře… tak mu to prosím vyřiď a ať mému tátovi zavolá, hm?“
„Dobře,“ nervózně jsem se usmál. „Tak ahoj,“ řekl jsem a odemkl auto.
„Ahoj, Bille,“ pozdravil Lukas a já konečně mohl odjet domů.
Cesta netrvala nijak dlouho. Za chvilku už jsem parkoval vedle tátova auta.
„Ahoj, Bille. Jak bylo ve škole?“ zeptal se zrovna přicházející táta, jakmile jsem vystoupil z auta.
„Příšerně,“ okomentoval jsem otráveně prožitý den v tom ústavu a táta radši vyklidil pole. Věděl, že když mě něco rozladí, je lepší mě nechat, než se hodím do klidu. To to se mnou bude mít Tom dneska dost těžký, když ještě vezmu v potaz, že jsme byli „rozhádaní“. Nebo… nevím, jestli se dá říct rozhádaní, ale prostě… není to mezi námi v pořádku. A já vůbec netušil, proč to mezi námi vlastně tak vře. Do toho zatracenýho polibku bylo všechno více méně v pohodě. Ale od tý doby, co se to stalo… je to na nic.
„Bille!“ vytrhl mě z myšlenek Tomův hlas, který se ozval až nebezpečně blízko mě. Okamžitě jsem ho poznal.
„Uhm… co je?“ zeptal jsem se nevrle.
„Jdeme jezdit. Tak se převleč. Nasedlej si Nika a počkej na mě před stájí. Přijdu tam,“ řekl a potom se otočil k odchodu. To jsem ale nemohl dopustit.
„Počkej, Tome.“ On se zastavil a potom se pomalu otočil zpátky čelem ke mně. Neřekl nic, jen se na mě tázavě zadíval. „No… chci se tě na něco zeptat,“ začal jsem nesměle.
„O co jde?“ pozvedl jedno obočí.
„O nás,“ vydechl jsem. Moje špatná nálada byla pryč. Místo ní se ovšem začal dostavovat ten smutek, který jsem cítil vždy, když jsem přemýšlel o momentální situaci mezi mnou a Tomem.
„Bille…“ povzdechl si a odvrátil hlavu na stranu. Jako by chtěl od toho problému utíkat. Ale já ho nechtěl nechat utíkat. „Co chceš jako probírat?“ zeptal se a pohlédl zpátky na mě. Už neměl tak suverénní výraz, jako když přišel, ale nechtěl to na sobě dát znát. Já to však poznal.
„Představ si, že to, co se mezi náma stalo,“ vyprskl jsem na něj. Štvalo mě, že se k tomu stavěl tak laxně. Jako by se ho to vůbec netýkalo.
„Ježiš, Bille… nic se nestalo.“
„Sakra stalo se, Tome!“ rozkřikl jsem se na něj. „Nebo už si to nepamatuješ?“
„Pamatuju. Ale nic to nebylo. Vůbec nic to neznamenalo, Bille. Tak si to prosím tě uvědom. Já nejsem gay.“ To poslední slovo řekl s notnou dávkou odporu, což mě neuvěřitelně naštvalo.
„Vážně? Vážně si to myslíš?“ zeptal jsem se a než Tom stačil cokoliv udělat, přiskočil jsem k němu a přitiskl jsem své rty na ty jeho. Za týl jsem si ho přitáhl k sobě a nehodlal jsem ho pustit dřív, než si uvědomí, že TOHLE něco znamenalo.
Tom chvíli nic nedělal, ale potom jsem ke svému překvapení zaznamenal nesmělý pohyb jeho rtů proti těm mým. Přivřel jsem oči, a jakmile se jeho sladké polštářky malinko pootevřely, okamžitě jsem svým jazykem vplul do jeho úst. Než jsem ale stihl pokračovat, Tom se ode mě násilím odtrhl. Stál těsně u mě, naše hrudníky se dotýkaly při každém nádechu a výdechu, který jsme vpustili nebo naopak vypustili z pootevřených rtů. „Ještě si myslíš, že to nic neznamenalo?“ zeptal jsem se udýchaně a pohlédl mu do očí. Zračil se v nich zmatek.
„Ano.“ odpověděl tiše.
„Fajn,“ řekl jsem bezvýrazně a odtáhl se od něj. Beze slova jsem si z auta vzal svoji kabelku a potom jsem auto zamknul. „Budu před stájí,“ utrousil jsem tiše a bez dalšího pohledu na něj jsem ho obešel. Rázným, ale smutným krokem jsem se vydal domů. Vyšel jsem do svého pokoje a kabelku hodil na sedačku. Svlékl jsem ze sebe oblečení a začal se automaticky převlékat do věcí, které jsem si nechal ke koním. Nechtělo se mi tahat do stájí svoje drahé hadry, tak jsem si vybral ty trochu starší a nechal si je pro tyhle účely.
*** *** ***
Moje další „lekce“ jízdy na koni s Tomem proběhla až podezřele poklidně. Ani jsme se s Tomem moc nehádali, občas jsme jeden z nás utrousili jízlivou poznámku, ale to bylo tak všechno. Až jsem se tomu divil.
„Ten klus ještě musíme zlepšit, Bille. A taky si dávej pozor na správný sed. Občas se hrbíš,“ podotknul Tom a já měl sto chutí varovně zavrčet. Nesnášel jsem, když mě takhle poučoval. Ježdění na koních už mi sice nijak zvlášť nevadilo, ale nebral jsem to jako něco, co je mou povinností. Spíš jen zábavu. A nehodlal jsem se nějak moc omezovat. Jenže Tom to prostě bral trochu vážněji.
„Ježiš, se nezblázni,“ odfrkl jsem si a protočil oči. Sesedl jsem z Nika a otěže přehodil přes jeho dlouhý krk, abych ho mohl odvést do stáje. Byla přece jen už dost zima. Těšil jsem se, až zasednu k televizi s šálkem horkého čaje. Ale nejdřív jsem ještě musel něco obstarat. Tom mi otevřel bránu kruhovky a já koně vyvedl ven. Rovnou jsem s ním zamířil ke stáji, ani jsem se neohlédl, jestli mě copánkatý kluk následuje. Předpokládal jsem, že ano.
Jaké bylo moje překvapení, když jsem se u dveří stáje ohlédl a nespatřil ho tam. Chvilku jsem se zaraženě rozhlížel po okolí, jestli se třeba někde nezdržel, ale po Tomovi nebylo ani památky. Jen jsem pokrčil rameny a Nika zavedl dovnitř sám. Uvázal jsem ho u jeho boxu a sundal mu sedlo a uzdečku, místo které jsem mu nasadil ohlávku. Potom jsem ho vpustil do připraveného boxu.
„Bille? Jsi tu?“ uslyšel jsem Tomův hlas, který se ozýval od vchodu do stáje.
„Jo…“ jen jsem zavolal a vyšel jsem do uličky mezi boxy, aby mě viděl. Tom došel až ke mně.
„Už si Nika pustil do boxu?“ podivil se s pozdviženým obočím.
„Jo, pustil. A ještě ho chci vyhřebelcovat,“ přiznal jsem se se svými záměry.
„Já to udělám. Stejně nemám nic na práci. Jdi si odpočinout,“ řekl a potom odešel do sedlovny. Čekal jsem, že se třeba trochu usměje a něčím dá najevo, že je to mezi námi zase v normálu. Ale on nic. Na jeho tváři se vyjímal neutrální výraz, který mě neuvěřitelně frustroval.
„Díky…“ jen jsem vydechl vědom si toho, že mě v žádném případě nemohl slyšet. Smutně jsem zavrtěl hlavou a loudavým krokem jsem se vydal pryč ze stáje.
Ač se to možná nezdálo, mrzelo mě to. Mrzelo mě, že se k sobě takhle chováme. Byl jsem si vědom toho, že je to chyba nás obou, teda hlavně moje. I když nikdy dřív bych si to nepřiznal. Ale teď… Nedokážu být k celé té věci lhostejný. Ten polibek mezi námi něco změnil. Samozřejmě by mi to asi bylo líto, i kdybychom se nepolíbili, protože Tom se ke mně snažil chovat hezky i předtím. Ale teď to mělo všechno úplně jinou váhu.
Zamyšleně jsem kráčel dál a vůbec jsem si neuvědomoval, že jdu směrem k severní pastvině. Až když jsem zastavil u prázdného výběhu, který se mi i za těch pár krátkých návštěv vryl do paměti, došlo mi, kde to vlastně jsem. Pousmál jsem se a přelezl jsem dřevěný plot, který lemoval celou pastvinu. Vyběhl jsem na kopec, a dole u dřevěného přístřešku jsem spatřil sytě černého koně, jak zbystřil a natočil hlavu mým směrem. Asi už mě cítil. Okamžitě se za mnou tryskem rozběhl a já měl co dělat, abych utekl zpátky k ohradě a bleskově si na ni sedl. To už ke mně Savan přiklusal a jemně mi zafuněl do tváře, jak se ke mně sklonil, aby mě pozdravil.
„Ahoj chlapče… Jak se máme?“ zašeptal jsem tiše, ale i přesto jsem si všiml černých uší, které hravě zastříhaly nad tou otázkou. Jako by mi snad rozuměl. Savan mi začal zvědavě očichávat ruce a kapsy, jestli jsem mu náhodou něco nepřinesl. „No, dneska pro tebe nic nemám. Jen jsem si přišel popovídat,“ zasmál jsem se a pohladil ho po sametových nozdrách. Černý kůň se opřel o hrazení a hlavu si položil do mého klína, přitom spokojeně zafuněl. Byl tak krásný. Nechápal jsem, kde se to nadšení ve mně bralo, ale nějak jsem to v tu chvíli nevnímal. Prostě tam byla ta chvíle. Já a Savan. A nic jiného v ten okamžik nebylo. Jemně jsem ho hladil mezi očima a prsty mu pročesával uhlově černou hřívu. Savan přivřel oči blahem. Tu krásnou chvíli bohužel přerušil křik, který se ozýval z konce cesty.
„Bille! Okamžitě vypadni od toho koně!“ slyšel jsem Tomův rozčilený hlas. Podíval jsem se tím směrem a spatřil ho, jak ke mně běží. Než jsem ale stačil cokoliv udělat, Savan zvedl svou hlavu z mého klína, prudce se otočil a s rozzuřeným ržáním odběhl pryč za kopec. Smutně jsem si povzdechl, ale vzápětí smutek vystřídal vztek. „Zbláznil ses? Ten kůň je nebezpečný!“ křičel na mě Tom a snažil se mě stáhnout dolů z hrazení, na kterém jsem doposud seděl.
„Tome! Pust mě, sakra!“ zařval jsem a vyškubl se mu. „Ty seš takovej idiot!“ křičel jsem na něj dál.
„Ne, ty seš idiot! Nepamatuješ si, co jsem ti o Savanovi říkal? Co sis jako myslel?“ Jeho slova byla doprovázena trhanými nádechy, jak se snažil popadnout dech.
„A co sis myslel ty?“ vyjekl jsem. Tolik mě to naštvalo. To byl už druhej člověk, co mi zkazil tak krásnou chvilku s tím koněm. „Jen tak tu začneš řvát, a ten kůň se úplně splašil. Kdyby nebylo tebe, byl by tu ještě teď!“ vyčetl jsem mu to. Měl jsem sto chutí do něho kopnout, ale bohužel jsem si nechal podpatky doma. A bez podpatků by to ztratilo na efektu.
„Bille, sakra uvědom si, že ti mohl ublížit. Nestačilo ti, žes viděl, jak kousnul mě?“
„Ale on není zlej!“ zařval jsem na něj a nenávistně mu hleděl do očí. Nevím, co to do mě vjelo, ale najednou jsem cítil potřebu Savana bránit zuby nehty. Dokonce jsem měl v jednu chvíli pocit, že by mi nedělalo problém Tomovi jednu vrazit.
„Uklidni se, Bille!“ sykl a chytl mě za ruku. Okamžitě jsem se mu vyškubl a rozběhl se pryč. Třásl jsem se po celém těle a chtělo se mi brečet. Začínal jsem mít strach z toho, co se mezi mnou a Savanem děje.
„Bille!“ uslyšel jsem za sebou jeho křik a následně to, jak za mnou běží. Neotočil jsem se, ale Tom mě stejně doběhl. „Počkej,“ řekl už jemněji a znovu mě chytil za zápěstí. Tentokrát to nebylo nijak pevné. Tiše jsem si povzdechl a otočil se na něj. V jeho očích už jsem neviděl ten vztek, který tam byl ještě před chvilkou. „Promiň mi to…“ řekl tiše, skoro šeptem. Nespouštěl ze mě pohled. Stále se mi díval přímo do očí.
„To je… v pohodě…“ jen jsem pokrčil rameny. Nebylo to v pohodě. Mrzelo mě to. Opravdu mě to mrzelo, i když jsem si to nechtěl přiznat.
„Ne, Bille… já to myslím vážně… omlouvám se za to, že jsem na tebe křičel. Ale… měl jsem o tebe… strach…“ To poslední slovo téměř zašeptal. Nevěřícně jsem se na něj podíval, ale on bleskově sklopil svůj pohled dolů.
„To jako… vážně?“ zeptal jsem se a pozvedl jedno obočí ozdobné kovovým kroužkem.
„Vážně…“ přitakal Tom, a konečně se na mě podíval. Ve tváři měl zvláštní výraz.
„Proč?“ položil jsem mu jednoduchou otázku, na níž se tak těžko odpovídalo. Tom pokrčil rameny.
„Nevím… prostě, jak jsem ho tam s tebou viděl… a uvědomil si, co by se mohlo stát… přepadl mě neuvěřitelný strach…“ vydechl. Najednou stál tak blízko mě a pořád se přibližoval. V mém břiše se roztančilo hejno divokých motýlků. Toužil jsem, aby mě znovu políbil. Tady a teď.
„Tome?“ přerušil jsem to ticho.
„Ano?“
„Co se to děje?“ optal jsem se. Najednou mi bylo i přes mrazivé počasí horko.
„Nevím…“ vydechl skoro neslyšně a stále víc se ke mně přibližoval. V momentě, když už jsem čekal polibek, vzal mou tvář do dlaní a jemně přitiskl své rty na mé čelo. Mým tělem projela vlna mrazu a naskočila mi husí kůže. Přivřel jsem oči pod tím dotekem a lehce jsem pootevřel rty. Měl jsem tendenci spokojeně zasténat, ale včas jsem si uvědomil, jak se věci mají. Proto jsem rty zase pro jistotu semknul k sobě.
„Bille…“ špitl Tom tiše, když se jeho rty odtrhly od mého čela. Jen jsem se mu zadíval do očí, čímž jsem mu dal najevo, že ho vnímám. „Jsem rád, že jsi v pořádku. Jen… zajímalo by mě, jak sis dokázal získat jeho důvěru…“ řekl Tom. Jeho hlas byl jaksi roztřesený, chvěl se.
„No… řeknu ti to. Ale je mi zima, tak půjdeme dovnitř, hm?“ usmál jsem se na něj. On mi úsměv opětoval a kývl, načež jsme se vydali směrem k domu. Stejně už se začínalo stmívat…
autor: Mishka
betaread: Janule
Som rada ze sa Savan zase objavil, dúfam že Bill to konečne Tomovy povie. Som rada že si Bill začal uvedomovať že sa niečo medzi ním a Savanom navezuje niake púto.
To si vážně Bill z té pětky nic nedělá? Já měla depku z každé dvojky… no nic.
Nádherná byla chvíle Billa se Savanem, skoro jsem nedýchala, jaká to byla krása.
Tommy to sice zkazil, ale ten strach o Billa ho hodně omlouvá.
Doufám, že ve škole nebudou Billa nějak šikanovat, to by ještě scházelo. A ta večeře? "Milý" polda s Tommym u jednoho stolu? To lze?
Já prostě nevím, co mám k dnešnímu dílu napsat…protože byl dokonalý ♥
Miluju Billovu komplikovanou povahu, jeho rozháranost, divokost i něhu, jeho výbuchy emocí, i když mě právě ta jeho komplikovanost někdy pěkně štve.
Naproti tomu je tady Tomův klid a rozvaha, něha, kterou vůči Billovi projevuje. Tom to vůbec nemá lehké, začíná chápat, že k Billovi cítí něco víc a jeho prvotní reakcí je bránit se tomu, ani si neuvědomuje, že tím Billovi ubližuje, i když nechtěně…
Ta chvilka na konci, která mezi nima proběhla byla kouzelná, škoda jen, že Tom Billa nepolíbil…
A Savan? Naprosto úžasné, četla jsem doslova se zatajeným dechem, nádhera ♥♥♥
Krásná povídka ♥
ježiš ten Tom je taky cvok… na jednu stranu ho chápu, ale když viděl, že jsou spolu ti dva v klidu, tak jen mohl zpovzdálí tiše přihlížet, bylo by to romantičtější 🙂 no co, stalo se… jen by mě zajímal ten… Lukas? nebo jak se přesně jmenuje… určitě tou večeří bude chtít Billa sbalit, cejtím to v kostech.
jinak chválím Billův přístup ke škole, někoho (že by mě?) mi to připomíná 😀
Ježiši, to je boží! Chtěla bych umět psát něco tak úžasnýho jako tenhle příběh!
Líbí se mi, jak je tam popsaný vztah Savan+Bill. Jak si Bill začíná pomalu, ale jistě uvědomovat to zvláštní pouto s tímhle koněm. Naprosto souhlasím s Jančou! V tomhle příběhu se pojí moje dvě velké lásky – koně a TH! :-)))