autor: Miskha
„Bille… jak se ti to podařilo?“ zeptal se Tom, když už jsme seděli v mém pokoji na posteli.
„Nevím. Prostě… jak mi jednou volal Andreas…“ na chvilku jsem se odmlčel a bolestně zkřivil obličej nad tou vzpomínkou. Pořád jsem si pamatoval, co mi ten hajzl udělal. „…tak ještě před tím telefonátem… jen jsem seděl na tý ohradě a kouřil jsem cigaretu. A on ke mně přišel. Strašně jsem se ho lekl a hrozně se ho bál. Ale on mi nic neudělal. Jen ke mně přišel a očichal si mě. Potom se nechal i hladit. Jenže jak mi zazvonil mobil, tak se lekl a utekl. Potom jsem za ním ale chodil dál.“ Tom mě po celou dobu mého vyprávění tiše poslouchal.
„Proč jsi mi to neřekl?“ upřel na mě tázavý pohled. Jen jsem pokrčil rameny. Ani já sám jsem to nevěděl. To ten pocit uvnitř mě.
„Nevím. Měl jsem pocit, že to nikomu říkat nemám.“
„To je nesmysl,“ řekl Tom trochu podrážděně.
„Hele, tak se nezlob. Už to stejně víš.“ Nějak jsem ho nechápal. Proč to tak nutně chtěl vědět?
„Bille… tady nejde o žádný tajemství. Tady jde o to, že ten kůň ti mohl kdykoliv ublížit,“ řekl Tom měkce a věnoval mi neobvyklý pohled. Byl plný starosti a… a ještě něčeho, co jsem nedokázal rozpoznat.
„Proč se o mě tak bojíš?“ zeptal jsem se tiše a sklopil oči dolů. Nervózně jsem si pohrával s lemem svého trička.
„Nevím. Seš takovej… křehkej. Mám pocit, že se ti může kdykoliv něco stát,“ řekl. Tázavě jsem se na něj podíval. Vycítil jsem svoji příležitost.
„A co ten polibek?“ nadhodil jsem jen tak „nenápadně“.
„Bille, už zase?“ řekl Tom a povzdechl si.
„Když ty to pořád zlehčuješ. Pořád říkáš, že to nic neznamenalo. Nechceš to řešit. Ale já jo!“ řekl jsem trochu prudčeji, než jsem zamýšlel.
„Hele, po stý a naposledy. NIC TO NEZNAMENALO!“ řekl Tom rázně. Napětí mezi námi bylo zpátky.
„Sakra tak proč jsi mě teda líbal? Ty takhle normálně líbáš kluky a nic to neznamená?“ rozkřikl jsem se na něj. Už mě zase vytáčela ta jeho lhostejnost k onomu problému.
„Bille… byl to úlet!“ Na to poslední slovo dal mnohonásobný důraz. Ale já měl ještě jedno eso v rukávu.
„Vážně? Takže mám brát jako úlet i to, jak jsi mi řekl, jak mě máš rád?“ zeptal jsem se a ruce si založil na prsou. Tomův obličej zbledl.
„Co-cože?“ vykoktal ze sebe. Jen jsem se uchechtl. Nejspíš si „nevzpomínal“. Ale já mu to hošánkovi připomenu.
„Ty si nevzpomínáš?“ zeptal jsem se úplně nevinně.
„Ne…“ zavrtěl hlavou.
„Vážně ne? Tak já ti to připomenu. Bylo to v obýváku, když sis myslel, že spím. Přišel jsi ke mně a říkal jsi mi, jak mě máš rád. Při tom jsi mě jemně hladil po zádech.“ Říkal jsem to, jako by nic, ale i mně samotnému to nahánělo husí kůži, když jsem si na to vzpomněl.
„Vždyť… jsi spal…“ hlesl Tom a jeho barva se v momentě změnila. Teď byla sytě rudá.
„To… jsem jen dělal. Myslel jsem, že je to táta, a že mě bude zase otravovat. Ale… trochu jsem se spletl…“ ušklíbl jsem se a i já jsem cítil, že malinko rudnu. Tom si schoval tvář do dlaní.
„Sakra… tohle ses neměl nikdy dozvědět…“ zamumlal. Sotva jsem mu rozuměl.
„Tome… proč se stydíš přiznat svoje city?“ zeptal jsem se s povzdechem.
„Bille… já… ne, že bych se styděl je přiznat. Spíš… se v nich… nevyznám…“ přiznal tiše. Konečně se na mě podíval. Najednou jsme byli oba tak vážní. Nevědomky jsem se přiblížil víc k němu.
„Tak se jim přestaň bránit…“ vydechl jsem. Lehce jsem se dotkl dlaní jeho tváře a on se zachvěl. Moje ruka pomalu klouzala po jeho krku až na týl, za který jsem si ho pomalu přitahoval k sobě. Dával jsem mu dostatek času na to, aby to mohl zarazit. On se ale nebránil. Naše obličeje se stále přibližovaly.
V momentě, kdy od sebe byly vzdáleny pouhých pár centimetrů jsem se zastavil. Hleděli jsme si do očí a já se utápěl v jeho čokoládovém pohledu. Tom hluboce vydechl a potom už jsem jen cítil spalující dotek jeho rtů na těch mých. Slastně jsem přivřel víčka. Tomovy rty se samy rozevřely a nechaly můj jazyk vplout do tepla jeho úst. Bylo to tak omamné, když se naše jazyky opět, po tak dlouhé době střetly. Spokojeně jsem zamručel do jeho úst a přitáhl si ho blíž k sobě. Ani on už nebyl úplně strnulý. Jeho ruce se obtočily kolem mého pasu a začaly mě jemně hladit po zádech. Byl jsem z toho lehce v šoku, ale rozhodně jsem se tomu nebránil. Tom si mě přitáhl víc k sobě, byli jsme teď nalepení těsně u sebe, naše hrudníky se navzájem dotýkaly. Stále jsme se nepřestávali líbat. Obmotal jsem paže kolem Tomova krku a on mě chytl pod zadečkem a nečekaně si mě vyhoupl na klín. Trochu jsem se divil, kde se v něm bere tohle chování, ale nemohl jsem si stěžovat. Bohužel nám začal docházet kyslík a byli jsme nuceni se od sebe odtrhnout. Oba jsme splašeně dýchali.
„Co to se mnou děláš, Bille?“ zeptal se Tom a své čelo opřel o to mé. Upřeně jsem mu hleděl do očí.
„Sám nevím…“ špitl jsem. Toužil jsem ho znovu líbat. Tom na chvíli zavřel oči. Využil jsem té příležitosti a lehce ho pohladil po tváři. Tom se do mého doteku opřel a tiše vydechl. Vypadal kouzelně. Tak roztomile. Chtě nechtě jsem se nad tím musel usmát. Najednou otevřel oči a prudce si mě strhnul na klín, při čemž mě pevně obejmul. „Co to děláš, Tome?“ zeptal jsem se udiveně a snažil se alespoň částečně dostat z jeho silného objetí.
„Já nevím…“ hlesl tiše. Chvíli jsem na něj jen upřeně zíral, jako jestli se úplně nezbláznil. „Mám potřebu tě pořád chránit…“ dodal. Potom konečně uvolnil své sevření, takže jsem se mohl posadit naproti němu.
„Tome? Můžu se na něco zeptat?“ prolomil jsem ticho, které mezi námi panovalo. Tom na mě pohlédl a přikývl.
„No… chtěl jsem se zeptat… na tvoje rodiče…“ špitl jsem. Ani nevím, jak mě to napadlo. Tom odvrátil hlavu ode mě a zadíval se pryč. Ale i přes to jsem si všiml jeho lesknoucích se očí. Nejspíš jsem o tom neměl mluvit. Ale na to už bylo trochu pozdě.
„Už je to pryč, Bille…“ řekl Tom a konečně na mě pohlédl. V jeho očích se zračil smutek. To jsem nechtěl. „Ale možná bys to měl vědět. Nikdy jsem o tom s nikým nemluvil.“ Odmlčel se.
„Jestli o tom nechceš mluvit, tak…“
„Ne… ne to je v pořádku…“ přerušil mě a na moment se mu po tváři mihl smutný úsměv. Hned ale zase zesmutněl. Bylo mi ho vážně líto. „Umřeli, když mi bylo třináct. Po jejich smrti jsem bydlel u babičky. Ze základky jsem ale šel sem, na místní gympl. Je to moc daleko, takže jsem bydlel na intru. Nějak… jsem se snažil utíkat od toho místa… bylo tam moc vzpomínek. A potom, po maturitě jsem nastoupil sem, k tvýmu tátovi. On mi nahrazoval rodinu, kterou jsem ztratil. Jsem mu tolik vděčný…“ Tiše si povzdechl. Jeho oči se plnily slzami, které se snažil zadržet.
„A… co se jim vlastně stalo?“ Vím, blbá otázka, ale nic jinýho mě v tu chvíli nenapadlo. Tom na chvilku prudce přivřel víčka. Potom se na mě ale znovu zadíval.
„Měli autonehodu.“ Jeho hlas se třásl. Už jsem to nevydržel a vrhl se mu kolem krku. On zabořil obličej do mé mikiny a rozvzlykal se. Přišlo mi to hrozně divný, že zrovna já ho utěšuju. Ale tak nějak jsem cítil, že mě potřebuje. A já tu pro něj chtěl být, ať už jsem si to byl schopný přiznat nebo ne. Jednou rukou jsem ho lehce hladil po zádech a nechal ho plakat. Tom se ke mně pevně tiskl, v dlani svírajíc látku mojí mikiny. Cítil jsem mokro, jak mi plakal do oblečení, ale to mi bylo srdečně jedno. Jen jsme tam seděli na mojí posteli a já ho utěšoval. Chlácholivá slůvka jsem mu šeptal do ucha a nepřestával jsem ho hladit. Pod mými doteky se začínal celkem uklidňovat. Po chvilce jsem se maličko odtáhl. Tom měl hlavu unaveně položenou na mém hrudníku, oči zavřené.
„Promiň,“ špitl s očima stále zavřenýma a pohodlněji se uvelebil v mé náruči. Připadalo mi to absurdní a zároveň krásné.
„Za co se mi omlouváš?“ podivil jsem se jeho omluvě.
„Za to, že tu bulim jak nějaká hysterka…“ šeptl a trošku se ušklíbl. Vypadalo to, že už mu je líp.
„Každej se někdy potřebuje vybrečet,“ ujistil jsem ho. Tom otevřel oči a zadíval se na mě. Nic neříkal, jen se na mě díval.
„Jenže já normálně nebrečím… No dobře, tak možná jednou za sto let. A tys měl tu čest, vidět to…“ zasmál se. Nemohl jsem si pomoct, ale musel jsem se taky usmát.
„Ty jsi pako, Tome,“ trochu jsem do něj drcnul. Tom se zasmál a potom se na mě zadíval. Nedalo mi to a obejmul jsem ho. Nechápal jsem sám sebe. Bylo to naprosto spontánní, ale já to chtěl. Nic jsem neříkal, jen jsem ho pevně objímal. Po chvilce jsem zaznamenal jeho ruce na svých zádech. Jemně, nesměle mě hladily. Tiše jsem vydechl na jeho krk a on se zachvěl. Potom se ale odtáhl.
„Co… co se děje?“ zeptal jsem se zmateně. V jeho náruči mi bylo tak dobře.
„Promiň… Bille, asi bychom tohle dělat neměli…“ řekl a zadíval se mi do očí.
„Proč?“ vyhrkl jsem. Potřeboval jsem znát důvod toho, proč se mě tak bojí. Nebo spíš, proč se bojí toho, co se mezi námi odehrává.
„Já nevím, Bille…“ zasténal. Jeho výraz byl dosti zoufalý. „Sakra… Vždyť já se v sobě vůbec nevyznám. Nevím, co se mnou děláš. Ale prostě… přiznávám, že mě nenecháváš chladným. Už, když jsem tě poprvé uviděl, nebyl jsi mi lhostejný. I když jsem se tak tvářil.“ Zíral jsem na něj s otevřenou pusou. Tohle bylo docela slušný přiznání. V tu chvíli se ve mně vzedmula vlna odhodlání. Odhodlání dostat toho zatraceně sexy týpka od koní.
„Tak se tomu sakra přestaň bránit,“ řekl jsem pevně, a než stačil cokoliv udělat, povalil jsem ho na postel a v mžiku jsem byl na něm. Přisál jsem se na jeho rty a dravě ho začal líbat.
Tom se ještě chvilku snažil bránit, ale potom to vzdal. Místo toho si jeho ruka přitáhla moji hlavu blíž a on začal spolupracovat. Divoce jsme proplétali naše jazyky. Zaklonil jsem mu hlavu a dostával se tak ještě hlouběji do jeho úst. Schválně jsem se usadil na jeho klín, kde jsem se „úplně nevinně“ zavrtěl.
„Oh…“ zasténal mi do úst a já se v duchu usmál. Tak přece jen. Zajel jsem rukou pod jeho velké tričko, kde jsem ho začal dráždivě hladit. Jeho svaly na břiše se pod mými doteky napínaly a naskakovala mu husí kůže. Najednou jsem se od něj prudce odtrhl a smyslně se na něj zadíval. Skoro jsem nemohl popadnout dech, stejně, jako on.
„No tak, Tome. Vím, že se ti to líbí,“ vydechl jsem. Tom stále nic neříkal. Jen se na mě díval. Opatrně jsem přiložil ruku na jeho prudce se zvedající hruď. Cítil jsem, jak do mojí dlaně tluče jeho srdce.
„Bille…“ šeptl Tom. Stále jsem mu hleděl do jeho čokoládových očí. „Tohle…“ nestihl to doříct.
„Sakra neříkej, že to nejde…“ naklonil jsem se těsně nad něj. Naše obličeje byly vzdálené pouhých pár milimetrů a já jsem na své tváři cítil jeho horký dech. „… když vím, že to chceš…“ Tom se zachvěl. Chvilku se nic nedělo, ale potom mě sám chytl za týl a své rty přitiskl na má ústa. Přivřel jsem oči a vychutnával si jeho polibky. Jeho prsty se proplétaly mými vlasy a jeho rty se stále otíraly o ty mé. Líbali jsme se zatraceně dlouho, bez jakékoliv přestávky. Nakonec jsme ale stejně byli nuceni se od sebe odtrhnout.
„Můj bože…“ vydechl Tom a jemně mě pohladil po tváři. Opřel jsem se do toho něžného doteku a přivřel jsem oči. Zachvěl jsem se. „Je ti zima?“ zeptal se.
„No… tak trochu…“ zalhal jsem. Tom mě ze sebe šetrně sundal a sednul si vedle. Potom mě k sobě beze slova přitisknul a přehodil přes nás peřinu. Trošku jsem nechápal, co to dělá, ale nakonec jsem to nechal plavat. Spokojeně jsem se k němu přitulil a pohodlně se uvelebil na jeho klíně. Tom kolem mě ovinul paže. Sálalo z něj uklidňující teplo. Zavřel jsem oči a nechal se unášet kouzlem toho okamžiku. Vzpomněl jsem si, jak se o mě Tom staral, když mě Andreas opustil. Přesně takhle mě utěšoval, byl tu se mnou.
„Bille?“ zeptal se tiše.
„Ano?“ zamumla jsem do látky jeho trička. Krásně vonělo.
„Tobě… tohle nevadí?“
„Ne… je to… příjemné… cítit, že je někdo… se mnou…“ řekl jsem.
„Dobře. Takže… to tak necháme…“ šeptl. Rozlepil jsem svoje těžká víčka a zadíval se na něj.
„Víš, Tome… Já… já vím, že jsme nezačali úplně dobře. A že jsme se dost hádali a tak. Ale… prostě jsem zjistil, že je mi s tebou dobře. A že…“
„Šššš… už nic neříkej,“ přiložil mi prst na mojí upovídanou pusu a lehce mě políbil. Potom si mě přitiskl ještě víc k sobě. Spokojeně jsem se k němu přitulil s myšlenkou, že to zatím nechám být. Nechtěl jsem do toho zbytečně šťourat. Prostě jsme se k sobě teď chovali takhle a nic víc. Cítil jsem, jak se v jeho náruči nořím do hlubokého spánku.
*** *** ***
Ráno jsem se s trhnutím probudil, zásluhou otravného budíku, který zvonil tak dlouho, než jsem naštvaně třískl do tlačítka, které budík konečně umlčelo. Až potom jsem si uvědomil, že mě objímají něčí paže. Rozespale jsem se zadíval na stále spícího Toma, který mě pevně objímal a tiskl mě k sobě. Rozněžněle jsem se usmál a co nejopatrněji jsem se vymanil z jeho silného objetí. Jakmile jsem se postavil, ucítil jsem nepříjemnou bolest v zádech. To bylo určitě z té hrozné polohy, v jaké jsme s Tomem oba spali. Promnul jsem si rozespalý obličej a Toma jsem znovu přikryl peřinou. Vtiskl jsem mu jemný polibek na čelo, a potom jsem se odebral do koupelny, abych ze sebe udělal člověka.
*** *** ***
Když jsem po notné chvíli vylezl z koupelny a sešel jsem dolů do kuchyně, narazil jsem na tátu.
„Ahoj, Bille,“ pozdravil, aniž by vzhlédl od rozečtených novin.
„Ahoj, tati,“ odpověděl jsem a loudavým krokem jsem došel k lednici. Nic vhodného na snídani jsem tam ale nenašel, tak jsem si vyndal jen mléko a nalil ho do misky, do níž jsem přisypal cereálie.
„Jak ses vyspal?“ zeptal se táta.
„Nic moc,“ zahuhlal jsem s plnou pusou, sedajíc si ke stolu. „Jo tati, málem bych zapomněl. Před školou jsem potkal Lukase. Říkal něco o tom, že nás chce jeho otec pozvat na večeři. I s Tomem. Řekl jsem, že mu zavoláš.“ sdělil jsem mu.
„Dobře. Díky za vyřízení. Zavolám mu,“ usmál se táta. Dál ale nic neříkal, věnoval se pouze svým novinám. Jen jsem nad tím pokrčil rameny. Vstal jsem od stolu a prázdnou misku jsem odnesl do dřezu. Potom jsme si vzal svoje věci, z chodby jsem na tátu zakřičel pozdrav a vyšel jsem ven. Byla dost zima. Snad i mrzlo. Měl jsem takový pocit, že brzy přijde první sníh. Oh, jak já jsem nesnášel sníh. Oklepal jsem se nad tou myšlenkou a rychle jsem nastoupil do svého milovaného auta.
*** *** ***
Další den strávený ve škole proběhl nad očekávání dobře. Krom pár narážek od nějakých kluků si mě nikdo moc nevšímal. I učitelé se zaměřovali na jiné žáky. Jen Suzi zase pořád žvanila. Někdy to bylo opravdu nepříjemné. Její „vyprávění“ jsem ale stejně pouštěl jedním uchem tam a druhým ven. Jen jsem občas přikývl a to bylo vše. Ale myslím, že ona byla i tak spokojená. Stačilo jí, že má komu ty svoje drby povědět.
„Bille, tak posloucháš mě, sakra?“ naoko naštvaně do mě drbla. Zrovna jsme vycházeli před školu a já byl myšlenkami samozřejmě úplně někde jinde. Konkrétně u toho, co asi teď dělá Tom.
„Jo… jo, jen jsem se trochu zamyslel. Tak cos to teda říkala?“ zeptal jsem se lehce otráveným tónem.
„Říkala jsem, že tu na tebe asi někdo čeká,“ zopakovala mi to. Zmateně jsem se rozhlédl kolem sebe a až potom jsem uviděl u mého auta stát Toma. Zamyšleně se opíral o zábradlí kolem chodníku a civěl někam do prázdna.
„Ty znáš Toma?“ zeptal jsem se překvapeně. Nějak mi v tu chvíli nedošel fakt, že Tom na tuhle školu chodil taky.
„Jasně. Vždyť sem ještě před rokem chodil taky,“ uchechtla se. „Ale už musím jít. Tak se měj, Bille, ahoj,“ zazubila se a už odcházela pryč.
„Ahoj,“ řekl jsem, ale to už nemohla slyšet. Zavrtěl jsem nad ní hlavou. Někdy jsem její chování fakt nechápal. Pomalým krokem jsem se vydal směrem k Tomovi.
„Ahoj. Co tu prosím tě děláš?“ zeptal jsem se. Duchem nepřítomný Tom se na mě s leknutím otočil.
„Ahoj. Ježiš, tys mě vylekal,“ zasmál se a ruku si přiložil na srdce.
„Copak jsem nějaký strašidlo?“ zeptal jsem se naoko dotčeně a našpulil jsem rty.
„Ne… to bych neřekl,“ hlesnul Tom jaksi zaraženě. Najednou mě sledoval zvláštně vážným pohledem.
„Děje se něco?“ zamrkal jsem nechápavě.
„Ne… ne to je… v pohodě,“ usmál se Tom. Najednou byl zase úplně normální. Absolutně jsem netušil, co to mělo znamenat.
„Tak… proč tu teda jsi?“ zeptal jsem se znovu.
„No, tvůj táta jel do města a já neměl co na práci, tak se mě zeptal, jestli nechci jet s ním. Že bych na tebe třeba mohl počkat před školou…“ nedokončil to. Byl totiž přerušen.
„Hele, Trümper. Tebe už jsem dlouho neviděl,“ ozval se za námi něčí hlas. Ten hlas jsem znal. Byl to ten kluk, který si na mě dovoloval. Martin. Pohledem jsem střelil k Tomovi. Jeho výraz byl najednou dost tvrdý.
„To jsem ti tak chyběl?“ zeptal se úplně klidným hlasem. Až jsem se divil.
„To bych neřekl. Jen… docela se divím. Tak ty seš teď buzerant?“ zeptal se s pohrdavým úšklebkem. Jen jsem viděl, jak se Tomovo tělo naplo pod náporem sebeovládání. Moje ruka samovolně vystřelila k jeho hrudníku, na který jsem ji jen lehce položil. Vím, že by ho to nezastavilo, ale cítil jsem, že se pod mým dotekem uvolnil.
„Vypadni,“ sykl Tom a potom se otočil zpátky. Při tom mě vzal za ruku. „Jedeme,“ řekl tiše a já ho okamžitě poslechl. Věděl jsem, že teď bych mu neměl odporovat. Oba jsme nasedli do auta a já rychle nastartoval. Chvilku na to jsme už uháněli po hlavní silnici směrem k naší farmě.
„Jeho taky nesnášíš?“ zeptal jsem se a jen krátce na něj pohlédl. Hned jsem se ale začal zase věnovat řízení.
„No, neřekl bych, že ho nesnáším. Jen nemám rád takový namachrovaný týpky, jako je on. A kdybychom tam teď zůstali, tak bych ho asi musel zbít, víš?“ zasmál se Tom.
„Nemůžeš každýho mlátit,“ snažil jsem se mu domluvit. Spíš to ale mělo opačný účinek.
„Dokud mě budou provokovat, budu je mlátit,“ pokrčil Tom rameny. Musel jsem se nad jeho uvažováním usmát. Někdy mi připomínal malé, umíněné dítě.
„Koho myslíš tím „je“?“ položil jsem mu další otázku.
„Lidi podobného typu,“ odpověděl vyhýbavě. S povzdychnutí jsem zaparkoval auto a potom jsme oba vystoupili.
autor: Miskha
betaread: Janule
Proč mám pocit, že je tam z Tomovy strany "něco" co ještě nebylo vyřčeno? Nějaký…prostě se mi zdá, že se chová chvilkama divně. Nevím, počkám si. Jinak skvělej díl, už jsem myslela, že to Bill vzdá a ona z toho byla taková hezká chvilka.
zdá se mi,že Tom ještě něco skrývá ale tak nechám se překvapit co se z toho ještě vyvine.Dneska sem se na tenhle díl těšila myslela sem si že se něco takovího stane sem ráda že se role protentokrát prohodily Bill utěšoval Toma.
Dnešní byl absolutně dokonalý ♥
Tomova postava je úžasná, jeho pochybnosti, nesmělost a strach ze sebe sama…je jasné, že si uvědomuje, že k Billovi něco cítí, ale je tam nějaké ALE, něco, co ho nutí držet se zpátky a občas se chovat podivně…
Naproti tomu se mi moc líbí i Bill, je vidět, že urazil velký kus cesty, od rozmazleného městského princátka až k chápavému, citlivému klukovi, který si dokáže porozumět i s nešťastnou zvířecí duší ♥
Ta intimní scéna byla úžasná, Toma mi bylo až líto, když ho Bill donutil k přiznání, že ten polibek skutečně něco znamenal, ale bylo dobře, že to Bill udělal, aspoň to Toma přinutilo jít s pravdou ven a přiznat svoje city. To mezi nima ještě není láska v pravém smyslu slova, ale rozhodně je to její začátek, překrásný začátek něčeho křehkého a kouzelného…
Nádherná povídka, krásně vymyšlená i napsaná ♥♥♥
no to by mě zajímalo, co bylo mezi Tomem a tím machrem… asi se to dovíme později, vypadá to na něco vážnějšího… a taky by mě zajímalo, co Tomovi brání poddat se citům k Billovi. že by nějaké trauma z minulosti?
Ahojky, máš fakt pěkný blog