autor: Litle Muse & Majestrix
POKÁNÍ
Bylo brzo ráno a Bill byl vděčný za ticho okolo něj, když šel po kamenné cestě k trahd lah. Vešel dovnitř s malým závanem magie a nahlas vydechl, když se přes něj přelila síla modlitebního místa. Tohle bylo dobré, a on to zoufale potřeboval. Klekl si k rehruruldar a vybral dva kameny. Byly chladné a těžké, a Bill se zhluboka nadechl, zatímco poklekl před oltář.
Zvedl svou pravou ruku dlaní vzhůru, měl na ní položený jeden kámen. Zavřel oči a začal svou modlitbu k Zilu. Jak jeho mysl a rty tančily slovy, zvedl se vítr, jen na chvilinku, a rozvířil spadlé listy, co ležely kolem něj. Bill cítil, jak se kámen na jeho dlani odlehčuje, dokud nebyl pryč úplně, a když dokončil modlitbu, otevřel oči a sledoval, jak se položil na desku Zilova oltáře. Modlil se pro boží přízeň a odpuštění. Nebyl mu snad dán spravedlivý a dobrý sahvahd? Neměl by být vděčný za to, do jakého Domu byl vybrán?
Bill se zhluboka nadechl a zopakoval své pohyby, ale tentokrát byla slova rozdílná. Tentokrát se modlil ke Ka’va o sílu. Nedokázal si dovolit další mylný úsudek, jako se mu podařilo minulou noc. Myšlenky zůstanou pouze v jeho mysli tak dlouho, dokud se jeho tělo na ně nepřipraví. Bill sledoval nefritový kámen, jak přistál na oltáři Ka’va a snažil se cítit… Odvážně. Kontrolovaně.
~*~
Ale nefungovalo to. Bohové mu nedali jejich útěchu, jako to dělali předtím. Bushido věděl, že je to jeho vina. Touha zamlžila jeho úsudek. Jak ho mohlo dítě tak rozvášnit? Co na něm bylo tak speciálního? Ale on už dávno znal odpověď na tuto otázku. Bylo to v jeho rtech, v křivce jeho šíje, v jemnosti jeho vlasů a polibku jeho kůže.
Potřeboval udělat krok dál, přijmou vůli Boží a vědět, že pro Zbožného, jako on sám byl, bude jméno chotě vyryto do kamene. Jediné, co musel udělat, bylo dostat svůj Dům do pořadníku. Až se jeho Dům stane symbolem síly a prosperity, spousta princů z Pěti Měst se u něj bude chtít ucházet. Možná pouze ve válce s barbary v Cizině si pro sebe najde vhodného milence; Bushido tak bude mít spoustu času na hledání. Měl před sebou celý rok, než jeho pouť znovu započne.
Ale čím dál tím víc myslel na to, až bude mít chotě u sebe doma, někoho, kdo ho bude zdravit, někoho, u koho se bude probouzet, tím víc si uvědomoval, že choť není to, co on chce.
On chtěl Billa.
Myšlenka na partnera bylo něco, co ho provázelo už od té doby, co se vrátil domů, něco, o čem vždycky přemýšlel jako o přepychu a ne jako o nezbytnosti, obzvláště pro někoho, jako je on, se to takhle jednoduše jevit muselo. Nebyla to myšlenka o společnosti, která ho nedokázala zastavit o tom přemýšlet, byl to Bill. Bill a jeho laní oči a jeho slušné vychování, jeho inteligence, jeho vnímavost, jeho oddanost jeho víře-
Bushido sevřel v dlani kámen tak tvrdě, že to bolelo.
Byl do toho chlapce zamilovaný od první chvíle, kdy ho uviděl.
Touha, s tou se mohl vyrovnat. Už se s ní kolikrát vypořádal; který muž ne? Tohle ale bylo něco komplikovanějšího. Nikdy si nemyslel, že by Bohové mohli být tak krutí.
Jak nejklidněji mohl, pod celou vahou svého nového poznání se zvedl na nohy, a rozdělil visící listy vrby lehkým pohybem malíčku. Chvilku se zastavil venku před svým trahd lah, dal si ruce do kapes a snažil se uklidnit své dýchání. Bylo to těžké.
Obzvlášť když jedna z jeho rukou v kapse sepjala to, co v ní bylo. Malá zabalená cukrátka; třešňové bonbony, které vždycky nosil při sobě, od první chvíle, kdy nastoupil do armády a jeden z vojáků mu poradil, že je lepší mít po ruce něco, co by mohl žvýkat, aby se udržel na noční stráži vzhůru. Musel na ně teď myslet jako na Billovy oblíbené, i když byly původně jeho oblíbené.
Bushido je probíral prsty, dokud je pevně nesevřel v pěst, a ostře se nadechl.
Vyndal je z kapsy, zahodil je a zaběhl do nejbližšího přístřešku, kde se posadil na lavičku a složil si obličej do dlaní.
~*~
„Je ti už lépe, Bille?“
Bill zvedl pohled od talíře, když zaslechl své jméno, a viděl, že na něj Jorg zírá. Jeho tón byl lehký, ale pohled tvrdý.
„Můj Pane?“ vydal ze sebe ztěžka.
„Včera jsi nepřišel na večeři,“ připomněl mu Jorg, zvedl svou sklenku, napil se a stále se na něj skepticky díval.
„Gustav říkal, že ti nebylo dobře, když ses vrátil z trhu,“ přikývl Tom, nimral se ve své vlastní snídani a díval se kamsi přes Davidovo rameno s falešnou nonšalantností.
„Oh. Ano,“ řekl Bill. Nebyla to lež, bylo mu skoro špatně, ale jako by mu bylo špatně doopravdy. Byl si až moc jistý tím, že je Tom po jeho boku, i když se na něj nedíval. Celé ráno se choval divně a Bill absolutně nevěděl proč. Bylo to ale dostatečné na to, aby měl strach, i když Tom nemohl nic vědět. Dokonce, ani kdyby Bill nic nedělal. Měl dojem, že se na něj všichni u stolu dívají tak, jak on sám teď viděl sebe.
Nebyl zvyklý na pocit provinění.
„Takže už je to lepší?“ zopakoval Jorg.
Bill přikývl. Ne. „Ano.“
„To rád slyším,“ řekl mu Jorg, podíval se na Davida. „Reva Ha se tolik vydařilo; vedl sis skvěle. Když jsi včera zůstal u sebe v pokoji, myslel jsem, že jste se s mým synem pohádali.“
„Otče,“ řekl Tom, položil s hlasitým cinknutím svou vidličku, byl naštvaný.
„Ne, mám právo to vědět,“ řekl Jorg konzervativně, zatímco se David podíval jinam. Podíval se na Billa. „Jsi roztomilá investice, ale i tak jsi investice, nic se nemění. Nehodlám nikomu nic vracet.“
Tom odstrčil svůj talíř, a konečně se podíval na Billa.
„Ujišťuji tě, otče, že tohle je něco, za co peníze vracet nebudeš muset.“ Naklonil se a jemně políbil Billa na tvář, pak se otočil zpátky ke svému jídlu. Bill cítil, jak mu hoří tvář tam, kde se o něj lehce Tom otřel rty, a potlačoval nutkání se ho tam dotknout. Takové zamilované gesto uklidnilo jeho nervy a zmenšilo jeho strach, že ho Tom podezříval. Možná, že právě o to mu šlo.
Jorg vypadal poněkud příjemně překvapen. „Báječně,“ řekl. „I když nemůžu říct, že to vysvětluje tu vynechanou večeři.“
„Omlouvám se, můj Pane,“ řekl Bill. „Už se to nestane.“
Cítil, jak se mu kolem jeho volné ruky obtočily prsty a podíval se na to, viděl Tomovu ruku. „Jestli ti je špatně, tak je ti špatně,“ řekl něžně, i když měl pohled na svém otci.
„Samozřejmě,“ řekl Jorg s nakrčeným obočím, ještě chvilku sledoval Toma, a pak se obrátil ke svému jídlu. „Teď, Bille,“ začal, „můžeš si ráno dělat, co chceš. Budu si muset půjčit Toma.“
„Nemohl jsi o tom Tomovi říct předem?“ odsekl Tom a ještě víc stiskl Billovu ruku.
Bill mu ji také stiskl, snažil se tím Toma trochu uklidnit. A když při tom použil trochu magie, bylo to něco, o čem by se Tom nemusel dozvědět.
„To je v pořádku, můj Pane,“ ujistil Jorga. „Stejně jsem chtěl trávit trochu víc času v trahd lah, když je teď tak krásný.“
To k němu přivedlo Tomovu pozornost. „Já myslel, že ses modlil dnes ráno,“ řekl zvědavě.
Bill se na něj podíval, polknul. „Ano.“
Tom zavrtěl hlavou, ale tentokrát v dobrém smyslu, bylo to něco naprosto jiného než před týdny. Znovu zvedl svou vidličku. „Budu si muset zvyknout na tvou Zbožnost.“
Bill cítil, jak jím projela vlna hanby, a podíval se na vlastní snídani.
Už jen tenhle pocit by mohl být důvodem, proč trahd lah navštívit hodně brzy. Bill se podíval na jeho a Tomovu propletenou ruku a snažil se ze svého sahvahda získat nějakou energii, ale uklidnění jako by zmizelo a vystřídala ho bolest.
„Tome, máme dnes obchodní návštěvu, za hodinu po snídani. Generál Bushido má zájem spojit se s námi v pár obchodech a přeje si prodiskutovat čísla. Potřebuji tě tam kvůli tvé znalosti datapadů.“
„Samozřejmě, otče. Já jen…“ Tom zmlknul a rozhodl se držet jazyk za zuby.
„Chtěl trávit čas s Billem,“ řekl David s úsměvem, když okolo něj prošel sluha a odnesl mu jeho talíř s ovocem. „To je velmi hezké vidět.“
Bill se podíval na Toma, a poprvé, viděl svého sahvahda se červenat. „Nemám v plánu o tomhle teď mluvit.“ Bill se usmíval, dokud neuviděl pohled Ann Kathrin. Její výraz nebyl plný zloby, ale byl vyzývavý a trochu predátorský; nejspíš jí Tom už odpustil to, co mu provedla.
„Ne, to nemáš,“ souhlasil Jorg a utřel si pusu, zvedl se, David ho následoval. „Za hodinu se uvidíme v Měsíčním pokoji,“ řekl Tomovi. „Bille, užij si svůj den.“ David ho chytl za ruku a odešli z pokoje. Hned, jak byli pryč, Nicole i Ann Kathrin odešly v tichosti, nechaly Toma s Billem o samotě.
Billovi tlouklo srdce od té doby, co bylo zmíněno Bushidovo jméno, ale ta náklonnost, kterou našel u Toma, to zastavila, byl tak schopný setřít všechny starosti pryč. „Co se děje, Tome?“ zeptal se tiše.
„David měl pravdu, chtěl jsem s tebou dnes trávit čas,“ řekl pomalu.
„Přeci nebudete celý den na schůzce, nebo ano?“
„Ne, to si nemyslím. Generál Bushido nemá rád, když věci trvají moc dlouho. Prezentace by neměla zabrat moc času a my budeme mít jeho odpověď ještě dřív, než odejde ze sídla.“
„Pak si myslím, že budeme mít dnes ještě spoustu času, abychom si sebe užili.“ Pokýval Bill hlavou.
Tom se krátce usmál na svůj talíř a zvedl se. „Máš pravdu. Později si tě najdu, až bude obchod hotov. Rád bych, abys dojedl snídani, ať tady nebo u sebe v pokoji. Nechci, aby ti bylo ještě víc zle,“ řekl a otočil se, aby odešel.
Bill natáhl ruku a konečky prstů zavadil o Tomovo zápěstí. Nevěděl, proč jeho sahvahd chtěl tak rychle odejít, ale ta potřeba myslet na Toma a pouze Toma, ho přinutila udělat jednu věc. Naklonil se a políbil ho, snažil se dobýt vnitřek jeho úst, zatímco se dotýkal jeho jazyka. Jiskry, které obvykle cítil, jako by vybuchly do ohňostrojů přímo pod jeho kůží a Bill zasténal, bez dechu, jak si ho Tom přitáhl blíž a pevně ho k sobě přitlačil. Po chvíli se odtáhli a Tomův výraz už dávno nebyl zarmoucený.
„Znovu lituji, že musím jít na tu schůzku,“ zašeptal, zatímco se díval na Billovy rty. „Možná by se tahle konverzace mohla vrátit k tomuto bodu i později?“
Bill cítil, jak přikyvuje. Byl čas, aby začal brát své povinnosti jako sahvahd vážně, jestli chce nabýt odpuštění Zil. Pravé odpuštění muselo obsahovat změnu. „To by mě potěšilo,“ odpověděl stejně tak tiše.
„Dobře.“ Políbil ho znovu letmo Bill, než se nečekaně otočil a odešel z místnosti, nechal Billa klesnout do židle s hlavou v dlaních.
~*~
Nebyl tu, aby se podíval na Billa. Ne, nebyl.
Byl tu jen proto, aby vyřídil opravdu důležitý obchod s Domem Vave. Nic víc. Tak proč byl znepokojen tím, že je přítomný pouze Jorg, David a Tom? Bill byl určitě dobrá společnost, tu by ocenil. Bylo mu dovoleno přát si, aby tam byl, už jen proto, aby všechno bylo mnohem zábavnější.
„Jestli se mohu zeptat, Lorde Anisi,“ řekl Jorg, Bushido tak zvedl pohled od rostlinstva k němu. Tom a David se táhli za nimi. „Proč ten náhlý zájem v našich společnostech?“
Bushido sklopil hlavu, prstem přejel po růži, když kolem nich procházeli. „Když jsem se vrátil domů, chtěl jsem nějaký čas na to, abych mohl dát své věci do pořádku,“ odpověděl.
Jorg se zasmál.
„No, jestli je tohle váš čas na to, abyste se staral o své věci, nechci vás od toho nijak odrazovat.“
To přinutilo Bushida k úsměvu a zasmál se sám sobě.
„Ne, to ne,“ ujistil ho. „Jen chci, aby finanční vyhlídky mého Domu byly v bezpečí. Možná, že to zahrnuje myslet na potomstvo.“
„Ach,“ řekl Jorg, zněl potěšeně. „Takže chotě?“
Bushido pustil růži a skoro si dal ruce do kapes, než si uvědomil, jak by to bylo nezdvořilé. „Nejspíš,“ řekl.
„Báječné. No, tak,“ Jorg se narovnal, zatímco šli, ukázal na Toma, aby udělal krok vpřed. „Prodiskutujeme tedy produkci datapadu, ano?“
„Samozřejmě,“ souhlasil Bushido, i když skoro nevnímal, zatímco se blížili k tomu, co bylo zcela určitě trahd lah.
Pomyslel si, že by mu nevadilo vidět Billa uprostřed vší té čistoty, ale když ho uviděl, i když jen z dálky, věděl, že přijít sem byla chyba.
Bill se nemodlil. Možná teprve chtěl nebo už skončil. Mluvil s mladší blonďatým chlapcem, nejspíš sluhou podle oblečení, mluvili tak, že to vypadalo, že se oba velice dobře baví. Samozřejmě, služebnictvo bude Billa milovat, bude mu s ním příjemně. Bill se smál.
Jorg něco říkal, to on věděl, ale nemohl odtrhnout oči od toho, jak šťastně Bill vypadal, tady, na tomhle místě, ale když se ten úsměv otočil na něj, i zdálky bylo vidět, jak mizí.
Když uslyšel mluvit Toma, bohužel se musel odvrátit pryč.
„Obdivujete trahd lah, Generále?“ slyšel ho Bushido říkat, než se stačil zamyslet nad tím, proč je Bill nerad, že ho vidí.
Bushido si odkašlal, očima se vrátil zpátky k Billovi, jeho bohaté rudé oblečení a jeho lehce zvlněné černé vlasy. „Vskutku překrásný,“ donutil se říct. Nebyla to lež.
„Ano,“ souhlasil Tom stejným tónem hlasu, a Bushido se zamyslel, jestli sám mluví o trahd lah.
„Bille, mol by ses k nám přidat?“ zvolal Jorg, zvedl hlas.
Bill se na Andrease slabě usmál a snažil se vypadat nenuceně, zatímco šel ke skupině mužů na kraji zahrady. Tohle se nemohlo dít; oba, Tom a Bushido, se na něj dívali, jako by byl rozkošné sousto čehosi. Bylo to příjemné, ale hrozivé zároveň. Nasadil úsměv, o kterém doufal, že vypadá lehce, a stoupl si vedle Toma, otočil hlavu k Bushidovi.
„Generále Bushido,“ zamumlal, snažil se držet svůj hlas strohý a jasný.
„Vím, že vy dva jste staří přátelé,“ prohlásil Jorg šťastně, „tak co kdybys mu ukázal svůj trahd lah?“
„Není jen můj, můj Pane; trahd lah existuje proto, aby mohl přinést vědění a dobro celému Domu Vave,“ řekl Bill s pousmáním.
„Lorde Tome, váš sahvahd přináší vašemu Domu opravdové dobro,“ řekl Bushido, pohledem neopouštěl Billův obličej.
„Ano, to ano.“ Usmál se Tom a pokynul, aby skupina postoupila dál. „Jsem si jistý, že Bill vám mile rád ukáže trahd lah, pokud máte čas.“ Bushido chtěl s křikem utéct ze sídla. „Moc rád bych ho viděl. Zbožní v Tetrapolis se moc nevyskytují. Zprávy o vašem nově otevřeném trahd lah je další důvod, proč jsem si myslel, že bude dobré s vámi obchodovat,“ zalhal lehce.
„Báječné. Zatím napíšu několik kontraktů na Infonexu, zatímco vás bude Bill provázet. Vrátíme se za pár minut,“ řekl David a znovu vzal Jorga za ruku. „Pojď s námi, Tome, musíš pár věcí podepsat.“
Tom jen letmo přikývl a dal pár vzpurných pramínků vlasů za Billovo ucho. „Hned jsem tam,“ řekl svým rodičům, očima se neodtrhl od Billa. „Vypadáš naprosto kouzelně v té červené,“ řekl tiše. Bill se začervenal a odvrátil pohled.
„Děkuji, můj Pane,“ usmál se a byl překvapen, když mu byl vtisknut polibek na rty. Bill věděl, že to bylo to, co to bylo; byla to známka toho, že je jeho. Ale stejně tak moc, jak ho to z nějakého důvodu rozčilovalo, věděl, že na to má Tom plné právo. Ale nechtěl, aby to tak Bushido viděl. Když se Tom odtáhl, odešel, a Bill v duchu zanadával, jak si špatně během celého rozhovoru vedl. Byl to důvod, proč se celé ráno nechtěl vzdálit z trahd lah.
„Cítíš se dobře, Bille?“ zeptal se ho Bushido, musel potlačit tendenci se ho dotknout; položit mu ruku na rameno, zvednout bradu, cokoliv uklidňujícího.
Bill se nuceně usmál. „Cítím, ano, děkuji. Um,“ udělal krok vzad a ukázal, „tudy.“
Bushido následoval Billa do závoje vrbových listů, nebyl schopný odtrhnout oči od jeho těla, byla mu dána svoboda tím, že ho Bill neviděl. Bill mávnul rukou, rozhrnujíc listy ručně. Bushido se na něj podíval, pak opatrně vstoupil dovnitř.
pokračování
Umírám nad tou dokonalostí, rychle na pokračování ♥
Tahle část byla velmi krásná.
Tommyho city k Billovi krásně vystoupily na povrch, když probíhal hovor o Billovi jako "investici". Bylo znát, že Tommy chová už teď k Billovi silné city. Čekaly mě další něžné a nádherné okamžiky, dokud vše nezkazil Bushido. Okamžiky, kdy Tommy Billa jemně políbil na tvář – jde z Tommyho respekt, působí tak přísně (což je velmi přitažlivé), ale nelze nevidět, jak krásné má srdíčko!♥ Když Tommy chytil Billa za ruku – tu scénu úplně před sebou vidím. A Tommy chce strávit svůj čas s Billem…jejich polibek awwww♥♥♥ Jsem najednou tolik nadšená! A moment, kdy dával Tommy Billovy pramínky za jeho ucho, mě úplně roztrhal. Stejně, jako další něžný polibek na rty. Jen ať Bushido vidí, že je Bill jen Lorda Toma!
Ne, že mě v další části vrátí z toho snění zpět na zem Bushido…
teda autorky mi to vůbec, ale vůbec neulehčují. 🙁
první část byla rozhodně ve prospěch Toma. je sladký, jak s Billem chce trávit čas, víc si ho užít. to, co viděl v noci, s ním muselo šíleně zamávat (asi jako se mnou). 🙂 a tomu dávám prostě palec nahoru. 😀 snaží se chlapec, snaží.
ale jenom příjde Anis (jo!jo!jo! já věděla, že se zase setkají! :D), tak padám do mdlob. a to si pak může Tom Billa značkovat jak chce. 😀
ale tak mě teď napadlo, že si za tuhle patovku může Bill stejně sám, moc si tím viděním vsugeroval, že skončí s Anisem.
Pošlite toho generála na vojnu.Kazí vzduch. Nechcem ho a Bill tiež nie.
Anis mně pěkně štve,Bill také neví co chce.