autor: Tina & Sisa
Bill: Vtěsnal jsem se mezi ně a jemně do něj vnikl.
Tom: Prohnul jsem se v zádech a zaklonil hlavu.
Bill: Vydechl jsem. „V pořádku?“
Tom: Přikývl jsem. „Po-pokračuj,“ zakoktal jsem se.
Bill: Skousl jsem si ret a za chvíli byl v něm celý.
Tom: Zasténal jsem.
Bill: Chvíli jsem počkal a pak se v něm pomalu rozpohyboval.
Tom: Tiskl jsem v rukou prostěradlo a sténal.
Bill: Sténal jsem. „Je to dobré?“
Tom: „Mo-moc,“ vydechl jsem.
Bill: Pousmál jsem se a zrychlil. Vzal jsem ho do ruky a začal pohybovat v rytmu přírazů.
Tom: Sténal jsem a prohýbal se pod ním.
Bill: Ještě jsem zrychlil, cítil jsem, že už brzo budu.
Tom: „Billi,“ zasténal jsem a stáhl si ho ke rtům.
Bill: Přisál jsem se mu na rty a po pár dalších přírazech jsem se udělal.
Tom: Sténal jsem. Udělal jsem se pár sekund po Billovi.
Bill: Zhluboka jsem se vydýchával a opřel se čelem o jeho hruď.
Tom: Dýchal jsem a tiskl si ho k sobě. Cítil jsem neskutečnou únavu.
Bill: Opatrně jsem z něj vyšel a lehl si vedle něj.
Tom: Přitulil jsem si ho k sobě a přivřel oči.
Bill: Pohladil jsem ho po tváři a koukal na něj.
Tom: Pomalu jsem usínal.
Bill: Pousmál jsem se a zavřel oči.
Tom: Po chvíli jsem usnul.
ráno
Bill: Ráno mě probudily paprsky slunce a šplouchaní moře. Otevřel jsem oči a protáhl se.
Tom: Malinko jsem rozlepil očka. Cítil jsem se tak neuvěřitelně unavený. „Bi-Billi,“ chraptivě jsem zašeptal.
Bill: Otočil jsem se na něj. „Dobré ráno,“ políbil jsem ho.
Tom: Slabě jsem se usmál a znovu přivřel oči.
Bill. „Tomi, copak je?“ koukal jsem na něj ustaraně.
Tom: Trhaně jsem se nadechl.
Bill: Posadil jsem se a ustaraně se na něj koukal. “ Tome?“ začal jsem pomalu panikařit
Tom: Nechal jsem ruku spadnout z postele.
Bill: Hrklo ve mně. Popadl jsem mobil a volal hned sanitku. Brečel jsem u toho, takže mi moc
nerozuměli, ale řekli, že tam hned budou. Přišel jsem k Tomovi. „Tomi, prosím, ještě ne… ještě neodcházej. Nenechávej mě tady samotného.“
Tom: „Mi… mi-mil…“snažil jsem se vykoktat, ale nedařilo se mi to.
Bill: „Pšššt, nic neříkej, pomoc už tady bude… vydrž, prosím, Tomi,“ brečel jsem a hladil ho po tváři.
Tom: „Mi… luju… tě,“ koktl jsem a znovu se trhaně nadechl. Malinko jsem pootevřel oči, ale viděl jsem neskutečně rozmazaně.
Bill: „Taky tě miluju a nikdy nepřestanu… slibuju,“ skoro jsem přes slzy neviděl. Panika mě celého ovládla a já jsem se třásl. „Prosím, Tomi, ještě ne.“
Tom: Znovu jsem oči unaveně přivřel. Slabě jsem vydechl.
Bill: Hladil jsem ho po tváři a držel ho za ruku. Byl studený. Docházelo mi, že mi brzo odejde a já tady zůstanu sám.
Tom: Slabounce jsem mu opětoval stisk ruky.
Bill: Slyšel jsem, jak přijíždí sanitka. „Lásko, vydrž, pomoc je už tady.“
Lékař: „Vešel jsem tam. „Co se děje?“
Tom: Trhaně jsem naposledy vydechl.
Bill. „Tady… prosím pomozte mu, je strašně slabý… prosím, nenechte ho umřít,“ začal jsem tam hystericky brečet.
Lékař: Začal jsem ho i s týmem oživovat.
Bill: Stál jsem opodál a sledoval to. Byl jsem jak na jehlách. Panika se mnou cloumala a já tlumil své vzlyky rukou, kterou jsem měl přes pusu.
Lékař: Po chvíli jsem se odtáhl a pohlédl na černovláska.
Bill: Koukal jsem na něj. Stále jsem si nalhával, že to je určitě jen sen, že se za chvíli probudím v cele vedle Toma a ten bude spokojeně vedle mě ležet a koukat na mě.
Lékař: Přešel jsem k němu. „Je mi líto.“
Bill: „Co chcete říct tím, že je vám líto… není snad… to ne, ne, pane Bože, proč?“ začal jsem tam hystericky křičet. Doběhl jsem k Tomovi. „Tomi, Tomi, lásko, prosím, prober se… nesmíš mě opustit prosím, teď ne…“ křičel jsem tam a hladil Toma po tvářích. Byly studené jako led. Jeho výraz byl tak klidný.
Lékař: Odtáhl jsem ho a objal ho. „No tak. Nebojte. Už je mu dobře.“
Bill: Objal jsem ho a plakal. Přes jeho rameno jsem se koukal na Tomův klidný obličej. Odešel mi, nechal mě tady samotného. Ale věřím, že tam je mu už dobře, už se netrápí bolestí a je spokojený.
Lékař: „Pšššt,“ snažil jsem se ho uklidnit.
Bill: „Můžu… nechte mě s ním ještě chvíli o samotě? Prosím?“
Lékař: Přikývl jsem a i s ostatními odešel.
Bill: Přišel jsem k posteli a chytil Toma za ruku. Posadil jsem se na kraj a díval se na něj. „Doufám, že teď už jsi tam, kde tě nic nebolí. Že už se máš dobře. Strašně moc tě miluju a nikdy nepřestanu. Nikdy na tebe nezapomenu, Tomi. Slibuju. Ty jsi byl jediný, kdo se ke mně tak krásně choval… nikdo jiný takový nebyl. Ty jsi mě chránil před všema… doufám, že už je ti líp,“ naklonil jsem se na něj a políbil ho na studené rty. „Miluju tě,“ zašeptal jsem.
Za měsíc
Simone: Otevřela jsem dveře, když zazvonil zvonek a překvapeně před nimi sleduju pěkného černovlasého chlapce. „Dobrý den, přejete si?“ usmála jsem se na něj.
Bill: Jen jsem na ni koukal. Byl jí tak podobný. „Jste Simone Trümperová?“ zeptal jsem se tiše. Do očí se mi zase hrnuly slzy, ale rychle jsem zamrkal, abych je zahnal.
Simone: „Ano, stalo se něco? Pojďte dál.“ Ustoupila jsem.
Bill: Vešel jsem dovnitř a zhluboka se nadechl. Zřejmě to ještě neví a je mi docela nepříjemné, že tím poslem špatných zpráv musím být já, ale někdo jí to říct musí. „Paní Trümperová… jde o vašeho syna Toma.“
Simone: Vy víte, kde je?“ zavedla jsem ho do obýváku. „Dáte si něco? A jak se má? Volal mi, že utekl… neschvaluju mu to, ale doufám, že bude šťastný… slíbil mi, že se přijede podívat.“ Zarazila jsem se. „Vy… nejste policajt, že ne?“
Bill: „Ne, nejsem policajt… nemusíte se bát, já utekl s ním. Je mi líto, že vám to musím říct až teď, ale Tom zemřel. Na následky toho nádoru, co měl v hlavě. Bylo to už před měsícem.“ sklopil jsem hlavu.
Simone: Vypadl mi z ruky pohár. „On… ze-zemřel?“ zašeptala jsem. „T-to ne,“ zavzlykala jsem.
Bill: „Je mi to líto, já… já nevím, jestli se vám o mně zmínil, jmenuji se Bill… já vašeho syna miloval a stále jej miluji.“
Simone: Přikývla jsem. „Mluvil o tobě,“ objala jsem ho a dál vzlykala.
Bill: Přitiskl jsem si ji k sobě a taky nechal slzy, aby tekly. „Byl to úžasný člověk. Jediný, který na mě byl hodný…“ vzlykal jsem.
Simone: Hladila jsem ho po havraních vlasech.
Bill: Připadalo mi to, jako by mě objímala moje vlastní máma, i když ta moje mě takhle nikdy neobjala. Odtáhl jsem se a snažil se už nebrečet.
Simone: „Poznali… poznali jste se ve vězení?“ Vzlykla jsem.
Bill: Přikývl jsem a oba jsme se posadili. „Tom mi tenkrát pomohl, neměl jsem to tam jednoduché.“
Simone: „To věřím,“ přikývla jsem.
Bill: „Říkal mi, že má problémy se spaním. Chtěl jsem, ať jde na ošetřovnu, ale nechtěl. A pak asi za půl roku mi řekl, co mu vlastně je a že už mu zbývá asi jen měsíc života. Slíbil jsem mu, že zařídím útěk. Přál si, být někde daleko odtamtud se mnou. A po měsíci, když jsem se ráno probudil, byl strašně slabý. Zavolal jsem záchranku, ale už mu nedokázali pomoct… “ odmlčel jsem se a vzlykl. „Pamatuju si všechno… poslední slova byla, miluji tě… a ten výraz… bože,“ rozvzlykal jsem se naplno.
Simone: „Pšššt,“ objala jsem ho. „Určitě zemřel šťastný.“
Bill: „Doufám… říkal mi, že je konečně šťastný.“
Simone: Pousmála jsem se.
Bill: Usměv jsem jí oplatil.
Simone: „Chceš… chceš vidět jeho pokoj?“
Bill: „To bych byl moc rád.“
Simone: Vstala jsem. „Tak pojď.“
Bill: Vstal jsem a šel za ní.
Simone: Otevřela jsem dveře Tomova pokoje.
Bill: Vešel jsem dovnitř. Jako první mě udeřila do nosu Tomova vůně. Kterou jsem tak dobře znal. Rozhlížel jsem se kolem. Byla tam kytara a na stole pár popsaných papírů. Nevěděl jsem, že uměl hrát. Vypadalo to, že tam vše zůstalo tak, jak ho tenkrát odvedli. Zhluboka jsem se nadechl a posadil se na jeho postel.
Simone: „Máš… máš kam jít?“
Bill: „V podstatě ne, teď bydlím na hotelu, ale něco si časem najdu.“
Simone: „A nechtěl bys zůstat tady?“
Bill: Poposedl jsem si. „Já… já vás nechci obtěžovat.“
Simone: „To je v pořádku,“ pousmála jsem se. „Nechám tě,“ odešla jsem.
Bill: Všude šla cítit Tomova vůně. Připadalo mi to, jako by tady zase byl, jako by seděl vedle mě. Vstal jsem a přešel k oknu. Už se trochu stmívalo a na obloze se objevovaly první hvězdy. „Už jsem to řekl tvojí mamce, Tomi. Je moc milá, strašně mi tě připomíná,“ šeptal jsem.
Chris: Zaklepal jsem na dveře.
Bill: Otočil jsem se, směr dveře. „Ano,“ zavolal jsem.
Chris: Vešel jsem tam. „Ahoj,“ pípl jsem.
Bill: „Ahoj,“ prohlížel jsem si jej. Tohle asi bude Chris, o kterém mi Tom vyprávěl.
Chris: „Máma říkala, že jsi tady. Prý… prý jsi znal Toma,“ sedl jsem si na postel.
Bill: „Ano, utekli jsme společně z vězení,“ koukal jsem na něj. Nebyl Tomovi tak moc podobný jako jeho matka, ale nějaké rysy stejné měli.
Chris: „Znal si ho dobře?“
Bill: „Ano…“ sklopil jsem hlavu. „Já ho miloval.“
Chris: „Byl… byl šťastný?“
Bill: „Říkal mi, že ano, i když jsem věděl, že měl bolesti, stále se na mě usmíval a snažil se to nedávat najevo.“
Chris: „Chybí mi,“ zašeptal jsem.
Bill: „Mně taky, strašně moc… vyprávěl mi o tobě, prý máš malou dcerku.“
Chris: „Vážně?“ usmál jsem se. „Ano, mám.“
Bill: „Můžu vědět, jak se jmenuje?“
Chris: „Samanta. Chceš ji vidět?“ usmál jsem se.
Bill: „Jo, rád,“ pousmál jsem se.
Chris: Zmizel jsem… vrátil jsem se s malou.
Bill: Přišel jsem k nim. „Je krásná, je ti dost podobná,“ pousmál jsem se.
Chris: Usmál jsem se a dal mu ji do rukou.
Bill: Opatrně jsem si ji vzal. Byla krásná. „Ahoj, Sam.“
Sam: Zatahala jsem ho za vlasy.
Bill: Usmál jsem se. „Vlasy mi raději nechej.“
Sam: Prohlížela jsem si ho.
Bill: „Tvoje mamka mi nabídla, jestli bych tady nechtěl bydlet, já jen nevím… nevadilo by ti to?“ zeptal jsem se Chrise.
Chris: „Já tady nebydlím, ale bylo by to fajn, kdybys zůstal,“ usmál jsem se.
Bill: Pousmál jsem se. „Já vás jen nechci přivést do nějakých problémů.“
Chris: „To bude dobré,“ usmál jsem se.
Bill: Malinko jsem se pousmál a koukl znova na Samantu. Byla krásná.
Sam: Zívla jsem si a natáhla ručičky.
Bill: „Tady je asi někdo ospalý,“ pousmál jsem se a dal ji Chrisovi.
Chris: Usmál jsem se. „Tak… já půjdu. Věřím, že se ti tu bude líbit tak, jako někdy Tomovi,“ zmizel jsem.
Bill: Přikývl jsem. Když Chris zmizel, přešel jsem k oknu. Koukal jsem na nebe a věřil, že se na mě Tom kouká. Jednou se spolu zase setkáme, já v to věřím. Ztratil jsem sice osobu, kterou jsem nade vše miloval, ale teď mi připadalo, jako bych našel rodinu, která mě bude mít ráda. Tomova rodina.
KONEC
autor: Tina & Sisa
betaread: Janule
ty poslední díly byly tak smutný:-( brečímmm!! 🙁
Páni!! to bylo úžasný!!!!! za poslední půlrok mě asi žádná povídka takhle nerozbrečela :'( tak smutný ale tak krásný! Mělo to moc zajímavý děj a konec…. fakt by mě na začátku nenapadlo že to skončí takhle smutně ale tím líp…fakt se vám to povedlo!!! ♥♥♥ 🙂
Teď jsem dočetla tedy všechny díly. Na komentář se ale vůbec nezmůžu, protože poslední Tommyho věta "Miluji tě" a pak, když Bill tu větu zopakoval… ohhhh… já zas brečím! Souhlasím se Simone, když nakonec ona uklidnila Billa, když mu řekla, že Tommy zemřel šťastný. To je tak krásné, i když velmi smutné…
Ten koniec je tak strašne smutný a krásny zároveň. 🙁
Yup take přečteno ✅. Ten konec byl strasne smutný 😢… bohuzel i takovy zivot nekdy je. Pevne verim, ze práva láska vsak nedává sbohem, pouze čeká na dalsi shledani.