autor: Mishka
Bylo už pozdě večer a já seděl na gauči v obýváku, zachumlaný do deky a jen tak jsem sledoval pohasínající plamínek v krbu. Táta byl stejně zase pryč a já jsem byl po dnešní lekci na koni dost unavený. Nějak se nám to s Tomem dneska protáhlo, když se mi snažil vysvětlit, jak mám při klusu vysedávat. Stejně jsem to nějak nepochopil, takže to nakonec vzdal. Díky mě měl ovšem práci ještě teď večer.
Dlouze jsem si zívl a ještě víc se zachumlal do teplé deky. Už se mi zavíraly oči, ale pořád se mi nějak nechtělo jít do svojí postele. Z mého rozmýšlení o tom, jestli přece jen půjdu spát nebo ještě ne, mě probralo tlumené klapnutí dveří a následné kroky, které mířily jak jinak než do obýváku.
„Ty ještě nespíš?“ zeptal se Tom. Otočil jsem se na něj a spatřil ho, jak si s mírným úsměvem svléká svou tlustou mikinu a pomalu jde ke mně.
„Chceš ke mně?“ zeptal jsem se a nevinně zamrkal řasami, nadzvedávajíc svou zahřátou deku.
„No když mě k sobě pustíš…“ pokrčil rameny a v mžiku byl u mě. Okamžitě jsem se k němu přitulil. Spokojeně jsem vydechl do jeho trička, které vonělo senem a koňmi.
Náš vztah se dost změnil. To, že jsme se k sobě tulili, objímali se a někdy se i líbali, bylo tak nějak normální. Ale ani jeden z nás si nechtěl přiznat, že je mezi námi něco víc než kamarádství. Jenže to bylo úplně absurdní.
„Tome… Asi bychom si měli promluvit,“ šeptl jsem do ticha, které rušilo jen občasné zapraskání skomírajícího plamínku.
„O čem?“ zeptal se, jeho hlas byl tlumený, jak měl tvář zabořenou v mých vlasech.
„O tom, co bude dál,“ povzdechl jsem si. Tom se ode mě lehce odtáhl a moji tvář si natočil tak, abychom si hleděli do očí.
„Co by mělo být dál?“ zeptal se nechápavě.
„Tome… tohle není normální,“ konstatoval jsem.
„Co není normální?“ Měl jsem chuť ho praštit. Nevím, jestli je tak blbej nebo mi to dělal schválně, ale tohle bylo na tečku.
„To, jak se k sobě chováme,“ prskl jsem na něj tak trochu prudčeji, než jsem zamýšlel. Tom jenom pokýval hlavou.
„Takže opět budeme rozebírat náš vztah?“ zeptal se otráveně.
„Přesně tak.“ Ujistil jsem ho v tom, že se nemýlí.
Tom na mě jen chvíli koukal a nic neříkal. Začínal jsem z toho být nesvůj. On mě ale lehce pohladil po tváři a přitáhl si mě blíž k sobě. Své rty přitiskl na moje ústa a začal mě něžně a pomalu líbat. Začal jsem v jeho náruči úplně roztávat. Nechal jsem jeho jazyk prozkoumávat moje ústa, nechal jsem jeho ruce hladit mé boky a nechal jsem zase ty své klouzat po jeho zádech. Toužil jsem, aby tohle nikdy neskončilo. Byl to tak krásný okamžik. Stejně jsme se ale od sebe museli odtrhnout.
„Stačí ti tohle jako odpověď?“ zeptal se zastřeným hlasem. Jen jsem přikývl. Tom mě pevně objal a já jsem se k němu stulil. Obličej jsem zabořil mezi jeho krk a rameno a vychutnával si ten krásný pocit. Pocit, že nejsem sám. Že mám vedle sebe někoho, kdo mě bude chránit. Někoho, komu můžu věřit a kdo bude věřit mě. Někoho, kdo mě bude mít rád.
*** *** ***
„Bille… Bille…“ slyšel jsem něčí hlas. Znělo to jako z velké dálky. Nespokojeně jsem zamručel a přetočil se na druhý bok. Nechápal jsem, proč mě zase někdo budí z mého klidného a spokojeného spánku. „No tak, Bille. Vstávej už. Je víkend, snad ho nechceš celej prospat…“ Teď už jsem ten hlas rozeznával. Byl to Tom. S námahou jsem otevřel jedno oko, ale hned jsem ho pod náporem ostrého světla zase zavřel.
„On je víkend?“ zamumlal jsem rozespale. Sotva mi bylo rozumět.
„Jo. A je přesně 11:59. To znamená, že za minutu je pravý poledne a ty ještě spíš?“ řekl Tom káravě, v jeho hlase bylo však znát pobavení.
„Hm. No a? Mám na to právo,“ řekl jsem umíněně a peřinu si přetáhl přes hlavu. Hned mi ale byla nemilosrdně stažena zpátky. Chvilku bylo ticho, z čehož jsem usoudil, že by mě Tom mohl nechat ještě chvilku spát, ale potom jsem ucítil dotek jeho rtů na těch mých, což mě samozřejmě dokonale probudilo. Prudce jsem otevřel oči a potkal se s pohledem těch jeho, ve kterých se zračilo pobavení.
„Šípková Růženka se nám probudila,“ zasmál se, když se ode mě odtáhl.
„Nejsem žádná hnusná Růžena. A navíc tě nemám rád, protože jsi mě vzbudil,“ vyčetl jsem mu a uraženě jsem našpulil rtíky. Samozřejmě jsem to nemyslel vážně. Jeho ruka ale zmizela pod mou peřinou a záhadně se objevila na mém podbřišku, kde mě začala zákeřně šimrat. Chvilku jsem to sice vydržel, ale potom jsem stejně vyprskl smíchy a rychle jsem jeho ruku shodil dolů.
„Tebe to snad lechtá?“ zeptal se, jako by to nebylo dostatečně jasné.
„Ne, vůbec,“ zakřenil jsem se na něj.
„Tak pojď. Mám pro tebe překvapení.“ Mrknul na mě a já byl v mžiku na nohou.
„Vážně? Já miluju překvapení. Ty jsi tak hodný, Tomi,“ křiknul jsem a pověsil jsem se mu kolem krku. Tom se jenom zasmál a obejmul mě. Vlepil jsem mu dětskou pusinku na tvář a potom jsem mu utekl do koupelny.
„Tak, můžeme jít,“ řekl jsem o chvilku později, když jsem vylezl z koupelny a došel dolů do kuchyně, kde na mě čekal Tom. Ten se jenom usmál a natáhl ke mně ruku. Hravě jsem k němu přihopkal a potom už ho následoval ven. Tom mě mlčky vedl až ke stájím, ale nešli jsme do té, kde byl ustájený Niko, nýbrž do té druhé.
„Kam to jdeme?“ vyzvídal jsem cestou, ale Tom mi nechtěl nic prozradit. Když jsme dorazili před vrata od stáje, zastavil se.
„Tak, teď si dej na oči tohle,“ řekl a z kapsy vytáhl černý šátek.
„Cože? A proč?“ ptal jsem se. Jako bych to nepochopil.
„Prostě si to dej na oči a neptej se,“ řekl Tom a než jsem stačil cokoliv udělat, stoupl si za mě a šátek mi sám zavázal. Ve vteřině jsem neviděl dočista nic. „Tak a teď půjdeme,“ řekl a chytil mě za ruku. Slyšel jsem, jak vrzla vrata a potom mě Tom pomalu vedl pořád dál. Za chviličku jsme zastavili.
„Tak co, už jsme tu?“ zeptal jsem se nedočkavě. Slyšel jsem jen tlumené frkání koní kolem nás.
„Ano jsme. Chci ti někoho představit,“ řekl Tom tiše a sundal mi šátek z očí. Chvilku jsem jen dezorientovaně mrkal a snažil se zase přivyknout na světlo, ale potom jsem konečně stočil pohled před sebe a pořádně zaostřil. Přede mnou stál nádherný kaštanově hnědý kůň s černou hřívou a ocasem. Jeho srst se dokonale leskla. Udivilo mě ale to, že byl sice nauzděný, ale nebyl osedlaný.
„Tohle je Princezna,“ řekl Tom a objal mě ze zadu.
„Ta je tvoje?“ vydechl jsem tiše. Ta klisna byla překrásná.
„Ano. Tvůj táta mi ji daroval,“ usmál se Tom a potom mě pustil. Přešel k Princezně a ta k němu hned sklonila svou mohutnou hlavu.
„Vážně?“
„Jo. Víš, jednou, když jsem ji vedl z výběhu, tak se jeden kůň splašil. Řítil se přímo na nás a byl strašně blízko. A ona se mezi mě a toho koně postavila na zadní a tím mi zachránila život. Jinak by mě ten kůň udupal. A tehdy mi ji tvůj táta dal,“ usmál se Tom, zatímco hladil vysokou klisnu na krku. Jen jsem tiše stál a sledoval je. Byl to krásný pohled. Tomovi to s koňmi hrozně moc slušelo.
„Je krásná,“ řekl jsem po pravdě a odvážil se přijít trochu blíž. Princezna ke mně hned natáhla hlavu, aby si mě očuchala. Ochotně jsem k ní natáhl ruku, kterou jsem jí následně pohladil po hlavě.
„Jako ty,“ špitl Tom tiše a sklopil pohled do země. Viděl jsem, jak se červená. Usmál jsem se a dvěma prsty mu zvedl hlavu. Na chvilku jsem mu pohlédl do očí a potom ho něžně a procítěně políbil. Oba jsme vydechli, když jsme se od sebe odtáhli. Tenhle polibek byl tak jiný. Dokázal vyjádřit všechno, co jsme v danou chvíli cítili. A možná započal něco, o čem jsme zatím neměli ani tušení. Z naší romantické chvilky nás ale vyrušilo nespokojené koňské zafrkání. Oba jsme se s Tomem podívali na Princeznu a vzápětí jsme se rozesmáli. Klisna v tu chvíli vypadala tak ublíženě, že jí věnujeme tak málo pozornosti.
„Snad bys nežárlila, Princezno,“ řekl Tom a poplácal ji po svalnatém krku. Klisna na nás hodila pohled ala to si ještě rozmyslím, a potom se začala věnovat senu, které měla v boxu.
„Proč je nauzděná a nemá sedlo?“ zeptal jsem se. Tohle mi už od začátku vrtalo hlavou.
„Protože tě na ní chci svézt,“ řekl Tom rázně a vyvedl Princeznu ven z boxu.
„Ne, Tome, to ne. Vždyť… podívej se, jak je vysoká a… A co to je vůbec za plemeno?“ Hodlal jsem protestovat, jak jen to půjde. Přece jen, Princezna byla opravdu velká. Niko byl proti ní poník. No to jsem možná trochu přeháněl, ale výškový rozdíl tam byl.
„Je to český teplokrevník. A neboj se, pojedu s tebou. Proto nemá sedlo,“ vysvětlil mi a vyvedl klisnu ze stáje.
„Ale Tome, já se bojím,“ zafňukal jsem.
„Bille… už zase? Uklidni se, ok?“ pokáral mě a vteřinu na to už seděl na Princeznině hřbetě. Koukal jsem na něj jako spadlý z višně. Absolutně jsem nechápal, jak se tam mohl dostat bez sedla a cizí pomoci. A ještě na tak obrovského koně.
„Jak, jak… jak jsi na ní vylezl?“ vykoktal jsem ohromeně. Tom se uchechtl.
„Úplně jednoduše. Neboj, jednou tě to taky naučím. Ale teď pojď ke mně nahoru,“ mrknul na mě a natáhl ke mně ruku.
„A jak asi? Já nejsem takovej profík jako ty,“ postěžoval jsem si a tázavě na něj pohlédl, jak se tam tedy mám dostat.
„Normálně se mě chytni a odraž se, jako to děláš vždycky, a já už tě nahoru vytáhnu,“ řekl a já se nedůvěřivě chytl jeho ruky.
„Ale Tome…“ snažil jsem se ještě protestovat.
„Bille!“ okřikl mě Tom a já jsem radši sklapnul.
Pevně jsem se ho chytl a odrazil se od země. A Tom mě opravdu vytáhl nahoru k sobě. S námahou jsem přehodil jednu nohu přes Princeznin hřbet a usadil se za Toma. Bylo nezvyklé sedět na koni bez sedla. Cítil jsem pod sebou každý klisnin pohyb.
„Pořádně se mě chytni,“ přikázal mi Tom a já poslušně obmotal paže kolem jeho těla a spojil je na jeho břiše. „A nezapomeň se držet nohama,“ dodal ještě a potom pobídl klisnu do kroku. Dojeli jsme za stáj, kde Tom Princeznu navedl na cestu, o které jsem ani nevěděl. Cesta vedla mezi dvěma poli, která se táhla daleko k obzoru. Teď na nich sice nic nebylo, ale i tak bylo poznat, jak jsou velká.
Tom Princeznu pomalu pobídl do klusu. Pole zvolna přecházela v ještě stále se zelenající louky. Kolem cesty se tyčily holé stromy, které podzim zbavil barevného listí. Princezna ochotně klusala po ztuhlé půdě a já se tiskl k Tomovi. Ani jeden jsme nemluvili, jen jsme si užívali ten společný okamžik na koňském hřbetě. Po chvilce ale Tom udělal něco, co jsem v žádném případě nečekal. Zkrátil svojí klisničce otěže a pobídl ji do cvalu. Lehce jsem vyjekl a ještě pevněji se k němu přitiskl.
„Tome. Pomaleji,“ zaprosil jsem, ale Tom mě neposlouchal. Prudce stočil Princeznu doprava a ta se teď už tryskem hnala po obrovské louce.
„Neboj se, Bille. Uvolni se a užívej si to,“ zavolal na mě Tom, aniž by se ohlédl. Na chviličku jsem tedy zavřel oči a zkusil vnímat jen rytmus koňských kopyt dopadajících na travnatou půdu. Jedna moje dlaň se samovolně přesunula na Tomův hrudník, přesně tam, kde bilo jeho srdce. A v tu chvíli jsem si uvědomil, že mezi námi vzniklo jakési pouto. Prudce jsem otevřel oči a sledoval ubíhající krajinu. Pod sebou jsem cítil napínající se tělo Princezny, jak tryskem běžela po zelené louce. Před námi se začal objevovat les. Tom Princezně přitáhl otěže a ona zpomalila. Prudce jsem vydechoval Tomovi za krk, jak jsem se na něj tisknul a držel se ho jako klíště.
„Tak co, jak se ti líbil tvůj první cval a trysk?“ zeptal se Tom pobaveně. Nejspíš tušil, jak bude vypadat můj výraz, i když mě neviděl.
„Bylo to… šílený,“ zkonstatoval jsem udýchaně. Cítil jsem se, jako by nenesla Princezna nás, ale já Toma a Princeznu.
„Neboj, zvykneš si. Taky jsem byl takhle vyděšený,“ pousmál se Tom, a potom se ke mně konečně otočil. Ve vteřině jsem nasadil klidný výraz, ale Tom si toho předešlého stejně všiml.
„Nejsem vyděšený,“ snažil jsem se s ním přít.
„Bille, tohle nezakryješ,“ zasmál se. Bojovně jsem přimhouřil oči a našpulil rty.
„Nedělej uraženýho,“ vypláznul na mě jazyk a než jsem stihl něco říct, chytl mě jednou rukou za tvář a umlčel mě hladovým polibkem. Přivřel jsem oči a vychutnával si to spontánní políbení, které mi Tom věnoval.
„Ehm… Bille?“ ozval se po chvilce ticha, když jsme se od sebe odtrhli.
„Ano?“
„No… můžu tohle… dělat normálně?“ zeptal se nesměle. Bylo vidět, že si tím není jistý.
„Můžeš,“ šeptl jsem a jemně se pousmál. Tom lehce vydechl a něžně mě pohladil po tváři. Celou dobu ke mně byl otočený. Princezna kupodivu klidně stála. Nejspíš vycítila tu něžnou chvilku mezi námi.
„Měli bychom jet,“ řekl Tom po chvilce. Jen jsem lehce zklamaně přikývl a Tom se otočil, aby vzápětí pobídl Princeznu do kroku. Znovu jsem se ho pevně chytil, i když jsme nejeli rychle. Trochu zkroušeně jsem vydechl a tvář jsem si položil na Tomova záda. Zavřel jsem oči. Nechápal jsem, jak se náš vztah mohl takhle změnit, ale byl jsem za to rád. Jen mi trochu dělalo starosti to, jak jsme se k sobě najednou chovali. Byl jsem rád za Tomovy polibky, to ano, ale zároveň mi to dělalo starosti. Sice jsme se někdy líbali, ale to bylo vše. K ničemu jinému se Tom neměl. A já to hodlal změnit.
„Ahoj, Tome. Ty jsi svezl naší modelku na Princezně?“ uslyšel jsem najednou posměšný dívčí hlas. Unaveně jsem otevřel oči a uviděl Sendy, jak jede na nějakém bílém koni přímo proti nám. Zastavila ho a Tom u ní také zastavil.
„Přestaň mu tak říkat, ano?“ řekl Tom ne zrovna přívětivě. Sendy udiveně pozvedla jedno obočí. Asi to nečekala. Nenápadně jsem se pousmál. Bylo hezké vidět, že mě Tom brání.
„Se k sobě nějak máte, ne?“ ušklíbla se. „Snad ses nám, Tomi, nezamiloval do kluka?“ zeptala se a zasmála se.
„A co kdyby? Hm?“ vpálil jí Tom do tváře a pobídl Princeznu. Nevěřícně jsem vykulil oči a málem jsem se znovu zapomněl chytnout, když Princezna zrychlila do klusu. Rychle jsem se čapnul Tomovy mikiny a znovu se k němu přitiskl. Oba jsme mlčeli. Myslím, že jsme se ani jeden neodvážil něco říct. Tom zastavil Princeznu u kruhovky a mlčky z ní seskočil. Potom se otočil ke mně a natáhl ruce, aby mě jemně, ale pevně chytl kolem boků. Zapřel jsem se o Princeznin hřbet a jednu nohu jsem přehodil přes. Seskočil jsem dolů a zůstal stát u Toma. Jeho ruce zůstávaly na mých bocích. Mírně jsem se zachvěl. Stáli jsme u sebe tak blízko, že jsem mohl zřetelně cítit jeho dech na své tváři.
„Jak jsi to myslel?“ zeptal jsem se šeptem.
„Co?“ odpověděl mi též otázkou. Jako by snad nevěděl, o čem mluvím.
„To, co jsi řekl Sendy,“ vydechl jsem v odpověď.
„Záleží na tom?“ Snažil se z toho vykroutit. Ale to jsem nemohl dopustit.
„Mně ano,“ přikývl jsem.
„Myslel jsem to tak, jak jsem to řekl. Nenechám ji, aby tě urážela,“ zašeptal. Chvíli jsem se na něj jen díval a potom ho k sobě prudce přitiskl. V očích mě pálily slzy. Bylo to krásné. Bylo krásné poslouchat, jak na vás někomu záleží. Tom mě pevně objal a lehce mě hladil po zádech. Pevně jsem zavřel oči a snažil se udržet slzy. Stejně se mi to ale nepodařilo a jedna si prorazila cestičku po mé tváři a přistála na Tomově kůži na krku. Tom se ode mě zmateně odtáhl a zadíval se mi do tváře.
„Ty pláčeš?“ zeptal se a sevřel mou tvář v dlaních. Jen jsem zavrtěl hlavou, bál jsem se, aby mě nezradil hlas. Tom mi něžně slíbnul slzu z mé tváře.
„Je mi zima,“ špitl jsem.
„Tak honem, pojď, jen zavedeme Princeznu do stáje a půjdeme dovnitř, ano?“ usmál se.
„Dobře,“ jen jsem s úsměvem přikývl.
Kráčel jsem po jeho boku a díval se do země. Musel jsem přemýšlet o tom, co se mezi námi dělo. Za chvilku jsme došli ke stáji. Tom zavedl Princeznu do boxu, sundal jí uzdu a nasadil jí jen stájovou ohlávku. Klisnička se hned vrhla na čerstvé seno, které měla připravené v jeslích. Na okamžik jsem se na ni zadíval a uvědomil si, jak moc mi koně za tu dobu, co jsem tu, přirostli k srdci. Ani už jsem si život bez nich nedokázal představit. Nedokázal jsem si představit, že bych se měl vrátit zpátky do města. Do své staré školy, do toho stereotypu, který tam byl. A hlavně, že bych měl teď odejít od Toma.
„Je krásná,“ šeptl jsem a podíval se na Toma. Ten vedle mě stál a taktéž sledoval svou klisničku.
„To ty jsi taky,“ řekl stydlivě a podíval se na mě. Po tváři se mi rozlil šťastný úsměv a v břiše mě zašimralo hejno motýlků. Znovu jsem se k němu přitiskl. „Mám tě rád, Bille,“ šeptl mi do vlasů.
„Já tebe taky,“ oplatil jsem mu to. Myslel jsem to opravdu upřímně. Žádné lži. Jen čistá pravda. Opravdu hodně jsem se změnil od té doby, co jsem sem přijel. Tom mě změnil.
„Tak půjdeme,“ řekl Tom tiše a vytrhl mě tak z mého zamyšlení. Mlčky jsem ho chytl za ruku a propletl s ním prsty. Tom se nepřítomně usmál a potom mě vyvedl ven ze stáje. Kráčeli jsme vedle sebe a ani jeden z nás nic neříkal. Bylo už pozdní odpoledne. Ani jsem si nevšiml, že jsme byli pryč tak dlouho. Mlčky jsme došli až k domu. Celí zmrzlí jsme vešli dovnitř.
autor: Mishka
betaread: Janule
to je tak úžasně romantický..:) já sice vůbec romantickej typ nejsem ale tohle je úžasný 🙂
Bože, to bylo tak úžasné ♥♥♥
Já se snad ani nezmůžu na komentář…xD
Jsem neskutečně ráda tomu, jak krásný vztah se mezi nima rozvinul, začátek nové, krásné a nefalšované lásky…
Tohle je opravdu překrásný příběh, umocněný nádherným světem koní, a byly to právě koně, kdo kluky tak nějak spojil, právě u koní se střetly jejich osudy…
Dneska tady bylo několik úžasných scén, nádherné bylo hned na začátku, kdy Tom přišel za Billem a ten mu nabídnul místo u sebe pod dekou =)♥ Jak Bill přemýšlel o tom, jak moc se jejich vztah změnil, a jak mu Tom krásně odpověděl na jeho otázku =)
A potom, ta projížďka na Princezně, strašně se mi líbilo, jak se nejdříve Bill bál a jak si potom tu šílenou, ale úžasnou jízdu dokázal vychutnat, vnímat to opojení rychlostí i Tomovou blízkostí a cítit tlukot Tomova srdce…
A když si vzpomenu, jak se Tom Billa zastal, v podstatě se k němu přiznal, tak mám skoro slzy v očích…♥
Prostě je to celé nádherné, líbí se mi vidět Toma s Billem spolu a hlavně vidět je šťastné, příběh je tak krásně napsaný, že dneska jsem jejich lásku téměř mohla cítit, nádhera =)♥♥♥
tahla povídka je opravdu nádherná!!!!Už se nemůžu dočkat dalšího dílu!!!
..Já tohle prostě miluju <3 .)) už od samého začátku
Myslela jsem si, že mým favoritem tady bude jasně Savan, ale po dnešku… je to Princezna. Zachránila Tommymu život. A jemu to s koňmi skutečně sluší.
Mám radost, že se Bill tak změnil a už mu nechybí město. Jistě už nelituje… Krásná kapitola.
Ach lidi… strašně moc Vám děkuju za ty krásný komentíky… ani nevíte, jak moc mě vždycky potěší 🙂 jsem strašně ráda, že se Vám povídka tak líbí, po pravdě, ani jsem takový ohlas nečekala… 🙂 takže děkuju opravdu moc 🙂
[6]: nemáš vůbec za co, povedený příběh si zaslouží ocenit, byť jenom komentem 🙂 děj je skutečně nádherný a já, jelikož jsem své dětství u koní strávila, tak je pro mě tahle povídka svým způsobem melancholická a hodně na vzpomínání, na časy, které byly a které se asi jen tak nevrátí. ani to už skoro nevnímám jako twincest, jako prostě nádherné dílo, odehrávající se kolem koní, a které mě vrací zpátky do časů bez starostí a problémů…
doufám, že bude ještě hodně kapitol!!!
Je to boží povídka 🙂 honem další
no tak… kde sou další díly?:( je to úžasná povídka a moc mi chybí:(