autor: Cinematics
Bill shledávám těžkým mluvit o domově, Tom shledává Billa perfektním
Bill spal na zemi, a naléhal, aby se Tom vyspal v posteli, byl si totiž jistý, že Tomovi by se moc nelíbilo, kdyby v jeho posteli spal někdo jiný; něco ohledně bakterií a někom cizím, kdo by mu zaneřádil postel. Ne, Bill tomu vůbec nerozuměl, ale byl v dobré náladě, aby věděl, že to by Tom nechtěl. Tom byl vděčný a moc rád, ale nikdy to neřekl. Vždycky se ohledně toho cítil strašně legračně.
Simone a Gordon nacpali oba chlapce u snídaně dorty a ledovým čajem, snažili se chytnout ještě i Andrease, aby mu také naplnili břicho. Tom prosil Andrease, aby pracoval příští den za něj, když je doma tak brzy, ale Simone to rychle zamítla s tím, že by byla moc ráda, kdyby měl Andreas jiné plány (které neměl).
„Tak, konečně jdeš někam ven,“ zažertoval Andreas a Tom pomalu přikývl. „To je skvělé! Bille, musels ho do toho donutit, co?“
„Vlastně,“ řekl Bill, polknul plnou pusu ledového čaje. „Tom mě poprosil, abych s ním šel. Žádné nucení nebylo zapotřebí. Musel bych ho nutit? Možná. Ale jenom protože vím, že on chce jít… Tome, vůbec si nevěříš. Jsi o hodně silnější a schopnější, než si myslíš.“
„Pravdivější slova jsem nikdy neslyšel,“ dodal Andreas a Tom se začervenal.
„Já vím, já vím.“
„No, já si myslím, že je pro tebe Bill dobrej, Tome.“
„Jsem,“ zasmál se Bill.
Bill se rozhodl, že s Tomem půjde do práce; což Tom tak nějak čekal. Povídali si o knížce, kterou měl Tom nejradši, byla celá o medúzách a krakaticích, dvou mořských živočiších, které Tom miloval ze všeho nejvíc. Bill mluvil o tom, že kdyby si měl vybrat, který z těch dvou by chtěl být, byla by krakatice.
„Ne, jsem si jistý, že bych byl krakatice,“ naléhal. „Jsem pořád naprosto všude a chci dělat a říkat tak moc věcí najednou, takže by osm rukou byl dar z nebe.“
„No, vlastně, krakatice mají deset chapadel,“ řekl Tom s úsměvem a Bill se zaradoval.
„Ještě lepší! Mohl bych hrát na pět nástrojů, kdybych chtěl, nebo bych mohl hrát na čelo, mluvit s babičkou v jednu chvíli… to je to nejhorší. Nemůžeš dělat nic jiného, když mluvíš s hluchým, protože musíš používat jen ruce a nic jiného.“
„To je trochu jako hudba,“ poznamenal Tom a Bill vykulil oči.
„Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel! Je tom mluvení rukama… a nemůžeš dělat nic jiného než mluvit. Epické.“
Bill si posunul brýle výš po nose, než začal pochodovat po obchodě a vytahovat sladkosti ze sklenic. Tom vzdal věnovat tomu nějakou pozornost, bylo totiž jednoduší přijmout, že to Bill dělá, než se snažit ho otravovat tím, že dělá něco, co by neměl, vlastně ho to už přestávalo obtěžovat. Jen vlastně nechápal proč.
„Jací jsou tvoji kamarádi, Tome?“ zeptal se Bill a ukousl kousek gumového červa.
„Um, no… Gustav je tak nějak tichý, než se s tebou seznámí, a Georg je hlasitý a blázen.“
„Je hlasitější než já?“
„Skoro.“
„Skvělé. Mám rád hlasité zvuky.“
„Tak to bych ti měl koupit vuvuzelu,“ zasmál se Tom a Bill vykulil oči.
„Ano! A držet mikrofon na jejím konci!“
„To by byla ta nejhorší věc na světě.“
„Ta nejlepší,“ opravil ho Bill. „Bylo by to tak hlasité a perfektní!“
„Jako ty,“ zašeptal Tom, ale Bill ho neslyšel.
Tom chodil kolem Billa tak těsně, že měl dojem, že pokaždé, když se k sobě tak nějak víc přiblížili, jeho končetiny se začaly kroutit; jako by neviditelné šňůry svazovaly jeho tělo. Nebyl to špatný pocit, jen nepohodlný, vzhledem k jeho stavům.
„Hej, Tomi? Když jsi spal, tak jsem se hrabal v tvém oblečení. Než začneš panikařit, našel jsem lahvičku s dezinfekcí na tvém stole a použil ji. No, ne. Nejdřív jsem ji našel, pak jsem šel do koupelny a umyl si ruce. Nedělej si starosti, všechno jsem zavíral s papírovým ubrouskem, takže jsem si na ruce znovu nenanesl bakterie. Pak jsem použil tu dezinfekci a pak jsem se hrabal ve tvém oblečení,“ Bill se nadechl. „To, co chci říct, je, že jsem ti našel perfektní outfit.“
„No, dokud to všechno bude z mého oblečení,“ zasmál se Tom. „A díky, že jsi tak ohleduplný, víš, ohledně bakterií… je to vážně… hezký.“
„Nerozmazávej to.“
Bill seděl na lince, ujišťoval Toma, že svůj outfit bude prostě milovat, a že by si o to neměl děla starosti. Tom se rozhodl Billovi věřit; bylo to jeho oblečení, jak moc špatné by to mohlo být? Ne že by Billovo oblečení bylo špatné, jen by nesedělo na Toma, ať už máte jakoukoliv představivost.
Jak Tomovi vysvětloval, že by si neměl dělat starosti ohledně toho, co bude mít na sobě, Tom obsluhoval zákazníky; i když to bylo celkem obtížné, když se mu Bill rozvaloval po celém pultu. Tom neměl srdce na to, aby mu řekl, ať uhne, nejspíš proto, že kdyby to udělal, tak by Bill zase poletoval po obchůdku a jedl sladkosti, a jediná špatná věc na tom byla ta, že by mu nemohl být na blízku.
„Tomi!“ zakřičel malý blonďatý chlapeček, přiskákal dveřmi; zvonek trochu zacinkal.
„Ahoj, Maxi. Vrátil ses pro další sladkosti, co?“
„Ne,“ zasmál se a Gustav protočil oči, ale na obličeji měl svůj až směšně zahanbený úsměv.
„Oh?“
„Gustav mě sem donutil jít, aby mohl-„
„Maxi, nekecej.“
„Nekecám!“
„Ahoj, Gustave,“ řekl Tom sladce a Gustav se zadíval do země, než nabral odvahu, aby zvednul pohled.
„A-Ahoj. Oh, ahoj. Ty musíš být ten Tomův nový kamarád, hm?“ zeptal se nejistě a Bill přikývl, párkrát si tak omylem namlátil hlavu.
Přehodil nohy přes pult a narovnal se, podíval se na Gustava a natáhl k němu ruku.
„Bill! A ty jsi zřejmě Gustav. Ty jsi ten, který mě a Toma pozval, že jo? Na Georgův večírek, že jo? Teda, no, nejspíš jsi to byl ty. Kolik Gustavů může být v Tichém Údolí?“
„Um…“
„No nic, mám mu to říct já nebo ty? Počkej, jestli tady nejste kvůli sladkostem, tak se snad jdeš zeptat znovu?“
„J-jo, vlastně,“ zamumlal Gustav, nebyl zvyklý na Billovo neustálé žvatlání. „Mluvil jsem s Georgem a on opravdu doufá, že přijdeš… i ty, Bille.“
„No, Tomi? Co mu řekneme?“
„Heh, no… rozhodli jsme se to zkusit…“ řekl Tom nejistě. „Neslibuju, že tam zůstanu dlouho, ale hodlám to zkusit.“
„Oh! Oh, super! Chci říct, uh, jo, pohoda, jo,“ odkašlal si Gustav a Tom se začervenal nad tím, jak to bylo trapné. „Přijď, kdykoliv budeš chtít…“
„Myslím si, že předrahý Gustav je stejně takovej nervózní křáp jako ty,“ řekl Bill, než se zahihňal, a Gustavovy tváře pokryla světle růžová.
„Gus, můžeme už jít?“ naléhal Max. „Říkals, že mě vezmeš do parku!“
„Oh, jo… jasně. Dobře. Um, rád jsem tě poznal, Bille… a viděl… a Tome, jsem opravdu rád, že jdete.“
„Jo, já taky,“ řekl Tom tiše, než Max vzal Gustava za zápěstí a odtáhnul ho z obchodu.
„Líbíš se mu,“ poznamenal Bill. „Je to tak zřejmé, vlastně až moc. Bolestivě zřejmé. Taky se ti líbí?“
„Uh, ne. To je zvláštní příběh…“
„Řekni mi ho, Tome,“ ušklíbnul se Bill.
„Já, fakt to nic není. Líbil jsem se mu a mně se líbil někdo jiný, ale na tom nezáleží. Nemůžu se s nikým sblížit…“
„Se mnou ses sblížil. Vlastně celkem hodně. Držels mě za ruce a hráls na piano mými prsty. Myslím si, že to byla opravdu velká blízkost, pro tebe. No, ne, je to blízko pro všechny. Připadalo mi to opravdu intimní… promiň,“ řekl Bill, když si všiml vystrašeného pohledu v Tomových očích. „Ale je to pravda. Stejně jako u ohňostrojů. Možná jen nacházím intimnost na divných místech.“
„Jo, možná…“
Ale ne, Tom to také cítil. Jak tam stál v malém obchůdku se sladkostmi, bubnoval prsty o pult a snažil se netřást, uvědomil si, že Bill možná není tak odolný lásce jak předtím říkal. Možná to bylo tím, jak mu nad hlavou blikala světla, možná to bylo tím, jak Bill tancoval po obchodě jako tornádo, nebo to možná bylo tím, jak se Bill koukal Tomovi do očí, když dělal otočku; ale něco uvnitř jeho hlavy kliklo, jak moc se chtěl Billa znovu dotýkat.
Jak se Bill otáčel, vybral si Toma jako svůj stálý bod. Byl to starý trik, tanečníci a krasobruslaři se to naučili už před lety. Když se očima díváte na jedno určité místo, tak se vám nebude motat hlava, nezamotají se vám nohy a nespadnete; Tom byl Billův specifický bod a i Tom o tomhle zlatém pravidle otáčení věděl. Myšlenka na to, že ho Bill používá jako jistotu, aby neupadl, mu nadmula hrudník neuvěřitelnou plachostí. Musel odvrátit pohled, než udělá něco hloupého.
Otevřel šuplík od kasy a předstíral, že počítá peníze, namísto toho, aby počítal, kolikrát se na něj Bill usmál. Hned, jak se Bill zastavil, Tom šuplík třikrát zavřel a podíval se na něj s nervózním úsměvem na rtech.
„Ahoj,“ řekl Bill sladce.
„A-Ahoj.“
„Zachránils mě před upadnutím,“ řekl Bill se zářivým oslepujícím úsměvem. „Děkuju!“
„Oh, um, nemáš zač?“
„Tome? Není ti ze mě nepříjemně, že ne? Vždycky ode mě odvracíš pohled a já mám někdy pocit, že nemáš rád, když jsi v mojí přítomnosti. Víš, jen mi řekni, ať jdu, a já půjdu. Není tak těžké se mě zba…“
„Uh…“
To, co Tom chtěl říct, bylo: „Chci, aby bylo těžké se tě zbavit,“ ale jen to nedokázal ze sebe vydat. Namísto toho se zakoktal a pak těžce vydechl.
„Není mi z tebe nepříjemně… jen mě znervózňuješ.“
„Špatně nebo dobře? Protože já jsem nervózní, když jsou okolo mě lidi nervózní a já pak přemýšlím, jestli si v duchu myslí, že už je štvu. Chci říct, jestli tě štvu, tak mi to řekni a já zmlknu, jo? Chci, abys to udělal.“
„Nechci, abys zmlknul. Nikdy.“
Bill jen tiše přikývl a Tom hravě protočil oči. Zbytek dne trávili tím, že se Tom snažil Billovi říct, ať už je zticha; ale neřekl to. Tom byl vlastně celkem rád, že Billa nechal žvatlat, protože miloval zvuk jeho hlasu; bylo to jako vlastní hudba.
Když jeho šichta skončila, Bill a Tom odjeli zpátky k Tomovi domů, aby si Bill mohl hrát na módního návrháře a oba je připravil na večírek. Nejdřív ustrojil Toma; říkal mu, v čem ho chce vidět a chtěl, aby hádal, co bude mít na sobě Bill. Nakonec vyšlo najevo, že budou ladit jen barvami a ničím jiným.
Bill dal Tomovi bílou čepici a černou čelenku, aby ladil s Billovými vlasy, a černé džíny a bílé tričko. Jeho boty byly také černé a dál to nezašlo. Samozřejmě, Bill bude určitě mnohem okouzlující než Tom.
Objevil se v Tomových dveřích, rychle třikrát zabouchl a divoce se usmál. Vlasy měl do všech stran jako obvykle, make-up kouřový a byl tak neskutečně neodolatelný v tom, co měl na sobě, že se Tomovi začaly potit ruce a srdce mu začalo divoce tlouct.
Bill měl bílou zmačkanou blůzu, řetězy kolem krku, a užší než úzké džíny; ale byly to jeho kozačky, které Tomovi roztočily hlavu. Sahaly až k Billovým kolenům a byly z lesklé černé kůže, tak trochu pískaly, když šel. Byly zašněrované až nahoru a měly malé podpatky; Bill nechtěl být vyšší než Tom.
„Páni,“ vydechl Tom, posadil se na postel a díval se na Billa.
„Je to až moc? Jestli ano, tak-„
„Ne, ne. Vůbec ne. Vypadáš… vypadáš úžasně.“
„Jo? Ne moc… já nevím… zženštile?“
„Bille, ty jsi zženštilý. A to dělá tebe tebou.“
„Pravda, pravda. Okay. Takže je to dobré?“
„Opravdu potřebuješ moje schválení?“
„Ano!“ zakřičel Bill a Tom si skousl dolní ret, jak se snažil neusmívat. Dramatický, hlasitý a malicherný; Bill.
„Ale proč?“
„Protože! Jestli si ty myslíš, že vypadám dobře, pak se budu cítit dobře, ale jestli si myslíš, že vypadám strašně, tak se půjdu převléct.“
„No, nemusíš se převlékat. Nic na tobě nepotřebuje doopravit.“
„Oh, super!“
Tohle byly chvíle, ve kterých se chtěl Bill o věci nezajímat, protože to tak bylo jednoduší, než se cítit nervózně. Když byl nervózní, tak většinou utekl a to teď vůbec nechtěl. Ale ať už vypadal, že mu to je úplně jedno, že se oklepe jako pes, každičké slovo se mu vždy zarylo hluboko do paměti a on za to byl vděčný. Byl vděčný za to, že je na něj Tom tak hodný; něco, co ve svém životě tak zoufale potřeboval.
Bill byl nevyzpytatelný, to nebylo těžké vidět, ale byl také hluboce pohnutý ostatními lidmi a zaslepený lidskou psychikou. Samozřejmě, možná to tak nevypadalo, ale Bill lidi zkoumal. Jen nikdy předtím nepotkal nikoho, jako je Tom a bylo to pro něj tak okouzlující; Tom byl celý naprosto okouzlující.
„Hele, Bille? Nemyslíš, že bys měl jít domů a dát babičce vědět, že jsi v pořádku? Nejspíš si dělá starosti…“
„Mezi jejím psem a pletením ani neví, že existuju,“ řekl Bill ostře a Tom zavřel pusu.
Byla spousta otázek, na které se chtěl zeptat, ale věděl, že si ještě s Billem není dost blízký na to, aby se na ně ptát mohl, a tak zavřel pusu a zapomněl na zvažování, že by se na ně ještě někdy zeptal. Mimo to, i kdyby si byli bližší, Tom věděl, že by ho ty otázky zraňovaly, a tak na ně prostě zapomene. Bill mu to bude moct říct, až na to bude připravený.
„V kolik chceš jít ke Georgovi, Tomi? Myslím, že je dobré přijít elegantně pozdě, ale ne až moc pozdě. Pak se lidé většinou urazí… i když tohle je večírek, takže možná by to nevadilo. Možná bychom mohli přijet dřív a koukat se, jak ostatní přicházejí, pak se se všemi můžeme pozdravit. Zdraví se lidé se všemi na večírcích?“
„Mm, ne, nezdraví… ale myslím, že by bylo dobré tam být trochu dřív a představit tě Georgovi a Gustavovi, možná.“
„Jo, to je určitě dobrý nápad. No, s Gustavem jsem se už potkal, ale musím se ještě setkat s Georgem,“ zasmál se Bill a skočil na Tomovu postel; roztáhl všechny své dlouhé končetiny.
Tomovi se sevřely vnitřnosti, když se Billovy prsty dotkly jeho boku, ale Bill si toho nevšiml; soustředil se na mapu na Tomově stropě. Co Toma na tom, že se ho Bill dotýká, děsilo nejvíc, bylo, že i když to byly jen dotyky letmé, neděsilo ho to tak, jak by mělo. Ano, stále si zarýval nehty do dlaní nebo si o sebe třel ruce, ale bylo to menší a menší v tak krátkém časovém období. To na tom bylo to nejděsivější.
Vyrostl tak sepjatý s jeho malými rituály, že opouštět je, když Bill u něj byl, mu přišlo divné; cítil se, skoro jako by je chtěl všechny přitáhnout zpátky a dělat to, co dělal vždycky; aby se cítil bezpečně. Bylo to jako vypěstovat si závislost na drogách, a Tom byl opravdu závislý na svých zvycích, a pak našel někoho, kdo ho nutil chtít tyto zvuky opustit. Ano, je to úžasné, a chcete to, a víte, že byste se kvůli nim možná mohli změnit, ale máte až moc velký strach přijít o to, co jste tak dlouho znali; ať už jakkoliv silného.
„Georg je opravdu moc milý…“ řekl Tom najednou a Bill k němu zvedl pohled. „Ale někdy trochu drsný. Bude si z tebe dělat srandu, ale nebude to myslet vážně. Věř mi.“
„Jako bych neznal, jaké to je, být terčem posměchu,“ začal Bill, ale Tom začal panikařit.
„Ne! Ne. Dobře, zůstaneme tady! Nechtěl jsem-„
„Tome… dělal jsem si srandu. Dýchej. V každém případě, ne, ale jsem si jistý, že spolu budeme dobře vycházet. Chci říct, jsem celkem milý.“
„Možná až moc.“
„Jak to myslíš?“
„Jsi jen… Já nevím. Jsi prostě milý. Vlastně, jsi úžasně hodný.“
„Taky si myslím, že jsi milý, Tomi. Ale stále si myslím, že jsi divný,“ zaradoval se a Tom se musel zasmát.
„Cítím to úplně stejně.“
„Super!“
A pak se najednou všechen tlak vytratil, když se Tom podíval na Billovo rozvalené tělo na posteli a ucítil nával hormonů dospívajícího člověka, který se přes něj opět překulil. Jak by taky ne? Bylo mu sedmnáct, byl sexuálně frustrovaný panic a tady bylo přímo pro něj ztělesnění krásy, rozvalené na jeho posteli.
Bill to také cítil. Byl dobrý v posuzování charakterů a věděl, na co Tom myslel, nebo spíš co cítil, jak vedl pohled, a začetl se Tomovi do obličeje. Byl to ten plachý, vlahý úsměv, který pod ruměncem na jeho tváři říkal tak mnoho, a Bill věděl, co Tom cítil, protože musel přiznat, že to také cítí.
Bill nebyl bez sexuálních potřeb, i když si to mnozí mysleli. Bill chtěl, aby se ho někdo dotýkal a držel ho, ale vlastně mu to nikdy nepřišlo na mysl, protože nikdy nepotkal nikoho, kdo by v něm ten pocit vzrušení vyvolával. Tom byl ale jiný, a tak už jen pomyšlení na to, že to nemůže mít, v něm to vzrušení dělalo ještě větším.
„Na co myslíš, Tomi?“ zeptal se Bill; překulil se na břicho a kleknul si, aby byl s Tomem ve stejné úrovni.
„Na nic.“
„Víš, že je to nemožné, že? I když se soustředíš na to, abys na nic nemyslel, tak na něco myslíš, protože myslíš na to, abys na nic nemyslel.“
„Bille…“ zasmál se Tom a mladší z chlapců se zaradoval.
„Je to pravda. Něco, o čem přemýšlet.“
„Asi máš pravdu.“
„Dobře, tak o čem přemýšlíš?“
„O tom, cos mi zrovna řekl,“ popíchl ho Tom, vzal polštář a bouchnul ho s ním přes kolena.
„Nedělej si srandu, mistře. O čem jsi přemýšlel?“
Oba moc dobře věděli, na co Tom myslel; proč by se jinak Bill ptal? Tlačil na Tomovy čudlíky, ale Tomovi to nevadilo. Vlastně se mu to líbilo, že se Bill snažil tlačit na něj, protože věděl, že to Bill nedělá proto, aby ho změnil; chtěl, aby se Tom změnil, protože sám chce.
„Na tom nezáleží, Bille. Nějaké věci jsou lepší, když zůstanou nevyslovené.“
„Vidíš, lidé mi tohle často říkají, ale já nemám žádný vypínač; obvykle. Jak to děláš? Jak se rozhoduješ, co říct a co prostě… neříct?“
„Občas to taky děláš, Bille.“
„Pravda…“ a dál už Bill na toto téma nepromluvil.
„Um, uh, tak, myslím, že už bychom měli vyjít… a můžeme jít i domů pěšky, když se nám tam nebude chtít přespávat…“
„To je v pohodě. Mám rád chození.“
Ale nejspíš to, co měl Bill rád ještě víc, bylo spaní u Toma doma. Absolutně neměl žádný problém s tím, aby šli zpátky domů pěšky, a znovu se choulit na zemi. Jo, možná spaní na tvrdé podlaze nebylo zrovna nejpohodlnější, ale bylo to tak speciální, ležet tam a poslouchat Tomovo tiché dýchání, jak se ponořil do hlubokého spánku, kde mu nic nemohlo ublížit.
Bill tam ležel celou noc, dokud slunce nevyšlo, jen poslouchal a přemýšlel. Cítil se trapně, když by to musel říct, ale nikdy u nikoho předtím nepřespával a slyšet někoho tak ponořeného pouze ve spaní a poslouchat jeho dýchání po celé hodiny, byl jeden z těch nejvíc terapeutických a překrásných zážitků, které kdy zažil. Kdyby Tom nebyl nervózní, Bill si vlezl do postele vedle něj a položil si hlavu na jeho hrudník, aby ho mohl slyšet lépe. Tajně doufal, že jednou bude moct.
„No… Um, možná bychom už mohli jít? Nebo se chceš nejdřív najíst?“
„Můžeme se najíst, jestli máš hlad. Mimo to, nikdy není dobrý nápad pít, aniž by ses předtím najedl… jídlo drží alkohol pryč od toho, aby se až moc rychle dostalo do tvojí krve… je to dokázáno.“
„Dohodnuto.“
autor: Cinematics
překlad: Lil.Katie
betaread: Janule
Tohle je tak dokonalá dvojice, že to snad ani není možné =)♥
Miluju Billovo jančení, když poletuje po Tomově obchodě a ochutnává sladkosti, a miluju Tomovy rozpaky a touhu, kterou cítí pokaždé, když je Bill nablízku =)♥
Je strašně dobře, že se vlastně našli a jeden druhého začíná přitahovat =)
Na ten večírek se moc těším, jenom se trošku bojím, aby Bill dobře zapadnul, přece jenom, není zrovna běžným typem kluka =)
Super díl ♥♥♥
A moc děkuju Lil.Katii za překlad ♥
Oh další úžasný díl♥
Vidím, že Tom dělá pokroky a Bill se k němu, sice po minimálních krůčcích, ale přece jsou to krůčky, dostává.
Taky jsem byla ráda, že tam byly popsány alespoň trošku také Billovi pocity. Ono mě se líbí, že jsou tam Tomovy úhly pohledu a pocitů popsány tak detailně, ale doteď jsem pořádně nevěděla, jak je na tom vlastně Bill. Jestli se mu Tom taky líbí tak, jako Bill Tomovi a jestli má podobné pocity, protože jeho úvahy a myšlenky ohledně Toma tam moc popsány nebyly, ale začíná se to rozjíždět, tak doufám, že to zůstane ve stejném duchu a dozvím se víc z Billových myšlenek.
Jsem zvědavá na průběh té párty a potom na další přespání u Toma.
Těším se:)♥
no sladké:D:D už se těším alespoń na první pusu:D
já tuhle pvoídku opravdu zbožňuju 🙂 ona je prostě dokonalá 🙂 strašně se mi líbí jejich vztah, to jak je Bill bláznivý a šílený, ale přesto dodržuje všechna Tomova "pravidla"… je to prostě úžasný 🙂
Tak sladké ^^ To jsem zvědavá, kam až se spolu dostanou :))
milujem túto poviedku a túto dvojku ktorá je uplne neuveritelné . Billa ako zjacene ujačané Treštidlo a Toma ako toho astichaveho a bojacneho chlapca. Pomaly a isto ale začínam mať pociť 6e Bill za svojou maskou skrýva nie zrovna pekne zážitky, že nemal to v živote lahké. Som zvedavá ako dopadne party . Krása.
Bože mne sa táto poviedka páči čím ďalej tým viac :)… tak strašne ma baví čítať o takých dvoch magoroch (v dobrom slova zmysle :D) ktorí sú úplnym opakom toho druhého :)… je to strašne roztomilé… och a hrozne sa mi páči ako Tomovi nevadia Billove dotyky tak ako by mali :)… som strašne zvedavá ako prebehne párty… a hrozne by som chcela vedieť ako to má byl v rodine… že prečo odišiel bývať k babke a tak 🙂 neskutočne ma to zaujíma… och bože ono je to také úžasné!!! 🙂 milujem to a to totálne :D… strašne strašne strašne ďakujem za preklad 🙂
Divim se, že Toma z Billa nebolí hlava 😀
Dokonalost
Dokonalé a úžasné…vždycky mi to vezme dech. Vžívám se do toho příběhu a vídávám se na místě Billa…Je to zázračně napsané…:)
[10]: Ty snad mluvíš za mě XD Není co dodat…snad jen… Miluju toho ztřeštěnýho Billa! =D
Nádherné, takhle povídka je něčím tak zajímavá a zároveň zábavná a kouzelná. Hrozně mě baví jí číct, je prostě dokonalá. Už se těším na další díl.
Já tu povídku miluju <333
Bože tohle je prostě dokonalý.
To je tak dokonale sladký! 😀 Mě okouzluje Billova mluva!:D On by všechno pořád okecával a vůůůbec mu to nevadí!:D Vážně bych tohle mohla číst pořád dokola.
Obrovská poklona autorkám ♥
Opravdu krásné a nádherné, vždycky se strašně moc těším na další díl, na to, jak jejich vztah a to nesmělé oťukávání se pokročí…
Moc se mi líbilo, jak tam byly popsány jak Tomovy, tak i Billovy pocity. Pasáž, kdy Bill poletoval po obchodě jako motýlek a Tom jej pozoroval, nebo to, jak Bill ležel na Tomově posteli a oba mysleli na totéž a zároveň oba moc dobře věděli, na co ten druhý myslí… to bylo prostě excelentní. A ačkoli je v této povídce Bill nenapravitelné třeštidlo, moc se mi líbí, jak autorka nastínila to, že i on navzdory svému chování a přístupu k lidem je stejně citlivý jako Tom i když to třeba tak moc nedává najevo. Je od něj moc hezké, že respektuje Tomovy návyky, nevysmívá se mu a i přesto, že mu to třeba přijde divné, snaží se to všechno zachovat tak, jak Tom chce.
Zcela chápu Toma a jeho strach, jeho psychiku, která se vztahuje na všechny ty zvyklosti, které si vybudoval. Musí být opravdu těžké, být na něco zvyklý celý život a nikdy necítit potřebu to změnit… a najednou potkat někoho, kvůli komu to změnit chce. Zároveň se té změny ale bojí. Budu mu držet palce, jim oboum a věřím, že to Tom zvládne. Už jen proto, jak krásně je do toho černovlasého třeštidla zamilovaný… až po uši ♥
Moc se těším na další díl ;-)♥
Effervescent is like a drug .. I need more and more 🙂 . I like how this story is playing out and I feel that Georgs party will be more then only party x) ♥
zeru tuhle povidku. Ten rozdil mezi nima, ale zaroven tu touhu…
Panebože, nemôžem dýchať. Bolo to také dokonalé, že som aj zabudla dýchať! Aspoň že premýšľať ešte viem 😀 Fúúúúúúúúha, tak toto bolo…dokonalé! Milujem ten príbeh čím ďalej, tým viac. Tom mi v niektorých veciach skutočne pripomína mňa 🙂 Teda…keď si odmyslíme ten strach z baktérií.
Ale ako vidím…Tom sa postupne mení. A mení sa vďaka Billovi ♥ Billovu postavu v tomto príbehu milujem 🙂 Proste úžasné…obaja sú tam takí nevinní a pritom myslia na také veci ^^ ♥ Už sa nemôžem dočkať toho, keď budú spolu 🙂 Bude to určite nádherný vzťah plný lásky ako to mám rada 🙂 Oni k sebe ani zlí nedokážu byť 🙂
Krásna časť, úžasnýýý preklad ♥ Chválim. Teším sa na pokračovanie 😉
Při čtení této povídky se pořád usmívám jako debil :)) je to prostě…jiné než ostatní povídky…jasně, bylo jasné že jsem věděla že Tom bude vůči Billovi povolný, ale..tak je to správně :)) jen tak dál