autor: Little Muse & Majestrix
Takhle se neprobudil už od té doby, co mu bylo sedm let.
První věc, kterou Bill uslyšel, bylo opěvování. Bylo to dost na to, aby si myslel, že stále ještě sní. Dříve to v Klášteře byla rutinní záležitost, a Bill se naučil toho bát, i když mu to mělo pomáhat. Vždycky to znamenalo, že ho vize znovu začaly ovládat; že nebyl sám sebou. Nenáviděl, když cítil, že nad sebou nemá kontrolu.
Opěvování zaniklo skoro ve stejný moment, kdy si on uvědomil, co se děje, a cítil, jak sebou cuknul.
„Myslím, že děláme pokroky, Lorde Tome.“
Bill chtěl odseknout, že slyší, byl v pokoji a neměli by o něm mluvit, jako by tam nebyl, ale v puse jako by cítil vatu a něco divného. Připravil se otevřít oči. Byl připravený na záři světla, slunce prokukující okny do pokoje, ale bylo šero a vypadalo to, jako by byly zapálené svíčky a nad ním se nakláněla cizí postava, skoro jako by se ho chtěla dotknout, ale nedotýkala.
„Bille?“ uslyšel, i když to bylo od člověka, kterého neviděl. Znal ten hlas, chtěl říct Tomovi, že ví, že tam je, ale povedlo se mu pouze naklonit jeho směrem hlavu. Jeho sahvahd vypadal tak soustředěně, trápilo ho, že nemůže mluvit.
„Bille,“ ozvalo se z pravé strany od cizince. Neotočil se na něj. „Vím, že máš pocit, že nedokážeš mluvit, i kdyby ses snažil, ale potřebuju, abys mluvil. Slyšíš mě?“
Nic z toho nedávalo smysl. Jestli byl zpátky v Klášteře, nebo jestli snil, proč tu byl Tom? Co si pamatoval, byla míchanice obrazů, lidí a událostí, ani o jedné si nebyl jistý, jestli se doopravdy stala, jestli se stane, nebo jestli jen bloudí ve své mysli.
Otevřel pusu, věděl, že ho prosili, aby promluvil i dříve, když byl malý; chtěl říct: „Kde je Andy?“, ale to, co opustilo jeho ústa, bylo: „Kde je Anis?“
Viděl, jak se Tom trochu zmateně zamračil, než se na něj usmál a Bill cítil, jak ho ruka pohladila po čele. „Jsi opravdu vzhůru,“ řekl. Bill nedokázal najít sílu, aby otázku zopakoval.
„Bille?“ zeptal se ten druhý. „Cítíš se sám sebou?“
Věděl, co tím Lékař myslel, ale cítil se trochu rozčileně, že se mu teď chce věnovat, když mu Tomova ruka přinášela tak krásný pocit – to bylo to jediné, na co on se teď chtěl soustředit. „Moc ne,“ odpověděl, a doufal, že trpkost v jeho hlasu byla evidentní.
Ozvalo se podrážděné povzdychnutí, ale pak: „Jeho mentální jasnost je znovu přítomná; to je dobré znamení.“
„Tak mi to řekněte,“ naléhal Bill, zaúpěl a snažil se trochu posadit. Tomova ruka ho následovala.
„To je vidět,“ zasmál se trochu Tom, propletl prsty své ruky s prsty svého sahvahda.
„To je dobře,“ řekl Lékař, a konečně na sebe upoutal Billův pohled. „Pak potřebuji, abys mi řekl pár věcí svými vlastními slovy. Tvůj sluha mě informoval, že tohle není poprvé, co jsi takto onemocněl.“
Bill zavrtěl hlavou. „To ne,“ souhlasil. „Ale… už jsou to…“ podíval se na Toma, „roky.“
„Takové onemocnění často zapříčiňuje nečekaný nával stresu,“ řekl mu Lékař, poklepal mu na přikryté nohy a vzal do ruky jeho zápěstí, aby zkontroloval puls. Bill ho nechal, koukal nepřítomně na své mateřské znaménko, které bylo na jeho loketní jamce; tři propojené kruhy. „Změny životního stylu.“ Podíval se Lékař na Toma. „Pro Adepta jasnovideckého cvičení to je jen ztěžka výjimečné, obávám se. I když musím přiznat, jsi první, komu se to stalo zde v Tetrapolis. Ostatní případy jsem viděl vždy jen poblíž Kláštera, s takovýmto nestálým darem.“
„Je jich hodně?“ zeptal se zvědavě Tom.
„Ne,“ řekl Lékař a pustil Billovu ruku. „Dvacet šest, řekl bych, tolik jich bylo, když se naposledy počítali. Tři Starší z Kláštera, patnáct řádových bratrů, tři studenti, a pět zbývajících někde v ostatních čtyřech městech. Bill, je jeden z těch nedávno objevených.“
„Dvacet šest?“ zopakoval Tom, zněl víc ohromeně, než doopravdy byl.
„Měl jste snad dojem, že schopnosti vašeho sahvhada jsou běžné?“ zeptal se Lékař s úšklebkem.
„No, já… vlastně ne, myslím, jen… dvacet šest.“
„Bille,“ otočil se k němu Lékař zpátky. Chápu, že Dům Vave není dům věřících lidí; byl jsem sem poslán, jen abych se podíval na tvé potřeby.“
Bill přikývl a podíval se krátce na Toma.
„Ale,“ pokračoval, zněl najednou nuceně, a Bill si začal dělat starosti ohledně toho, jak moc hluboko do mysli mu musel sáhnout, aby ho z jeho nemoci vytáhl. „Také jsem byl informován, že ty osobně jsi Zbožný. A tak mi přijde jako má povinnost, abych ti poradil… i když jsi už v posledních týdnech spoustou změn prošel… navrhuji, abys zvažoval původ svých vizí, které dokážeš rozpoznat a zrcadlit je, ať už jimi Bohové chtěli říct něco specifického nebo ne. Rozumíš mi?“
Bill přikývl, sklopil pohled.
„Dobře.“ Zvedl se na nohy, Tomovy oči ho následovaly. „Budu informovat ostatní, že se probudil.“
Tom ho sledoval, jak odchází, než se znovu podíval na Billa, tentokrát se neusmíval. „Málem mě něco přejelo,“ řekl mu nekompromisně, „když jsem se snažil dostat k teleportu, který byl přes ulici od hotelu.“
Bill zíral na své modré peřiny a přikývl. Nebyl překvapený.
„Proč jsi mi neřekl, že tahle nemoc je nebezpečná?“ naléhal, naklonil se k Billovi, snažil se zachytit jeho pohled. „Že se tvoje vize navrací?“
Bill neodpověděl.
Tom si povzdychnul a odvrátil pohled, unaveně si promnul obličej. „Mohlo by ti to ublížit?“ zeptal se, ani jeden se na toho druhého nedíval. „Kdyby se to stalo znovu? Mohlo by-“ trochu se zakoktal a polknul, nadechl se, než znovu promluvil. „…Mohlo by tě to zabít?“
Bill zaváhal a pak zvedl pohled. „Mohl bych z toho zešílet, spíš,“ řekl mu. Znovu odvrátil pohled. „Ale kdyby to bylo dost silné…“
„Tak by se to stát mohlo?“ doplnil ho Tom.
Bill znovu neodpověděl.
~*~
Bushido přecházel po Slunečním Pokoji a snažil se zůstat klidný. Billův sahvahd už přijel a měl situaci pod kontrolou tak, jak by ji měl určitě i on, kdyby toto právo bylo jeho. Lékař už také dorazil a všichni byli posláni pryč z pokoje, aby mohl udělat Extrakční Obřad. Podařilo se a najednou… ho už v Domě Vave nikdo nepotřeboval.
Zamračil se a dál pokračoval v chůzi. Co Bill viděl? Bushido zažil někoho, kdo měl vize pouze jednou. Byl to mnich v Chrámu v Pentapolis během modlitebního setkání. Jeho vize je naváděla, aby našli Staršího, zrovna když měl srdeční zástavu. Byli schopni mu zachránit život; bez té vize by muž zemřel ve svém Slunečním Pokoji, úplně sám. Ale ta vize byla tak zlá věc… zdálo se, že si z mnichova těla a mysli vzala až moc síly.
Bushido nechtěl Billa vidět v takovém stavu. Viděl ho na posteli, bledého a netečného… trhalo to v něm vnitřnosti na kousky. Mohl by sledovat, jak se Bill zotavuje; možná, kdyby si Jorg řekl, že ho tam je zapotřebí. Dům Vave byl toho velkou příčinou. Věděl, že ta nemoc nepochází jen z jeho těla.
Promnul si krk a přál si, aby mohl Billa držet v náručí a být si jistý tím, že mu nic není, ale naneštěstí to byla Tomova práce, a on mu bude muset jít z cesty.
Pro tentokrát.
~*~
Tom položil telefon a posadil se zpátky do křesla v pracovně s Infonexem, snažil se uklidnit. Trvalo to sotva pět vteřin, než se připojil, a na obrazovce se objevil znak Domu Madleem, točil se dokola, než sluha na druhé straně hovor přijal. „Lorda Gordona,“ nařídil stroze, a sluha se poklonil a přepojil hovor. Tom zrovna odešel z Billova pokoje, teď odpočíval, naprosto vyčerpaný z celého zážitku.
Za necelé dvě minuty symbol Madleemu zmizel a objevil se Gordon s lehkým úsměvem na rtech.
„Lorde Tome, jsem poctěn tímto nečekaným hovorem. Je něco, co si přejete?“
„Ano, Gordone. Potřebuji odpověď na to, proč jste mě, ani mého otce neinformoval, že Billovy vize dokáží být tak zlé? Že je dost nadaný na to, že by mohl mít dokonce Záchvat vize?“ zeptal se rozčileně. „Vaše zanedbání hraničí se lhaním, a já mám teď pocit, že jste ke mně nebyl upřímný.“
„Tome, stalo se něco?“ zeptal se starší muž se starostlivým výrazem. „Bill měl Záchvat vize?“
„Ano, přesně tak. Zavolali jsme pro klášterního Lékaře, naštěstí byl jeden v chrámě přítomen. Gordone, proč jste nám to neřekl?“
Gordon polknul a odvrátil pohled.
„Ujišťoval mě, že jeho vize mu už nečiní žádné potíže. Neměl tuhle nemoc už roky; od té doby co byl malé dítě. Hned, jak jsme se přestěhovali do Diopole, znovu strašlivě onemocněl. Klášterní Lékaři si ani nebyli jisti, jestli to přežije. Byl velmi mladý, když začal být považován za Adepta; jeho magické schopnosti byly opravdu silné a jeho přesné vize mu tento titul vysloužily.“
„Ale váš titul je Daleký Prorok. To vy nemáte vize?“ zeptal se zvědavě Tom.
Gordon se toužebně usmál a zavrtěl hlavou. „Zdaleka ne tak jasné a intenzivní jako Bill. Můj otec je měl a jeho otec taktéž. Pak já, a já to přenesl i na Billa. Jsem schopný vidět krátké útržky z daleké budoucnosti, to proto jsem nazýván Dalekým Prorokem. A co se Billa týče… neviděli někoho tak nadaného a citlivého v tak nízkém věku už spoustu let. Skoro sto let. Ale Bill to zvládnul a byl mnichy naučen, jak to kontrolovat a využívat. Zachránilo mu to život.“
Tom pomalu přikývl. „O něčem takovém mluvil. Lékař říkal, že bude muset odpočívat a nenamáhat se, zatímco se bude léčit, nebo by se to mohlo vrátit. Ale to stále neodpovídá na otázku, proč jste to neřekl mému otci ani mně?“
„Lorde Tome, budu upřímný. Nejste Zbožný; váš otec není Zbožný. Věřili byste mi, kdybych řekl, že můj syn zcela přesně předpověděl, kdy Císař Koga zemře a že jeho syn, Císař Adewele, nastoupí na trůn už v pouhých osmi letech?“
Tom neměl co odpovědět. Byla to pravda. Tom byl věrný zastánce učení Neb Vertas, vědy, která vize často zpochybňovala jako selhávání chemikálií v mozku. Bill mu opravdu ztěžoval věřit nadále takovým věcem. Bylo mu z toho těžko, ale jeho osobní víra byla až na druhém místě po zdraví jeho sahvahda. „Přehlédl jste ještě něco, co bychom mohli potřebovat vědět?“ zeptal se jemně, hluboko v myšlenkách.
Lord Gordon zavrtěl hlavou. „Mohu ho vidět?“
Tom se podíval na obrazovku a přikývl. „Věřím, že by byl rád. Za pár dní, jeden z mých sluhů pro vás přijede a přivede vás na krátkou návštěvu. Tohle není výtka, jen nechci, aby se Billovi stýskalo po domově, zatímco bude probíhat léčení.“
„To je od vás moc laskavé, Lorde Tome.“
Tom ukončil hovor a snažil se ovládat své emoce. Tahle nová informace a Gordonovo zdráhání… bylo to pochopitelné, že muž ohledně poskytnutí těchto informací váhal, ale Tom nenáviděl být překvapený. Očima spočinul na krabičce, ve které byl Billův agalah, a přemýšlel, jestli právě tohle je to, čemu se říká láska.
~*~
Jorg zvedl pohled od svého datapadu, když ho překryl stín. „Davide, děje se ještě něco?“ zeptal se, zatímco kontroloval nějaká čísla.
„Ne, můj manželi, vůbec ne. Přišel jsem se podívat, co tě tolik zaměstnává. Utekl jsi z Billova pokoje, jako bys sám byl něčím posedlý,“ řekl David a opřel se o Jorgův pracovní stůl.
„Celý můj život mi tvrdili, že lidé, kteří mají Vize, jen zřídkakdy viděli něco, co by stálo za zmínku. Jen útržky obrazců nebo lidé, slova bez kontextu… Ale něco, co Tomův sahvahd řekl, mě zaujalo.“ Ukázal Jorg na obrazovku Infonexu za sebou, ta se rozsvítila a byla připravena. Mávl rukou a naběhl účet.
„Co z toho, co Bill řekl, tě tolik zaujalo?“
„Dům Kul, jak víš, přihodil peníze při dražbě jediné druhé společnosti, která vyrábí datapadové obrazovky. My jsme také přihodili, ale jednání byla…“
„Zbytečná. Uvízli jsme na mrtvém bodě,“ doplnil ho David. „Jak si vzpomínám, jsme na mrtvém bodě, i když jednáme.“
„Ano, a já se o to zajímal, protože Douglas by se tak mohl dostat do kreditního fondu dřív než já. Náš další krok by mělo být nabídnout víc, než jsme nabídli předtím.“
„Ano, samozřejmě. Tak proč se usmíváš jako by Zimní Slunovrat přišel dřív, než měl?“ zkřížil David nohy a Jorg se spokojeně opřel o své křeslo.
„Bill řekl, velmi tiše, Dům Kul padl. Douglas utopil spousty peněz ve své investici do Invefonexu. Koupil všechny akcie a vypadalo to, že se brzo dostane i do Pentapolis, s náhlým vzrůstem jeho postavení. Žel Bohu, technologie nám právě dokázala, jak je nefunkční a Dům Kul podlehl bankrotu. Teď jsem já jediný dražitel.“
„Jorgu, to je úžasné!“ usmál se David a s natažením ruky si k sobě přitáhl další datapad. „To znamená, že můžeš značně zmenšit svoje příhozy a i tak stále nabízet víc než ostatní.“
„To díky Billovi. Kdybych ta slova nezaslechl, nedozvěděl bych se o pádu Lorda Douglese dřív než zítra ráno. Někdo jiný by mi to místo mezitím mohl vzít.“
„To je tedy opravdové štěstí, že Bill ta slova řekl,“ řekl David zamyšleně.
„Opravdové štěstí,“ zopakoval Jorg. „Myslím, že je v našem nejlepším zájmu nadále Billa odposlouchávat. V případě, že by řekl něco dalšího, co by mohlo Domu Vave pomoci. Přeci jen, má za to zodpovědnost,“ řekl posměšně Jorg.
„Ano, Jorgu. To má. Ale varuji tě, netlač na synova sahvahda. Tom by nechtěl, aby byl Bill v přílišném stresu.“
Jorg se usmál a propletl své prsty. „Jen pár otázek, nic víc.“
~*~
„Když jsme byli děti, nemyslím si, že jsem znal takový strach,“ řekl mu Andreas, skládal další róbu a položil ji do skříně. Bill ho sledoval, jak vrtí hlavou, hezky z postele. „Musíš to lidem začít říkat. Když tvoje vize začínají být až moc.“
„Řekl jsem ti to.“
„Ne včas.“ Otočil se na něj Andreas, na chvilku přestal se svou prací. „Mám pocit, že v noci to nebyla ta první. Trvá to, než vznikne něco takového, to si pamatuju.“
Bill sklopil pohled. „Nebyly první,“ přiznal.
„Tak proč jsi to neřekl, když se to stalo poprvé?“
„Neřekl…“ povzdychl si nejistě Bill. „V tu dobu jsem si nemyslel, že to něco je. A časem bylo…“
Andreas si chápavě povzdychl. „Nemohls to nikomu říct,“ vydedukoval.
Bill na to nic neřekl, ani nezvedl pohled. Tak Andreas vzal další róbu a pokračoval.
„Byl tady,“ řekl, aniž by věděl proč přesně.
Bill zvedl hlavu. „…Cože?“
„Generál Bushido,“ doplnil Andreas, znovu se na něj podíval. „Vzpomínáš?“
Bill zavrtěl hlavou, mračil se. „Ne… bylo toho hodně.“ To vysvětlovalo, proč měl potřebu ptát se, kde je, když se probudil. Snažil se vzpomenout si, ale jediné, co se mu navrátilo do mysli, byl záblesk Bushidova obličeje, strhaného a ustaraného. Znovu se podíval na Andrease. „Byl jsem vzhůru?“
Viděl, jak Andreas zaváhal, koukal na zpola složenou látku před ním. „…Ano,“ odpověděl.
„Kam odešel?“
„Odešel, když přijel Lékař,“ řekl mu Andreas. A pak dodal: „Když věděl, že o tebe bude postaráno.“
„Andy,“ řekl Bill a zmlkl, což byl pro Andrease signál, že se na něj má podívat. A tak to udělal, s očekáváním krčil obočí. „Já vím, že… to, co jsem ti řekl, byl jsem… naštvaný.“
„Bille-„
„Potřebuji, abys na to zapomněl,“ řekl prosebně Bill. Pak, jemněji, ke svým rukám, které měl v klíně: „Bohové vědí, že jsem musel.“
Andreas znovu odložil róbu a tentokrát přešel po pokoji ke svému pánovi, posadil se na kraj postele, vedle něj, kde posledních pár dní byl až moc často. „Věř mi, rád bych. Ale nejdřív se budeš muset vypořádat s ním.“
Bill zavrtěl hlavou a polknul. „Už jednou mě poslal pryč.“
„Ne, Bille, poslouchej mě,“ klekl si Andreas jedním kolenem na postel, dal ruku přes Billovu. „Když byl s tebou… a to, cos mu řekl… budeš za ním muset jít a říct mu pravdu.“
Bill zvedl pohled, své tmavé oči dokořán. „Co jsem mu řekl?“
„Ano,“ potvrdil Andreas, postrádající jakýkoliv zmatek v hlase. „Budeš to muset ukončit… ať je to cokoliv.“
„Co jsem mu řekl?“ naléhal Bill.
Andreas se posadil zpátky. Trochu váhal, nevěděl, kam až může zajít. „To, cos řekl mně.“
Bill na něj chvíli zíral, než si zabořil obličej do dlaní. „Já…“ řekl. Sjel si prsty tak, že mu zakrývaly pouze nos a rty. „Kde byl Tom?“
„Ještě ne tady.“
„On ne-„
„Ne. Neslyšel,“ ujistil ho Andreas rychle. „Ale generál určitě ano.“
~*~
Bylo to tak opravdové jako naposledy.
Cítil pod sebou Billa, slyšel, jak sténá, cítil jeho rty, cítil jeho vlasy. Byl úzký a horký a jemný a Bushido nikdy v životě nic nechtěl tak moc. Bylo v tom tolik uspokojení, pocit, že se něco velkého blíží, i když nedokázal říct co.
Neuvědomoval si, že je to sen, dokud se neprobudil.
Sny nikdy nebyly tak jasné a hmatatelné, jako byly, když v nich byl Bill, a on začínal přemýšlet, jestli se mu Bohové opravdu snaží něco říct, i když je to Bill, který je obdařen Vizemi.
U všech Bohů, Bill. Přemýšlel, jak mu je, jestli se bojí, jestli je stále nemocen. Jestli se o něj Tom stará tak, jak by se o něj staral on.
Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že datapad pípá a už se nedivil, proč se probudil. Bushido odhodil peřiny, a opatrně se zvedl, zaúpěl bolestí kvůli své erekci, kterou stále ještě měl. Opravdu bude muset říct sluhům, aby zvedali hovory. Ať se oni budí uprostřed noci. Opravdu.
Jeho frustrace se změnila ve strach, když ho napadlo, že by to mohl být Jorg, že volá, aby ho informoval o tom, že se Billův stav zhoršil. Ale to, co ho opravdu zmátlo, bylo, když viděl, že datapad neohlašuje hovor, ale návštěvu, návštěvníka v teleportu. Vypnul to, mračil se, natáhl se pro noční župan, vyšel do chodby, směrem do zahrad.
Když tam došel, ztuhnul na místě.
Bill vystupoval z teleportu, měsíční svit mu odrážel světlo od vlasů, ale zatemňoval jeho obličej, oblečený byl… ne zas tak moc. Mělo to být noční ošacení, jako jeho, a Bushido polknul, když si Billa prohlédl; přemýšlel, proč ho přijel navštívit.
Bill zvedl pohled, všiml si, že už o něm ví, a tak tam stál, a jen se na něj díval.
„…Musím s vámi mluvit.“
autor: Little Muse a Majestrix
překlad: Lil.Katie
betaread: Janule
Nenenene! teď ne! nesmí být konec dílu! já tohle nepřežiju! a Bill tam jde jen tak w županu či co a chce mluwit o tom co se děje?! u wšech bohů ty si koleduješ! koukej nastartowat ten port a wrať se k Tomowi!
Já prostě umírám!
Jak může někdo stvořit něco tak úžasného…♥
Bože, jak já tuhle povídku miluju…♥♥♥
Stvořit tři tak rozdílné a přitom podobné charaktery, Billa, Toma, Anise. Oni tři jsou tak jiní a přece je něco spojuje, bolest, touha a láska ♥
Tady v tom díle jsou tak nádherně popsány Anisovy pocity, jak velkou má o Billa starost, jak moc mu na něm záleží a jak moc touží být na Tomově místě, jak moc ho miluje…Aspoň malou útěchou mu může být, když vidí, že Tom je pro něho opravdu dobrým a milujícím partnerem a že je Billovi oporou.
A Tom se taky začíná ptát, jestli to, co cítí k Billovi, je láska, už to není jenom pouhý sahvadh, kterého mu vybral otec.
Billův nápad navštívit Anise není zrovna nejšťastnější, ale chápu, že ho teď prostě musí vidět…
Je toho tolik, co bych ještě chtěla napsat, ale musím se držet trochu na uzdě, jinak bych popsala půl stránky =D
Dalšího dílu se bojím a zároveň se strašně těším, protože na takovou nádheru se prostě nejde jinak, než těšit =)♥
Tak a teď pravděpodobně umřu zvědavostí :D.
Ten nápad s těmi vizemi je dokonalý. Chtěla bych vědět, co Bill viděl a taky co se bude dít v následující kapitole…taky chci mít vize 😀 :D.
takto som teda velmi zvedava ako to bede dalje. A tie vizie vyzerajú zauímavo a mne osovne by to vobec neprekazálo. Dúfam že Bill sa rozhodne dobre a ro npre Toma.
Dokonalost
O-ou…. Tohle se mi nechce líbit. No vlastně, sakra, já nevím, jak se mám vyjádřit. Minule jsem tak moc chtěla, aby byl Bill s Bushidem, i když jsem věděla, že to tak nebude. Dnes Bushida tak nenávidím! -.-" Měla bych přestat pít třezalkový čaj 😀 Každopádně se nemůžu dočkat dalšího dílu!
Tak nějak nevím co napsat.. Bushida stále nemám ráda. Myslím, že ani mít nebudu. Bojím se, aby teď Billa někde neohl a neptal se ho, kde všude se ho Tom dotýkal.. Jít k němu jen v pyžamu to je nápad…
Aaah, ani nevíte, jak Toma tady zbožňuju! Bože, to je zlato! On je tak milý, něžný, starostlivý…
A víte co? Tomova láska mi připadá taková čistá, nevinná. Zatímco Bushidova je těžká a deprimující. A není to tím, že ho nemá on. Prostě mluvím jen o tom citu. Bushido pořád vidí navíc sex, zatímco Toma zajímá Bill úplně celý, hlavně, jak se cítí. Neříkám, že Bu ne, ale jak jsem řekla, Tomova láska mi připadá čistší. A Bill to pochopí určitě až nevím kdy a nevím kdy mu to bude oplácet. Achjo.
Ach, Bille…to neee!
Tolik bych si přála, aby našel Bill sílu, aby konečně otevřel oči a viděl, jak silný cit k němu Tom chová. Tomova postava v tomto příběhu je tak krásná. Miluje Billa, je k němu něžný a laskavý.
Ano, Bushido dává příběhu opravdu něco navíc, ale přináší tím zatím jen bolest všem. Příběh je díky němu zajímavý a vzbuzuje veliké emoce. Za to musí být čtenář určitě rád. Tak budu netrpělivě očekávat, co se stane, ale hrozně se bojím…! (Bille, nezapomínej na Toma, prosím!)
[9]: Ondi, moje slova… přesně to si myslím. Ale bude to určitě trvat, než Bill bude chtít jen Toma. Kolikrát na fb jsou debaty a lidi se rozčilujou xD
[10]: Teri, máš naprostou pravdu a své pocity umíš moc krásně vyjádřit…♥
FB nemám a někdy je to snad i lepší. Když už se rozhodnem povídku číst (a teď nemyslím jen nás dvě, ale všechny čtenáře :-D), musíme počítat i s momenty, které se nám v tomto případě asi nebudou zas tolik líbit. Autorky s tím možná i počítaly a chtěly, aby si čtenář uvědomoval každý prožitek, myšlenku hlavních postav. Vždy je lepší vzbudit v lidech nějaké city, než vůbec žádné, že?
A my ty palečky budem držet Tommymu… 🙂 on si to tady moooc zaslouží!♥
to snad není možný! Bille, co blbneš!
to si fakt myslí, že spolu budou mluvit? mluvit?? :D:D no je mi jasný, jak to dopadne. ale to ho zabije, to nemůže zvládnout. napochodovat si k němu v takovým stavu bude konečná. 🙁
Tomova starostlivost mě tentokrát dojímá víc než Anisova. to se nezaslouží. 🙁
ach jo. miluju tuhle povídku, miluju Anise i Toma, miluju jejich svět! ♥
Toma mi je strašne ľúto. On je tu ten z ktorého robia hlupáka. Myslím, že je načase priznať sa a začať veci riešiť. Nech sa Bill rozhodne koho vlastne chce a nech odíde za Bulom a ja prestanem čítať 🙁
Krásně napsano mám co dělát,abych se nepodívala na konec.
Z dalšího dílu mám obrovský strach. Nevím, co od něj čekat, nevím, co bude Bill Bushidovi říkat a hlavně mám strach, že se to nakonec nějak zvrtne. Myslím, že po tom, co Bill Anisovi řekl, že je do něj zamilovaný, o něj bude Bushido bojovat. Nedivím se mu, na jeho místě bych dělala to samé, ale děsně mě to štve. Byla bych nejradši, kdyby si Anis řekl, že se do toho nebude míchat, zanevřel na Billa, odjel do války a Bill by tak měl čas na něj zapomenout, nic o něm nevědět a být šťastný s Tomem. Na druhou stranu si zase říkám, že je to ode mě sobecké. Vždycky jsem v povídkách pro láska a aby zvítězila nad vším a tady si to přeji naopak. Hrozně moc chci, aby si Bill uvědomil, že vlastně miluje Toma. Ale mám takový pocit, že to se v téhle řadě nestane.
Toma je mi pořád strašně líto, a když tam tak u Billa seděl a bál se o něj, tak mi jej bylo vážně líto. Bill z něj dělá akorát tak blbečka :(( Vážně se mi Billova povaha tady líbila, ale tohle…to se mi nelíbí ani trošku :((