autor: LadyKay
„Vím, že se znáte, Tomi.“
„To ti řekla ona, že jo?“ Vypálí na mě po pár vteřinách hrobového ticha, které bylo narušováno jen zvukem, který vydávaly jeho nehty škrábající látku džínů, které má na sobě. „Co ti napovídala, hm?“
„Určitě to, co bys mi řekl i ty. Dozvěděl jsem se dost zásadní věci.“ Záměrně se přestanu usmívat a zatvářím se vážně. Možná právě kvůli nečitelnosti mého obličeje, narůstá Tomova nervozita. Několikrát se nadechne, naprázdno otevře pusu a zase ji zavře. Chová se… prostě zvláštně.
„Lhala ti, Bille.“ Prohlásí nakonec a plácne se do stehen.
„Lhala?“ Otážu se. „A ty mi k tomu nic neřekneš?“ Možná zním až moc přísně, ale fakt, že nařkl Wee z toho, že lhala, mě znovu naštval. Když si představím, že by nic z toho, co řekla, nebyla pravda… „Proč jste ze mě dělali blbce? Víš, jak mi je? Pitomý Bill nám věří, krásně jsme ho převezli.“ Napodobím to, jak se mohli bavit na můj účet, a probodnu ho očima. Zlobím se na něj. Violett sice řekla, že to byla její chyba, ale i tak na něj mám vztek.
„Tak to nebylo. Nesmáli jsme se ti.“ Zavrtí hlavou. „Nech si to vysvětlit.“
„Poslouchám.“
„Hele, když jsem tenkrát odešel, tak jsem dostal strach, že si něco uděláš. Obzvlášť po tom telefonátu, Violett se nabídla, že na tebe dohlédne. Byla moje dobrá kámoška, věřil jsem jí a přišlo mi to jako super nápad. Dohodli jsme se, že ti neřekneme, že se známe…“
„Dohodli jste se?“ Skočím mu do řeči. Řekl pár vět a už se ty jejich verze začínají rozcházet. Wee o dohodě nemluvila, řekla, že jej přemluvila. Ale možná myslela to samé, akorát to každý jinak pojmenoval. „Pokračuj.“
„Jasné. Myslel by sis, že jsem ji tam nasadil schválně a nevěřil bys jí. Všechno by pak bylo k ničemu.“ Následujícími větami potvrdí to, co říkala i jeho kamarádka, což mi dodá na klidu. Takže Wee říkala pravdu a Tom ji obvinil ze lži možná jen kvůli tomu, protože se pohádali.
„Proč se se mnou měla seznámit? Měla mě jen hlídat?“ Tohle by mě zajímalo. Violett jsem se nestihl zeptat, proč za mnou šla a trávila se mnou čas, takže se budu muset informovat u bratra. Tom okamžik mlčí. Vypadá, že se mu do odpovědi dvakrát nechce, nakonec si ale povzdechne a zavrtí hlavou. Odpověď zní tedy ‚ne‘. „Tak proč ještě?“
„Aby ti pomohla…“
„Pomohla s čím?“ Naléhám na něj a nyní jsem to já, kdo si povzdechne.
„To je teď už jedno, protože to neplatí.“ Mávne nad tím rukou a zazubí se. Dělá si srandu? Nakousnul to! Chci vědět, proč ji se mnou seznámil a s čím mi měla pomoct. Nějak mě nic nenapadá.
„To tedy není, chci vědět, s čím mi měla Wee pomáhat, a ty mi to řekneš.“
„Billi, to je fuk. Předtím bylo všechno naprosto jinak, teď…“
„S čím?!“ Dožaduji se odpovědi a odstrčím jeho ruku, kterou se chystá položit na moje koleno. Nezakecá to. Chci vědět celou pravdu, ne jen nějakou polopravdu.
„Okay. Zapomenout.“
„Zapomenout na co? Bože, Tome, nemůžeš jednou něco říct, aniž bych se tě vzápětí musel doprošovat, abys to objasnil?“
„Na mě.“ Hlesne. Sotva ho bylo slyšet, ale k mým uším to dolehlo.
„Na tebe? Proč bych měl na tebe zapomínat?“ Tohle fakt nechápu. Z jakého důvodu Tom mohl chtít, abych na něj zapomněl? Vždyť to přece nedává žádný smysl! Ty jeho útěky bych možná ještě chápal, ale to, co mi tu říká, nechápu vůbec.
„Bille, pochop, bylo to pro mě…“
„Složité. A pro mě snad ne? Odešel jsi, aniž bys mi řekl proč. A teď mi tu začneš tvrdit, že jsi chtěl, abych na tebe zapomněl. Přestávám rozumět naprosto všemu, nic z toho nedává smysl. Nic!“
„Jak by bylo tobě, kdybys zjistil to, co tehdy já?! Že tvůj bratr…“ Vypálí na mě bez rozmyslu, v půlce další věty sklapne a vytřeští oči, když zaregistruje můj výraz.
„Že tvůj bratr?“ Zopakuji jeho poslední slova a čekám na vysvětlení.
„Pusť to z hlavy.“
„Že tvůj bratr?“ Řeknu znovu o poznání naléhavěji a upřeně sleduji jeho tvář. Je mi jasné, že to, co řekl, říct nechtěl a vykřikl to jen v afektu. Kdyby byl klidný, nikdy bych to od něj neslyšel. Z hlavy to nepustím. Když to nakousnul, tak to hezky i dořekne.
„Nic, nech to být, prosím!“ Zvedne ke mně oči a prosebně se zahledí do mých.
Tom
„Naposledy. Co tvůj bratr?“ Bill na mě nepřestává tlačit, chce to vědět a nenechá mě, dokud mu to neřeknu. Na to ho znám až moc dobře. Je schopný do mě hučet hodiny, dokud nepovolím. Zatraceně!
„Že mě miluje.“ Zašeptám, ale dost hlasitě na to, aby mě slyšel. Otevře pusu, aby se k tomu vyjádřil, ale nenechám ho to říct. Nechci, aby si udělal špatný závěr. Vůbec neví, jak to bylo. „Chápej, když jsem viděl ty kresby…“
„Jaké kresby? Moje kresby?“
„Bille, tebe by to taky vyděsilo. Přišlo mi to zvrácené a nechápal jsem, jak tě může vzrušovat představa sexu se mnou.“
„Cože?“
„Utekl jsem, protože jsem se bál, že nás to zničí. Jenže pak jsem dostal strach, že si něco uděláš, proto za tebou šla Violett. Byla zárukou toho, že se ti nic nestane a že budu vědět, co děláš. Ale pak se objevil ten kluk a já se začal bát znovu.“ Kleknu si před něj a zvednu k němu pohled. Třeští na mě oči a vypadá, že vůbec nechápe, co se mu tu snažím sdělit.
„Bát čeho?“ Zeptají se šeptem jeho rty, když delší dobu mlčím a nepokračuji v tom, co jsem začal.
„Že to bude jako s Paulem, že mi tě taky vezme, že se ti něco stane, když tomu nezabráním. Měl jsem jen jedinou možnost, jak tě k sobě připoutat.“
„Ticho!“ Vykřikne Bill a zacpe si uši. „Už nic nechci slyšet, už nic!“
„Billi, počkej, nech mě domluvit.“ Uchopím jej za zápěstí a sundám mu ruce z uší. Uchopím jeho tvář do dlaní a přinutím jej se na mě dívat, v očích se mu lesknou slzy, z nichž jedna proklouzne ven a vpije se do kůže na mé ruce. „Zamiloval jsem se do tebe. Miluju tě, chápeš? Je to opravdové.“ Místo slov mě od sebe prudce odstrčí.
„A to ti jako mám věřit? Po tom, co jsi mi tu řekl? Mám věřit tomu, že se stal zázrak a že se ti nehnusím, ba naopak mě miluješ?“
„Ale to je pravda.“ Namítnu, když se zvedám ze země. Chápu, že to zní naprosto absurdně, ale jsou chvíle, kdy je skutečnost taková. „Sám nevím, kdy se to stalo, ale Bille, jsi první, koho miluju.“ Ano, je tomu tak. Všechno, co jsem prožíval předtím, bylo jen poblouznění. S ním je to jiné.
„Pravda… Vždyť ty už ani sám nevíš, kdy mluvíš pravdu a kdy lžeš!“ Osopí se na mě.
„Lhal jsem ti, ale teď ti neříkám nic jiného než čistou pravdu!“ Tisknu jeho ruce ve svých, upírám na něj oči a prosím jej, aby už konečně něco řekl.
„Chci domů.“ Ozve se po chvíli jeho hlas. Zní naprosto zlomeně, ztrápeně.
„Bille, lásko, to přece…“
„Já chci domů, Tome. Hned teď.“ Zopakuje důrazněji, přičemž na poslední dvě slova je kladen důraz největší. „Nechci tu být ani minutu.“
***
„Tak řekneš mi alespoň ty, co se stalo? Bill mě div nevyhodil z pokoje, když jsem se ho zeptala.“ Máma usedne na protější židli a položí ruce na stůl. Nakonec jsem jej musel odvézt domů, ani do rána čekat nechtěl. Jako kolovrátek opakoval, že se mnou být nechce, a že chce domů za mámou. Co jsem měl dělat? Držet ho tam násilím? K ničemu by to nevedlo. Takže jsem sbalil pár jeho nejnutnějších věcí, posadil jej do auta a vyrazil směrem, kterým si přál. Domů. Mamka byla hezky zaskočená, když nás spatřila mezi dveřmi, a další šok prodělala, když Bill odmítl mou pomoc a poprosil, jestli by mu nepomohla ona. Rozumím tomu, že nechápe, co se mezi námi stalo. Když jsme odjížděli, chovali jsme se naprosto jinak a vrátíme se s touhle.
„Nechci o tom mluvit. Bude to dobré, věř mi.“
„Tohle jsem už jednou slyšela, a pak jsem se chodila dívat na hromádku neštěstí, choulící se v posteli.“ Připomene mi, že přesně tohle jsem jí řekl, když jsem jí podával dopis pro Billa. Taky jsem ji ujišťoval, že bude v pohodě a nebyl. Sesypal se z toho.
„Je to jen mezi námi, mami. Vyřešíme si to.“ Zamručím na ni. Kdybych jí řekl, co jsme si udělali, tak by tu byla jedna mrtvola. Buď její, protože by ji ranila mrtvice, nebo moje, neboť by mě sprovodila ze světa. Těžko říct, co je pravděpodobnější.
„Zajdu se s ním rozloučit a pak pojedu domů.“ Vstanu od stolu a chystám se odejít za Billem, abych se naposledy pokusil s ním promluvit.
„Bille?“ Strčím hlavu do dveří. Najdu jej ležet na posteli a zírat do stropu. Ani za jeden kratičký pohled mu nestojím. „Chápu, že se zlobíš. Taky bych se zlobil, ale chci, abys věděl, že tě miluju.“
„Říkal jsi, že Wee ve všem, co řekla, lhala.“ Proč sem zase tahá ji?
„To ano, protože ti to podala jinak než já.“ Bůhví, co mu navykládala!
„Tak poslouchej, ty pane Pravdomluvný.“ Nadzvedne se na loktech. „Ty jsi veškerou vinu naházel na ni, kdežto ona se chovala jako kámoška a raději to všechno vzala na sebe. Přitom ty jsi ten, kdo se provinil víc. Ne ona, ale ty! Ona mě naopak přesvědčovala, že nikoho na světě nemáš raději než mě. Musí tě mít fakt ráda, když pro tebe tohle udělala, což nechápu, když si domyslím, jak ses k ní choval… Je mi z tebe nanic.“
„Bille,“ pokusím se jej obejmout, ale okamžitě začne prskat, ať na něj nesahám.
„Seber se a jdi.“
Bill
„Tys neslyšel? Chci být sám.“ Zopakuji mu, když jen stojí, civí na mě, tváří se jako boží umučení a nemá se k tomu, aby se sbalil a odešel.
„Bille, prosím…“ Zaskučí a sedne si na kraj postele, z něhož se zvedne, když si všimne mého výhružného pohledu.
„Chtěl si, abych na tebe zapomněl, ne?“ Zaksichtím se na něj a připomenu mu důvod, proč za mnou posílal svou kámošku.
„Ale to už nechci.“ Namítne. „Neodejdu, dokud nebudu vědět…“
„Potřebuji teď být sám, chápeš? Je toho na mě moc.“ To teda je! V jeden den jsem zjistil, že mě dva lidé, které mám rád a na nichž mi záleží, takovou dobu tahali za nos, pak z Toma vypadne, že mi lhal, že mě miluje. Pár vteřin na to mě ale začal ujišťovat, že se do mě ale zamiloval a teď jeho srdce patří jen mně a že žádnou osobu přede mnou nemiloval tak jako mě. Čemu mám věřit? Vždyť už ani nevím, co byla pravda a co lež!
Tom
„Lásko? Máme návštěvu!“ zavolá Mathias do nitra bytu, když mě pustí dovnitř. Divím se, že se mnou nevyrazil dveře. Zasloužil bych si to. Jemu jsem se několik týdnů neozýval a na jeho přítelkyni jsem byl pěkně hnusný. Však jsem taky stál dobrých deset minut na chodbě a uvažoval, jestli mám vůbec stisknout zvonek.
„Ty?“ Wee, která se přede mnou po chvilce zjeví, zapomene úžasem zavřít pusu. Asi jsem ten poslední, koho by tu čekala. No, nemůžu se jí divit. Náš poslední rozhovor nebyl na zrovna přátelské úrovni. „Co ještě chceš?“
„Nemohli bychom si promluvit mezi čtyřma očima?“ Poprosím ji. V první chvíli se zatváří tak, že bych si to mohl přebrat, jakože nemohli. Posléze se však podívá na Mathiase, který pochopí správně a řekne, že si stejně potřeboval něco zařídit.
„Proč jsi za mnou přišel?“ Položí mi další otázku, když se ozve cvaknutí dveří, které nám naznačí, že jsme tu úplně sami. Včera se mi to rozleželo v hlavě a myslím, že by bylo víc než vhodné, abych se jí omluvil.
„Přišel jsem se ti omluvit.“
„Ale nepovídej, to je mi překvapení. Co budeš potřebovat tentokrát?“ Založí si ruce na prsou a posměšně si mě prohlédne. Chápu její postoj vůči mně. Nechoval bych se na jejím místě jinak.
„Já… Bill mi řekl, že jsi to všechno vzala na sebe, že ses mě zastala přese všechno, co jsem ti provedl…“
„To asi protože tě mám ráda, Tome. I když se chováš jako pitomec.“ Ušklíbne se a vyzve mě, abych si sedl. „Co Bill?“ Jen co řekne to jméno, sevře se to ve mně. Pondělní noc a celý včerejší den jsem kvůli němu probrečel. Ta nejistota, kterou teď prožívám, je naprosto šílená a ubíjející. Připravuje mě i o veškerou energii, kterou v sobě mám a že jí dvakrát moc není.
„Je doma. Dozvěděl se pravdu. Ode mě.“ Nic na to neřekne, její výraz však řekne víc než dost. „Vůbec mi nebere telefony, na poslední SMSku mi odepsal jen ‚Fajn. A ty?‘. Vůbec nevím, co mám dělat…“
„Musíš ho pochopit. Bylo toho příliš v jeden den. Bude to dobrý.“ Překvapeně k ní vzhlédnu, když mě konejšivě poplácá po koleni. Tak rád bych jí věřil. Dal bych cokoli za to, kdyby to, co říká, byla pravda. Jenže jak plynou minuty, narůstají moji pochybnosti. Co když to dobrý nebude? Co když ne?
„Wee, já vím, že jsem podělal, co jsem mohl, ale nemohla bys s ním promluvit? Na tebe on dá.“ Tahle holka je moje poslední šance. S Billem si byli strašně blízcí. Kdyby za ním zašla nebo třeba jen zvedla telefon a vysvětlila mu, že ho skutečně miluju, pomohla by mi tím.
„Tome, mám ráda jak tebe, tak Billa, ale…“
„Wee, ty ho přesvědčíš, on mi totiž nevěří.“
„Ani já, ani nikdo jiný nemůžeme Billa přesvědčit. Teď je to jen na vás dvou. Nebylo by dobré, kdyby se mezi vás motal někdo další, věř mi.“ Sice se mi to nepřiznává lehce, ale má pravdu. Tohle asi fakt budu muset vyřešit sám.
„Co když mi řekne, že je konec? Já to bez něj nezvládnu.“ Po tváři mi sklouzne jedna slza a hned za ní následují další. Možná působím jako slaboch, ale nejde to zastavit. Bill je moje všechno. Bohužel jsem si to opravdu uvědomil teprve teď. Je to tak vždycky. Co pro nás který člověk skutečně znamenal, nám dojde teprve ve chvíli, kdy o něj přijdeme. Vím, že jsem Billa definitivně neztratil. Kdyby to tak bylo, tak už bych asi někde visel. Ale… Jen fakt, že nevím, co bude dál, mě mučí. „Asi ti připadám pošahanej, viď? S žádnou holkou jsem nevydržel, nikdy jsem to moc neřešil, a teď tu sedím naprosto na dně a vylévám si srdce, protože miluji vlastního bratra.“
„To je v pohodě. Víš, já nad vámi strašně moc přemýšlela. A přiznám se, že jsem ti zprvu nevěřila, že ho doopravdy miluješ, ale… Prostě ti věřím, že je to upřímné a jsem si jistá, že by nikdo Billa nemohl milovat více než ty.“ To je hezké, ale raději bych byl, kdyby tohle zaznělo z úst naprosto jiného člověka. Chtěl bych to slyšet od Billa.
„Nikdo pro mě neznamená víc než on.“ Přikývnu a přes slzy se na ni usměji. Když tak zpětně uvažuji, strašně mi chyběla. Bývala to vždycky ona, za kým jsem chodíval, když mi bylo mizerně a potřeboval jsem si vylít srdce. Vyzařovalo z ní totiž něco, co mě dokázalo uklidnit. Ať jsem jí svěřil jakékoli tajemství, věděl jsem, že je u ní v bezpečí. Nadávala mi, když jsem se začínal litovat a dodávala mi odvahu, kterou jsem občas postrádal. To, že se za mě postavila, lhala a obětovala se, pro mě neskutečně moc znamená. Mrzí mě to, co jsem si o ní myslel, že jsem ji podezříval z toho, že by byla schopná mě podrazit. Ona by to nikdy neudělala. Ona ne.
„Čeká mě pohovor, jako pracovní. V Hannoveru.“ Změním téma. Vlastně ani nevím, jestli tam pojedu. Jelikož jsou moje myšlenky stále u dvojčete, nejsem si jistý, jestli bych dokázal udělat dojem a získat job svých snů.
„Kdy? Nedáš si aspoň něco k pití?“ Nabídne mi, když si uvědomí, že tu oba sedíme na suchu. Jen zavrtím hlavou a začnu jí líčit, jak mě Bill přiměl zavolat tam. Přiznám se i s tím, že jsem začal pochybovat, jestli tam jet nebo ne. Zachová se přesně tak, jako to dělávala dříve. Začne do mě hučet, abych tam koukal jet, a nezapomene dodat, že by mi Bill dal, kdyby věděl, že jsem se na to vykašlal a nikam nejel! Asi má pravdu. Nadával by mi, že jsem jeho pořád k něčemu nutil a o sebe se skoro vůbec nestaral.
„Máte pravdu, oba dva. Pojedu tam. Pojedu a tu práci dostanu.“ Dneska se ještě podívám na nějaké byty a pokusím se s majiteli domluvit, jestli bych si je nemohl prohlédnout. A až se vrátím, zajdu za Billem a dokážu mu, jak moc ho miluju.
autor: LadyKay
betareaed: Janule
Věděla jsem, že Bill Tomovi nebude věřit…
A po pravdě, ani se mu nedivím, kdo by taky věřil lháři…
Já ani nevím, co napsat, protože dnešní díl mi vzal všechna slova, tohle se prostě muselo stát, protože ani ten nejkrásnější vztah nemůže být založený na lži, ani když je milosrdná a poslouží dobré věci.
Kluků je mi hrozně líto, vím, že Tom si to asi zaslouží, ale i tak, myslel to dobře a takhle to dopadlo. Billův osud mě trápí přece jenom maličko víc, protože on přišel doslova o všechno, celý jeho život se zhroutil jako domeček z karet, bojím se, že už si nikdy nikoho nepřipustí k tělu, Wee a Toma nevyjímaje, znovu se uzavře do sebe a všechno vzdá, svoje sny, svou lásku, svůj život…
Myslím, že je jasné, že tady se žádný šťastný konec konat nebude, ale doufám, že aspoň nebude tragický, protože to bych opravdu neudýchala.
A ať už tahle úžasná povídka skončí jakkoliv, vím, že ještě dlouho na ni budu myslet. U tvých nádherných věcí to totiž ani jinak nejde =)♥♥♥
LadyKay, já jsem po této kapitole úplně zlomená, opravdu pláču.
Tušila jsem, že takovou situaci Tommy nemá šanci ustát. Škoda, že sám Wee nevěřil natolik, aby mu bylo jasné, že ho podržela. Nejhorší bylo, když v momentě, kdy chtěl konečně Billovi vše vysvětlit a říct mu, jak moc ho miluje, Bill už poslouchat nechtěl. Nechtěl nic slyšet. A zrovna slova, která jsou plná lásky, touhy. Slova, která by byla prosbou. Když Tommy Billovi řekl, že ho miluje a že jsou jeho city opravdové… už jsem na monitor skoro neviděla.
Ty píšeš tak působivě, Ladynko, ty emoce jsou tak silné. Jsem strašně smutná. Myslím, že se Bill nezlobí, on je jen nešťastný a tímto se brání. Uvnitř je velmi tvrdý, ale snad musí cítit Tommyho čistý cit. Bille, řekni mi, že to cítíš? Že dáš Tommymu šanci? Prosím! Nejhorší bylo, když se Tommy rozplakal.
Budu stále ještě doufat, že své city Billovi dokáže. Ach, to je tak strašně smutné…
Dlouho jsem u žádné povídky neměla tak blízko k pláči. Tato povídka a konkrétně tento díl přímo přetéká všemožnými emocemi.
Věděla jsem, že se Tom jednou bude muset přiznat, protože každá lež vyjde jednou najevo… a taky jsem počítala s tím, že na něj Bill bude hodně naštvaný. Je hrozné zjištění, že vám lže milovaná osoba. Stražně z toho bolí ne jen srdce, ale celá duše. A ještě k tomu Billovo zranění… musí být opravdu silný. Mnoho lidí by v jeho situaci určitě podlehlo žalu a udělali by něco hrozného.
A Tom… pro Wee muselo hodně znamenat, že se jí přišel omluvit. Bolí to, když se k vám nejlepší přítel chová jako ke kusu hadru. Když se pak u ní Tom i rozplakal, už jsem téměř neviděla na obrazovku.
LadyKay… Ty jsi naprosto úžasná autorka. A tato povídka… je to neskonale krásné dílo. Doufám a pevně věřím, že takových děl napíšeš ještě spoustu, protože připravit nás čtenáře o Tvůj talent by byl opravdu hřích.