Obsession 47.

Motali jsme se kolem Phoenixu a já nevěděl, kudy mám vyjet. A GPS jako by snad zmagořilo.

„Tak kam mám jet?“ řeknu už vynervovaně Billovi. Bill se na mě podíval, pak na moji GPS a s klidem řekl: „Nevím, nekontroluju cestu.“

„Jsi spolujezdec, tak bys mi měl trochu pomoct,“ zasyčím a prudce přibrzdím, protože mi tam vjede nějaký pitomec z vedlejšího pruhu.

„Ty čůráku, neposral ses náhodou?!“ zahulákám a zatroubím. Kretén jeden!

„Uklidni se, prosím,“ řekne Bill tiše a nahne se k GPS. „Řekl jsi to správně. Jsem jen spolujezdec, mám se kochat krajinou,“ rejpne si. Už na něj něco chci zakřičet, ale něco na GPS namačká. „Ehm, měl jsi to trošku přehozený,“ odkašle si a zase se usadí.

„Ne, nic tam nemám kurva přehozenýho! Nevíš, co bych tam asi tak měl přehozený?!“ dám blinkr a zajedu ke krajnici. Vztekle se nahnu k GPS a začnu si prohlížet mapu. Zjistím, že jsem měl zadanou vedlejší silnici a ne dálnici a Bill ji nastavil správně. Krátce se na něj podívám. Ani nedutá a radši kouká do země. Vydechnu a opřu se do sedadla. Podívám se do zpětného zrcátka a vrátím se do pruhu. Najedu na desátou směrem k Los Angeles. Bill opravdu neřekne radši ani slovo. Vidí, jak jsem naštvaný. Obvykle v autě nekouřím, ale teď to potřebuji. Stáhnu si okno a zapnu zapalovač, aby se nahřál. Zatím si vyndám cigaretu, přičemž se snažím vnímat i cestu. Když zapalovač vyskočí s tím, že ho můžu použít, zapálím si a zas ho zamáčknu. Nasaji do sebe nikotin a klidněji už to vyfouknu z okna.

„Promiň, já to nemyslel nijak zle,“ řekne Bill po chvíli.

„Ne, já promiň. Jsem děsnej nervní závislák. Tohle je dnes moje první cigareta,“ povzdechnu.

„Příště ti ji radši nacpu do pusy hned, jak se probudíš,“ vytáhne si z kabely taky krabičku cigaret. Jakmile to postřehnu, krabičku mu vymaním a hodím na zadní sedadlo.

„V mym autě je zákaz kouření.“

„Jo?“ pousměje se a vytáhne další krabičku, jelikož tamta byla téměř prázdná. „V tom případě to cigáro dej z tý svojí nevymáchaný pusinky taky.“

„To je výjimka, abych na tebe nemusel tak křičet. Takže ty tu kouřit nebudeš,“ řeknu přísně, aby poznal, že to myslím smrtelně vážně. Znám ty jeho šikovné ruce. Ještě by mi propálil ten dokonalej koženej potah!

„Fajn, takže abych si zapálil, tak si mám vystoupit?“ podzvedne hned obočí.

„Jo, budeš si muset počkat,“ zamknu ihned, kdyby ho opravdu napadlo otevřít dveře za jízdy. „Zastávky budu dělat každé dvě hodiny.“

„Tome,“ řekne výhružně. „Já si prostě zapálím. Nezajímá mě, jak často budeš v tomhle případě dělat zastávky. Chci si teď zakouřit, ty tu taky kouříš,“ otočí se stranou ve chvíli, kdy je tu celkem silný provoz a rychle si zapálí. Zafuním a snažím se zhluboka dýchat, abych zas nekřičel.

„Jen počkej, až budeme dál za městem. Zastavim v poušti a nechám tě tam,“ zabručím nepříjemně a přišlápnu plyn. Ale Bill jen spokojeně vydechne kouř.

„To bys mi neudělal,“ řekne tiše.

„To se ještě uvidí…“

„Kvůli jednomu cigáru bys nechal v poušti člověka, kterého miluješ?“ koukne se na mě.

„Nechal bych ho tam proto, aby si uvědomil, jak smrtelně myslím věci, které říkám,“ řeknu jen a zařadím se do levého pruhu, který je mnohem rychlejší.

„OK. Proč ti vadí, že jsem si zapálil?“

„Protože jsem řekl, že se v mym autě nekouří,“ odvětím klidně.

„Ale ty sám kouříš…“

„Ve svém autě. Já si dávám pravidla,“ podívám se na něj krátce.

„OK,“ řekne a otevře si okýnko. Vztekle cigaretu vyhodí a okýnko zavře.

„Kdybys alespoň milostivě otevřel okno a foukal to ven, řekl bych ti hovno,“ zabručím.

„Máš ho otevřené ty a já ho měl trošku taky. Navíc je tady klimatizace a tak dále, ale nic se neděje,“ usměje se skoro až sladce. Flusnu mu do toho sladkýho ksichtíku.

„Blábláblá.“ Radši zapnu pořádně nahlas rádio, abych ho nemusel poslouchat. Bill se na mě podívá tím jeho známým pohledem, který je svůdný, naštvaný a zároveň naprosto ironický. Pousměje se… spíše jen jedním koutkem rtů ujede směrem doleva. Potom se spokojeně uvelebí na sedadle a trošku si ho zaklopí. Raději si všímám cesty a snažím se uklidnit.

Asi po půlhodině jsem zahlédl sjezd z dálnice. Provoz už nebyl skoro žádný. Většina aut se rozjela těsně za Phoenixem. Zařadil jsem se do nejpravějšího pruhu, dal blinkr a sjel. Zpomaloval jsem a sjížděl z dálnice. Bill se trošku nadzvedl a kouknul se, kde jsme a kam jedeme. Podjel jsem pod mostem a jel po nějaké Salome Road. Odbočil jsem na vedlejší cestu, která dlouze vedla mezi poli.

„Kam jedeš?“ zeptá se až po chvíli. Nic jsem na to neřekl. Během tří minut jsme mezi poli dojeli do nějakého malého městečka, jestli se to tak dalo vůbec nazvat. Byla tam benzínka, polorozpadlý motel a pokud bych řekl, že víc, jak 15 domů, tak bych kecal. Zajel jsem do písčitého povrchu u benzínky a zastavil. Však on si to příště rozmyslí. Jasně, že ho tady nenechám, proboha! Ale trochu ho postrašit neuškodí. Bill se s údivem zvedl do sedu a rozhlédl se kolem.

„Uhm,“ vydal ze sebe jen, když zjistil, jaká velikost tohoto městečka je. Odemknul jsem, odpoutal ho a natáhl se přes něj, abych mu otevřel dveře.

„Můžeš vystoupit. A abys neřekl, že jsem zlej, nejsi v poušti, ale máš tu i motel,“ řeknu bez tónu a zas se opřu do svojí sedačky. Tak to jsem zvědavý, co udělá.

Bill se na mě smutně podíval. „Chceš to?“ Nesnáším, když tohle dělá a moc dobře to ví!

„…nevěřil jsi mi,“ pokrčím lhostejně rameny.

„Na to jsem se neptal,“ pípne. Vydechnu a zakroutím hlavou. Natáhnu se přes něj a zas zavřu.

„To, aby sis zapamatoval, že co říkám, myslím smrtelně vážně.“ Nastartuju, objedu benzínku a jedu zpět na dálnici. Fajn, tohle se mi zrovna nepovedlo. Nebyl to tedy nejlepší nápad. Ale co byste mohli čekat od idiota, jako jsem já, že. Bill se po chvilce zhluboka nadechne.

„Tos nemusel,“ řekne hodně zklamaně. Ano, nemusel. Neodvážím se nic říct. Vím dobře, že tohle nebyl můj nejlepší nápad. Tome, ty jsi vážně idiot první třídy! Zase se odmlčí. Až po chvíli se zapře a zase se posadí.

„Jestli ti tu beze mě bude líp, stačí říct. Dělám všechno špatně. Začne to tvou špatně nařízenou GPS, tím, že to do tebe nějakej debil skoro napere, protože se rozčiluješ. A nakonec to skončí tím, že mě kvůli zkurvenýmu cigáru skoro vysadíš v nějakým městečku a směle mi řekneš, že je tam i motel? To je trošku moc i na mě. Srandu a tvoje vtípky beru, ale tohle už ne. Promiň.“

Snažím se tvářit, jak děsně mi to je někde, ale uvnitř mě to zasáhne. Ale co, můžu si za to sám. Raději se kousnu do rtu, abych neřekl nic dalšího, čeho bych litoval ještě víc a najedu na dálnici. Bill si sedadlo dá zase tak, jak bylo původně a zhluboka vydechne. Prohrábne si vlasy a mlčí. Ano, Kaulitzi, zase jsi to dokázal. Zase jsi totálně všechno posral. Můžeš se sám klidně poplácat po rameně. Nikdo jiný k dispozici není, protože každýho umíš jen nasrat. Jsi fakt odpornej. Znechuceně nad sebou zakroutím hlavou a raději mlčím.

Byli jsme asi jen 100km od Phoenixu, ale přišlo mi to aspoň jako tři hodiny. Nepromluvili jsme jediné slovo a to ticho mi doslova drásalo už nervy. Nezmohl jsem se ale na nic víc, než abych dál sledoval dálnici a usilovně se snažil nebrečet.

Jakmile jsme projeli hranicemi mezi Arizonou a Kalifornií, po malém městečku Ehrenberg jsme narazili na nějaké větší město s názvem Blythe. Rozhodl jsem se pro zastávku. Dálnice vedla přes centrum, takže jsem sjel na nějakou devadesátou-pátou hlavní a jel pomaleji městem. Nakonec jsem zajel k nějaké bílé benzínce, u které byla i nějaká restaurace Del Taco. Podle výběru jídla jsem usoudil, že to je něco jako náš King Burger a KFC. Naproti byl i McDonald’s, za ním nějaký hotel. Zajel jsem ke stojanu a vypnul motor. I když se mi moc nechtělo, musel jsem promluvit.

„Já teď natankuju, abychom měli plnou nádrž, protože nevím, kde a jak bude zase benzínka. Pak zajedu dozadu na parkoviště. Budeš chtít něco k jídlu nebo k pití?“ podívám se na Billa a odpoutám se. Bill se kolem zase rozhlédne a zamyslí se.

„Ne, děkuju,“ odvětí. Jak jinak. Bez dalších slov jsem vystoupil a natankoval, po čemž jsem zajel dozadu na parkoviště.

„Jdu zaplatit. Budeš tady nebo ne?“ zeptám se. „…jen jestli mám zamykat auto a pak vědět, kde tě hledat,“ ujasním mu. „Jsou tam i záchody.“

„V pořádku, počkám tady na tebe. Budu hlídat,“ trošku se usměje. Když už skoro vystoupím, chytne mě za ruku a stáhne mě zpátky. Udiveně se na něj podívám.

„Tome, já…“ zasekne se a koukne se směrem ke svým nohám a pak zase na mě. „Promiň. Já se nechci hádat, nechci kazit tenhle výlet, nechci kazit nic. A nechci řešit jakékoli hlouposti, které by nám oběma ubližovaly. Promiň,“ pohladí mě po té ruce. Na chvíli zavřu oči a povzdechnu. To je celý on. Omlouvá se za něco, co neudělal. Nejradši bych si dal pěstí, ale pravděpodobně bych si při tom musel vykloubit ruku.

„Zapomeň na to. Byla to moje vina. Ty se nemáš za co omlouvat. Promiň,“ povzdechnu jen znovu, ruku mu vyvléknu a vystoupím. Zavřu za sebou a odeberu se na benzínku zaplatit. Koupím nám každému Coca Colu i Red Bull a pak si skočím na záchod.

Vrátím se pomalým tempem k autu. Bill stojí venku a je opřený o auto.

„Vše v pořádku?“ zeptá se tiše. Je vidět, že ho to trápí a mrzí. Kývnu na souhlas.

„Koupil jsem ti pití,“ podám mu to a svoje hodím na zadní sedačku.

„Moc děkuju,“ řekne. „Vím, že se na mě zlobíš,“ sklopí zrak. Proboha. Usadím se na kapotu a vytáhnu si cigarety.

„Nezlobím se na tebe, Bille,“ povzdechnu. Vytáhnu jednu cigaretu, zapálím si a vyfouknu kouř. „Ale na sebe a svoje dementní nápady.“

„Zasloužil jsem si to. Jen… to tvoje zastavení a nabídka mě rozdrtila,“ stoupne si naproti mně. Pochopitelně.

„Bille, ty moc dobře víš, že bych tě tam nenechal. A pokud ano, během pěti vteřin bych byl zpátky a prosil tě na kolenou, abys vlezl zpátky do auta,“ pousměju se smutně.

„Ale já bych dělal protesty,“ uculí se trošku a přistoupí ke mně blíž.

„Já vím, že ano. Takže bych se rozbrečel a dál tě prosil. A jelikož ty nesnášíš, když brečím, tak bys ustoupil,“ zakřením se.

„Nebuď si tak jistý,“ podzvedne se smíchem obočí, a pak mě obejme kolem pasu. „Ty můj hlupáčku,“ zaboří se mi hlavinkou do trička. Za zadeček si ho k sobě přitisknu, zvednu mu hlavu a přiblížím se k němu, abych ho mohl políbit.

„Tomi, mně to nevadí. Jen… jsou tu lidi,“ řekne nejistě, ale taky se ke mně naklání. Postřehnu pohyb, jak za ním někdo projde. Vím, že jsou kolem lidi, ale prozatím je vypustím z hlavy. Jen se drze usměju a začnu ho líbat. Usměje se do polibku a začne mi to oplácet.

„Hmmh,“ zavrním tiše a vjedu mu rukou do vlasů. To je pro něj jako signál – hned mi rukama sjede na boky a tiskne si mě k sobě. Po chvíli už přestanu být tak něžný. Zdivočím a doslova se tam po něm začnu sápat a plazit. Bill jen vzrušeně oddechne a chytne mě za ruce. Sám si je položí na svůj zadeček. Stisknu a zafuním. Začnu ho líbat opravdu hluboce a vášnivě. Pomalu nás přetočím, aby se opíral o kapotu on. Bill se o ni hned zapře. Rukou mi zajede pod tričko a začne mě hladit a lehce škrábat nehty. Doslova se do mě vpíjí. Dlouho se tam líbáme a nevnímáme svět kolem, až mi konečně docvakne, že tohle není nejlepší nápad. Přece jen… opravdu by nás mohl třeba někdo poznat. Takže ho ještě jednou dlouze políbím a odtáhnu se.

„Raději už pojedeme,“ zasměju se a rozhlédnu se kolem nás. Nikdo nám nevěnuje extra velkou pozornost. Jen nějaká malá holka nás sleduje… spíš Billa. Asi si klade otázku, jestli je plochá holka nebo kluk.

„Jo, měli bychom,“ olízne si rty. „Moment, kontrola,“ řekne a sjede mi rukou do rozkroku a zmáčkne trošku. „Mmh, stačila jen chvilka a už se hlásí o pozornost. Tak se mi to líbí.“ Jen se rozesměju, ještě jednou ho políbím a odstoupím.

„Další zastávka bude až někde u Los Angeles, takže počítám, že další zastávka bude už za tmy nebo se bude stmívat,“ řeknu.

„Dobře,“ usměje se. Zalovím v kapse a podám mu klíčky od auta.

„A to znamená co?“ řekne vyjeveně. Oh, ano, dostal jsem ho.

„Že budeš do další zastávky řídit… dokud je světlo,“ usměju se. „Pokud samozřejmě chceš. Nenutím tě.“

„Klidně,“ usměje se významně. „Aspoň budeš na další cestu odpočatý,“ přejede mi po tváři. Jen se ušklíbnu, políbím ho a nasednu na místo spolujezdce. Bill zakroutí hlavou a se smíchem si nasedne na svoje místo – místo řidiče.

„OK,“ řekne sám pro sebe a nastartuje.

„Doufám, že to pořádně rozjedeš,“ připoutám se pobaveně a začnu hledat na GPS nejlepší cestu, jak se dostat z města zpět na dálnici.

„Ne, protože to tu neznám. Až budeme v Německu a toho svého miláčka mi půjčíš, tak poznáš jízdu,“ uculí se. Znuděně povzdechnu. Na nějaké překvápko se určitě nachytá. Hmmm…

„Sám jsi dobře viděl, že dálnice byla téměř prázdná. Nemáš se čeho bát. Jestli to pořádně nerozjedeš, tak si zas místa vyměníme. Chci stihnout to, co mám naplánováno,“ zamračím se.

„Dobře, beru si to k srdci,“ usměje se a pohladí mě po stehně. Oh, já věděl, že to zabere. Celkem dobře se odtud vymotáme a najedeme zpět na dálnici. Bill udělal, jak slíbil. Jel dost rychle a dobře, takže jsem byl spokojený.