autor: LilKatie
Nepříjemné sluneční paprsky pronikaly skrz zpola zatažené žaluzie do díky slunci oranžově nasvíceného pokoje. Lechtaly spícího mladíka na špičce nosu a dotěrně se mu draly pod víčka. Kdo byl, aby jim mohl odolávat a neprobudit se? Zřejmě by musel mít nějaké kouzelné schopnosti, aby byl schopný je poslat k šípku a dál pokračovat ve svém divokém snění. Každou noc to bylo stejné, ty stejné sny, stejné příběhy a stejný konec.
Bylo to poněkud frustrující; kdyby jí tak mohl vidět do tváře, kdyby tak konečně mohl zjistit, komu patří ten líbezný medový hlas. Hlas té osoby, která se mu každou noc drala do snů a nechtěla opustit jeho mysl. Bylo to jako prokletí, prokletí, kterého se nechtěl zbavit, za žádnou cenu.
Ve věku dvaceti tří let si stále nebyl schopný najít partnerku. Žádná nesplňovala jeho kritéria, nebyl náročný a vybíravý, to ne, jen žádná z dívek z jeho okolí nebyla ta princezna, kterou si on vysnil…
**
„Barneyho dobré kuře, mohu vám něco nabídnout?“ zeptal se Tom s nuceným úsměvem. Nenáviděl svoji práci, práci číšníka a pokladního ve fast-foodu nedaleko svého domova. Poslední dobou opravdu nechápal, proč se tady vlastně nechal zaměstnat. Jako vystudovaného fotografa ho nikde nechtěli na stálo přijmout, protože podle nich neměl dostatečnou praxi nebo věk na to, aby pro danou společnost mohl pracovat, a tak si se svým špičkovým fotoaparátem fotil tak maximálně své vypracované tělo, na kterém makal třikrát týdně v místní posilovně.
Podal pánovi jeho objednávku a povzdychl si, otočil se na člověka, který mu položil ruku na rameno. „Můžeš jít domů, Tome.“ Oznámila mu Candy, jeho spolupracovnice, a stoupla si na jeho místo. Tom děkovně kývnul a usmál se, odešel dozadu.
S radostí ze sebe stáhnul svou pracovní uniformu, které obsahovala i ponižující žlutou kšiltovku s kohoutím hřebínkem. Oblékl se do svého volného, o pár čísel většího oblečení a dlaní si přejel před špinavým zrcadlem po hlavě, aby si zkontroloval své nadevše milované cornrows. Byl po dvanácti hodinové směně úplně vycucaný a těšil se domů na teplou sprchu a svou měkkou postel.
Nacpal uniformu do své tašky, všechno schoulené do koule, spěchal, protože tu nechtěl strávit ani o vteřinu víc, než bylo nutno, hodil tašku přes rameno a bez jakéhokoliv rozloučení vyrazil domů.
Šel potemnělými uličkami města, ve kterém bydlel, cestu znal už nazpaměť, takže jí už nijak nevěnoval pozornost. Chodil tudy každý den, den co den ty samé ulice, které mu ubíhaly pod teniskami, ta samá místa, dokonce i stejní lidé. Tom žil velice stereotypní život a nebyl s ním moc spokojený. Chtěl zažít něco nového, něco velkého, nějaké dobrodružství. Toho se mu ale nedostávalo, protože jeho největší rozptýlení bylo, když občas mohl nafotit pár modelek nebo aut do nějakého časopisu, který mu za to stejně moc nezaplatil. Přesněji řečeno, slíbili mu vždycky ohromnou, nebo alespoň uspokojující sumu peněz, a nakonec mu z toho nedali ani polovinu.
Jak se tak procházel ulicí, zahnul ke svému domu, ruku zabořil do hluboké kapsy kalhot, aby mohl vyndat klíče. Jak šel a soustředil se na to, aby nezakopnul, zahlídl koutkem oka, jak se kolem něj něco mihlo, zastavil se a otočil se za tím, zmizelo to do temné uličky.
Dobrodružství. Bylo to první, co Tomovi bliklo hlavou, narovnal si batoh na rameni, nechal klíče klíči a vydal se zjistit, co je ten záhadný objekt zač. Zahnul do stejné uličky jako neznámé těleso, udělal pár kroků vpřed a oči mu vmžiku okamžiku zahalilo bílé oslepující světlo. Světlo se k němu začalo přibližovat, jako by ho snad chtělo pohltit. Tom byl v šoku, mhouřil oči a snažil si je dlaní zastínit, couval při tom dozadu, ale už bylo pozdě. Poslední věc, kterou si Tom pamatoval, byla nesnesitelná bolest hlavy a pískání v uších.
**
Pršelo. Dešťové kapky, velikostí podobné ping-pongovým míčkům, dopadaly na krajinu pod sebou. Dopadaly ale i na bezvládné tělo, které leželo vedle kamenné neudržované cesty.
Zpod kopyt bílého koně uskakovaly kamínky a bahno z mokré země. Mladý jezdec neúnavně pobízel bělouše, aby přidal, potřeboval jet rychle, už teď jel pozdě na místo smluvené schůzky. Uháněl, zahnul za zatáčku a vtom spatřil ležet něco na zemi vedle cesty, mhouřil na to své zlatavé oči, až s větší blízkostí v tom černobílém něčem rozpoznal ležící tělo člověka.
Zastavil koně, poplácal ho jemně po krku, něco mu pošeptal a slezl z něj na zem. Dlouhými ladnými kroky došel k ležícímu tělu a sehnul se k němu, nakrčil čelo. Nechápal, co to má ten člověk na sobě za oblečení, určitě musel pocházet z nějaké vzdálené cizí země a ten účes taky nevypadla zdejší, měl dojem, že něco podobného nosili vojáci na severu. Klekl si k němu na jedno koleno a opatrně s ním zatřásl.
Tom nespokojeně zabručel a nakrčil nos, pomalu se probouzel ze spánku k životu. Začínal si uvědomovat, že ho do obličeje tlačí ostré a tvrdé kamínky. Cítil, jak ho bolelo celé tělo, cítil, jak měl ztuhlé svaly, jako by uběhl maratón. Přišlo další jemné šťouchnutí a Tom nesouhlasně svraštil obočí. Otevřel jedno oko a překvapeně zamrkal na to, co viděl.
Koukaly na něj dvě medově zlaté oči. Zamžoural a zvedl se na lokty, pořád udiveně koukal na stvoření zahalené v kápi, které se krčilo před jeho obličejem. Ten člověk měl na sobě kápi jak z nějakého historického filmu, měl bílou košili, kterou překrývala světle hnědá kožená vestička prošívaná zlatem, kalhoty měl ze stejného materiálu jako vestu, ale byly tmavě hnědé, na pase mu je držel neuvěřitelně tenký zlatý pásek. Na nohách měl černé kozačky, které mu sahaly až po kolena a na jedné měl připevněnou malou kudličku, to ale Tom ve tmě neviděl, kdyby ano, tak by nejspíš utíkal strachy, že ho neznámý člověk zabije. Znovu se mu podíval do obličeje, nenacházel slova, jako by se mu všechna zadrhla v krku a nechtěla postupovat dál.
„Kde to, kde to sakra jsem?“ zeptal se Tom chraplavým hlasem, když si všimnul, že je někde na cestě mezi loukou a lesem. Medové oči na něj jen zamrkaly, stvoření mlčelo, nakrčilo ale maličko obočí, jako by mu snad nerozumělo. „Rozumíš mi? Kde-jsem, huh?“ řekl, jako by mluvil s mimozemšťanem nebo nějakým mentálně zaostalým.
Stvoření přikývlo. „A-Ano, ano…“ zavrtělo hlavou, jako by se chtělo probrat z jakéhosi transu, ve kterém se nacházelo.
„A kde jsem?“ zopakoval Tom svou otázku a nakrčil nos, tělo ho bolelo jako čert. „Au…“ promnul si kostrč.
„V Namidii,“ zamrkalo stvoření a dalo si pramen havraních vlasů za uši.
V tu chvíli to Tomovi docvaklo, překvapeně koukal na osobu před sebou. Ten hlas, ten sametově medový hlas, hlas, který zněl jako slavičí zpěv, byl jako ta nejsladší melodie pro jeho uši. To byl on, ten hlas, který slýchával ve svých snech. Znamenalo to snad, že to byla jeho vysněná princezna? To by ale měla šaty nebo ne?
„Kdeže?“ zamrkal Tom zmateně. To jméno mu bylo povědomé, jakoby ho už někdy někde slyšel.
„V Namidii…“ zopakovalo stvoření s podezřele špičatýma ušima.
„V Namidii…“ řekl nejistě Tom, zamrkal překvapeně. Tak se přeci jmenovala země, kterou si jako malý chlapec vymyslel. Země, kde se všechny sny stávaly pravdou, kde se fantazii meze nekladou, kde dobro bojuje se zlem. Ze začátku jen čistě pohádková země plná kouzelných stvoření a pirátů, ale s přibývajícím věkem si Tom do své pohádkové země přidával akční hrdiny, zbraně a zloduchy. „A… A ty jsi?“ zeptal se nejistě.
Stvoření se zasmálo. „Ve vaší řeči by to bylo něco jako Vilhelm nebo William…“
Tom znovu zmateně zamrkal, takže to, co bylo před ním, nebyla princezna, ale nějaký… elf? Jménem William.
„Oh!“ vyskočil najednou chlapec na nohy. Vypadal vyděšeně. Tom se na něj podíval a zvedl se také do stoje, usykl, všechno ho strašně bolelo. „Musím jet,“ naskočil hbitě na koně.
„A-Ale počkej!“ cupital za ním Tom „Přeci mě tu nemůžeš jen tak takhle nechat!“
„Nemůžu?“ nakrčil elf obočí. „Čím to?“ narovnal si na hlavě kápi.
„Vždyť prší!“ snažil se Tom schovat pod teplákovou kapuci už takhle promáčené mikiny.
Elf si povzdychnul a posunul se na koni víc dopředu, podíval se na Toma, aby si vylezl za něj. Tom polknul, zbledl a s obtížemi se na bělouše vyškrábal. „Drž se pevně,“ houknul přes rameno a pobídl koně, aby vyrazil.
**
Kůň utíkal jako splašený, kopyta klapala o kamennou cestu, ale slyšet to díky dešti nebylo. Tom měl pocit, že umře, do uší mu bubnovaly dešťové kapky, narážely do jeho prokřehlého těla. Pevně se kolem pasu držel neznámého elfa, který se zdál, že mu toto strašlivé počasí vůbec nevadí.
„Držíš se?“ houknul William přes rameno a kůň se rozjel ještě rychleji. Tom přikývnul.
„A-Ano,“ vykoktal ze sebe roztřeseně a přitiskl se na jeho křehké tělo.
„A jak se jmenuješ, válečníku?“ zvýšil elf hlas ještě víc, aby překřičel hluk, který vydávaly dešťové kapky a hromy.
„Tom…“ hles mu do ucha přes kápi.
„Tom? Jen Tom? Válečník Tom?“
Tom přikývl. „Ano, jen Tom…“
Neznámý maličko přikývl a po zbytek cesty mlčel, neodpovídal na Tomovy otázky, kam že to vlastně jedou a co je zač.
autor: LilKatie
betaread: Janule
to vypada tak bajecne zvlastne. Tesim se na tuhle povidku
Vyzerá to veľmi dobre, teším sa na dalči diel.
Zatim to vypadá hodně dobře a tajemně. K přečtení prvního dílu mě donutila ta fotka. Těším se na další díl 🙂
Hmm, vypadá to zajímavě, už se těším na další kapitolu 😀
Tak to se mi fakt líbí… 🙂
Vypadá to dobře, určitě budu číst dál. 🙂
Přiznávám, že hlavní věc, která mě přitáhla ke čtení téhle povídky bylo jméno autorky, protože její jméno je pro mě zárukou skvělého čtení =)
A příběh vypadá hodně zajímavě, nejdříve jsem si myslela, že se Tom dostal do minulosti, ale vypadá to na nějakou jeho vysněnou zemi. Namidie, to zní krásně…Ale možná se to Tomovi všechno jenom zdá, jak by ho něco mohlo přenést do země, která existuje jenom v jeho představách? Nebo, že by ta země byla skutečná? Zajímavé otázky, na které chci znát odpovědi =)
A elf Bill, vlastně William, je opravdu jako bytost ze snu, krásná a křehká ♥
Já jsem vždycky říkala, že Bill je jediný žijící elf, takže ztotožnit si jeho postavu s půvabným elfím princem mi jde víc než dobře =)♥
Zajímavá povídka, moc se na ni těším ♥
Tak to začíná být suprový. Tahle povídka mně zaujala a číst ji rozhodně budu. Je skvělá.Tom se probudil v jeho vlastním dělaným snu jako z Alenka v říši divů. To jem zvědavá jak to bude pokračovat… Tom a válečník to bude ještě zajímavý :), honem další.
Jůů vypadá to moc dobře.Mám ráda takovýhle povídky těšim se na další díl x)
Moc povídky tohohle typu nečtu ale tohle mě opravdu zaujalo, těším se na další díl 🙂
Super
Oh :). Je to úžasné, kouzelné, roztomilé :). Tom, který měl ještě před chvíli na hlavě čepičku alá jsem král kuřat, zažívá konečně jeho vysněné dobrodružství a ještě ke všemu v zemi, kterou moc dobře zná, protože ji sám vymyslel :). A je tam jeho nádherné stvoření ze snů :). Nedokážu ani tušit jak to dopadne, ale určitě to bude krásné :).
…Zajímavé a zvláštní. Budu se těšit na pokračování
Musím přiznat, že první, co mě zaujalo a nalákalo na to, si tenhle první díl přečíst, byl ten zvláštní obrázek. Je snad první, na kterém není ani jeden z chlapců… ale moc se mi líbí a už předem mi signalizoval, že půjde o něco tajemného 😉
Druhým důvodem byl tvůj nick. Jednou jsem četla povídku Big girl, kterou jsi psala s ještě jednou slečnou a moc mě zaujal styl psaní, který používáš, proto jsem si dneska rozklikla i tohle. Vypadá to opravdu zajímavě a originálně, nevědomky jsi mi splnila mé přání elfa Billa v povídce… i když těžko říct, co se z něho ještě vyklube 😉 Ale jeho oči a ty špičaté uši… úplně jsem tála blahem, když jsem si to četla. Nemám ponětí, jak ten příběh bude pokračovat, co ale vím jistě je, že si hned, jak se tu objeví, rozkliknu další díl 😉 Určitě pokračuj!!!
Tak ako tu už bolo spomenuté…taktiež ma zaujalo to, kto príbeh napísal 🙂 Lil.Katie, príjemné prekvapenie, ja najskôr myslela, že pribudol ďalší preklad 🙂 Ale nie, ty si napísala príbeh 🙂 To som si jednoducho musela prečítať 🙂 Píšeš krásne, dokázala som sa vžiť do tých situácii 🙂
Ale taktiež musím priznať, že fantasy príbehy mi skoro nič nehovoria. Mám radšej, keď sa to odohráva v súčasnosti, ale samozrejme som čítala aj nejaké výnimky 😉 Neviem prečo, ale hneď som si spomenula na Lace 🙂
Ale však toto ešte nič neznamená, možno sa tu bude odohrávať aj v prítomnosti, nechám sa prekvapiť.
Takže Bill je elf, zaujímavé 🙂 tak to som zvedavá, ako sa to bude ďalej vyvíjať.
Teším sa na pokračovanie 😉 ♥♥♥
Má láááska napsala povídku <3 a myslím že je hodně hustá jako, to budete číst aj kdyby jste nechtěli 😛
Vypadá to velmi zajímavě, to tu ejště nebylo, další díl prosím :))
Pěkné , zajímalo by mě jak se to vyvine všechno… Samozřejmě že doufám, že dobře, ale kdo ví, jaké má autorka úmysly…
páni to vypadá úžasně!
Začiatok je pekný. Dúfam, že to nebude celé len Tomova fantázia a na konci poviedky sa prebudí 🙂
Uvidim jak to bude pokračovat