autor: Áďa
Teprve venku před obchoďákem Bill Adama pustil. Nevěnoval mu však jediný pohled a s hlavou odvrácenou, aby Adam pokud možno neviděl jeho slzy, se co nejrychleji rozeběhnul domů. Naštěstí pro jeho na sport nezvyklé tělo bydlel Adam jenom o pár ulic dál, takže to zvládnul uběhnout na jeden zátah, ignorujíc fakt, že na něj Adam, řítící se mu v patách, volá, aby počkal a že málem vlítnul pod auto, když proletěl přes silnici, aniž by se rozhlédnul.
Až zamčená brána, vedoucí na zahradu, ho zastavila. Adam, který ho po chvilce doběhnul, ji odemknul, Bill se však na něj ani nepodíval a jenom prosvištěl dovnitř. Totéž se opakovalo u dveří do domu. Adam z Billa po odemčení viděl jen rozmazanou šmouhu. Zavrtěl hlavou a zul si boty. Hmátnul pro papuče, co měl na doma, na jejich obvyklé místo, ale nenašel je tam. Trošku ho to zmátlo, vždycky měl věci uklizené na svém místě. Zavrtěl hlavou podruhé a pomalu zamířil do obýváku, odkud slyšel vzlyky.
Jako první, co ho udeřilo do očí, se ukázalo odhalení přítomnosti papučí. Jedna se oslintaná válela před gaučem, druhá, už napůl pečlivě rozkousaná, trůnila hrdě ležícímu Daimonovi mezi předníma packama. Chtě nechtě se musel pousmát, jak majestátně a důležitě štěně vypadalo, zvlášť, když si uvědomil, že ani kožešina není na svém místě a že si ji Daimon přestěhoval na gauč.
Úsměv z jeho tváře ale zmizel, když viděl, jak se k Daimonovi tulí Bill. Ležel na zbytku vykukující kožešiny jako hadrová panenka a jeho tělíčko se otřásá pod poryvy usedavého pláče. Jeho slzy máčely černou srst a Daimon držel jako beránek, ale přesto se střídavě na Billa, střídavě na Adama zmateně koukal, protože absolutně nechápal, co to tomu páníčkovi je. Po chvíli, kdy jeho mozek nic nevykoumal, tak jako mu nic nebylo vysvětleno, si Daimon kňournul a ačkoliv stále bez hnutí nechával svůj bok sloužit jako Billův polštář, natočil svůj dlouhý krk a díky tomu, že jeho hlava byla hodně protáhlá, tak neměl problém se páníčka dotknout vlhkým čumáčkem na tváři ve chvíli, kdy se Adam posadil na kraj gauče a položil dlaň Billovi na záda.
„No tak… neplakej…“ šeptnul a začal dlaní Billova záda jemně hladit.
Bill se však rozbrečel snad ještě intenzivněji, pokud to vůbec šlo. Daimon se útrpně podíval na Adama, tiše zakňučel a začal do páníčka čumáčkem šťouchat,a když to nezabíralo, přešel na chlácholivé oblizování.
„Nech toho,“ fňuknul Bill, ale než stačil psovi uhnout, vytáhnul si ho Adam do náruče. Vysloužil si tím Daimonův děkovný pohled, přesto však štěně nezačalo situaci ignorovat, ale sedlo si, aby mělo hlavu na úrovni obou dvounožců a tázavě se na Billa zadívalo.
„Neplač, maličký… nesluší ti to,“ pousmál se Adam, nechávajíc Billa, aby zavrtal svůj obličej do jeho ramene.
„Co je na mně slušivýho… když… když… když jsem teď bez Toma?“ zaštkal Bill. „Ztratil jsem ho… úplně nafest…“
„Ale ne, neztratil,“ zavrtěl Adam hlavou a začal Billem jemně pohupovat. „Vždyť víš, v jaký jste oba situaci… přece se k tomu musel postavit čelem jako chlap a ne z toho srabácky vycouvat…“
„Jenže on mě miloval!“ zakvílel Bill a upřel na Adama uslzené oči. „A teď miluje ji! Ona… mi ho vzala…“
„Ne, nevzala,“ zabrumlal Adam konejšivým hlasem. „Pořád jste bráškové…“
„Ale já už ho nedokážu brát jenom jako bráchu!“ zaúpěl Bill a pokusil se utřít si slzy z tváří, nevědomky si tím akorát ještě víc rozpatlal steklé linky. „Ne po tom, co se mezi náma stalo… říkal jsem ti přece, co mezi náma bylo…“
„Jo, říkal,“ přikývl Adam. „Ale to, že teď máte, řekněme, trošku větší krizovku, to neznamená, že na tebe zanevřel i jako na své dvojče… Billí, on tě pořád má rád… pořád tě potřebuje. Je v hodně těžký situaci, a ty mu to tímhle ještě zhoršuješ-„
„No ještě ty se přidávej!“ vřísknul Bill a pokusil se odtáhnout, Adamovy paže, které byly mnohem silnější, než on, mu to však nedovolily. Chvilku se proti nim vzpínal, najednou ale zkrotle ochabnul a jenom podřízeně koukal skrz Adama do prázdna. „Měl jsi mě přejet… nikdy bych neviděl, jak se líbaj s tou krávou…“
Adam se posmutněle pousmál.
„Ale oni se nelíbali,“opravil ho tiše. „Jenom si dali malou pusu, a ještě k tomu ne na rty.“
„Neomlouvej ho,“ zahučel Bill dutým hlasem, ale i tak se nehnul a pořád koukal do prázdna.
Adam si povzdychnul.
„Bille, neříkej mi, že tys nikdy nedal nikomu jen tak takovou tu malou kamarádskou pusu.“
Bill se na něj vzpurně podíval.
„Jo, dal. Ale v dobách, kdy jsme s Tomem nechodili!“
„Ale to na věci nic nemění!“ zvednul Adam trochu hlas. „Billí, já vím, že tady tě to teď hrozně moc bolí,“ ztlumil se zas a jemně se dlaní dotknul místa, kde Billovi tlouklo raněné srdíčko a snažil se nevnímat, jak se přitom Bill zachvěl a jak přitom zavřel oči. „Ale Toma to bolí na tom samým místě ještě víc… věř mi, že o tebe nechce přijít, ale nemůže se jen tak vykašlat na svý vlastní dítě. To by udělal jenom hajzl.“
Na chvilku zavládlo ticho, rušené jen Billovým popotahováním. Vypadalo to, že už se možná konečně trošku uklidní, aspoň už nebrečel tak moc, teď už mu jenom v tichosti sem tam kanuly slzy.
„Ale já… já se o něj nedokážu s někým dělit,“ špitnul Bill po chvíli. „I kdyby to třeba nemyslel tak vážně… co myslíš, že s ním udělá, až se to děcko narodí, když už teď s ním tak zamával ten snímek?“ zeptal se hořce. „To zas bude muset s tou čubkou zůstat proto, aby ten parchant nevyrůstal v neúplný rodině… a já zůstanu sám aspoň do jeho osmnácti…. a pak do konce života, protože nakonec zjistí, že mu s ní je líp než se mnou,“ hlesl. „Zůstanu sám…“
Znovu se rozechvěl, ale Adam ho k sobě prudce přitáhnul a pevně ho obejmul.
„Neplakej, maličký… víš, že andělé přece nepláčou…“
Bill křečovitě sevřel víčka. Tak moc krásně se mu ten konejšivý hlas poslouchal, tak krásně, i když jen hodně málo, chladil tu pálivou bolest, kterou mu do srdce zasadila scéna z obchodu… V jednu chvíli se Adamovi skoro i povedlo přesvědčit jej o tom, že Tom je vlastně ten, kdo tohle všechno, co se děje, odskákává nejvíc, ale to by si Bill nesměl vybavit, jak se Tom hned na letišti lísal ke Katyině břichu… jak jí chválil oběd… jak potrestal Daimona… jak jí dal dnes pusu…
„Tak… já asi půjdu,“ šeptnul po chvíli a pokusil se zvednout, pláčem oslabené nohy však pod ním zase poklesly. Nebo to byla jiná síla, která přiměla jeho tělo snést se gravitací zpět na gauč?
„A jako kam?“
„Já nevím… tam určitě ne,“ ušklíbnul se trpce a i on, i Adam věděli, že slovem tam myslel Katyin dům.
„Blázínku… to si chceš hrát na losangelskýho bezdomovce?“ ušklíbnul se Adam, oproti Billovi poněkud pobaveně.
„Radši budu losangelským bezďákem, než poslouchat, jak se ti dva rozplývaj nad posranejma plínama!“ vřísknul Bill a absolutně nechápal, proč se Adam najednou začal chechtat.
„Ty seš fakt blázen, Bille… to si jako myslíš, že tě pustím do ulic, jo?“
Bill pohodil hlavou.
„A co sis myslel? Že u tebe budu nalezlej až do konce života?“
„Když se odmítáš vrátit k Tomovi, tak jo,“ odpověděl Adam klidně.
Ticho, které v následujících vteřinách zaznělo, bylo téměř ohlušující. Adam Billa sledoval s naprosto klidným výrazem… a Bill se snažil pobrat ten fakt, který mu Adam právě sdělil.
„To jako… jsi myslel vážně?“
„Ne jako, ale vážně,“ ujistil ho Adam. „Přece sis nemyslel, že bych tě nechal jít, aby se ti něco někde stalo… já, kterej bych už od dva tisíce sedmýho pro tebe dejchal?“
Billovi se do očí vedral nevěřícný úžas.
„To… tohle jsi myslel… taky vážně?“
„Smrtelně,“ šeptnul Adam a ucítil, jak se mu srdce rozbušilo neuvěřitelnou rychlostí. „Pokud odmítáš přijmout lásku od Toma… tak ti ji nabízím já.“
Billovi se zamlžil pohled, když si konečně uvědomil význam těch slov. Najednou si vzpomněl, jak v nějakých rozhovorech četl, jak Adam tvrdil, že ho bezmezně miluje. Tehdy se nad tím akorát usmíval. Ale vypadalo to, že to je opravdu pravda a že teď, když se Bill cítil jako Titanic klesající ke dnu, tu byl právě on, kdo mu podával pomocnou ruku…
„Ale… ale mám tam věci…“
„Jaký věci?“ zeptal se Adam.
„Oblečení a kosmetiku… a granule a vitamíny pro Daimona.“
„A doklady a pas máš teď u sebe?“
„J – jo…“
„Fajn… tak pokud se tam nechceš vracet… můžu ti všechno ostatní, co sis tam nechal, obstarat,“ rozhodnul Adam.
„Ale já… já nechci, abys za mě zbytečně utrácel… já na kartě peníze mám…“ zrozpačitěl Bill, pořád zmatený z toho, že to vypadá, že tu nejspíš nadobro zůstane. Jedna jeho polovina sice protestovala, ale ta větší půlka, ta ublížená, byla v tuhle chvíli šťastná.
„Maličký?“ zazubil se Adam. „Neříkej mi, že nevíš, že větší polovina manželovy výplaty jde na konto manželky… pokud se opravdu nechceš k Tomovi vrátit… pak vítej, kotě,“ rozesmál se.
Bill jenom kulil oči… než mu padnul kolem krku. Znovu se slzami, ale tentokrát to byly slzy úlevy. Tak přece jen ho má na tom světě někdo rád!
Adam ho pevně objal a křečovitě zavřel oči. Najednou se cítil tak šťastný! Ještě před třemi dny o Billovi jenom snil, jaké by bylo ho někdy vůbec potkat, i když samozřejmě v jeho snech setkání téměř vždycky končilo něčím jiným… a teď to křehké koťátko utěšuje, a ještě to vypadá, že u něj bude Bill bydlet!
Rty se mu zvlnily v úsměvu, když Bill nesměle vyhledal jeho rty a jemně, jen velmi zlehka je políbil. Jemně přitom vjel prsty do Billových vlasů a mazlivě je vískal, ty delší prameny nechal protékat skrz své prsty. A Bill se k němu tisknul jako dítě, hledající u své mámy útěchu a oporu.
Bodnuly ho však výčitky svědomí, když viděl Billův vděčný výraz. Ano, o Billovi vždycky snil, o tom, že budou spolu. Jenomže je tady fakt, o kterém až donedávna nevěděl, a to Tom. Sám věděl, jak silné city jsou mezi sourozenci, sám na svého bráchu nedal dopustit. Docela živě si uměl představit, jak krásně a hlavně šťastně museli Bill s Tomem vypadat, když spolu chodili. Nesnášel představu, že by Billa měl mít někdo jiný než on sám, ale jedné osobě by to dovolil. A to právě Tomovi, protože věděl, jak moc k sobě ti dva mají blízko, čišelo to z nich už jenom z pouhých fotek a i dneska v obchoďáku, ačkoliv se tam pohádali, pořád se bratři přitahovali jako jin a jang. A rozhodně by spolu tvořili nádherný pár. Krásná představa. Dokonalost sama… a ono se to teď takhle zvrtává.
Nebýt toho, že Bill k Tomovi cítil, a Adam si byl jistý, že pořád ještě cítí, i když to nahlas nechtěl přiznat, lásku, byl by teď Adam tak moc šťastný! Plnil se mu ten nejtajnější, největší sen… jenomže na úkor Billova štěstí. Jo, Bill mu mohl říkat, jak mu je teď vděčný, třeba mu za pár dní řekne, jak moc je šťastný, že je právě s ním, ale Adam v hloubi duše cítil, že po boku Billa prostě musí být Tom. Bude to muset Billovi nějak vysvětlit, nemůže si sobecky charismatického zpěváka přivlastnit. Ne, když je tady ještě šance, že Bill bude šťastnější po boku Toma…
Když se však jeho oči setkaly s těmi Billovými, ve kterých právě zářila zlatá sluníčka, pomalu na pocit viny vůči Tomovi začal zapomínat…
autor: Áďa
betaread: Janule
Vidím, jak moc se Bill trápí, popravdě, stále nerozumím tomu, proč se s Daimonkem nevrátí zpět domů, když je v LA tak nešťastný a má stále podle něj na očích Tommyho štěstí po boku Katy a nenarozeného dítěte…
Adam je hodně rozumný a musím s ním souhlasit, až na jednu věc… jen ať zapomene na pocit viny a pokud Billa u sebe má, ať na nic nečeká. Je hodný, milý, laskavý… dokonalý partner. Nabízí Billovi svou lásku a láska je to jediné, po čem Billovo srdce touží. A má rád i Daimonka…
BTW: Bill jako losangelský bezdomovec *umřela* :)))))
""Neplakej, maličký… víš, že andělé přece nepláčou…"
Tak si říkám, kdo je tady anděl, protože Adam k němu opravdu nemá daleko ♥
Adam je prostě miláček, je neskutečné, jak chápajícím,laskavým a milujícím partnerem pro Billa by byl…až je mi líto, že spolu nezůstanou, nejspíše =)
Billovo zoufalství absolutně chápu, já nejsem na jeho místě, jenom si o tom čtu a musím říct, že Katy z duše nenávidím.
Ale je tady jedna věc, která mi na Billovi hrozně vadí, a to, jak mluví o Tomově dítěti =(
Jak může dítě osoby, kterou miluje nazývat parchantem, to teda nechápu…Ať si je naštvaný na Toma a na Katy jak chce, ale ten nevinný drobeček za nic nemůže a navíc je to pořád polovina Toma, takže to má u mě Bill mínusové body.
Tak doufám, že Tom přestane s tou zpjéééévačkou cukrovat a uvědomí si, že má taky brášku, dokud je ještě čas, protože Adam je hodně silnou konkurencí =)
Jsem z toho trošku zmatená. Už ani si nejsem jistá tou představou, že by měl Bill zůstat s Adamem. No nechám se překvapit, jak to bude dál. 🙂
Já toho Lamberta tady neskonale uctívám. Je tak dokonale hodnej. ♥ Nechápu see! 😀