A Mess It Grows 3.

Bill se zhluboka nadechl, než vešel do školní jídelny. Zdálo se, že všechny oči jsou upřeny na něj, a tak jen zaplul ke svému obvyklému stolu, zvuk šepotu vířil a kroužil okolo něj.

Billova dobrá nálada byla najednou pryč.

Sežehnul pohledem každého, kdo na něj civěl, a tvrdě dosedl vedle Gustava s rukama založenýma na hrudníku.

„Lidé si povídají.“ Řekl Gustav a upřel pohled na Billa, který se mračil.

„Taky to slyším.“ Odpověděl Bill chladně, silně otrávený. „Jen je nech, jejich slova nic neznamenají. Možná se rozmluví tak moc, že jim dojde dech a zdechnou.“

„Ale kuš! Co tě dneska hryzlo do zadku, ty slunce mého dne?“

„Jen se snažím vyplýtvat všechno to ´nepříjemné´ teď před matikou, kterou mám s Tomem.“

„Strategie?“ zeptal se Gustav.

Billovo mračení se obrátilo v úsměv. „Úkol číslo 1: Donutit Toma k tomu, aby měl rád mě, a ne to, co mám v kalhotách. Úkol číslo 2: Dostat ho do vztahu s moi.“ Ukázal na sebe rukou ve velmi diva fashion stylu, než pokračoval. „Úkol číslo 3: Tom se do mě zamiluje, čímž se dostávám k Úkolu číslo 4: zlomím Tomíkovi srdce. Na konci školního roku samozřejmě, a tím vyhrát sázku!“ Lstivě se zasmál, jiskřičky mu tančily v očích.

„Nechápu to, Bille. Tom se ti chce dostat do trenek. O to jde. Proč si myslíš, že tě bude mít rád, nebo že s tebou bude chodit? Je to Tom! Prostě se zaměří na nějaký další cíl, když s ním nebudeš chtít spát.“ Gustav nesouhlasně třepal hlavou.

„Ne, dokud mu nedám důvod.“ Bill arogantně pozvedl obočí na svého nejlepšího kamaráda.

„Co tím myslíš?“ Gustav pokrčil obočí na Billa. On věděl, jaký uměl Bill být, když chtěl vyhrát. Stával se z něj všivák, ďábelský, lstivý a docela často neuvážlivý idiot. Dělal ubohá rozhodnutí, měl nedostatek úsudku. Když byl Bill posedlý, dokázal jít i přes mrtvoly. Neexistovala žádná černá a bílá, dobré a špatné. Žil v šedi, dělal cokoliv pro to, aby dostal, co chce.

„Ale no tak, Gusti! Nepřestane jen proto, že ho párkrát odmítnu. Je jeden z těch kluků, kteří nepřestanou, dokud nedosáhnou svého, jasné? Však on si rád počká do června, jestliže to bude znamenat, že mě ošuká.“ Odpověděl samolibě. Naklonil se, jeho oči překypovaly vzrušením ze hry, které jen krmilo jeho ego. „Mám to promyšlené. Vsadil jsem se, že vyhraju, pamatuješ?“

Gustav si složil hlavu do dlaní, zatřásl hlavou. „Proč se s tebou vůbec bavím?!“ Zasténal.

Bill se zvonivě zasmál, když soucitně položil ruku na rameno svého nejlepšího kamaráda. „Protože Gusti. Se mnou nezažiješ ani jediný moment nudy.“

***

„Co myslíš, o čem to šeptá. Jeho kámoš se sem pořád kouká.“ Georg řekl zvědavě.

„Nejspíš o tom, jak dobře dneska vypadám.“ Tom se usmál, zaculil a ohlédl k Billovu stolu.

Georg bojoval s nutkáním jednu mu plesknout, a radši si ukousl další sousto sendviče. „Takže včera se ti úspěšně podařilo ho vytočit, jaké eso máš v rukávu dnes?“ Řekl s plnou pusou. „Oh! Možná, že ti dneska dá i facku! Prosím, oh prosím, ať u toho můžu být!“ Řekl s rukama spjatýma k sobě a pohledem obráceným ke stropu.

Tom ho ignoroval. „Provedl jsem malý průzkum. Bill je jeden z těch ‚pravá láska‘ typů.“ Tom řekl a převrátil oči, jako by to byla ta nejblbější věc, co kdy slyšel. „Takže v podstatě, musím Billa donutit, aby si myslel, že jsem se do něj zamiloval. Hádám… Budu ho mít v posteli do dvou, nanejvýš tří měsíců.“

„Ummm, na něco zapomínáš.“ Georg zakýval hlavou. „Oh počkat, dám ti nápovědu. On tě nesnáší!“

„Ne na dlouho.“ Tom odsekl sebevědomě. „Mám v rukou ty nejlepší karty, jen je musím včas vhodit do hry.“

„Je z tebe úplně někdo jiný, víš to?“ Georg hlasitě zakvílel.

„Vím. Někdo, po kom všichni touží.“ Řekl, zatímco se postavil, upravil si tričko a narovnal kalhoty. „Teď, jestli mě omluvíš, mám hodinu matiky.“ Pohodil hlavou a odkráčel na další hodinu, přemýšleje o lepším způsobu, jak upoutat Billovu pozornost tentokrát…

***

Bill se pro sebe usmál, když slyšel, jak se židle vedle něj odsunuje.

Hra začíná.

„Hey, Bille,“ řekl Tom tím nejjemnějším hlasem.

Bill k němu vzhlédl svýma černě rámovanýma očima. „Hey.“ Odpověděl jednoduše a vrátil se pohledem zpět ke své knize.

Tom zakryl své překvapení potěšeným úsměvem a posadil se vedle něj. „Hey, nevadilo by ti, kdybych-“ Spustil, když Bill posunul svou knihu mezi ně a znovu na něj krátce pohlédl.

„Er… Díky…“ řekl Tom a nechal to nemotorně viset ve vzduchu, ticho mezi nimi přetrvávalo.

„Žádnej problém.“ Bill pokrčil rameny a otevřel si sešit.

Tom byl sakra zmatený. Bylo to děcko snad bipolární? Co už. Byl k němu srdečný, což znamená o krok blíž k cíli, o kterém si myslel, že ho nedosáhne tak rychle.
Gratuloval si, když se připlížil k Billovi blíž, a on se překvapivě neodtáhl.

Bill se zašklebil, když se Tom přibližoval. Neunikl mu šokovaný výraz na Tomově tváři, ani ho to moc nezajímalo. Byla to jen hra a každý pohyb byl rozhodující. Musel být k té děvce milý, i když se mu obracel žaludek z toho, být vedle něj, i jen být ve stejné místnosti.

Oba chlapci byli překvapivě potichu po celou hodinu až do poslední minuty.

„Díky, žes mi půjčil knížku.“ Tom ji zavřel a podával zpátky Billovi. Věnoval mu jedno zazubení, než vstal a opustil místnost.

Bill sledoval, jak odchází ze třídy, a začal si balit své věci. Bylo to až neuvěřitelně bezbolestnější, než si myslel. Tohle možná bude jednodušší, než si představoval. Zarazil se, když sklízel svou knihu. Mezi stránkami byl zastrčený papírek. Dva nehty s manikúrou vytáhly kousek papíru ze stránek. Shlédl jej a hlasitě zaskučel.

596-453-1296 ~ Zavolej

Nejspíš ne.

***

Kousek papíru s Tomovým číslem byl dávno pohřbený v Billově kapse, když klesl na své místo na francouzštině.

Všechno v něm mu napovídalo, aby ho spálil, roztrhal, zbavil se ho. Ale -a to bylo jedno velmi velké ale- plánoval ho zařadit do své hry. Musel si to připomínat pokaždé, když se mu chtělo řvát a rvát si samou frustrací vlasy. Tom udělal první krok, a teď byl na řadě Bill, aby vymyslel chytrý protiútok.

Madam Annette vešla a okamžitě začala svižně chrlit francouzská slovíčka na třídu. Bill se na chvíli otočil po učebně. Kde je Tom?

Spokojeně se zasmál a pohodlně usadil na židli, horlivě se pustil do své práce, protože věděl, že v téhle třídě ho teď nic obtěžovat nebude. Dal si oddech a Bill to uvítal.

O dvacet minut později byl Bill ponořen do časování francouzských sloves. Jeho frustrace rostla až do chvíle, kdy odhodil svou tužku, protřel si spánky a pěvně zavřel oči. Proč se jen chtěl znovu učit francouzsky?

„As-tu besoin d’aide?“ řekl hlas za ním, než slyšel ten povědomý zvuk odsunující se židle vedle něj.

Bill se jen podíval na Toma, byl zmatený. On promluvil francouzsky? A řekl to správně?

Tom se dál usmíval, když Billovi podával jeho tužku a vložil mu ji do ruky. „Dobrý?“ ušklíbl se.

„Oui, s’il vous plaît,“ odpověděl Bill nuceně, těžce polknul a doufal, že když se kousne do jazyku dost silně, neřekne nic neslušného.

Otázky kroužící v jeho hlavě ho pálily na jazyku. Kde Tom byl? Proč přišel pozdě? A nejpodstatnější, proč ho to sakra vůbec zajímá? Lehce se na sebe zamračil, potřásl hlavou.

Tom si naklonil blíž, jejich ramena se o sebe otřela. Bill k němu zvedl pohled zpod svých dlouhých černých řas. Tom se zašklebil, neschopný vydržet bez svého potutelného výrazu, zatímco na něj začal chrlit nesmyslné vysvětlivky.

Bill zachytil vůni Tomovy kolínské. Odmítal to přiznat, ale Tomova vůně byla pěkná. Ta kolínská, kterou používal, byla jedna z Billových nejoblíbenějších. Kdo mohl tušit, že ten blbec bude mít dobrý vkus na pánské kolínské?

„Už to chápeš?“ zeptal se Tom, zaklonil se zpátky a pohodil hlavou.

„Yea, díky.“ Bill lhal. Byl tak zabraný do myšlenek o Tomově schopnosti, mít vkus i pro něco jiného, než jsou díry pro jeho kolík, že neslyšel ani slovo, co Tom řekl v posledních pěti minutách.

Tom věnoval Billovi svůj nepřátelštější, nejvřelejší a nejpříjemnější úsměv.

Ten kluk je tak slizký! Myslel si Bill naprosto znechucený. Bože, skoro by i vypadal uvěřitelně! Ha, skoro! Blbá děvko, na tohle mě nedostaneš!

Stejně rychle, jako se Tomův nevinný úsměv objevil, taky rychle zmizel a byl nahrazen tím obvyklým arogantním. „Takže mi zavoláš?“ zeptal se, zatímco si jazykem hrál se svým piercingem velmi škádlivým způsobem.

„Když budeš mít štěstí,“ zaflirtoval Bill, pohodil si vlasy přes rameno a položil si bradu na složené ruce, sladce na něj mrkaje.

Tom předstíral překvapení. „Já mám štěstí.“ Věnoval mu malé uchechtnutí. „Doufám, že máš pravdu. Byl bych fakt šťastný. Co kdybych ti zavolal sám?“

Ugh! Tak slizký! Pomyslel si Bill, kousal se do rtu nenávistí. „Oh ne, budeš muset získat moje číslo.“ Řekl Bill.

„Oh vážně?“ zauvažoval Tom, vypadal zaujatě. „A jak bych to měl udělat?“

„Jestli mě opravdu chceš, přijdeš na to, jak ho dostat,“ řekl Bill a s posledním slovem se zvedl, otočil na podpatku a odkráčel ze třídy.

Tom si nemohl pomoct, musel mu zírat na zadek, když se loudal ze třídy. Brzo, Tome! Brzo bude tenhle zadek celý tvůj! Přemýšlel vzrušeně, skousával si ret až do krve. Vstal, zlomyslně se zašklebil a začal vymýšlet nějaký chytrý způsob, jak dostat Billovo číslo.