autor: LilKatie
Když se oba chlapci najedli a dopili svoje pití, Bill si sbalil svoje věci do tašky, kterou si hodil přes rameno a dal Tomovi peníze, že prý má jít něco koupit k hostinské, aby měli na cestu. On sám se vydal ven, za druidem, který měl svůj vozík zaparkovaný hned vedle hostince, nechal Toma v domnění, že k němu jde nakoupit nějaké bylinné nápoje a kořalky na cestu. Když Tom nakoupil čerstvý chléb, sýr, maso a pomazánku, vyšel z hostince ven a začal se rozhlížet, kdeže to Bill je. Po chvíli ho konečně zahlédl, jak stojí u dřevěného vozíku a povídá si s velmi starým vousatým chlapíkem, který na sobě měl pouze nějaký starý šedivý hábit, svým vzhledem mu tak trochu připomínal Gandalfa z Pána Prstenů. Tom nervózně přešlápnul z jedné nohy na druhou a podrbal se na ruce, bylo mu trapné, že Billa takhle šmíruje, teda pokud to vůbec bylo šmírování, mohl se přeci jen koukat, dívat se jako nezávislý pozorovatel, nebo ne? Rozhodl se, že se koukat bude, trocha koukání přeci ještě nikdy nikomu neublížila nebo ano? A tak se Tom koukal…
Po chvíli pozorování se ale začal nudit a nohy ho také celkem bolely, posadil se tedy na dřevěný špalek, který ležel na zemi, promnul si unaveně obličej a podíval se zpátky tam, kde stál Bill a bavil se s tím starým pánem. Koukal na ně, jak Bill rozhazuje rukama, jak krčí čelo, jak ohrnuje nos, jak se drbe na uchu, když neví, co říct dál. Jelikož se Tom opravdu hodně nudil, rozhodl se, že se bude snažit přijít na to, o čem se ti dva baví, zajímalo ho to, a ne, že by se Tom chtěl chlubit, ale vždycky byl opravdu hodně dobrý v odezírání ze rtů. A tak s úsměvem začal…
Když Tom svým odezíračským uměním došel k tomu, že se baví o tom, jak to spolu dělají veverky, o tom, že se Billovi Tom strašně líbí, a chtěl by to s ním dělat v liščí noře, a začínalo mu být špatně z představy toho starého pána, který si to včera rozdával se stromem (což opravdu nechápal), přestal s tím a radši se zase začal dívat do země, naštvaně si podpíral rukou bradu a čekal, až se Bill uráčí dobavit o nechutných sexuálních praktikách a vrátí se k němu. Po chvíli se přeci jen dočkal.
„Zvedni se, půjdeme už,“ pousmál se slabě elf, počkal, až se Tom zvedne a pak společně odešli k dřevěné bráně, u které byl uvázaný Billův kůň, a která dělila hostinec od okolního světa.
**
„Kolik je ti let, Tome?“ Zeptal se Bill, byli na cestě už nějakou tu chvíli, hned po tom, co odešli z areálu hostince, prošli malou vískou, která byla v lese, a bydleli v ní převážně dřevorubci, kteří nebyli zrovna přátelští lidé. Byli totiž strašně paranoidní, že každý, který nepatří do jejich řad, žije jen pro to, aby nějak poničil les, který oni měli na starost. Šli teď po lesní pěšině, kterou lemovalo křoví s krásně sytě modrými a rudými květy.
„Dvacet tři,“ odpověděl Tom automaticky, aniž by se nad odpovědí nějak dlouho rozmýšlel, řekl to tak rychle, že se Bill musel zasmát. Tom se na něj koutkem oka podíval a malinko se začervenal. „Kolik je tobě?“ zamumlal nejistě, nemohl ale ve svém hlase skrýt nádech zvědavosti.
„Mně? Oh…“ Bill se odmlčel, vypadalo to, že nad něčím usilovně přemýšlí, pak špičkou boty nakopnul malý kamínek a znovu se tiše zasmál. „Je mi dvě stě třicet osm let… a půl!“ usmál se zářivě elf, Tom na něj jen zaraženě koukal. „Co je?“ zasmál se znovu.
„Děláš si ze mě srandu…“ elf zavrtěl hlavou. „Ne? Ale… Jak, vždyť…To…“
„My elfové stárneme pomalu, víš? Vlastně… Opravdu hodně pomalu… Elfům s královskou krví se stárnutí zastaví u dvacátého roku života, pak až do smrti vypadají pořád stejně… Ti ostatní, ti stárnou, ale opravdu pomalu, řekl bych, že jeden rok je znát asi po 80 letech vašeho času…“ usmál se na něj Bill a zastavil se. „Tady si odpočineme, začínám mít hlad,“ přikývnul si sám pro sebe a posadil se na mechový polštář. Tom postával na cestě a nejistě na něj koukal. „Sedneš si, nebo tam budeš stát a koukat, jak jím? Když si nesedneš – nedostaneš žádné jídlo,“ pokrčil Bill rameny, když viděl, že se Tom stále nemá k tomu, aby složil své pozadí vedle něj. „Když jíme ve stoje, tak to pak nedělá dobře našemu zažívání, a já opravdu nepotřebuju po zbytek dne poslouchat, jak vypouštíš větry,“ protočil trochu oči a sundal z koně; který se vedle něj posadil přesně tak jako pes, což Tomovi připadalo opravdu bizarní; Tomův batoh, ve kterém bylo jídlo. Tom na něj stále nedůvěřivě civěl, Bill si povzdychnul a vyndal z batohu chleba a sýr, z boty pak vytáhl malou kudličku, kterou si ukrojil krajíc chleba, dal se do jídla, spokojeně k chlebu přikusoval sýr. Tom ho stále pozoroval, sbíhaly se mu sliny, opravdu měl velký hlad, a v břiše mu kručelo. Posadil se teda vedle na zem, a prosebně se na Billa zadíval.
„Prosím?“ zamumlal Tom a zamrkal, našpulil maličko rty a snažil se vsadit na svou roztomilost, o které věděl, že jí má až příliš. Holky mu nikdy nedokázaly odolat, stačilo vždycky, aby jen trochu zamrkal a usmál se, a vždycky dostal to, co chtěl. Elf se na něj ale jen podíval, tiše si odfrknul a také mu kousek chleba ukrojil.
„Tady máš, vezmi si k tomu, co chceš,“ popostrčil k němu nohou batoh. Pak polknul poslední sousto a položil se na záda, dal si ruce za hlavu a nohu přes nohu, spokojeně vydechl a zakoukal se na koruny stromů nad nimi.
Tom si vděčně vzal kousek chleba a začal se přehrabovat ve své tašce, po chvíli našel kovovou pikslu s tvarohovou pomazánkou a natáhnul se po Billově noži, který ležel mezi nimi. Jakmile se ale dotkl jeho rukojeti, elfova ruka vystřelila směrem k němu. „Co to děláš?“ zavrčel tiše Bill a stále se díval na stromy nad sebou.
„Jen, jen jsem si chtěl namazat chleba, nic víc, přísahám…!“ díval se Tom poněkud vyděšeně, elf trochu pokýval hlavou a ruku mu pustil, znovu si ji dal za hlavu a pokračoval ve svém nicnedělání. Tom trochu nevěřícně zavrtěl hlavou a namazal si svůj krajíc, pak se dal do jídla, jen tiše doufal, že třeba Billa nevytočí tím, že jen trochu hlasitě přežvykuje.
Když Tom dojedl svoji porci jídla, Bill vyskočil na koně a s očekáváním se na něj podíval, mladík pochopil a zvedl se na nohy, vzal do ruky svůj batoh a chystal se vylézt si na koně za Billa, ten se posunul dopředu a pozoroval, jak se jeho společník pokouší na bělouše vylézt a tiše se smál tomu, jak mu to nešlo.
„Chceš pomoct, princezno?“ ušklíbnul se. Tom se na něj nasupeně podíval a nakrčil nespokojeně nos. „No co? Rád bych už vyjel, když dovolíš, ten tvůj poklad na tebe čeká až na druhé straně země, a chtěl bych dojet někam, kde se dá přespat, ještě než se setmí, tenhle les totiž v noci není zrovna nejbezpečnější, a jak to tak vypadá, lezení na koně nebude tvoje silná stránka. Upřímně, prostě Tome, jel jsi někdy na koni?“ Tom se zamyslel, zvedl ruku s nataženým ukazováčkem a otevřel pusu, aby odpověděl, když ho elf přerušil. „Když nepočítáme to, jak jsem tě zachránil, když jsi tak bezmocně ležel vedle cesty a naléhal, ať tě vezmu s sebou, protože bys tam jinak umřel…“
„Neříkal jsem, že bych jinak umřel..!“ podíval se ublíženě Tom.
„Dobře, tak dobře… a neumřel?“ uchechtl se.
„Ne,“ založil ruce na prsou Tom, jako malé dítě. Ještě jednou se pokusil vyskočit a přehodit nohu před koně, když mu ta, kterou se opíral o třmen, vyklouzla ven a on se skutálel na zem do kaluže jako spadlá hruška. Elf protočil oči a s lehkým úšklebkem mu podal ruku, s nakrčeným obočím vyčkával, jestli Tom jeho pomoc přijme.
***
Bill seskočil z koně a usmál se na Toma. „Opatrně, jen přehoď druhou nohu přes koně a sešoupni se na zem, nic na tom není…“
Možná pro tebe, povzdychnul si Tom, křečovitě se chytil hrušky u sedla, přehodil roztřeseně nohu přes koně a sesunul se na zem, nohy se mu trochu podlomily, ale ustál to, nechtěl přeci, aby si o něm Bill myslel, že je nějaká bačkora, co ani neumí slézt z koně, narovnal se a promnul si kostrč. Třísla a zadek ho bolela jako nikdy. Bill k němu přišel, s úsměvem na tváři a podal mu měšec s penězi.
„Tady máš, jdi prosím dovnitř a dej si zatím něco k jídlu, já jen nechám ustájit koně a přijdu za tebou,“ usmál se elf. „A moc se s nikým nebav, nechceme, aby ses zase dostal do maléru, nemám teď náladu tě z něčeho tahat.“ Protočil trochu oči a odešel s koněm směrem ke stájím, nechal Toma stát před dveřmi do hospody.
Tom pokrčil rameny a vešel dovnitř, šel rovnou k pultu, za kterým stál břichatý majitel a přívětivě se na něj usmál. „Dobrý večer, dal bych si jedno… pivo?“ Kouknul tázavě po tom, co uviděl tabuli s nabídkou dne.
Hostinský nakrčil obočí. „Brej večír… A jaký? Máme tu trpasličí ležák a vobyčejný černý…“
„Černé, prosím…“ přikývnul Tom a položil mince na desku pultu, břicháč si je vzal, promnul je mezi prsty a zkoumavě se na něj zadíval. Tom trošku nechápavě zamrkal, nechápal, o co se mu jedná, ale když viděl, jak je dává do šuplíku k ostatním penězům, nic neříkal, protože s penězi bylo nejspíš všechno v pořádku.
Majitel se odebral natočit ze soudku do půllitru pivo a Tom se mezitím rozhlížel kolem sebe. Bylo tu hlučno, zpěv a smích opilců k němu doléhal ze všech stran. V pozadí hrál trubadúr na loutnu a vesele prozpěvoval a kolem něj tancovaly páry lidí i nelidí. Skoro všechny stoly byly plné, jen pár stolků vzadu zelo prázdnotou, Tom si místo zapamatoval za účelem jít si tam, po obdržení objednávky, sednout. Mezi stoly s tácy a půllitry balancovala servírka a Tom si ihned vzpomněl na svou práci u Barneyho ve fast-foodu a povzdychnul si. To mu už ale hostinský podstrkoval jeho pití.
Tom uslyšel odkašlání za svými zády a s omluvným úsměvem se otočil zpátky, sebral z ruky hostinského své pití a šel se posadit na vyhlídnuté místečko. Prošel kolem několika stolů, u kterých sedělo zřejmě zdejší obyvatelstvo, soudě podle toho, že si byli všichni tak nějak svým způsobem podobní, a posadil se na zadek na lavičku u dřevěného stolu. Pořádně se napil a utřel si pusu od pěny hřbetem ruky, spokojeně se usmál, tohle mu chybělo a musel uznat, že tu měli opravdu skvělé pivo. Plánoval si jich dát víc než jen tohle jedno, přemýšlel, za jak dlouho se Bill asi tak vrátí. Bill. Zasněně se usmál, ten elf byl tak nepředvídatelný, nedivil by se, kdyby teď seskočil z lustru. V jednu chvíli se k němu choval jako jeho nejlepší kamarád, pak k němu byl nepříjemný, jakoby mu byl osinou v patě, občas se choval tak zranitelně a zasněně a na druhou stranu byl zas tak nepřístupný. Tom si pomyslel, že tohle stvoření musí určitě skrývat nějaké tajemství. To přeci není jen tak, aby se takhle někdo choval bez příčiny.
„Máš tu volno?“ ozval se nakřáplý hlas a Tom trhavě otočil hlavu na stranu. Stál tam mladík menší postavy, opravdu hodně menší postavy, měl dlouhé hnědé rovné vlasy na ramena, v očích jiskřičky a na rtech mu tančil přátelský úšklebek.
„Jo, jo, mám, jen… na někoho čekám…“ odpověděl s nejistotou Tom.
Hnědovlasý se posadil a usmál se, sám se napil svého zlatavého moku s pěnou přetékající přes okraje. „Já jsem Georg,“ podal mu ruku po tom, co si ji otřel do košile. Tom mu s ní potřásl.
„Tom.“ Přikývnul a ruku mu pustil. „Jsi malý.“ Poznamenal, když si svého spolusedícího prohlédnul pořádně. Ten se jen zasmál a přikývnul. „Jsi liliput? Skřítek?“ hádal s vráskou na čele Tom.
„Jsem hobit,“ přikývnul a usmál se. Tom se na chvíli zamyslel, a pak s chápavým zabručením přikývnul. „Má to svoje výhody, obzvlášť v mém povolání je to nesmírná výhoda, to víš, všude se dostanu, jen tak někdo si mě nevšimne. Jsem zloděj,“ dodal, když si všimnul Tomova tupého výrazu. „Jak říkám, hodí se to. Jsem na cestě do města Narmeitel, bydlí tam elfové, tam mi práce jde nejlíp.“ Zasmál se. „Jsou vysocí a bohatí, a tak si nevšimnou, když se kolem nich mihne někdo jako já a sem tam jim od pasu odepne měšec s penězi nebo z kapsy peněženku.“ Napil se znovu. „Kam jedeš ty, Tome? Nebo jsi snad zdejší?“ změřil si ho zvědavě Georg pohledem.
Tom zavrtěl hlavou. „Ne, to ne, nejsem zdejší. Já jsem hodně zdaleka.“ Zasmál se tiše při pomyšlení na svůj domov a na to, jak rozdílný byl od toho, kde se teď nacházel. „Já se musím dostat až na druhou stranu Namidie, čeká tam na mě princezna,“ usmál se zasněně.
„Opravdu? No tak to hodně štěstí,“ zasmál se trochu hobit a pohodil vlasy. „Představ si, podívej, co mám,“ začal se štrachat v tašce, „včera jsem ho šlohnul právě jednomu elfovi, taková třasořitka, ani si mě nevšimnul, nádhera jedna.“ Zasmál se a vytáhnul z tašky překrásný blyštivý zdobený stříbrný řetízek. „Řekl bych, že za tohle dostanu majlant.“ Zvedl ho hrdě do vzduchu a prohlížel si, jak se třpytí ve světle, které k nim doléhalo ze svíčky na stole.
„To je můj řetízek!!!“ ozvalo se zpoza Georga a Tom poplašeně zamrkal . Stál tam Bill, v obličeji celý brunátný, z očí mu sršely blesky a ruce měl založené v bok. Rázným krokem došel až ke Georgovi, který měl výraz jelena na dálnici, když na něj svítí auto a chystá se do něj narazit. Okamžitě mu ho z ruky vyrval a dal si ho do náprsní kapsy. „Tak to tys mi ho ukradl!?“ zvedl ho za límec do vzduchu, Tom jen zíral, kde se v tak křehkém těle ta síla bere. Georg jen mlčky zavrtěl hlavou. „Ne??!“ znovu zavrtěl hlavou.
„Já ho tady jen našel,“ vypísknul hobit přidušený hláskem, měl dojem, že si z toho leknutí nadělal do kalhot. Elf se podíval na Toma, ten jen mlčky přikývnul, moc dobře viděl, jak Bill v druhé ruce drží stříbrnou kudličku.
Bill tedy Georga pustil zpátky na lavici. „Dobře tedy, řekni mi, jak to bylo…“ posadil se vedle Toma, opřel si lokty o stůl a bradu si podložil propletenými prsty. „Poslouchám…“
autor: LilKatie
betaread: Janule
Docela hodně by mě zajímalo, jaké tajemství Bill ukrývá. Kolikrát mám z děje dojem, že o Tomovi věděl. Že ho čekal. Ale nemůžu to vědět. Toto tajemství je ukryto hluboko v mysli LilKatie. Už se moc těším na další díl. 😉
Já tuhle povídku prostě miluju, líbí se mi styl tvého psaní i to, jak celé to prostředí vymýšlíš a popisuješ. Bill se tedy nezdá, ale líbí se mi jeho postava elfa, především mu velice závidím jeho věk. Ani se nedivím, že je z něj Tom často vyjukaný, u takového elfa se nedá předvídat opravdu nic. Myslím, že Georg je pěkně vychytralý, teď bude určitě zatloukat, aby ho Bill nevyhodil z okna ven xD
Moc se těším na další díl, jsem zvědavá, jak bude jejich cesta pokračovat. Obdivuji a klaním se před tvojí fantazií… 😉
Přiznávám, že jsem taky dost zvědavá, co za tajemství Bill skrývá?
😀 úplně vidím Georga s výrazem "jelena na dálnici", to mě dostalo 😀
už se těším na pokráčko
Super
Tak to bude velice zajímavé 😀 Bill je v téhle povídce vážně zajímavý, tak honem další je to super 🙂
prej "jsem hobit" to mě naprosto rozsekalo..:D:D:D…
bill je určitě ta zakletá "princezna"
Tahle povídka se mi líbí čím dál více, miluju elfy a fantasy svět, takže tohle je pro mě jako stvořené =)
Hobit Georg mě totálně dostal, ještě teď mě bolí v krku od toho, jak jsem se smála xD
A tajemný a záhadný elfí princ Bill…wow ♥
Hrozně mě zajímá, jakou vlastně má v příběhu roli, protože jeho setkání s Tomem nemůže být pouhá náhoda, myslím, že místo zakleté princezny tady bude spíše zakletý princ =)♥♥♥
Tak moc bych chtěla další díl – já jsem věděla, že po přečtení budu strádat jak labuť po svém příteli! Mám moc ráda fantasy, pohádky a ty jsi mi konečně Billa popsala tak, jak si ho představuju, jako překrásného elfa.
Jak krásné a odlehčené počtení to pro mě je, když se moje vlastní představy stávají skutečnými. Tom je tady sladký, přesně v takové roli ho mám moc ráda. I když musím uznat, že je velmi bystrý, když mu zas tolik nepřišlo podivné, že se ocitl ve svém vysněném světě. 🙂
Moc se těším, jak to bude pokračovat. Byla bych ráda, kdyby ses začala i trošku víc věnovat své vlastní tvorbě – v češtině. Jsi jedna z nejlepších překladatelek a všechna tvoje písmenka se čtou jako po másle.
Jsem zvědavá, jaké tajemství ten krásný chladný elf ukrývá a jestli ho Tom rozluští 🙂
Vlastně – chtěla jsem říct, že to, že jsi jedna z nejlepších překladatelek ještě neznamená, že bys nemohla být i jedna z nejlepších píších českých autorek 😉 Tak prosím piš a nedívej se na komentáře, to ber jen jako zpestření. Byla by moc velká škoda, kdybys nepokračovala.