autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
BILL
Na ráno jsem měl nařízeného budíka. Toma jsem nechal ještě spát. Sice jsem nevěděl, kdy přesně chce vyjet, ale snad máme času dost. Proto jsem tiše vstal, udělal si ranní hygienu a převléknul se. Tiše jsem zaběhnul dolů, kde už na recepci opět byla March.
„Přeji dobré ráno,“ usměju se na ni.
„Dobré ráno, pane Kaulitzi. Jak jste se vyspal? Váš bratr ještě spí?“ ptá se hned mile.
„Velmi dobře, jako doma,“ pochválím. „Ano, Tom ještě spí. A to je jedna z těch věcí, proč za vámi jdu. Měl bych na vás takovou malou prosbu,“ pousměju se.
„Ano, o co jde? Ráda vám vyhovím, stejně nemám teď co dělat. Jen čekám, až se Billy probudí.“
„OK. Potřeboval bych od vás nachystat nějakou snídani. A jestli bude tak výborná, jako včerejší večeře, myslím, že Tom si bude libovat a já také,“ usměju se na ni.
„Samozřejmě, od toho jsem tady. Takže… něco jako snídaně do postele, mám to tak brát?“ zasměje se. Ahm, doufám, že jí to nepřijde jakkoli divné.
„Ano, tak nějak. Rád bych bratra mile překvapil. Byl velmi unavený z cesty,“ odmlčím se pak.
„Dobře. Během 20ti minut vám přinesu snídani až do pokoje, ano? A nebojte, budu tichá. Jen slabě zaklepu, čekejte mě,“ mrkne po mně, a hned se rozejde do kuchyně.
„Děkuju,“ řeknu ještě v rychlosti a pak už se sám pro sebe jen pousměju. Jdu zpět do pokoje. Při čekání na snídani si dojdu dát cigaretu. Přemýšlím o tom všem, co se včera stalo. O tom, co vše bych Tomovi měl asi říct. Bude ho to bolet a mě také, ale bude rozumné si o tom promluvit. Jen musím najít ten správný čas.
Sotva si uvědomím, že už kouřím druhou cigaretu, zaslechnu klepání, ale jemné. Rychle doběhnu ke dveřím, kde už mi March podává podnos s voňavou snídaní.
„Moc vám děkuji, opravdu moc, nezůstanu vám dlužen,“ usměju se na ni a převezmu si to od ní.
„Není zač. Dobrou chuť. A abych nezapomněla… ptal se na vás už Billy,“ podotkne a pak už odejde, nenechá si ani odpovědět. Trošku mě to zarazí, ale jsem snad i trošku rád. Tiše zavřu a jdu i se snídaní k Tomovi. Položím mu podnos na noční stolek a přilehnu si k němu.
„Broučku, vstávej,“ šeptám mu a při tom ho hladím po svalnaté paži.
„Hm,“ vydechnul jen hlasitěji a ani to s ním nehnulo.
„Tome,“ políbím ho na tvář. Je mi ho líto budit, ale vím, že říkal, že nechce jet pozdě.
„To už je ráno?“ povzdechne tiše a chraplavě.
„Ano miláčku, už je dokonce po osmé ráno,“ pošeptám.
„Bože. A to jsem doufal, že mě budíš teprv proto, že jsou tři ráno a bojíš se,“ otevře rozespale oči a zívne.
„Já jen, že jsi mi večer ještě říkal, že tě mám vzbudit, že nechceš jet nijak pozdě. Klidně ještě spi, já jen plním sliby,“ pošeptám a usměju se. Chudáček, je stále unavený a nevyspalý.
„Chrápat můžu každý den. Ale Grand Canyon každý den neuvidím,“ povzdechl a přinutil se pomalu posadit, i když jsem viděl, jak moc se mu nechtělo.
„Já vím,“ řeknu a posadím se zároveň s ním. „Podívej, tady máš svoje oblíbené jídlo,“ ukážu mu na noční stolek, kde leží na podnosu čerstvé vafle a palačinky.
„Já si nejdřív dojdu do sprchy, abych se probral, a pak se najím, dobře?“ zívne a protáhne se.
„Samozřejmě,“ usměju se a dám mu pusinku na rameno.
„A ty se taky najez,“ pomalu se zvedne z postele a najednou se zastaví. „Kde mám boxerky?“ Tak tohle je konec. On si to snad chudáček vůbec ani nepamatuje.
„Večer jsi si lehnul jen v ručníku, který jsem ti sundal, aby ti nepřekážel. Ale pod ním… nic nebylo,“ uculím se. Jen se chraplavě zasměje a ospale se odšourá do koupelny, aby mohl vykonat ranní hygienu. Už se musím jen usmívat. Než se vrátí, sním jednu vafli a vypiji si svoje latte.
Po chvíli se dveře od koupelny otevřou a on přijde v chundelatém bílém županu. Sedne si na postel a napije se. Tom a župan? Tak to jsem neviděl hodně dlouho. Zajímalo by mě, jestli pod ním něco už má nebo ne. Každopádně stahovat ho z něj by vůbec nebylo na škodu. Zřejmě mu pomohu s převlékáním.
„Tak co, je ti trošku líp?“ zeptám se, když dosedne vedle mě.
„Trochu jo,“ přikývne a už se začne bouchat první vaflí.
„Dobře. Dobrou chuť,“ usměju se jen a v klidu piju latte.
„Jak ses vůbec vyspal?“ zeptá se se zájmem s plnou pusou.
„Musím uznat, že dobře. Je tady v noci naprostý klid.“
„To jsem rád. Na dnešek jsme potřebovali nabrat dost síly. Projedeme celý kaňon a někde se i projdeme,“ usměje se a odkašle si. Stále nějak chraptí.
„Já vím. Těším se jako malý kluk, to mi věř,“ zasměju se. „Nebolí tě v krku?“
„Ne. To je asi z toho auta. Byl jsem spařený a pak to foukalo. Jsem v pohodě, neboj,“ ujistí mě s malým úsměvem a napíchne na vidličku palačinku.
„Dobře, ale kdyžtak řekni, hm?“ pohladím ho po zádech.
„Mimochodem, co ten župan, nejsi nemocný?!“ zasměju se
„Ne. Ale zalíbil se mi,“ uchechtne se a sám se shlédne.
„Je příjemný,“ přejedu po něm dlaní.
„Jo, to je. Takovej měkoučkej a heboučkej, že bych z toho znovu usnul,“ zívne a rozesměje se.
„Tak to ho asi budeme muset sundat,“ zasměju se a zatáhnu za jeho zavazování.
„Bille, přece tu nebudu chodit nahej,“ zasměje se.
„Mm a proč ne?“ olíznu si rty a tahám dál a dál, až mu jej rozvážu. Teď už stačí ho jen sundat. Tom jen pobaveně vrtí hlavou a dojí poslední sousto. Trošku se podzvednu a stáhnu mu ho z ramen.
„Tebe už asi nikdo pěkně dlouho pořádně nezlochtal, že si tak dovoluješ,“ zasměje se, ale vůbec se nebrání. Jen se napije.
„Ale zlochtal. Je to nedávno a byl jsi to ty,“ zasměju se. „Nic špatného nedělám, tak si nech řeči,“ pousměju se sladce a přejedu mu po nahých ramenou, pak sjedu na žebra. Po chvíli jsem na bocích.
„Opravdu jsi mě, Bille, vzbudil, abychom mohli vyjet dřív, nebo jsi měl v plánu mě ještě před výletem znásilnit?“ vyprskne smíchy. Vždycky zkazí tak úžasnou romantickou chvilku. Za to bych mu jednu plesknul.
„Znásilňuju tě snad?“ posadím se zase vedle něj. „Jen jsem tě pohladil,“ napiju se. Navíc to slovo ve mně probouzí hrůzu a odpor.
„Tak promiň,“ řekne jen potichu a nahne se ke mně, aby mě mohl políbit. Dřív už by ze mě začal chytře dělat blbce a zas bychom se pohádali.
„Není se proč omlouvat,“ pohladím ho po tvářičce a políbím ho.
„To říkáš ty,“ pousměje se a dlouze mě políbí. Zvedne se a jde se obléknout. „Jak to vůbec uděláme? Sbalíme si věci a dáme je do auta, nebo se sem vrátíme? Já bych je asi pro jistotu vzal s sebou, kdybychom někde na něco narazili a zalíbilo se nám tam. Co ty na to?“
„No, klidně. Nevidím v tom problém,“ usměju se a koukám na něj. „Mimochodem, nevadilo by ti, kdybychom ještě… zašli se rozloučit?“ Nevím, jak mu říct, že chci vidět Billyho. Tom vydechne, ale nakonec se pousměje.
„Je mi to jasný.“
„Včera… o tobě strašně hezky mluvil,“ zvednu se z postele.
„Hah… O mně? Přišlo mi, že si spíš tebe zamiloval. A tys na něj koukal jako oddanej pes,“ řekne s úsměvem a oblékne si boxerky.
„Ano, o tobě,“ řeknu. Na to, co řekl potom, nechci nijak reagovat. „Říkal, že jsi doslovně hustej. Ptal se, jestli jsi na něj naštvaný, když jsi odešel. Navíc jsme mu slíbili, že se půjdeme podívat na ty autíčka, já… nechci ho zklamat,“ řeknu upřímně. Zatraceně, proč tu lásku k dětem neumím skrýt? Proč neumím skrýt to, že mi Billy přišel neuvěřitelně sladký. Proč nedokážu skrýt to, že jsem v něm viděl částečně skoro až našeho syna, který byl po Tomovi?!
„Jo, já vím,“ povzdechne a začne si oblékat kalhoty. „Vždycky jsem věděl, že máš rád děti, ale… až teď jsem si všiml jak moc…“ řekne potichu.
„A to je špatné? Já… nerad bych se k němu choval nějak špatně, Tome,“ řeknu hned.
„Já vím…“ řekne jenom a otočí se ke mně zády. Klekne si a začne si z kufru vybírat nějaké tričko.
„Já také vím,“ řeknu a rozejdu se do koupelny. Tom už jen povzdechne.
V rychlosti si upravím vlasy a vrátím se zpět. Potřeboval jsem se jen uklidnit, nechtěl jsem mluvit nějak špatně.
„Oba víme, jak to je. Ale ještě o tom s tebou chci mluvit, ale ne teď. Není ta správná chvíle. Ale rozhodně nechci, abychom si řekli něco podobného jako včera,“ chytnu ho za ramena.
„O nic nejde,“ kývne hlavou.
„Jak o nic nejde?“ trošku ho nepochopím.
„Že to nechceš řešit teď… jako, že se nic neděje,“ řekne potichu.
„Chci počkat na chvíli, kdy to bude dobré řešit. Nerad bych něco pokazil,“ pošeptám a přitáhnu si ho k sobě.
„Mně připadá, že nebude nikdy dobré to řešit,“ zašeptá. Jemně mě políbí na tvář a vyvlékne se mi. „Pojď raději sbalit a půjdeme se rozloučit…“ Jen ztěžka vydechnu. Kývnu hlavou a jdu si sbalit věci. Je mi to líto, mrzí mě to, ale mám strach mu to říct. Ale asi by bylo nejlepší kdybych to udělal. Tom mi pomůže, a když to máme hotové, odneseme věci do auta. Potom se zase vrátíme zpět do hotelu. Jdeme rovnou na recepci, kde je March.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: Janule
Já už asi blázním, ale normálně mě napadlo, jestli Bill nechce unést Billyho…
Vážně mám z tohohle i z předešlého dílu divný pocit =)
Billova láska k dětem je vážně velká a nemá cenu to nějak skrývat..snad akorát si s Tomem vážně ve správný chvíli promluví ,aby Tom neudělal nějakej zbytečnej závěr..jinak jsem zvědavá na tu cestu a výlet 🙂
Proč mám z tohohle dílu strašně divnej pocit.. Jakoby to Bill chtěl ukončit.. Nebo tak něco.. I přes to všechno, co si řekli v tom minulém.. Rychle další!! Ať vím(e), jak to dopadne! :))