autor: Holly-EnD.
Ahoj, je tu další dílek a já doufám, že se vám bude líbit 🙂 Jen bych chtěla, abyste poznali můj postoj ke Gustavovi. Pro mě je Gustav takovej tichej medvídek, kterej dokáže v těžkých situacích vzít všechno do vlastních rukou a o všechny se postarat. Takovej velkej táta 😉 Takže zatímco Georg jen do všeho rejpe, Gustav se stará 🙂
Pak už snad popřeji jen krásné čtení a předem opět poděkuji za všechny komentáře.
Holly-EnD.
TOM
Probudil nás Georg s Gustavem, když vešli k nám do bytu za hlučného dohadování. Zjistil jsem, že jsme nakonec usnuli tam, kde jsme byli. Já se zády opíral o zeď a Bill měl hlavu položenou v mém klíně. Když se otevřely dveře bytu, zprudka se zvedl a pak bolestně zasténal.
Jakmile kluci spatřili tu spoušť, doslova oněměli. Stáli tam, mrtví uprostřed pohybu, než jim pohled konečně padl na nás.
„Panebože!“ vyhrkl Georg.
„Co se to tu sakra stalo?!“ vyhrkl taky Gustav.
„Menší hádka?“ zachraptěl jsem bolestně. Bolest byla horší, než jsem si představoval. Podíval jsem se na Billa. Snášel to mnohem hůř než já. Celý se třásl a bolestí nemohl ani promluvit. Pak jsem konečně spatřil jeho kotník a udělalo se mi mdlo. „Bille…“ zamumlal jsem. „Bude to dobrý, okey?“ ujistil jsem ho, když jsem poznal, že má slzy v očích. Přikývl, ale pak si zakryl rukou ústa a vykulil oči.
„Budu zvracet.“ Zahuhlal, drapl po tom prvním, co mu přišlo do ruky a vyzvracel se. Naneštěstí to bylo moje památný sombrero z návštěvy Mexika.
Pohladil jsem ho po vlasech a starostlivě se na něj zadíval. Vypadal hrozně. Obličej měl zpocený a celý bílý. Vyzvracel se ještě třikrát a pak si unaveně opřel hlavu o stěnu.
„Možná… byste mu měli zavolat záchranku.“ Otočil jsem se ke klukům a promnul si rozbolavělý krk.
„Jenom jemu?!“ vyhrkl Georg, zatímco Gustav už vytáčel číslo záchranné služby. „Podívej se na sebe! Vypadáš, jak kdyby se tě někdo snažil zabít!“ trochu to vypadalo, že ho chytá hysterie, když postupně opatrně našlapoval po našem bytě.
„Vinen.“ Zašeptal Bill vysíleně a zvedl ruku nad hlavu. Usmál jsem se a opatrně ho objal.
„Už jsou na cestě.“ Řekl Gustav a zmizel v kuchyni. Georg šel prozkoumat jídelnu.
„No to je vtip, tohle?!“ uslyšeli jsme jeho křik. „Celý jste to tu zdevastovali, vy magoři! Je to jak v nějakym podělanym filmu!“ vrátil se zpátky do obýváku. „Před dvouma rokama jsme moc dobře věděli, proč se od vás stěhujeme, že jo Gustave?“ otočil se Georg na svého kamaráda, který se vracel z kuchyně s ledem zabaleným v utěrce, aby s ním mohl chladit Billův kotník.
„Hmm.“ Potvrdil a přitiskl led Billovi k noze. Bill sykl a křečovitě sevřel moji ruku. Bolelo to jako čert, ale chtěl jsem to kvůli němu vydržet, a tak jsem jen zatnul zuby a držel. Tak stejně, jako to dělal on, jen já jsem u toho tak bolestně nekňučel.
„Každopádně, na tom, že jsme vás takhle našli, je i něco dobrýho.“ Řekl a pousmál se na nás. Pozvedl jsem obočí. „Vítejte zpátky, dvojčátka.“ Zašklebil se a pocuchal Billovi vlasy a mě jen… poplácal po hlavě. Bill se na mě podíval a usmál se.
„Drž si to.“ Řekl Gustav a šel se podívat k oknu. „Každou chvíli by tu měli… hele! Jsou tu.“ Oznámil a šel jim ven naproti. Georg si zapálil cigaretu a špičkou boty kopal do střepů na podlaze. „Já to uklízet nebudu.“ Konstatoval a potáhl si.
Dovnitř vešli tři saniťáci. Nejdřív nás neskonale dlouho prohlíželi a ptali se nás na různý nesmysly, než dali Billovi něco na zmírnění bolesti. Já jsem odmítl. Sledoval jsem, jak mu píchají opium nebo tak něco a on se pomalu přestával třást.
„Může se taky stát, že po lécích budete mít halucinace, joo?“ protáhl jeden ze saniťáků. „Nevíme to přesně, protože léky působí na každého individuálně.“ Přidal se k němu druhý. Na to ho opatrně naložili na nosítka.
„Můžete chodit, pane Kaulitzi?“ zeptal se mě jeden z nich a přitom mi stiskl rameno. Přikývl jsem a zmoženě jsem vstal. „Odvezeme vašeho bratra do nemocnice a vás vezmeme s sebou. Vytáhneme vám ty střepy a vyčistíme rány.“
„Dobře.“ Řekl jsem a následoval je ven k sanitce.
„Pojedeme za vámi autem.“ Oznámil mi Georg. Chtěl ještě něco říct, ale najednou se ozval Bill.
„Já jsem letádýýýlko!“ zasmál se pod vlivem léků. Všechny nás to rozesmálo.
Ze začátku to byla sranda, ale když pak tyhle kraviny mlel ještě celou cestu sanitkou až do nemocnice, měl jsem chuť ho okřiknout, ať už sakra drží hubu. Zvlášť po tom, co se jednoho saniťáka snažil přesvědčit, že je jeho anděl a že ho miluje. (Když jsem se ho na to později zeptal, tvrdil mi, že si myslel, že jsem to já.)
Později, když mi ovázali a zalepili všechno, co se dalo, jsem šel vyzvednout Billa. Účinky opia… nebo něčeho pominuly, a tak teď napůl klimbal na židli před sesternou. Taky měl ovázané ruce a na čele a na krku měl náplast. Georg s Gustavem pochodovali za mnou a Georg to všechno natáčel. Přišlo mu to jako děsná sranda. Bylo mi jasný, že tu srandu pak hodlá zveřejnit na netu.
„Bille…“ řekl jsem tiše a lehce s ním zatřásl.
„Hmm?“ pootevřel líně oči. Posadil jsem se vedle něj.
„Už pojedeme domů, ať se můžeš vyspat.“
„Hmm…“ zabrumlal znova a oči zavřel. Opřel si hlavu o moje rameno. No bezva…
BILL
Věděl jsem, že bych měl jít, ale vůbec se mi nechtělo zvedat.
„Ještě chvíli posedíme a půjdem…“ řekl jsem tiše. Tom si povzdechl, ale nic nenamítal.
„V pohodě… můžem se dívat na telku.“ Řekl Georg a nasměroval kameru na televizi, která visela v kleci nad recepčním pultem u sesterny. Zrovna vysílali reklamu na sprchový gel. Ženská v reklamě si sensitivně roztírala sprcháč po těle a vydávala při tom hlasité steny. Tom si odfrkl.
„Nikdo při tom ve skutečnosti nebude takhle řvát.“ Řekl a Georg se uchechtl.
„Leda, že by se ti ten sajrajt dostal do očí.“
„Řev zaručen.“ Odfrkl si Gustav a tím nás rozesmál.
Mně osobně se ta reklama zdála příliš dlouhá. Když jsem tam tak klimbal na Tomově rameni a ta pitomá slepice pořád nepřestávala vzdychat, naštvaně jsem se zvedl.
„Tohle se nedá poslouchat. Radši půjdem.“ Zavelel jsem a popadl svoje berle, který mě budou provázet ještě pár dní, než otok splaskne a já budu moct na svou levou nohu zase v klidu došlápnout.
Byl jsem neskonale rád, že Gustav je takovej pan starosta a nezapomněl nám s Georgem přivést do nemocnice nějaký oblečení. Přece jenom jsme na sobě měli jen pyžamové kalhoty, když pro nás přijela sanitka.
Po cestě k autu Tom vyprávěl do kamery, jak jsem po něm hystericky házel židle a naše fotky. Kluci se nemohli přestat smát. Taky jsem se usmíval. Když jsem se na to všechno podíval zpátky, bylo to docela směšný.
Jak jsem si to tak berloval vedle nich a poslouchal, jak se mi smějí, očima jsem spočinul na Tomovi. Sledoval jsem jeho ústa, která se roztahovala do veselého smíchu. Všechno najednou zmizelo a já viděl jen jeho rty ozdobené piercingem, jak se usmívají, a bylo mi krásně. V tu chvíli jsem věděl, že Tom má ten nejkrásnější úsměv, jaký jsem kdy viděl. A až budu umírat, chtěl bych umírat právě na těchhle rtech, na tomhle úsměvu.
Taky jsem nikdy nevěřil v Boha, ale ten zatvrzelý ateista uvnitř mě zmizel, když jsem si uvědomil, že jsem našel Boha v Tomových očích.
Tom se na mě usmál, když zachytil můj pohled. Vážně mě celý ty roky miloval? Běhalo mi hlavou. Jak jsme to jen mohli tak dlouho vydržet? Taky jsem se usmál, a pak jsem svůj pohled sklopil zase k zemi, abych nezakopl.
„Nasedat!“ zavelel Georg a nastoupil do auta. Gustav ke mně přispěchal, aby mi pomohl.
„To je dobrý.“ Zadržel ho Tom. Otevřel mi dveře a podržel mi berle.
„Díky,“ usmál jsem se na oba dva a nasedl. Gustav jen kývl hlavou a posadil se na sedadlo spolujezdce. Tom za mnou zabouchl dvířka a oběhl na druhou stranu, aby si sedl vedle mě.
„Děje se něco?“ zeptal se mě, když jsme se připoutali a Georg se konečně rozjel.
„Ne… víš… jen… proč to… muselo být zrovna takhle? Proč… nevím, jak to říct… hodně to bolelo… celý ty tři roky…“ vykoktal jsem. Ani nevím, proč jsem se na to ptal. Ve skutečnosti jsem to už nechtěl řešit.
„Já vím, mrzí mě to.“ Přerušil mě a chytil mě za ruku. „Vím, že to ode mě nebylo správný. Pro vlastní dobro jsem se choval sobecky a hnusně. Kdybych to mohl vrátit…“
„To je dobrý!“ přerušil jsem ho taky. „Je to dobrý, ano? Už na tom nesejde…“ usmál jsem se a silně jsem mu ruku stiskl. Bojoval jsem s touhou ho políbit, ale před klukama jsem se neodvážil. Musel jsem to vydržet.
Na chvíli jsem zapomněl, že se mi chce strašně spát, ale jakmile jsme dorazili domů, měl jsem pocit, že už nevydržím vzhůru ani vteřinu. Když jsme vcházeli do bytu, Tom mě jednou rukou podpíral a druhou mi nesl berle. Georg s Gustavem jeli hned domů. Říkali, že původně s námi chtěli jít zapařit, ale při pohledu na nás si to hnedka rozmysleli a rozhodli se jít radši sami.
Tom opřel berle o zeď a zabouchnul vchodové dveře. Jakmile to udělal, obtočil jsem mu ruce kolem krku a přitiskl se na jeho rty. Usmál se, ale náš polibek nepřerušil. Zlehka si pohrával s mou ozdůbkou v jazyku a já mu tiše sténal do rtů. Po chvíli opustil mé rty a přesunul své polibky na můj krk. Zasténal jsem jeho jméno.
„Tome… Tome…“ mumlal jsem, jak kdybych byl pořád pod léky.
„Hmm?“ přestal mě líbat a zvedl ke mně pohled.
„Tohle mi nedělej, Tome.“ Vydýchával jsem své narůstající vzrušení. „Jsem hrozně unavený.“ Povzdechl jsem a hlavu si položil na jeho rameno. Šibalsky se usmál.
„Promiň mi to, ale s těma berlema jsi děsně sexy.“ Zasmál se. Zvedl jsem hlavu a zašklebil se na něho.
„Uvidíme, jak sexy budeš ty, až ti jedna z těch berlí skončí v zadku.“ Zavrčel jsem. Pokrčil rameny.
„To jsem vážně netušil, že při sexu preferuješ až takovýhle praktiky, ale když jinak nedáš, navrhuju tu berli v tvým zadku.“ Rozesmál se, ale já už byl natolik vysílený, že jsem se nevzmohl na žádnou kousavou poznámku a jen jsem znova zapadl do jeho náručí. Rozněžněle zapředl a políbil mě do vlasů. „Odnesu tě tam.“ Řekl a zvedl mě do náručí. Na hřbetech rukou, které jsem měl obtočené kolem jeho krku, mě pošimraly jeho copánky, jak mě nesl po schodech nahoru. Pár jsem jich sevřel mezi prsty a zabořil obličej víc do Tomova hrudníku. Vdechoval jsem jeho vůni. Po všech těch letech byla pořád stejná. Voněl domovem a bezpečím. Miluju tě…
TOM
Když jsem nohou otevíral dveře Billova pokoje, jako by se do něj vlila zase trocha energie. Zvedl hlavu a zadíval se mi do očí.
„Já… chtěl bych… mohl bych… spát u tebe?“ zeptal se a po tvářích se mu rozlil ruměnec. Usmál jsem se. Proč musí být zrovna můj brácha to nejroztomilejší stvoření na světě, fakt nechápu.
Vzal jsem ho teda k sobě a položil ho na postel. Tiše vydechl. Ve skříni jsem vyndal čisté pyžamové tepláky a převlékl se. Jedny jsem vzal i Billovi. Ten už podřimoval a v polospánku žmoulal mezi prsty peřinu pod sebou.
„Bille…“ zamumlal jsem a něžně s ním zatřásl. Převrátil se na záda a zhluboka si povzdechl. Ale nevypadal, že by byl úplně vzhůru. „Bille… zlato, přece v tomhle nebudeš spát…“ zasmál jsem se tiše.
„Huh…?“ vydechl a zamžoural na mě a líně pozvedl jednu ruku. Pak ji zase nechal bezvládně spadnout.
„Okey, pomůžu ti s tím.“ Povzdechl jsem si. Už jsem byl taky pěkně unavený.
Jal jsem se proto co nejrychleji svlékat jeho oblečení. Musel jsem ho pořád různě nadzvedávat a posouvat, abych mu mohl všechno sundat. Nakonec přede mnou ležel jen v trenkách. Usmál jsem se a zatahal za jejich lem. Nikdy jsme nespali v trenkách. Byl to pro nás jistý druh osobní volnosti.
Když jsem ho zlehka nadzvedl a pomalu mu je stahoval z boků, zakňučel. Zdálo se, že přestože byl ve spánkovém módu, stále dokázal vnímat situaci. Zašklebil jsem se. „Ale no tak…“ zasmál jsem se něžně. „Přece by ses nestyděl.“ S křehkým úsměvem jsem ho políbil na obě zavřená víčka a pak i na tváře, na kterých mu hrál lehký ruměnec. Natáhl jsem mu tepláky a vytáhl zpod něj peřinu. „Možná by ses mohl trochu posunout, abych nemusel spát na zemi, hmm?“ aniž by otevřel oči, líně se odsunul, a tak jsem si vlezl k němu. Okamžitě se ke mně přitulil a usnul.
autor: Holly-EnD.
betaread: Janule
Já jsem se do téhle povídky vážně zamilovala. 😀 😀 Už od začátku se mi to líbilo, nejdřív ta hraná nenávost, co se rozvinula v pravdu, že se mají rádi…úplně mě to dostává. Vážně moc hezký. 😀 😀
Ich byt po tej hádke, to musel byť pohlad za všetko. Toto fakt bolo pekné aaj trošku zabavné. tychlo dalej.
Awwww 🙂 To je tak sladký…
Uvědomění si, že vedle sebe mají to nejlepší, co je v životě mohlo potkat je ta nejkrásnější věc na světě. Krása ♥
Tahle povídka se mi prostě strašně líbí =)♥
Líbí se mi na ní, jakým stylem je napsaná a dnešní díl byl opravdu krásný, protože si v něm kluci uvědomili, co je v jejich životech nejdůležitější.
" Všechno najednou zmizelo a já viděl jen jeho rty ozdobené piercingem, jak se usmívají, a bylo mi krásně. V tu chvíli jsem věděl, že Tom má ten nejkrásnější úsměv, jaký jsem kdy viděl. A až budu umírat, chtěl bych umírat právě na těchhle rtech, na tomhle úsměvu.
Taky jsem nikdy nevěřil v Boha, ale ten zatvrzelý ateista uvnitř mě zmizel, když jsem si uvědomil, že jsem našel Boha v Tomových očích".
Tak tahle Billova myšlenka mi úplně vyrazila dech, protože je v ní snad všechna láska světa, nasměrovaná k Tomovi, překrásná pasáž, a takových tam dneska bylo víc ♥♥♥
Už se moc těším na další díl =)♥
Teď se mi vzpomnělo, jak twins v nějakém rozhovoru říkali, že když už se hádají, tak po sobě hází i židle. Tenkrát mi to přišlo směšné, ale když jsem teď četla jak se hádali, všechno rozbíjeli… úplně mě u toho mrazilo. Ale na druhou stranu to muselo vypadat velmi komicky, chudáci géčka, ti museli mít šok!:DD
A ten konec, no já nemám slov, to bylo…tak překrásné… tohle jejich chování mě vždycky dokáže tak rozněžnit… :))♥ překrásný díl!!!;)
[1]:To je hezký 🙂 Vážně mě to moc těší 🙂 děkuju
[2]: No to musel 😀 já když si zkusím představit svůj byt v takovým stavu, docela mě mrazí.. 😀 hlavně já nevim, kde bych vzala peníze na nový vybavení 😀 Holt nejsem superstar 😀
[3]: Děkuju moc 🙂
[4]: Jančo, děkuju 🙂 ty mě vždycky dokážeš svým komentářem neskonale potěšit 🙂 Už hlavně to, že komentuješ každý můj příspěvek tady na blogu.. 🙂 A za to ti chci moc poděkovat 🙂 Jen si nejsem jistá, jestli tohle budeš číst..no pokud jo tak…prostě děkuju 🙂
[5]: xoxo_Lady, tobě chci taky moc poděkovat, taky komentuješ co můžeš..:) A jsem moc ráda, že se ti to líbilo..:)
Prostě děkuju vám všem, že komentujete..:) prostě mě to těší..moc těší 🙂 Díky..
[6]: nemusíš děkovat, sama vím, jak moc dokáže těch pár slov potěšit!;) A trošinku tě opravím :D… já nekomentuju co můžu, já komentuju co přečtu :DD pro mě je to něco úplně automatického, že když si něco přečtu, tak napíšu koment. Na tom není nic těžkého a autora to potěší… :))) 😉
Oh, krásná povídka <3 Minulí díl jsem si vzpoměla na Pan a Paní Smithovi xD Ale jinak strašně pěkný je to <3 Oprvadu nevím, co na to říct :)) Asi jen, že je to strašně hezký ta povídka 🙂 Pěkně se čte…:)
Bože to je fakt skvelé :)…
Ale chudáci twins sa fakt pekne doriadili 😀 a o tom ich byte radšej ani nehovorím 😀 to by ma zaujímalo že kto to bude upratovať 😀
Ale strašne sa mi páčilo to ako najskôr vrieskali, všetko rozbíjali a hádzali po sebe a nakoniec sa na seba "vrhli" 😀
Ani sa nečudujem že Gustav s Georgom boli šokovaný keď uvideli ten stav všetkého po tej ich hádke 😀
A ten koniec bol úplne krásny 🙂 strašne sa mi tento príbeh páči 🙂 píšeš naozaj pekne 🙂
Holly, jsem ráda, že tě moje komentáře těší =)
A chválu si určitě zasloužíš, protože píšeš opravdu krásně ♥