Zkrocení zvířete 6.

(Tom)

Zlobí, hodně zlobí. Přitáhnu si jej za vlasy a chystám se jej políbit. Držím ho pevně. Nehodlám se tu s ním prát. Stoji bez odporu, jen po mně vystrašeně těká očima. Přibližuju se čím dál víc a skoro už si v duchu blahopřeju k úspěchu. Když se mám ale dotknout jeho rtů, uhne hlavou a moje rty tak skončí jen na tváři. A to jsem chtěl být hodný. Stisknu mu čelist a hlavu mu natočím opět k sobě.

„Myslel jsem, že už jsi to začal chápat.“ Zavrčím podrážděně. Bolestně přivře oči.

„Já… já tohle nemůžu. Tohle ne.“ Kníkne. Protočím oči.

„Já se tě neptám.“ Pokrčím rameny a začnu se sklánět znovu. Trochu cuká hlavou a můj stisk mu nedovoluje se odvrátit. Přitisknu svoje rty na jeho. Má je pevně semknuté a nepovoluje ani na moje dobývání. A když už se mi podaří se jazykem dostat mezi jeho rty, nedostanu se přes hradbu zubů. Nespokojeně zamručím a kousnu ho do spodního rtu. Donutí ho to povolit a já mu vklouznu jazykem do úst. Snažím se vyzvat ten jeho ke spolupráci, ale je chladný bez odezvy. Nedělá vůbec nic. Jen drží. Najednou mnou projede bolest. Kousnul mě. Odskočím od něj a naštvaně si otřu ústa. Je nepoučitelný.

„Tohle jsi neměl dělat.“ Zakroutím hlavou a uštědřím mu pořádnou facku. Sesype se k zemi a s dlaní přitisknutou na tváři zacouvá do rohu místnosti. Bojí se, ale na to měl myslet dřív. Stisknu jeho hrdlo ve výhružném gestu.

„Vážně jsem chtěl být hodný. Posral sis to sám. Je mi jedno, jak dlouho tu budeš skučet hlady. Tady si všechno musíš zasloužit.“ Zaprskám jak podrážděný kocour.

„Ne… prosím. Já se omlouvám.“ Vztáhne ke mně ruce, když ho pustím a narovnám se. Rukama mi klouže po břiše, ve snaze se čehokoliv zoufale zachytit. Odstrčím jeho ruce. Nedám se zlomit. Už jsem se slitoval dvakrát a takhle by to opravdu nešlo.

„Tvoje chyba.“ Otočím se a nechám ho tam samotného.

(Bill)

Nechci tu být sám. Nechci tu být ani s ním, ale sám… mám pocit, že každou chvíli může někdo přijít a něco mi udělat. Bojím se toho. U něj aspoň vím, že by nikomu nedovolil na mě sahat, pokud by jim mě sám nedal. Začíná mi být zima. Asi je to i ze strachu. A on mě tu nechá takhle. Je mu to jedno. Nechci ho o nic prosit. Ani o jídlo ani o nic k oblečení. Stejně by mi nevyhověl. Chce mě mít v tomhle… fuj dá se tomu vůbec říkat obleček. Potřebuju odsud ven. Po kolenou se milimetr po milimetru šourám ke dveřím. Celý napjatý v očekávání, kdy sem někdo vtrhne. Srdce mi tluče až krku, když sahám po klice a snažím se poslouchat, zda je někdo za dveřmi nebo ne. Nic, ticho. Opatrně zmáčknu kliku a otevřu. Nikde nikdo, tma jak v pytli. Ohnu se a sundám si podpatky. Tichounce našlapuju a skoro nedýchám. Jestli mě najde, tak mě zabije. Jenže já mám hlad, je mi zima a všechno mě bolí. Tichounce jako myška dojdu až do kuchyně, otevřu ledničku a málem zasténám. Tolik jídla. Oh sakra.

„Aspoň kousek,“ šeptnu a natáhnu se po chlebíčku. Už už ho mám skoro v ústech, když se rožne světlo.

(Tom)

On si myslel, že ho nechám samotnýho? Zakroutím hlavou. Po celém domě mám kamery, vím o všem, co se kde šustne. Tušil jsem, že nezůstane v pokoji. Čekal jsem, že se pokusí utéct, ale on má hlad.

„Neříkal jsem ti, že budeš hlady?“ zavrčím. Polkne a klekne si na kolena.

„Mám hlad. Prosím, prosím,“ šeptá. Hlavu položenou na zemi a škemrá o kousek jídla.

„Vstaň,“ ihned se postaví, ale trošku zavrávorá.

„Pojď sem,“ přikážu, na nejistých nohou se ke mně přiblíží. Chytnu jej za pas. Zachvěl se. Pohladím jej prstem po bříšku, ukázkově mu zakručí v žaludku. Bill zrudne a sklopí hlavu.

„Co za to?“

„Já… já…“ koktá.

„Hm? Co za to, když ti dám najíst?“ pozvednu mu hlavu. Klouže očima všude mimo mě. Chytnu jej za tvář a přiblížím se k němu. Čekám, co udělá, jestli cukne, bude hlady.

„Ucukni a jsi hlady.“ Upozorním jej. Přitisknu se mu na rty. Trošku ztuhnul, ale neuhnul. Má štěstí. Jazykem zajedu mezi zuby a vybízím jej. Strnule začne spolupracovat. Nemůžu se těch jeho rtů nabažit. Oh bože, zase mi stojí. Přitisknu ho k sobě ještě blíž. Je prkenný jak deska, ale neutíká mi. Když se moje touha po něm alespoň trochu naplní, pustím ho. Zrychleně dýchá, pochybuju, že ze vzrušení, spíše ze strachu.

„Hodnej kluk, teď se najez.“ Povolím a sednu si. Už je pozdě v noci a mně se chce fakt spát. Zítra mám další schůzku s dodavateli, takže si musím trochu odpočinout. A potřebuju Billovi koupit nějaké další oblečky. Hrozně se mi v tom líbí. Kouknu na něj, hltavě jí, drobky všude na podlaze.

„Jdeme do ložnice.“ Vytrhnu ho z opojení. Ustrašeně se na mě podívá, ale poslušně položí jídlo a jde za mnou. Lehnu si do postele a čekám, až si lehne i on. Chvilku přešlapuje a pak si lehne. Dost daleko ode mě. Tohle se mi ale nelíbí, takže si ho přitáhnu k sobě a začnu jej laskat na krku. Nebrání se, ale je ztuhlý. Hladím jej po těle, dokud mě nepřepadne spánek.

(Bill)

On usnul. Mám strach se pohnout, a přitom bych nejraději hned teď vzal nohy na ramena. Vím, že by to byla příležitost. Přes den se mi to tak snadno nepodaří. Jestli vůbec. Pořád tu někdo je a on mě hlídá. Počkám chvíli. Abych měl jistotu, že spí opravdu tvrdě, a potom uteču. Nemůžu tu zůstat. Přemlouvám takhle sám sebe, ale jsem až příliš vyčerpaný. Moje mysl začne upadat do spánku. Ne, Bille, prober se. Několikrát sebou trhnu, když se snažím neusnout, ale neovládnu se. Jsem až moc vyčerpaný a rozbolavělý, než abych to vydržel a ještě snad utíkal.

Probudilo mě až ostré světlo co mi svítilo do očí. Otevřel jsem oči, ale rychle jsem je musel zase zavřít. Přetočím se na druhý bok, ale v ten moment vyletím do sedu, až se mi zamotá hlava. Jsem pořád tady. Rozhlídnu se kolem. V pokoji je prázdno.

„Ale ne…“ zaúpím. Tohle jsem nechtěl. Rozhodně jsem neměl v plánu tu strávit noc. To ani omylem. Jak se odsud dostanu teď, to teda nevím. Pomalu slezu z postele a zavřu se v koupelně. I když… možná, že kdybych se na celou ranní hygienu vykašlal, byl bych mu odporný a on by po mně nic nechtěl. Zavrhnu tu myšlenku. Bylo by mi špatně ze sebe samotného. Odložím kartáček na poličku a líným krokem zase vyjdu ven. Cestou se na sebe zhnuseně zašklebím do nástěnného zrcadla. Je to vážně hnusné, vidět se v tomhle, co mám mít na sobě. Pomalu zamířím do kuchyně, odkud se ozývají zvuky. Nejspíš tam je on. Zůstanu mlčky stát mezi dveřmi.