autor: Áďa
O tři měsíce později
Bill seděl v napuštěné vaně a zasmušile koukal do nepřítomna. Ode dne, kdy mu nasadili sádru a kdy se poprvé pořezal, byl téměř nonstop v depresi. Dokonce ani sundání sádry, ani Adamovy snahy o rozptýlení mu nijak nepomáhaly a Bill se cítil čím dál víc traumatizovanější. Sám ani nevěděl proč, jenom měl pocit, že na tomhle světě začíná být tak nějak navíc. Adamovi přestával být schopný vracet city už před několika týdny, k Tomovi se pořád nedokázal odhodlat vrátit a zářezy na hřbetě jeho ruky a kolem zápěstí se nebezpečně rychle rozmnožovaly. Zatím se mu je díky tričkům s dlouhými rukávy, mikinám nebo návlekům dařilo tajit. Doufal, že to tak vydrží co nejdýl, protože nějak měl pocit, že by si to tímhle u Adama pěkně pokazil.
Sám nějak nechápal, co se to s ním děje. Nenáviděl to na sobě, a zároveň měl sám ze sebe strach. Ale ať už se dělo cokoliv, ať už měl v tomhle směru jakýkoliv stav, vždy tu pro něj byla jedna úleva. Už snad ani ne tak moc Daimon, protože i přesto, že značně vyrostl, pořád byl štěnětem, kterým zůstane až tak do roku a půl až dvou let, nicméně roztomilosti, nad nimiž se Bill vždycky úplně rozplýval, ho už nijak netankovaly. Přišly mu už takové… normální. I když Adam se nad nima dokázal smát, Billovi už to přišlo okoukaný a ohraný, i když věděl, že kdyby byl plně stoprocentně ok, tak by se jim asi smál taky.
Přesto všechno tu ale pro něj jedna úleva, jedna záchrana byla. Právě ji držel v ruce a téměř zhypnotizovaně sledoval její ostří, které už zase bažilo po krvi. Po jeho teplé čerstvé krvi. Dokonce i on se pomalu začínal těšit na ten pocit. Ano, bolelo to a vzhledem k tomu, že se řezal už delší dobu, tak už ho poraněná ruka bolela docela dost, nicméně štiplavou bolest mu vždycky vykompenzovalo to příjemné teplo, které se mu vždycky rozlinulo po celém zápěstí a v rudých stužkách mu obmotávalo útlou ruku, která byla ještě hubenější tím, jak v posledních týdnech Bill poněkud pohubnul. A když se řezal ve vaně a krev se pak začala mísit s vodou, v níž se rozplývala v neskutečné asymetrické ornamenty, to ho prostě… okouzlovalo.
Už nedokázal déle vyčkávat. Přiložil si ostří k zápěstí a pro něj už zkušeným pohybem svižně trhnul pravačkou. Věděl, jak říznout, aby si jenom natrhnul kůži, aby si doopravdy neublížil. Tiše usyknul, když jím projela známá bolest, pak ale úlevně vydechl, když se na něj usmála jeho vlastní krev. Odhodil žiletku a s mírným úsměvem sledoval, jak rudá tekutina zvolna stéká níž a níž, jak se kolem jeho paže omotává jako had. Pravou rukou po chvíli několik kapek pohladil, rozmazal je, a když krev začala kanout do vody, byl skoro fascinovaný. Jak se rozplývá do ztracena! Nádherný pohled…
Trhnul sebou tak moc, až se hlavou praštil do jádra, když se najednou otevřely dveře a vešel Adam.
„Bille, véču chceš nechat na sporáku, nebo ti ji mám donýst sem? Studený to není moc dobrý a-„
Zaseknul se jako solný sloup, když spatřil výjev před sebou. Civěl jako péro z gauče, absolutně neschopný uvěřit tomu, co vidí, a stejně v šoku na něj civěl i Bill. Ticho, které mezi nimi nastalo, bylo téměř až ohlušující, a Bill se začal bázlivě krčit. Tohle nebylo dobře, že ho Adam takhle přistihnul. To ne. A rozhodně mu neunikla krev kanoucí do vody, na kterou šokovaně zíral.
„Bi… Bille? Co to…“
V první chvíli Adama zalila hrůza z toho, že se Billovi při holení podpaží vysmekla žiletka a že se poranil nevědomky. Dvěma skoky se okamžitě ocitnul u vany a poplašeně Billa chytnul za ruku. Chňapnul přitom po ručníku a okamžitě mu ho chtěl na ránu přiložit.
V tu chvíli si ale všimnul něčeho jiného. A to, že rána, ze které se linula krev, nebyla jediná. Těch ran a jizev tam bylo mnohem víc… a některé z nich tvořily slovo TOM.
Chvíli to zaskočeně rozdýchával a Bill se bázlivě krčil a uhýbal před ním pohledem. Tohle se nemělo stát. Adam ho neměl takhle přistihnout. Zraní ho to a nebo-
Jeho myšlenky byly okamžitě přerušeny, když Bill vřísknul bolestí ve chvíli, kdy na jeho mokrá záda vší silou, kterou Adam v sobě našel, přistál ručník. A nebylo to naposledy. Adama se zmocnila naprostá zuřivost, a zatímco jednou rukou Billa pevně chytil za mokré vlasy, druhou, ve které držel ručník, ho řezal jako pominutý. Občas mu uniknulo nějaké zavrčení, ale jinak nic neříkal, jen pevně skousával své rty… a to Billovi přišlo jako ještě mnohem větší trest, než kdyby na něj Adam začal řvát. Jenom usykával a občas kníknul, věděl, že si tu bolest od něj zaslouží a že by zasloužil i mnohem větší.
Zmateně zvednul hlavu, když ucítil, že ručník se válí ve vodě někde za ním a že jeho vlasy jsou náhle volné. Adam zrovna přivíral dveře, přesto mu ale ještě věnoval jediný pohled. Ten pohled však jako by měl sílu elektrického proudu a ve smaragdově zelených očích se ještě nikdy neobjevilo tolik emocí najednou. Strach, vztek, nenávist… ale i zoufalství.
„Seš ten nejpitomější idiot, kterýho jsem měl tu smůlu poznat,“ syknul Adam a prásknul dveřmi.
Bill vypustil vanu a pod mocným proudem vody ze sprchy se snažil utopit vlastní slzy a snad i sebe. Cítil se snad nejhůř za celý svůj život. Ne, tohle se prostě nemělo stát. Nemělo, nemělo a ještě jednou nemělo.
Osušil se a vyplížil se z koupelny. Adam byl zabouchnutý ve svém pokoji, Bill se tedy bleskově oblíknul a popadnul vodítko. Musel ven, musel si nějak pročistit hlavu. Prostě musel. Vzal ještě kabelku, ve které měl peněženku s doklady a hlavně pár drobáky, protože se obával, že to bude muset bezpodmínečně zalomit v nějaké cukrárně nebo tam někde. Připnul chrtovi vodítko a vyrazil.
Zadumaně se procházel ulicemi, dokud ho jeho kroky svévolně nezavedly do parku. Trpce se pousmál. Tady začala celá jeho epizoda života s Adamem. Tady ho málem přejel. Zachránil ho před partou šílených fanynek a od té doby si ho rozmazloval a hýčkal, jak jenom mohl. Dělal, co mu na očích viděl… a jakého se dočkal vděku?
Sám nemohl pochopit, když už několik týdnů každou noc, když Adam spal, téměř s posvátnou láskou a něhou hladil jeho první žiletkové tetování, proč se tedy vlastně nesbalil a neodešel, nebo proč se aspoň Toma nepokusil nějak kontaktovat. Vždyť jeho číslo v mobilu měl. To už je z něj snad takový zbabělec že nedokáže ani poslat smsku vlastnímu bratrovi?
Sám sobě musel bohužel odpovědět kladně. Jiná možnost ani nebyla. Byl opravdu jenom srabem a zbabělcem na entou. Buď se na všechny kolem sebe nasíral, nebo je posílal do háje, a pak se cítil ublíženě. Kdo by se vlastně divil tomu, že po něm Adam vrhnul přesně takový pohled, jaký po něm vrhnul v koupelně? Tam to působilo sice docela děsivě, ale… oprávněně. Tak jako Adamův „výprask“. Všechno si to zasloužil, za to všechno, co kdy komu udělal.
Povzdychnul si, a když se Daimon ve snaze ho rozveselit postavil na zadní, přední mu opřel o ramena a začal mu do obličeje jemně šťouchat čumákem, tak psa odstrčil.
„Nech mě bejt… to za mě nevyřešíš,“ zamručel přitom a Daimon se na něj ublíženě podíval. Nevěděl, proč je na něj páníček dneska takový a aby se s tím dokázal smířit, zaútočil mu na tkaničku u boty. Chňapnul ji mezi dva špičáky a prudce trhnul hlavou, čímž docílil toho, že mu rozvázal botu. Když na něj Bill nechápavě shlédnul, věnoval mu Daimon umíněný pohled typu A zkus něco namítnout!!!, načež se k němu barzoj otočil zády a hrdě vyrazil elegantním krokem vpřed. Bill pokrčil rameny a ztracený ve svých smutných myšlenkách ho následoval…
Z transu ho probralo divoké cuknutí vodítkem, které mu divže nevykloubilo ruku. Vyjeknul a chvíli za barzojem vlál, nemusel však za ním klopýtat dlouho. Pes se mu elegantně vysmeknul z rukou a Bill spatřil, co je zdrojem jeho upoutání pozornosti. Nízko nad zemí totiž proletěl pták. Chrt za ním vystřelil, pták však nadále klidně letěl, protože i když byl relativně nízko, věděl, že ho šelma jen tak neuloví. Spontánně proletěl nad modro bíle vzorkovaným kočárkem, a pak si to zamířil do koruny stromu, který se mu zdál pro odpočinek dostatečně charismatický.
Parkem zazněl polekaný výkřik unaveného kytaristy, když se najednou odnikud vynořila gigantická černá šmouha, která se plavně přenesla přes kočárek a zmizela neznámo kde. To ho skoro ani nezajímalo, i když leknutím málem dostal infarkt. Spíš smrtelně zblednul ve chvíli, kdy ta šmouha letěla nad kočárkem, protože on zrovna hledal v kapse kapesník a jak kočárek pustil, tak mírné zaškobrtnutí psí packy v kombinaci s rychlostí, kterou zvíře letělo, kočárek povážlivě rozkymácelo.
V Tomovi by se v tu chvíli krve nedořezal, v šoku však nebyl schopný udělat jediný pohyb, aby kočárek, nebezpečně se kymácející ze strany na stranu, nějak zachytil. Nohy mu vypověděly službu a odmítly udělat jakýkoliv krok, tak jako ruce, které se jenom začaly klepat.
„Simi,“ vydechnul stěží slyšitelně.
Než se ale kočárek stačil jakkoliv znovu hnout, znovu se objevila šmouha letící vzduchem. To Bill, vidouc, že Daimon málem převrhnul kočárek, strachy celý šílený, se vrhnul gigantickou šipkou vpřed. Sám se přitom rozplácnul na chodník, pěkně si přitom sedřel kolena… ale prsty zaháknul za korbu kočárku a povedlo se mu jej stabilizovat tak, aby se už nemohlo nic stát.
Zvednul se a hned jako první věc, kterou udělal, bylo to, že zkontroloval miminko. Hlava se mu skoro zatočila úlevou, když viděl, že mimčo jenom kulí kukadla a sem tam vypustí od pusinky bublinu ze slin.
„Už je to dobrý, maličký,“ šeptnul a otočil se. „Moc se vám omlouvám, já nechtěl… mně utekl pes a…“
Nebyl schopný vydat ze sebe jedinou hlásku ve chvíli, kdy se domnělé mamině podíval do tváře. Nebyla to totiž máma, která by ho nejradši zavraždila, jak očekával. Hleděl totiž do tváře svému dvojčeti.
autor: Áďa
betaread: Janule
Wow.. Popravdě já už vůbec nevim co bych měla k povídkám psát, protože to většina ostatních co komentují řekne za mě ale něco napsat musim.
Tak trochu jsem tušila když začal Daimon vyžadovat Billovu pozornost a někam ho vedl, že to bude asi pravděpodobně za Tomem. Taky že jo. I když mě pak začala opouštět ta naděje když se rozběhnul za ptákem. Je mi celkem líto že Bill spadnul ale tak, stane se a až taková pohroma to neni. Mohlo se stát něco horšího. O hodně horšího :] Zajímalo by mě jak to bude dál, tohle jejich setkání bylo víc než zajímavý. Ten začátek.. jak se Bill řezal z toho jsem nadšená nebyla protože jsem s tim sama měla v minulosti problémy. Ten konec to ale napravil :] Snad po sobě nebudou ňák extra řvát aby to malou Simi nevyděsilo moc. By mi jí bylo líto pak. Těšim se na další díl. Miluju tuhle povídku, stejně jako autorčin styl psaní :]
Teda, teda ,teda téééééda…
Já nemám slov.
Takře…Adamův výprask byl samozřejmě pochopitelný, já bych Billovi ještě jednu natáhla, protože tohle už bylo opravdu moc. Bill si hraje až na moc velkého chudáčka,místo, aby se vzchopil a začal tu škodu, kterou napáchal řešit.
A ten konec, kdy se setkal s Tomem. To bylo prostě wow! Jsem zvědavá na jejich reakce. Samozřejmě budou vykulené to je jasné, ale jestli se třeba nějak zakecají a Bill jako parazit se zase odpoutáod Adama a připrcne se k Tomovi. No jsme zvědavá, jak to celé nakonec dopadne, Já bt Tomem, tak ho pořádně zdrbu, za to, co způsobil, ale vím, že tohle Tom neudělá.
Protože holky přede mnou už vše napsaly, jen dodám, že souhlasím se vším!
Ten Adamův výprask si Bill zasloužil! Pořád říkám, že Adam je jednoduše frajer, tedy v této povídce. Měl Billovi nařezat ještě víc, takové sebepoškozování místo toho, aby si rozumně promluvil s Tomem. Dozvěděl by se spoustu důležitých věcí. Takže, teď už se "potkali", tak honem – že by si vše vysvětlili? Uvidíme.
Miluju Peklo!♥