autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
BILL
Ucítil jsem jen silný náraz. Ale neměl jsem potuchu o tom, že bychom nabourali. Slyšel jsem hluk a před očima se mi zatmělo. Chvíli jsem měl pocit, že je všude mě naprosté ticho. Bylo to jako vakuum. Nic jsem neslyšel, neviděl, necítil. Až po chvíli jsem ucítil tupou bolest hlavy, pak i ruky. Ale nebral jsem na to nějak zřetel. Zřejmě jsem celou dobu hlasitě křičel a plakal. Bože můj, co se stalo? Tom, co je s Tomem?!
„Tome! Tome, lásko, Tome!“ křičel jsem a trhal sebou. Když airbag trošku splasknul, ihned jsem se k němu naklonil.
„Ne, Tome! To ne, nesmíš mi tohle udělat, ne!“ hystericky jsem naříkal. Slabě jsem s ním zatřásl.
„Ne, nesmíš umřít! Tome!“ brečel jsem. Nevšímal jsem si své bolesti. Ta pro mě byla v tuhle chvíli tou nejmenší.
„Neeee!“ Neprobíral se. Nedával žádné známky života.
Ne, to není pravda. Je to jen sen. Jen noční můra, které mívám a Tom mě z nich vždy probudí a utěší mě. Ano, určitě za chvíli otevře oči a usměje se na mě.
Uvnitř mě bylo prázdno. Byl to pro mě šok. On nemůže být mrtvý! Ne, nemůže, musí otevřít oči a podívat se na mě. Já ho přece miluju. On slíbil, že mě neopustí. Ale chtěl tenhle vztah ukončit. Může za to to dítě. Můžu za to já. Za všechno tohle můžu já. Je to moje vina.
„Ah, ne, Tome, sakra!“ křiknu nahlas a přisoukám se pracně k němu, i když to moc nejde. Auto je dost promáčknuté. Snažím se ho dál probrat, ale nereaguje. Vůbec nereaguje.
„Ne, nesmíš odejít, ty mě přece miluješ a já tebe. Já… já to dítě nechci!“ bezmocně křičím a marně se ho snažím dál oživit. Ale jeho tělo se mnou nekomunikuje. Ani se nepohne. Nevydá ani hlásku. Víc se k němu přisunu, nakloním a začnu ho hladit po tváři. Všude je krev. Jeho krev. Krvácí z hlavy. Začnu ho něžně pusinkovat na tvář.
„Ne, ty se probudíš. Ty mi to neuděláš. Nesmíš mě tu nechat. Jsme dvojčata a já tě miluju. Já… já tě miluju, Tome, slyšíš mě? Miluju,“ šeptám mu pořád dokola a vzlykám. On to hraje. Ano, on si ze mě zase dělá jen srandu. Přece to nemůže být pravda. Nemůže to takhle zůstat. Tom mě přece miluje. Sám to říkal. Navždycky. Ano, to říkal a tisknul mi ruku a hladil mě po paži. Pak se objevil ale on. On za námi stále jel. Tlačil se na nás. A pak ten náraz. A najednou mi Tom neodpovídá.
Zatřesu s ním trošku znovu, ale odpovědí mi není nic.
„Neeee!“ zakřičím znovu a hlavu zabořím k jeho hrudi, ale jemně. Nesmím mu ublížit. Vůbec mi nedochází, že někde poblíž mě je ten úchyl. Teď je tu jen Tom a já. My dva. Ale on odchází. On mě chce opustit. Skoro mi ani neodpověděl na to, že mě miluje. Co když mě už nemiluje? Nezáleží mu na mně? Jinak by se přece probral. On je živý. Nesmí umřít. On neumře…
Najednou mě někdo vzal za rameno.
„Jsem rád, že se ti lásko nic nestalo,“ řekl dotyčný a začal mě tahat otevřeným oknem ven z auta.
„Nee!“ vykřiknu a začnu se soukat zpátky. Momentálně nemám téměř žádnou sílu, ale snažím se udržet se v autě.
„Ale notak, Billy. Buď poslušný a pojď ven,“ popadne mě i druhou rukou a surově mě vytáhne z toho auta oknem. Pak mě upustí na zem a začne mě zase za ruku tahat na nohy.
„Au… ne, nech mě!“ křičím a snažím se od něj utéct.
„Přestaň sebou šít,“ vytáhne mě na nohy a pevně mě chytne za zápěstí. „Teď už tě nemá kdo zachránit. Tvůj bráška je mrtvej,“ zasměje se hnusně.
„Ne,“ začnu kroutit hlavou a plakat víc. „Není, není, já… já musím k němu!“ křiknu hystericky. Snažím se nasoukat znovu okýnkem do auta.
„Je po něm. Chcípnul, jasný?! Takže teď se mnou půjdeš do auta a já tě odtud odvezu!“ zakřičí na mě. Vezme mě za boky a táhne mě ke svému autu.
„Počkej, počkej. Prosím,“ řeknu bezmocně. „Zavolej záchranku, já… já s tebou půjdu,“ vydechnu. Najednou zastaví a vidím, že přemýšlí.
„To půjdeš i tak,“ usměje se hnusně a táhne mě násilím dál.
„Půjdu dobrovolně. Zavolej mu záchranku,“ šeptám z posledních sil. Jako by v tu chvíli jeho pohled a dotek zněžněl, i když jsem myslel, že tohle monstrum ničeho takového není schopné.
„Opravdu půjdeš dobrovolně? Nebudu muset používat žádné násilí? Nesnáším, když ti musím ubližovat,“ zatváří se snad až smutně.
„A-ano,“ zakoktám a zavřu oči.
Je mi špatně, bolí mě hlava, chce se mi zvracet. Nedochází mi, že jsem se mu teď vydal. Ale pokud to Tomovi pomůže, udělám cokoli. Dám za něj život. A rád. Miluju ho.
„Tak fajn. Stejně už je nejspíš po něm, takže to nevadí,“ mávne rukou a pustí mě. Vrátí se zpět k autu a najednou se nakloní do auta, jako by chtěl Tomovi něco udělat. Hned jdu za ním.
„Nechej ho! Zavolej záchranku, prosím. Já opravdu půjdu s tebou a dobrovolně. Prosím tě,“ vzlykám nahlas. Spadnu na kolena a skoro ho až prosím. Lehce do mě strčí nohou, abych ho nechal být a začne Tomovi něco dělat. Začnu se k němu natahovat. Nakonec se k němu došourám.
„Prosím, nech ho. Prosím. Jsem…. jsem tady a tvůj. Jen mu zavolej záchranku. On nic neudělal.“
„Necítím jeho tep, takže…“ vykloní se zase z auta. „…myslím, že už nemusím.“
„I přesto, zavolej tu záchranku. Žádám tě o to. Je ti málo, že mě tu máš?“
Budu muset zřejmě přistoupit na tuhle jeho hru. Budu se muset plazit a prosit, nabízet se mu. Ale pro to stvoření, které miluju jsem schopen všeho.
Chvíli mlčel, až tedy přikývnul a mumlal si pro sebe něco ve smyslu, že ho to už stejně nezachrání. Nakonec vytáhl mobil a začal volat záchranku. Poslouchal jsem přesně, co říká. Sledoval jsem ho, co dělá. Aby to na mě jen nehrál. Ale opravdu zavolal.
„Děkuju,“ pošeptám, když hovor ukončí. Nedokázal jsem ani kontrolovat svůj tón hlasu, svoje tělo, svoje myšlenky. Vše to jen na prázdno plynulo. Byl konec.
„Udělal jsem, co jsi chtěl, ale stejně je mrtvý. Nemá tep,“ pokrčí rameny. Vezme mě za paže a pomůže mi na nohy. „A teď tě, Billy, odvezu, hm?“ usměje se slizce a pohladí mě po tváři. Trošku sebou cuknu, jak se mě dotkne. Zavřu prudce oči.
„Hm,“ odkývám jenom a rozpláču se.
„Tak pojď, lásko. U mě se ti bude líbit,“ políbil mě na tvář, vzal mě kolem pasu a vedl mě k autu. Ještě jsem se otočil za Tomovým autem. Moc dobře jsem už dovnitř neviděl.
„Miluju tě, Tome,“ zašeptal jsem tak, aby to ten slizoun neslyšel, a poslušně s ním došel až k autu. Chtělo se mi pořád křičet a naříkat, ale bylo to k ničemu. Jen slzy jsem nedokázal držet. Skoro jsem se jimi zalykal. Posadil mě na místo spolujezdce a dokonce mě i připoutal, jelikož jsem toho sám nebyl schopný. Nasedl na místo řidiče, nastartoval a vyjeli jsme. Celou cestu jsem nepřítomně koukal z okýnka a polykal hořké slzy. Tímhle pro mě skončilo všechno. Můj život.
Najednou mi položil ruku na stehno, přesně jako to dělával Tom.
„Ne, prosím,“ stáhnu nohu k sobě a ruku mu dám stranou. Nechal ji tak, nezkoušel ji tam znovu položit.
„Můžu se tě na něco zeptat?“ zeptal se celkem normálně, kupodivu jako normální člověk. Překvapeně jsem stočil pohled k němu.
„Ano,“ řeknu slušně.
„Chtěl bys teď raději zemřít, abys mohl být s Tomem?“ zeptá se poněkud tiše. Bylo zvláštní, že dokázal jednat tak… normálně.
„On nezemřel,“ řeknu jistě. „Ale udělal bych teď cokoli proto, abych mohl být s ním,“ podívám se zase z okýnka. I když se mu tohle nelíbí, nebudu mu lhát.
„Myslím… myslím, že jo. Necítil jsem tep,“ řekne naprosto vážně.
„Ne, ne, není mrtvý. On by mi to neudělal. A pokud ano, já zemřel s ním,“ pošeptám a rozpláču se víc. „Vše pro mě už skončilo, Bill odešel.“ Ano, Bill odešel. Jeho duše odešla a zůstala u Toma. Zbylo jen Billovo tělo. Tělo bez duše.
„Ale neodešel,“ zasměje se a pohladí mě po noze. „Bill je tu se mnou. Konečně jsi jenom můj, koblížek. Slaďoučkej a roztomiloučkej.“
„Pleteš se, Bill odešel. Tohle už Bill není. Protože není s ním,“ šeptnu tiše a odtáhnu se, jak to jen jde. Jeho hlas zase okamžitě zhrubnul.
„To se ještě uvidí,“ zavrčí. Přidá plyn a rozjedeme se po nějaké hlavní silnici pryč. Daleko od Toma. Zavřu oči. Snažím se nic nevnímat.
„Nechceš něco k pití?“ zeptá se po nějaké té chvíli.
„Ne, děkuju,“ odpovím jen suše a nasucho polknu. Nechci od něj nic.
„Jen jsem chtěl být milý. Nechci na tebe být zlý, opravdu ne, Billy,“ povzdechne. „A to co se stalo tvému bratrovi, to jsem neměl v úmyslu. Chtěl jsem, aby si ublížil, aby tě nemohl bránit a já si tě mohl vzít. Nechtěl jsem, aby se zabil. Tak moc bych ti nikdy vědomě neublížil…“
„Ubližuješ mně i jemu od té doby, co jsi začal posílat ty nechutné dopisy a obtěžoval mě. Moc dobře víš, že mi ubližuješ. Kdybys mi nechtěl ublížit, nechal bys nás na pokoji,“ hlesnu.
„Takhle se mnou nemluv!“ zařve a uhodí mě. Jen se skrčím a vypísknu bolestí, když mě uhodí. Nebere ohledy na to, že jsem zraněný. Zas mě nechal být a jel dál. Jeli jsme ještě asi hodinu. Potom zajel do nějakého menšího městečka. Dojeli jsme po chvíli k nějakému motelu. Seděl jsem jako přilepený.
„A tohle bude naše království, miláčku,“ usměje se na mě. Odpoutá se a vystoupí. Přejde ke mně, aby mi pomohl z auta. Vystoupím pomalu sám. Nemám žádné svoje věci. Všechno jsem nechal v autě. V Tomově autě.
„Tak pojď,“ vezme mě kolem pasu a zavede mě dovnitř. Motel byl úplně prázdný. Se sklopenou hlavou jdu vedle něj. Pořád se snažím od něj nějak oddálit. Přemýšlel jsem dokonce o tom, že bych utekl. Ale stejně by mě dohonil a kdo ví, co by pak udělal. Navíc, proč bych utíkal? Nemám kam. Tady v té pustině se nikam nedostanu ani neschovám.
Jenomže on si mě naopak přitiskne k boku ještě víc. Dovede mě do jednoho z pokojů v horním patře. Je to prázdná místnost. Jen postel, židle a stůl a jedna skříň.
„Budeš hodný?“ posadí mě na postel. Jen slabě přikývnu. Nebudu mu jakkoli vzdorovat. Pokud nepoužije násilí. Mluví se mi ztěžka. Jsem ochraptělý, ubrečený. A hlavně s ním nechci mluvit. To, co se ve mně odehrává, nelze popsat. Ani já sám nevím, co se uvnitř mě děje. Jsem natolik flegmatický, že je mi všechno už jedno. Na druhou stranu jsem tak rozčílený a rozrušený, že bych dokázal zničit zřejmě vše kolem sebe. Ale to bych na to musel mít sílu, kterou momentálně nemám.
„Dobře. Tak si tu klidně lehni. Musíš být unavený,“ pohladí mě po tváři. „Vedle v pokoji je kdyžtak koupelna a já z auta přinesu jídlo a pití. Jinak…“ prohlédne si mě. „Neublížil sis při té nehodě?“
„To je dobré,“ vzlyknu a do očí se mi nahrnou slzy. „Trochu.“ Ihned si ke mně klekne a vezme mi tvář do dlaní.
„Copak tě bolí, koblížku?“ zašeptá. Hlavu odvrátím. Nechci, aby se mě dotýkal.
„To nic není, to přejde.“
„Jak myslíš. Přinesl bych ti prášek nebo tak,“ pokrčí rameny. Sebere se a odejde. Hned na to se hlasitě rozpláču a svalím se na postel. Schoulím se do klubíčka.
„Tome, prosím, Tome…“ vzlykám tiše. Kéž bych alespoň věděl, že je živý, uklidnil bych se. Ale netuším, co s ním je. Co když mi nelhal a opravdu jeho tep necítil? Mám nateklou ruku, hlavně zápěstí. Hlava mě bolí. Sáhnu si pak do vlasů, kousek od spánku. Na prstech mám i krev.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: Janule
Hlavne nech To nieje prtvý, prosím prosím to nie. A Billa mi je tak lúto, a začínam sa onho fakt bát že sa mu niečo stane. Rychlo dalej
Asi od druhý věty se mi z očí kutálí jedna slza za druhou a prostě… Tomi nesměl umřít… S Billem musí zůstat spolu! Musí se znovu najít, dokud mu ten idiot nic neudělá.. Ať uteče nebo já už nevim.. :((( Připadám si stejně bezmocná jako Bill…. :(( Jenom prosím, rychle další kapitolu…
*odhazuje na zem asi dvoustý papíroví kapesník*…ne to ne,jen doufám že Tom žije,možna v komatu,ale žije..musí..Bille a ty to musíš vydržet ne že se psychycky zhroutíš nebo tak něco,nesmíš,…musíš utýct najít Toma KTEREJ ŽIJE a všechno musí být O.K. *vytahuje z balíčku dvoustýprvní kapesník*
néééééééééééé:-((((((((to ne Tom nesmí umřít musí být zas spolu s Billem štastní:(((((
:(( Podle mě Tom není mrtvý, protože kdyby byl, tak by tohle byl asi poslední díl 😀 Ale sakra, dohnali jste mě k slzám… Byl to úžasný díl, přála bych si, aby tato povídka měla dobrý konec… 🙁 🙂