75°C 20.

Netušil jsem, že pomyslná válka, kterou jsem Hoshiko vyhlásil, bude tak… ona je prostě intrikánka. Udělám Billovi snídani do postele, protože ho prostě miluju a ona ho pozve do nejdražší japonské restaurace v celém Rusku na večeři. Jsem venku, na střelnici, ale ona v tu samou chvíli musí skoro nahá cvičit s katanou. Je to unavující. Nevím, jestli si myslí, že když se Billovi bude snažit ukázat, jak je rozmazlená, tak že se do ní Bill asi zamiluje.

Sklesle sedím na křesle v práci, kterou vlastně dělat nemusím. Popijím whisky a snažím se přijít na to, jak Billovi opravdu dokázat svoje city. Miluji ho celým svým srdcem. Opravdu neskutečně moc. Najednou se pracovnou ozve zaklepání na dveře.

„Teď mě neotravuj,“ zabručím. Dveře se stejně otevřou a v nich se objeví Vladimír. Hodně jsme se sblížili. Spíš kámoš než poskok.

„Díky za pozvání. Zapíjíš žal?“ sedne si naproti a naleje si.

„Proč bych ho měl zapíjet?“

„Ty myslíš, že nevím, co se děje? Ty a Bill jste jak hrdličky, co se jen skrývaj před světem. Hele, před ostatníma se schovat dokážete, ale přede mnou ne. Takže na mě nehraj tohle divadýlko,“ máchne rukou a jedním lokem v něm skončí obsah sklenky.

„Ty víš o mně a Billovi?“

„Od začátku, kamaráde. To já jsem pomohl Billovi se dostat ke všem těm lidem tak, aby je mohl zabít, já likviduju jejich těla a on mě za to vyhrabal z finančních sraček, z drog a já nevím z čeho všeho. Vděčím mu za hodně a ty jsi jako můj… Jako můj synovec, kdybych to tak měl přirovnat. Spoustu sem ti toho ze sebe dal a ty si mi nabídl přátelství, které kromě Billa nikdo nenabídl. Vidím, že ty i Bill se zasraně trápíte. On tě má rád a já si začínám myslet, že ten boj vzdáváš.“

„Ale nevzdávám…“ zahučím a doliju jemu i sobě.

„Ne? Tak se na sebe podívej. Sedíš tu na prdeli, chlastáš a lituješ se, jak je k tobě život nefér.“

„Ne, já tu sedím, chlastám a přemýšlím, jak se zbavit tý ochechule,“ napiju se horkého lihu. „A co si vymyslel?“

„Ještě nic. Dáš si doutník? Nebo cigáro?“

„Ne, díky, mám vlastní,“ vytáhne krabičku a zapálí si. Stejně jako já. „Tak? Na co si přišel?“ nenechá se odbýt.

„Vypadám, že bych na něco přišel?“

„Vypadáš, jako bys chtěl spáchat sebevraždu!“

„Ale prosím tě, co to meleš, na to jsem ani nepomyslel.“

„Tak se sakra seber! Musí být nějaký řešení, aby si Bill nemusel vzít tu fuchtli. Máš na to ještě necelý dva měsíce. Tak se snaž!“ vtom mi to docvakne. Já jsem ale IDIOT! Je řešení! Usměju se na Vladimíra. Je to takový ten šibalský úsměv. „Tenhle pohled se mi líbí,“ ukáže na mě prstem.

„Něco jsem vymyslel.“

„Tak se zvedni z tý podělaný židle a něco dělej!“ mrkne na mě. Hned vstanu. Mám hodně zařizování!

*

„Dobře a jaká velikost?“ podívá se na mě prodavačka. Usměju se. „Počkejte, něco tu mám, podle toho byste mohla zjistit velikost,“ usměju se a vyndám jeden z Billových prstýnků.

*

„Víte, chtěl bych něco netradičního. Nechci, aby to byla taková ta nucená romantika. Takový ten kýč, to rozhodně nechci. Něco malého, osobního,“ mluvím rychle do telefonu.

„Dobrá, mohu sehnat kapelu a pronajmout vám altánek u bazénu.“

„To je skvělý nápad. Mohli byste tam postavit i malý stolek s tím nejlepším večerním menu?“

„Samozřejmě. Losos na citronech se zapékanými bramborami se šalvějí a kaviárem. K tomu šampaňské a jahody namáčené v čokoládě.“

„Skvěle, tedy zítra večer.“

„Počítám s vámi, mám zařídit nějakou výzdobu?“

„Jen lehkou. Nic přeplácaného, jo a chtěl bych místo ozdobit pugéty jedenadvaceti modrých růží a doprostřed pugetu dvaadvacátou rudou. A chtěl bych takhle dvaadvacet váz plných tohohle.“

„Dobrá, během dne vám pošlu fakturu. Tedy, střešní prezidentské apartmá s terasou a vyhřívanou lázní, altánek s večeří, kapelou a pugety růží. Mám to všechno?“

„Zajisté. Děkuji moc, naviděnou,“ rozloučím se. To by tedy bylo. A teď už jen…

„Billy, broučku?“ dojdu za Billem do ložnice. Odmalovává se.

„Ano?“ podívá se na mě.

„Na zítra si nic neplánuj, uděláme si krásný večer pro sebe, ano?“ pohladím jej po ramenech. Bill se jemně a vlídně usměje.

„Copak máš za lubem?“

„Já? Nic! Jen chci strávit večer se svým miláčkem, než… než..-„

„Než se ožení, to je to, co si chtěl říct?“ jen přikývnu.

„Tome, to, že Hoshiko musím požádat o ruku, mezi námi nic nemění. Pořád tě budu milovat. Jen… papírově budu milovat Hoshi. Víš… sakra, nechci, abys kvůli tomu byl smutný. Opravdu v mém srdci budeš pořád první ty. Nikdo jiný. Budu s ní muset žít, budu jí muset udělat dítě, ale pořád ti budu nablízku a pořád ti budu dávat svoje srdce i tělo. Jen tobě, rozumíš?“ vezme mě za tváře a políbí.

„Rozumím, ale to nic nemění na tom, že zítra si uděláme večer pro sebe,“ pohladím jej po vlasech. Pak jej líbnu na čelo a zahrabu se do dlooooouhý sprchy.

Druhý den, když Bill odjede do jednoho ze svých bordelů, začnu lítat jako blázen. Mám hodně zařizování. Nakonec jedu do hotelu, kde máme objednané prezidentské apartmá, a zkontoluji, zda je vše v pořádku. K večeru se na chvíli zahrabu v obchoďáku. Když se blíží hodina, kdy mi Bill řekl, že přijede domů, stojím před zrdcadlem v černém obleku od Armaniho. Nesnáším obleky, všude to škrtí, je to nepříjemné. Mám bílou košili a rudou kravatu. Pro Billa mám připravený stejný, jen s modrou kravatou. Musí to vyjít.

„Ahoj, lásko. Jůů, tobě to sluší,“ překvapeně na mě zamrká. Usměju se a dojdu k němu.

„Broučku, támhle máš svůj oblek, převlékni se, připrav se a za chvíli si pro tebe přijdu,“ líbnu ho na nos a záměrně jen samotného, zmateného nechám v naší ložnici. Jdu zkontrolovat, zda je Vladimír připravený, zda já jsem připravený a ještě zavolám do hotelu, zda jsou oni připravení. Všechno šlape tak, jak má, a když Bill sejde ze schodů a prohlíží si, zda si správně uvázal kravatu, musím se usmát. Vím, že moje rozhodnutí je správné, že dělám dobře. „Někam jedeme?“

„Správně,“ přikývnu. Nabídnu mu rámě a dovedu ho až před vilu. Tam stojí Vladimír v černém obleku, s černou čepicí a bílými rukavicemi. Stojí a čeká u zářivě bílé, velmi dlouhé limuzíny. Bill se jen spokojeně usměje. S Vladimírovou pomocí nastoupíme a po chvíli jedeme do hotelu, kde už na nás čekají.

*

„To jídlo je skvělé,“ Bill si otře rty. Usměju se. Hraje Billova oblíbená hudba. Kapela je opravdu skvělá. Altánelk je příjemný.

„To řekni šéfkuchaři, já takhle dobře vařit neumím,“ zasměju se a taktéž odložím příbor. „Mh, zatančíš si?“ Bill ale zakroutí hlavou.

„Ty netančíš.“

Usměju se.

„Vetšinou netančím, teď tančit budu. Chtěl bych si zatančit,“ vezmu jej za ruku a dovedu na parket. Přitáhnu si jej a společně se začneme vlnit v plouživých rytmech. „Jsi pro mě všechno, Billy. Vím, že nejsem dokonalý partner, mám svoje chyby, ale když už jsme zvládli tohle, když už jsme se dostali až sem, věřím, že to zvládneme.“

„Spolu zvládneme všechno, co se nám jen zlíbí,“ řekneme oba jednohlasně. Usměju se a podívám se Billovi do očí.

„Chtěl bych tě o něco požádat, jen slib, že se nebudeš zlobit a budeš jednat svým srdcem,“ kouknu na celkem zmateného Billa. Odtáhnu se a jako již tradičně pokleknu. V kapse u saka vylovím krabičku, otevřu ji a nechám tak Billovi nahlédnout na její diamantový obsah. „Billy, jak jsem řekl, jsi pro mě úplně vším a já se tě nechci vzdát. Ne kvůli ní. Řekl jsem, že o tebe budu bojovat, a to také hodlám splnit. Bojoval jsem, jak jen to šlo, ale teď… Teď už nebojuji a klečím tu před tebou, abych se tě zeptal… Jestli se se mnou nechceš nechat registrovat,“ jo registrovaná partnerství jsou… Ta žádost zní divně. Je to takové… Jiné. „Bille Kaulitzi, vezmeš si mě?“ Bill stojí, ani nedutá. V jeho očích je zmatek. Mozek říká ne, srdce ano. Teda alespoň doufám.

„Já… Tomy, překvapil jsi mě. Já, víš, že bych rád, ale…“

„Rozhodni se srdcem,“ šeptnu mu. Do Billových očí vlítnou slzy a klekne si ke mně, vezme moje ruce a hřbetem si přejede po tváři.

„Ano, vezmu si tě. Moc rád se nechám registrovat. S tebou. Já… ANO!“ zvolá Bill a v tu chvíli ho mám v náručí. Jedna – nula pro mě, kočičko. Nemáš šanci, říkal jsem, že budu bojovat do posledního dechu. A to také udělám. Usměju se, vstanu. Billa vytáhnu na nohy také, navleču mu prstýnek, sluší mu a sedí mu. Skvělé. Za potlesku kapely Billa vezmu do náruče a odnáším ho do našeho prezidentského apartmá.

Hned druhý den jsme stanovili datum a místo naší svatby. Kvůli tomu, o jaký druh svatby šlo, a kvůli tomu, že ani jeden nejsme věřící, jsme bohužel nemohli uspořádat svatbu snů. Do kostela jsme nemohli, a tak Bill nechal postavit malou kapličku u jednoho jezera na jihu Ruska. Mělo to být menší a celé ze dřeva, stavba netrvala dlouho. Stejně jsem měl ale pocit, že čím blíž datum svatby bylo, tím více byl nervozní. Výzdobu a takové věci nechal na mně, stejně jako úřady a tak. Jako svého svědka jsem vybral Vladimíra a Bill jeho kamarada, se kterým kšeftovali. Měli jsme jít v normálních černých oblecích, já měl mít bílého motýlka a Bill kravatu. Všechno se zdálo být perfektní. I Hoshiko pochopila, že prostě Bill miluje mě, že si vezme mě a bez žádných scén odjela zpět do Japonska. Oba jsme čekali, až ten měsíc uběhne a my budeme mít svatbu.