autor: Áďa
„To – Tome?“ šeptnul Bill a cítil, jak se jeho tělo začíná chvět. Skoro by bratra ani nepoznal. Jeho obličej byl poznamenaný únavou, jeho oči poněkud zapadlé, celkově působil značně uštvaně. Přesto však z něj byla cítit hrdost, zvlášť, jak tak postával u kočárku.
Bill se malinko pousmál, přesto ho ale zevnitř začal svírat neskutečný smutek. Že ono to bude tím, že byl Tom tak sám? Skoro už měl tendenci ho obejmout, místo toho však trošku couvnul, když jeho hlavou bleskla ošklivá vidina a on se začal plaše rozhlížet.
„Kde… kde máš ženu?“
Tom se trochu zamračil. Jakmile zjistil, že ten, kdo mu zachránil kočárek s malou před možným převrhnutím, je zrovna jeho Bill, ze všeho nejradši by se mu byl vrhnul kolem krku. Jenomže něco uvnitř něj mu v tom bránilo, i když sám nevěděl, co to bylo. Snad vztek, že Bill teď žil po boku Adama. Snad pocit zoufalství a nespravedlnosti pramenící z toho, že se choval, jak nejlíp mohl, a přesto byl opuštěný všemi stranami. Proto teď dokázal jenom přešlapovat.
„Nikdy jsem žádnou ženu neměl, a ty to moc dobře víš,“ zamumlal tiše. „Vždycky jsem žil jenom pro tebe, ale to nemá asi cenu rozebírat, když ti tvůj vyvolený amant nejspíš poskytuje první poslední. A jestli tou ženou myslíš Katy… zemřela při porodu.“
Na chvilku nastalo ticho a Bill se zajíknul.
„To je mi… líto-„
„Nemusíš nic předstírat,“ přerušil ho Tom a tak jako Bill, i on se trošku začal klepat. „Oba dobře víme, jak moc jsi ji nesnášel. Tak se hlavně nepřetvařuj.“
Bill trošku poblednul. Docela ho děsil tón Tomova hlasu. Jo, je pravda, že Katy nesnášel, ale jestli zemřela už při porodu a Tom žil od té doby s miminem sám… Zachvěl se nad tou představou a bylo mu i líto, jak na něj Tom vyštěknul. To, že Katy nesnášel, snad neznamená, že mu jejího úmrtí nemusí být líto, ne? Zvlášť jestli Tom pak zůstal v jejím baráku naprosto sám, ztracený a opuštěný…
Ublíženě se na bratra podíval, ale radši nic nenamítal. Tak jako v Tomovi, i v něm se mísily naprosto shodné pocity. Na jednu stranu by si nejradši padli kolem krku a všechno si vyříkali, jenomže na stranu druhou, každý z nich měl i svůj důvod trucovat. Jenom si oba hleděli do očí, oba s naprosto neproniknutelným a neodhadnutelným výrazem.
„Chyběl jsi mi,“ šeptnul Bill a jako první z dvojčat se odvážil změnit výraz na lehce tázavý.
„Nelži,“ odsekl mu Tom. Nechtělo se mu tahle slova říkat, v nitru se mu dokonce příčila, ale svou kontrolu nad tím, co vysloví, ztratil. Začal se cítit hrozně zraněný, začalo mu připadat, jak je svět nespravedlivý, když…
„Já nelžu,“ namítnul Bill a bázlivě o krok ucouvnul.
„Kdybys nelhal, tak by ses mi ozval. Nebo bys aspoň zareagoval na fotku ze dne narození malé!“ odfrknul si Tom a oči mu zlobně zaplály. „Ale ne. Ty si radši vsugeruješ, že na tebe seru, zdrhneš, a zatímco já sám lítám kolem malý a denně myslím na to, jestli aspoň žiješ, tak ty si užíváš s tím pošahaným úchylem!“
„Adam není žádnej úchyl!“ křiknul Bill. „Hodně mi pomohl…“
„Tak proč za ním nejdeš? Třeba ti pomůže i teď,“ štěknul Tom.
V tu chvíli si ale všimnul Billovy levé ruky. Krátký rukáv a jasné sluníčko způsobily, že se na bledé kůži nádherně vyrýsovaly stopy žiletky.
V Tomovi hrklo jako ve starých hodinách. To snad nemůže být pravda! To přece nesmí, se řezat, ne jeho malý bráška!!! Pevně chytil Billa za ruku a starostlivě si ji přitáhnul k sobě, jen aby mu mohla poklesnout čelist. Mezi jizvami různého stáří, čerstvými i dávnějšími, se jasně rýsovalo vyřezané slovo TOM. Chvíli na to nevěřícně zíral a pak se podíval na Billa, který klopil oči k zemi.
„Bille?“
Bill polknul a trošku couvnul, ale nemohl ucouvnout moc, protože Tom jeho ruku stále pevně držel. Pevně, ale přitom z ní Bill cítil to nádherné teplo, které uměly vydávat pouze ruce jeho bratra. Teplo, které umělo uklidnit, dodat jistotu.
„Bille,“ zopakoval Tom naléhavěji. „Co to je? Řekni mi k tomu něco.“
Bill se nejistě podíval do jeho očí.
„Pořád… pořád mi chybíš,“ šeptnul a v hlase mu byla znát nejistota.
„Tak jestli ti chybím… proč jsi mě opustil, když jsi moc dobře věděl, že jsi pro mě alfou omegou? Jo, a byl jsi jí i tenkrát, a já ti to přece říkal!“
Bill nejistě přešlápnul. Vířilo v něm tolik emocí! Ale stejně převažoval strach. Oprávněný strach.
„Já myslel, že… že až se to narodí… tak už budeš chtít zůstat s nima, abyste byli úplná rodina,“ pípnul nakonec tiše. „Jak jsem ti v tomhle mohl být užitečný já?“
Tom pustil jeho ruku a zadíval se mu do očí.
„Bille, ty seš fakt pako. Prdlý, střelený pako. Hlavně, že jsem do tebe furt hučel, že i přes to všechno jsi pro mě furt na prvním místě? Jak ti teď můžu být užitečný já, když mi ani nevěříš?“ opáčil stejnou otázkou.
V srdci mu teď bouřily dva velmi silné pocity. Jeden měl absolutní tendenci teď Billa co nejvíc dořvat a nechat ho tam být, dát mu prostě košem a poslat ho do háje. Jenomže ten druhý byl plný lítosti, bratrské lásky a tak trochu i radostí nad tím, že snad ještě není všechno ztracené. A do toho Bill stál přímo před ním, krotký a pokorný jako beránek, pozorující ho naprosto odevzdaným výrazem…
„Tomi, mně je to tak líto,“ šeptnul Bill tiše a lítostivě se na své dvojče podíval. Cítil silnou potřebu se mu omluvit, vysvětlit si to, vyříkat si všechny ty problémy, co se mezi nimi udály.
Tom se však otočil a chytil kočárek.
„Musím… musím si to nechat projít hlavou,“ odpověděl tiše. „Nezlob se, ale nejde to jen tak potlačit… Hodně jsi mi ublížil.“
Bill zůstal stát jako solný sloup a jenom mlčky sledoval bratrova vzdalující se záda. Po tváři se mu zvolna začaly koulet slzy. Cítil, jak každičkou žilou v jeho těle začíná proudit smutek, ale kdesi v hloubi duše věděl, že si to zaslouží. Za to, jak ošklivě se k Tomovi zachoval. Protože když si to tak začal uvědomovat zpětně, tak měl Tom naprostou pravdu. Na to „projití si toho všeho hlavou“ měl víc než plné právo, a jestli se mu někdy za kdovíkdy ozve s tím, že mu alespoň zčásti odpustil, tak by mu měl Bill za to líbat nohy. Opravdu to pokonil, jak jenom mohl… a teď by se divil, že Tom takhle odešel? Vždyť to nakonec dopadlo, jak nejlíp mohlo, Tom ho hnedka nezamítnul, dal mu ještě šanci!
Jenomže… Kdy se ozve?
Malinko se pousmál, když se k němu vrátil Daimon, udýchaný, ale celý spokojený, že toho lumpa ptáka pořádně prohnal, a vidouc páníčka, který byl zase smutný, začal mu do dlaně strkat svůj dlouhý špičatý čumák. Kníknul přitom, a když viděl, že se páníček usmál, začal radostně vrtět ocasem, postavil se na zadní, a přední tlapy opřel Billovi o ramena, načež mu začal svým vlhkým studeným čumáčkem přejíždět obličej. Neolizoval ho sice, ale drcal do něj špičkou čumáku tak, že to chvílemi i lechtalo.
„No tak, nech toho, ty lumpe jeden,“ okřiknul ho se smíchem Bill, ale zakolísal a pod barzojovou vahou neudržel balanc a sesunul se k zemi. Daimon začal vrtět ocasem ještě víc a packou ho strčil do hrudi, snažíc se ho tak vyzvat ke hře.
Na to už Bill ale neměl náladu. Zvednul se, chytil pevně konec vodítka do ruky a trošku důrazněji s ním cuknul, aby rozjívené štěně trošku zpacifikoval.
„Tak pojď, jdeme domů… musíme se Adamovi trošku omluvit,“ zamumlal spíš pro sebe než ke psovi, a přemýšlel, co by tak asi mohl cestou koupit, aby tím Adamovi udělal aspoň trošku radost. Bylo načase si to konečně všechno vyříkat. Zadumaně se táhnul ulicemi a přemýšlel tak usilovně, že ho nenapadla taková primitivní věc, jako je třeba rozhlédnutí se před vlezením do silnice. Jo, už se mu to v minulosti stalo, když zrovna kolem projížděl Adam. Tenkrát to dopadlo dobře. Teď takovou kliku neměl a ani nevěděl, jak sebou ladně seknul na asfalt a jak se hlavou udeřil tak mocně, až ztratil vědomí…
V Tomovi znenadání zabodalo, jako kdyby v něm vybuchla skleněná lahev, která vyslala své střepy všemi směry. Na chvíli se musel úplně předklonit, jak ho chytla křeč v břiše i v srdci. Bolestně zavřel oči, ale najednou mu na mysli vytanula vidina bezvládně ležícího Billa, kterému z hlavy teče krev. Viděl ve své vizi i něco málo z okolí, ale nepoznával to… a vidina se začala ztrácet tak rychle, jako se objevila.
Zalapal po dechu a otočil se čelem vzad. Kočárek tlačil před sebou, i tak se ale rozběhnul, stíhal však přitom dávat pozor na to, aby to s malou neházelo víc, než je nezbytně nutné. Simonka ale vypadala, že se jí to drncání líbí. Trošku zabublala pusinkou a začala se culit. Tomovi se trošku ulevilo a přidal do tempa. Po chvíli minul místo, kde se s Billem rozešli a intuitivně běžel, kam ho nohy vedly.
Že je na místě, poznal podle šejdrem stojícího auta, podle krve na silnici a podle sanitky, která zrovna s teskným kvílením mizela za rohem. Zamrazilo ho, když při spuštění sirén zazněl ještě jiný zvuk. Podíval se na chodník, aby viděl, jak veliký černý barzoj zaklání ušlechtilou hlavu a z jeho krku se vylinulo žalostné zavytí.
„Daimone,“ šeptnul, zatímco se mu do očí začaly drát slzy.
Pes ho ale neslyšel, nebo nevnímal. Vydal ze sebe jedno táhlé zakvílení, načež se rozeběhnul do jedné uličky a zmizel neznámo kde. Až teprve policajti a lidi stojící kolem, Tomovi museli prozradit, ve které nemocnici Billa najde…
Adam vyjeknul, když se mu znenadání pod nohy připletl Daimon. Zrovna otevřel dveře, aby vyšel na ulici, protože nechal přivézt pizzu, aby se s Billem aspoň krapet usmířili. Jo, nebyl z toho, co ráno ve vaně viděl, nadšený, ale taky nemusel hned tak moc startovat. Nechal teda objednat asi pět druhů pizz, aby bylo na výběr, ale než stihnul dojít k autu, které mu pizzu přivezlo, přihnal se k němu Daimon a začal na něj prudce dorážet.
„Daimy, co je?“ nechápal Adam a rozhlížel se všude možně kolem, aby zjistil, kde je Bill, musel být přece někde poblíž. Roztržitě převzal pizzy, ale Bill pořád nikde.
„No tak, Daimone… kde máš pána?“
Chvíli nechápavě sledoval, jak kolem něj chrt vyvádí, než ho napadlo chytit konec vodítka. Na to Daimon celou dobu čekal, okamžitě ho začal táhnout směrem ke křižovatce, u které se stala nehoda.
„Bože, Bille,“ šeptnul, když viděl u chodníku stojící pošramocené auto a na asfaltu, že zasychá krev. Neviděl už taxi, které odváželo Toma i s malou, právě mizelo za rohem. Ale tak jako Tom, i on se až od náhodných svědků a policajtů dozvěděl, co se vlastně stalo a kde Billa najde. Zkrátil si vodítko a svižným klusem se vydal zkratkou, o které věděl, že ho k nemocnici bezpečně dovede.
autor: Áďa
betaread: Janule
Tommy, jen to Billovi nandey!Bill se stále jen lituje. Už je na čase, aby se trochu pochlapil a nedával vinu druhým. Ano, všichni na tom mají svůj podíl, ale Bill to nějak doposud nevnímal…
Tommyho slova a hlavně jeho velkou bolest (zároveň však i hrdost – má být nač nebo spíš na koho hrdý) chápu. Má pravdu. Billa neobměkčila ani neteřinčina fotka… Co teď od Tommyho čeká? Tom si veškerou bolestí musel projít sám a se vším se poprat. A ještě se dokázal postarat o Simonku.
"až se TO narodí" – tímto označením Simonky mě Bill teda naštval!
Znovu a znovu musím psát, jak mě dostává to dvojčecí pouto. Opět Tommy cítil, že se Billovi něco zlého stalo…
Tak a můžeme čekat velké setkání…
Krásný díl!♥
Teda to je drama. Jen doufám, že Bill nebude mít ztrátu paměti nebo tak něco, to by to ještě víc zkomplikovalo.
No jsme zvědavá an reakce Toma a Adama až se v nemocnici ppotkají, teda myslím, že se potkají, jo potkají se. No jsme vážně zvědavá 😀