autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
BILL
„Jak dlouho… jsi tohle chystal?“ řeknu po chvíli ticha. Nedá mi to se nezeptat na tenhle jeho nechutný plán.
„…dlouho,“ uzná a opět si dojde sednout na židli. „Nejspíš se nic z tohohle nemuselo stát, už jsi dávno mohl být můj. Jenomže tvůj milovaný bratr to všechno tolik zpackal,“ zamlaská s povzdechem. „Ale ten plán odjet sem do Ameriky, to mu musím nechat. Byl dobrý.“
Propíchnu ho zle očima.
„Jak jsi věděl, kde jsme?“ Jenom s úsměvem pozvedne můj mobil. Nechápavě svraštím obočí.
„Jak jsi věděl, co děláme?“ Tom se tehdy nemýlil. Měl napíchnuté naše mobily.
„Kde myslíš?“
„Všude,“ řeknu rozechvělým hlasem.
„Máte doma kamery. Třeba u tebe v pokoji. Víš, jak máš toho krásnýho velkýho medvídka na skříni? Bylo mi ho líto, ale místo oka má kameru,“ usměje se. Chytnu se za pusu.
„Pane bože. Ten… je ještě od táty,“ povzdechnu a cítím, jak mě pálí opět slzy. „Jak jsi mohl! Kde jsou všude kamery?“
„U tebe v pokoji, v kuchyni, v obýváku…“ pokrčí rameny.
„Jak jsi to udělal proboha?“
„Všechno se dá zvládnout, když se chce,“ zasměje se. „A ta usměvavá recepční ve Phoenixu? To byla jiná,“ kroutí pobaveně hlavou.
„Cože?“ vydechnu a opřu se o parapet.
„Netrap se tím. Teď už nic nezměníš,“ řekne klidně.
„Co s tou recepční?“ řeknu naštvaně. Jestli jí nějak ublížil!
„Myslíš, že k vám byla tak milá a přítulná jenom tak? Billy, notak,“ zasměje se. Zakroutím hlavou.
„Nechápu tě. Proč… proč já?“
„Jsi tak překrásný a tak dokonalý,“ povzdechne si. „Tvůj bratr si neuměl vážit toho, co měl. A upřímně? Od první chvíle, kdy se tě v pokoji dotýkal, chtěl jsem ho zabít. Takže jsem vcelku spokojený.“
„Nejsem,“ hlesnu rozpačitě. „On… vážil si mě!“ dám si hlavu do dlaní. Proč mám najednou strach, že má v tomhle pravdu? Ale on… lže! A nemůže se vcítit do Toma, do jeho citů. Tom mě miloval. Vím to.
„V jednom kuse ti ubližoval. A ty jeho kecy,“ odfrkne. „Byl jsi jen jeho hračka, jako všichni ostatní. Všichni se kolem něj jen točí. To je svět Toma Kaulitze. Ty pro něj nejsi ten pravý a víš to dost dobře.“ Zvedne se ze židle, zapálí si a začne přecházet po místnosti.
„Ne, tohle není pravda. Miloval mě!“ rozpláču se znovu. „Je jiný, než ho všichni ostatní vidíte. A ty ani jednoho z nás neznáš.“
„Za těch pár týdnů pozorování jsem zjistil až dost. Nechal jsem vás v tom pokračovat. Čekal jsem, kdy si sami ublížíte. V tom hotelu to tak skoro vypadalo. Byla to tak úžasná šance, jak vás rozdělit, ale přišel dřív, než jsem čekal. A pak jste si udělali tenhle pitomý výlet… A vše se jen prohlubovalo. Musel jsem to zastavit,“ řekne zamyšleně.
„Neubližoval mi!“ řeknu víc nahlas. Jak si dovoluje vypustit tohle z tý svojí nevymáchaný držky? On vůbec neví, co je to láska, cit a vztah. Jen se hluše zasměje.
„Víš vůbec o tom, že tu masérku vážně vojel?“
„Ne, nevojel ji,“ řeknu tiše, i když skřípu zuby vztekem.
„Já viděl a slyšel něco jinýho,“ řekne pobaveně. Slyším z jeho hlasu, jak si to užívá. Jsem chvilku zticha. Pak se na něj podívám.
„Nevěřím ti. Stejně věřím jemu.“
„Hm… A co to ráno, jak od tebe odešel? Opravdu si myslíš, že byl nějaký bodyguard, co se voní ženskou voňavkou? Bille, notak,“ rozesměje se. „Chtěl to skončit už dávno. Neuspokojoval si ho tak, jak potřeboval. Jen nevěděl, jak ti to říct. Bál se, že ti ublíží.“
Ne, to nemůže být pravda. Ale co když jsem ho vážně neuspokojoval tak, jak chtěl? Byl jsem tak špatný?
„Dost, dost, dost!“ zakřičím a svezu se k zemi. On ale jen otevře lékárničku a vyndá z ní nějaké prášky.
„Dám ti něco, aby ses z toho vyspal…“
„Ne, nic nechci. Nic,“ šeptnu a obejmu si rukama kolena. Určitě jsou to nějaký oblbováky. Chce mě tím nacpat, aby si se mnou mohl dělat cokoli a já se nebránil.
„Ale ano. Uklidníš se a vyspíš,“ klekne si ke mně i se skleničkou vody a začne mi cpát ten prášek do pusy. Odstrčím ho od sebe.
„Mmhhh,“ tisknu rty co nejvíc k sobě.
„Otevři tu pusu!“ zakřičí. Silně mě vezme za čelist a začne mi ji bezcitně tisknout, až mě to nakonec donutí otevřít pusu. Hned mi strčí prášek do pusy a začne do mě lít vodu. Povede se mi to ale rychle vyplivnout stranou.
„Ne…“ šeptnu vystrašeně.
„Už tě mam plný zuby! Sežer ten prášek nebo tě zas přivážu k umyvadlu! Spolkneš to nebo ne?!“ začne mi drtit čelist v té své ohavné velké ruce.
„Ne, já to nechci,“ zavzlykám bezmocně.
„Dělej, jak myslíš. Chtěl jsem ti ulevit od bolesti,“ vezme mě za paži a vytáhne mě na nohy. Hodí mě na postel, a nakonec mě k ní přiváže. Už zase. Ale naštěstí jsem ten hnus nespolknul.
„Budu ležet, nepřivazuj mě, prosím!“ zakňučím.
„Ne, nebudeš ležet. Už tě znám,“ zasyčí.
„Budu, vážně,“ přivřu oči. Je mi to tak nepříjemné.
„A když ne, tak co ti můžu udělat?“ pozvedne obočí. Najednou se mu po obličeji rozlije velký zlý úsměv. „Neodpovídej. Vím to.“ Zvedne se a nechá mě být rozvázaného. Už jen proto, že mi dochází, co by mi udělal, budu ležet. Stočím se do klubíčka na kraji postele a chytnu se polštáře.
„Hezky se vyspi. Zítra bude náš velký den, lásko,“ řekne už jen. Neřeknu mu na to ani slovo. Zavřu oči a snažím se co nejrychleji usnout, i když mi to moc nejde. Snad aspoň ve snu na okamžik zapomenu. I přesto je mi jasné, že se mi bude zdát o Tomovi nebo o té nehodě. Nechci, aby se mi to zdálo, protože jestli se začnu cukat a naříkat, on mě třeba začne utěšovat. A to nechci. Nechci, aby se mě dotknul. Jen doufám, že si ke mně nepřilehne. Nechci ho u sebe cítit. Už jen ta jeho kolínská mi dráždí nos.
Po dobré půl hodině se mi konečně podaří usnout. Byl jsem opravdu unavený a vyčerpaný k smrti. Koho by tohle všechno neunavilo, že? Ale stejně i ve spánku jsem myslel na něj. Zdály se mi hrozně ošklivé sny, ale neprobudil jsem se. Spal jsem dost tvrdě a byl jsem za to vcelku rád. Konečně mimo realitu.
Ani nevím, kolik bylo hodin, když jsem se ráno probudil. Ale hned mě čekalo to nejhorší překvapení, které jsem si snad kdy mohl přát. On ležel vedle mě, celkem natisknutý ke mně, a koukal se na mě. Ihned jsem se prudce odtáhnul až na úplný kraj postele, div jsem nespadnul. Měl jsem co dělat, abych udržel svoje hlasivky, abych nezačal hystericky křičet. Posadil jsem se a zvedl se z postele.
„Pane bože!“ křiknu nahlas a zajedu si rukama do vlasů. „Kde je Tom?!“ rozbrečím se a koukám se všude kolem sebe. Jsem v naprostém šoku. Nechápu a netuším, co se přesně stalo. Ta nehoda. On je mrtvý. Až po pár sekundách mi to dojde a já se sesunu s brekem k zemi.Všechno mi to dochází až teď. To, co se včera stalo.
„Jsem rád, že jsi se konečně probudil,“ posadí se Hanz. „Potřeboval ses vyspat. Byl jsi úplně mimo. A nebreč kvůli bráchovi. Je mrtvej,“ mávne rukou a klekne si ke mně. Zabořím hlavu ke svým kolenům a hlasitě brečím a vzlykám.
„Ne, to ne.“
„Ano, je to tak… Tom je po smrti. Ale neboj se, je na lepším místě,“ začne mě hladit po zádech. Ihned se odtáhnu.
„Nedotýkej se mě, ne, prosím,“ šeptnu a dám si dlaně na obličej. „On nemůže umřít, ne!“ Až teď si pořádně uvědomuji, co se stalo. Jak vypadala ta nehoda, co se dělo před ní. Pořád vidím zakrváceného Toma. Nehýbal se. A já se jej při tom snažil probudit. Pak mě tohle monstrum odtáhlo sem. Panebože. Tom nemůže být mrtvý, to ne!
„Je mrtvej, jasný?! Tak už to pochop!“ zvýší na mě hlas.
„To tys ho zabil! Ty!“ začnu do něj bezhlavě mlátit. Najednou schytám takovou ránu, až si lehnu zpátky na zem. Chytnu se za tvář a kouknu se na něj. „Ty zasranej psychopate! Ty jsi mi zabil bráchu!“ zakřičím na něj.
„Už tě mam akorát tak dost!“ zařve. Popadne mě za vlasy a vší silou mě za ně vytáhne na nohy. Mrskne se mnou do postele, vleze ke mně a začne ze mě rvát oblečení.
„Ne! Nech mě, ne!“ zakřičím několikrát. Má neuvěřitelnou sílu. Ale několikrát ho nakopnu a pár mu jich ještě vlepím. Snažím se mu vytrhnout. Aspoň sebou škubu a cukám, aby mu to nešlo. Udeří mě silně do tváře, až narazím hlavou o stolek. V ten okamžik jen nahlas vydechnu. Začne se mi točit hlava, vidím rozmazaně. Je to taková zvláštní bolest. Přestanu se tak cukat. Jsem trošku omráčený. Čímž mu umožním ze mě stáhnout kalhoty i boxerky. Otočí mě na břicho a přiváže mě k posteli.
„Dnes je náš velký den, lásko…“ šeptal mi slizce do ucha. Ucítil jsem mezi půlkami jeho velké prsty. Jen jsem otupěle řekl něco ve smyslu, že ne. Jak jsem se uhodil o stolek, celkem mě to omámilo. Moc jsem nevnímal, hlava se mi tak točila, že jsem myslel, že mám zadarmo kolotoč. Zvedl se a nacpal mi do pusy nějaké prášky.
„Takhle se aspoň nebudeš moct bránit. Nic nebudeš cítit,“ zašeptal a nalil mi do úst vodu. Pak mě přinutil to spolknout a zase na mě vlezl.
„Mhh, neee,“ zašeptám a začnu se trochu odtahovat. Ale moc nereaguju. Ty prášky působí rychle. Ještě k tomu, jak trošku nevnímám, mě to otupí úplně. Po chvíli ucítím nepříjemnou bolest, a pak to začne bolet. Ale kdybych byl při smyslech, bylo by to mnohem horší. Bolí to dost. Po chvíli už se mi po tvářích zase kutálí slzy. Jen občas sebou trhnu a zafňukám. Jak on s přírazy zrychluje, moje fňukání se zvýší až na mírný křik. Je to k nevydržení. Ta bolest, která je opravdu nesnesitelná, pořád se zvyšuje a zvyšuje. Zřejmě mě natrhnul. Do toho ty prášky, které působí tak, že moje mysl není schopna moc vnímat, natožpak přemýšlet. Nedokážu už se nijak ovládat, jen tam bezvládně ležím a nechávám jej, aby si mě bral. Aby si užíval a vychutnával moje tělo.
Když jsem si všechno tohle poskládal v hlavě a přidal si k tomu myšlenku na to, že Tom je mrtvý, ztratil jsem nad tím vším kontrolu. Bolestí jsem omdlel. Takže jsem už necítil nic. Bylo to příliš silné.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: Janule
Já nevím, přemýšlím o tom, že tuto povídku přestanu číst… Vždycky když si přečtu nový díl, neubráním se slzám a vždycky se mi to vecpe do mysli a nechce celé ty 3 dny odejít. Píšete úžasně, je to na pohled jasné, protože kdyby ne, nikdy by mi u toho netekly slzy… Jak se znám, stejně si zřejmě další díl přečtu, ale je mi to nějak moc líto. Hrozně bych si přála zejména u této povídky dobrý konec. Hrozně moc…
suhlasim …..dobry koniec….och pri tomto citani mi bolo riadne zle a prerevala som to od vrchu az na dol 🙁 …….och nie to je hrozne ….dufam ze sa to nejak upravi le ja ….neeee ….. 🙁 ale kazdopadne je to krasna poviedka 🙂 😀 …..hoci mam z nej momentalne zmiesane pocity :/
Tahle povídka je skvělá, ale když to tak shrnu…po přečtení osmdesáti procent dílů mi bylo hůř než předtím…normálně depkoidní povídka tohle. Tak doufám, že při posledním díle to všechno bude vynahrazeno a bude mě těšit hezký konec. 😀 😀
Tohle je snad jediná povídka, u který řvu jako želva :DDD.
Doufám, že Tom neumře a bude happy end! 😀 :]
[4]: *neumřel*
Stejně jako holky si zoufale přeju happy end :(( Několik dílů před tou nehodou až do teď díl, co díl brečím a chci, aby tohle všechno skončilo a teď ten slizoun Billyho ještě znásilnil :((( Už, aby se to všechno obrátilo k dobrému :((