autor: Rachel
Goodbye, honey
„Ano, zajisté. Chci, aby přišel sem nahoru ke mně, co nejdříve to bude možné. Děkuji.“
Položil telefon na stůl, ještě chvíli na něm lpěl pohled jeho očí, než se probral z jakéhosi chvilkového zamyšlení, které jej pohltilo. Vstal ze svého měkkého, nanejvýše pohodlného křesla, a volným krokem přešel celou svou kancelář. Byla přesně taková, jakou ji vždycky vyžadoval. Drahá, honosná, s věcmi toho největšího luxusu a přepychu. Taková, jakou si ji představoval. Stejně taková jako velké, zlatem zdobené zrcadlo, jež dokázalo přilákat jeho pozornost pokaždé, když kolem něj jen prošel.
Zrcadlo, jež mu skýtalo pohled na bohatého, ctižádostivého mladíka. Zastavil se před ním, marnivě si prohlížejíc svůj odraz. Jeho hebké, lesklé vlasy byly té nejčernější barvy, tvořily na jeho hlavě půvabnou, nadýchanou vlnu. Jeho oči byly čokoládově hnědé a temně hluboké, skrývalo se v nich cosi, co se ještě nikdy nikomu nepodařilo nalézt. Něco, čím si dokázal podmanit kohokoli, a získat cokoli. Cokoli, po čem toužil. Jeho tvář byla bílá, nenalézalo se na ní nic ošklivého a nepěkného, ani ta nejmenší chybička. Všechno jen podtrhovalo jeho ledovou krásu. Ano, byl překrásný. A věděl to moc dobře. Vždyť nikdy tomu nebylo jinak.
Odtrhl pohled od svého odrazu a spočinul jím na malém konferenčním stolku, vyrobeném z toho nejlepšího, nejdražšího dřeva. Sehnul se k němu, vytáhl z malého, drahého pouzdérka jednu z mnoha nikotinových tyčinek a vložil ji mezi své rty. Zapálil, poprvé potáhl a slastně přivřel víčka, když mu chuť a vůně cigaretového kouře omámily jeho smysly. Vydechl kouř a se svou drogou v dlouhých, štíhlých prstech poodešel k velkému oknu. Jeho pohled utkvěl na malém parkovišti, zvláště pak na jeho novém autě, které si koupil minulý týden a které jej stálo opravdu nechutnou sumu peněz. Teď zářilo jako perla mezi vší tou chátrou, jež jej obklopovala, a vyvolávalo v jeho pánovi neuvěřitelnou pýchu. Opět potáhl z cigarety a dále se věnoval svému výhledu z okna. Nezáleželo mu na tom, jak dlouho tady bude stát a čekat na něj, kolik času uplyne, než bude splněna jeho žádost. Uměl čekat, pokud šlo o tohle. Trpělivost mu přinesla vždycky to, co chtěl.
Tiché zaklepání se vkradlo do jeho kanceláře jen o několik minut později, spolu s tichými, nesmělými kroky. Mladý, asi třicetiletý muž nejistě vstoupil dovnitř, pečlivě za sebou zavřel dveře. Uposlechl tak nevysloveného příkazu, až moc dobře znal zdejší pravidla, která se říkala jen jednou a už nikdy víc. Trvalo mu však až příliš dlouho, než se osmělil k prvnímu kroku.
„Volal jste mě, pane.“
Jeho otázka vyzněla spíše jako nesmělé upozornění na jeho přítomnost tady. Nebylo to však nic, co by přimělo mladíka, stojícího k němu zády, se otočit.
„Ano,“ odpověděl jednoduchým, nic neříkajícím hlasem a opět potáhl ze své cigarety. Vydechl slabý kouř a odklepl přebytek popele. Nic mu nedokázalo zabránit v tom, aby si svou drogu vychutnal s patřičným požitkem. Všechno ostatní bylo v tu chvíli hloupé a nepodstatné, všechno ostatní mohlo počkat. Stejně jako muž za ním.
„Je konec,“ odvětil po chvíli hlubokého ticha a přivřel víčka nad cigaretovou chutí a jejím účinkem, který se mu již začínal rozlévat všude do žil. Neuniklo mu tiché, možná až překvapené mlčení za ním a otázka, která až po dlouhé chvíli protrhla ticho v místnosti.
„Udělal… udělal jsem snad něco špatně, pane?“
„Žádné otázky,“ odvětil mu v nevyřčenou odpověď, aniž by se k němu otočil. Muž se zarazil, provinile sklopil hlavu, jako by si právě dovolil až příliš. Jako by jeho otázka byla něčím nepřípustným, něčím, co si někdo jako on nemohl, nesměl dovolit. A on opravdu nesměl. Bylo to jedno z mnoha pravidel.
Potáhl ze své cigarety a s lehkým výdechem stiskl rty pevně k sobě. Chladný, odmítavý výraz z jeho ledové tváře nezmizel ani tehdy, když se konečně odvrátil od okna a upřel na muže stojícího opodál pohled svých potemnělých očí. Klapot jeho vysokých podpatků se roznesl místností jako ozvěna, když popošel až k němu.
„P-pane… j-já, myslel jsem, že…“
„Snad sis nemyslel, že si tě nechám. Nebo jsi byl doopravdy tak naivní?“ zašeptal až nebezpečně blízko u jeho ucha a vložil mu cigaretu mezi jeho pootevřené rty, donutil jej tak potáhnout. Odtáhl tyčinku od jeho rtů, škodolibý úsměv se usídlil na jeho tváři, když se muž vedle něj prudce rozkašlal, známka toho, že nebyl na nikotin vůbec zvyklý. Poodstoupil od něj a chtěl odejít, muž však udělal něco, co neočekával. Osmělil se, chytl jej za ruku a poníženě před ním padl na kolena.
„Udělám cokoli, cokoli, pane. Všechno, co si budete přát,“ rukama objal jeho dlouhé, štíhlé nohy, prosebně vzhlédl k té chladné, lhostejné tváři nad ním, která nejevila známky ničeho.
Nepohnul se, neudělal žádné, byť jediné gesto, nýbrž jen shlédl dolů na člověka, jenž mu ležel u nohou. Mohl ustoupit, mohl jej vyhodit, odkopnout jako kus chátravého, špinavého hadru, který už nepotřeboval.
Ale proč by to dělal? Miloval jejich prosby, nářky, sliby, které se už nikdy nestaly skutečnými. To, jak před ním klečeli, plazili se po kolenou a čekali na každé jeho slovo, na každý jeho chladný pohled, kterým jim jen dával najevo, jak moc jimi všemi pohrdal. Jak moc tyto chvíle miloval – a tahle byla jednou z nich. Čekal na ni až příliš dlouho, chtěl si ji patřičně užít a vychutnat. Škemrání a prosíkům, jež se k němu nesly zdola, nevěnoval sebemenší pozornost. Teď už byly k ničemu. Nepotřeboval je. Stejně, jako nepotřeboval ani jeho. Avšak muž, klečící před ním, jej potřeboval až příliš. Co mu na tom ale záleželo?
Ano, mohl se stát tím, kým oni chtěli, aby byl, mohl jim splnit všechna jejich tajná přání, mohl jejich sny během krátké chvilky proměnit ve skutečnost. Avšak uměl jim dát patřičně najevo, kdo je tady pánem a kdo je z nich víc. Stejně, jako teď. Jak málo stačilo k tomu, aby se jejich karty obrátily. Opět vyhrál, byl tím nejlepším stejně, jako vždy. Nikdy tomu nebylo jinak. Mohl si s ním dělat, co chtěl, měl jej plně ve své moci, stejně jako ty před ním.
A on mu naletěl. Klečel u jeho nohou a nebylo tu nic, co by jej zachránilo. Prohrál a v jednom okamžiku zmizelo všechno, co bylo ještě před chvílí skutečností. Po tom všem nezůstalo vůbec nic. V očích svého pána byl opět nikým.
„Vstaň a jdi, už tě nepotřebuji. Určitě máš ještě spoustu práce.“
Poodstoupil od muže, klečícího u jeho nohou, a věnoval mu poslední svůj pohled. Naslouchal jeho tichým, odcházejícím krokům, přeci jen je však ještě na okamžik zastavil.
„Počkej, na něco jsem zapomněl,“ odvětil a popošel blíž k muži, již stojícímu u dveří. Jeho rty zanechaly na bělostné šíji tmavou, zarudlou skvrnu. Odtáhl se od něj a očima naposled přelétnul tvář muže, jež k němu vzhlédla. Bylo to poslední, co mohl udělat.
Muž pootevřel dveře, s tichým rozloučením a s hlavou, poníženě svěšenou mezi rameny, vyšel ven. Již nebyl nikým, jen pouhým zaměstnancem. Jeho pán už jej nepotřeboval, byl mu lhostejný stejně, jako na začátku. Na začátku toho všeho. A teď, teď před ním stál nový začátek, o to víc těžký, jako pevná, nezdolatelná zeď. Bude se s ním muset poprat stejně, jako ti před ním.
Na Billově tváři se usídlil spokojený úsměv, odtrhl pohled od odcházejícího muže, který mu z očí zmizel stejně rychle, jako z jeho mysli. I on byl pro něj jen dalším z mnoha.
autor: Rachel
betaread: Janule
Už druhej díl a pořád nevíme přesně o co jde…zatím to vypadá dobře. Tahle povídka asi není taková "klasická" od tebe. Myslím, Bill chudáček a Tom zachránce, něžnosti a tak. 😀 Tady to vypadá, že Bill je tak trošku hajzlík. 😀 Což je skěvlá změna…mno uvidíme dál, určitě si přečtu další díly. 😀
tak nejak si zatim neumim vsechno poskladat do souvislosti v tehle povidce, ale myslim, ze s kazdym dalsim dilem se to bude lepsit.
Tvuj styl psani je rozhodne originalni a moc se mi libi.
Oh, asi jsem trošku mimo. Ten "pán" je Bill?
Proč se dnes cítím stejně jako ten špinavý hadr (Tommy???)? Lidé, kterým člověk věří, umí jen ubližovat.
Povídka vypadá opravdu hodně dobře, budu vyčkávat, co bude tou hlavní myšlenkou.
Ale Rachelko, sama víš dobře, že tvá díla mám hodně ráda.♥
[1]:CO víc dodat. stále nevím o co jde.
zatial to vyzerá veľmi zauímavo, ale musím sa priznať že zatial aj mne nedochádtajú nektré suvislosti. rychloé ďalej.
Och, tak hádám, že další na řadě bude Tom. Trochu jsem si tak v hlavě vydedukovala o co by se mohlo jednat, ale stejně mám v hlavě plno otázek. Jsem zěvdavá na pokračování, vypadá to zajímavě. Nebyla jsem z toho ani moc zmatená, spíš mi to ucelilo některé otázky, co jsem měla ohledně prvního dílu.
Tak toto vypada opravdu velice dobre:-)
Prvni dil byl bajecnym uvodem do toho trosinku tajemneho, snoveho sveta, ktery se ti dari velice pekne vykreslit. Tato kapitola byla stejne dobre napsana jako ta predchozi.
Moc se mi libi tvuj styl psani, podtrhuje vse, co se v deji odehrava a navozuje velice silne pocity hlavnich akteru… Tomovo podvoleni se a vdek, Billovu chladnost a nadrazenost, zbidaceny a zoufaly stav "muze", ktereho Bill uz nepotrebuje. Vse opravdu bravurne nastineno!
Taky se mi moc, moc, moc libi, ze vse je zatim jen v mlze, ze se ctenar musi hodne domyslet, ze nevi, co se vlastne deje, jak co s cim souvisi. Vubec by mi nevadilo, kdyby jsi nas takto skadlila i nadale v dalsich dilech. I kdyz uz asi tusim, ktera bije a co se bude dit dal, ocenuji tento neprimy dejovy vyvoj, kdy se az pozdeji ukaze, jak je vse spolu skloubeno.
Atmosfera te povidka je presne dle meho gusta… snova, zahadna, tisniva… uz se opravdu tesim na dalsi dil.
hej heeej, tohle se mi začíná líbit, vypadá to slibně, přesně to, co mám ráda.. Hm, to jsem teda zvědavá, co bude dál, musím jít fofrem číst..:)
Oooch… tak teraz mi je smutno. Z chladného, ľadového Billa a z toho odkopnutého muža 🙁 Zaujímavé.Som zvedavá čo bude Ďalej.
Zatiaľ je to dosť záhadné a Bill je poriadne chladný, dúfam, že ho Tom zmení 🙂