autor: Deni
Ahoj, twincesťáci. Jsem tady s ‚novou‘ povídkou. Doufám, že se vám bude aspoň trochu líbit. Je to po dlouhé době první povídka, kde jsem Billa a Toma nechala bratry, už jen proto, že se mi tam hodila sourozenecká rivalita 🙂 Tak snad budete aspoň trochu spokojení.
Povídka je z prostředí tance a je to jen proto, že mně osobně tanec neskutečně chybí a chtěla jsem si nějak oživit staré vzpomínky. A jak líp to udělat, než spojit dvě věci, které miluji, dohromady, že? Ještě k prvním pár dílům… nenesnášejte Billa, on není tak zlý, jak vypadá. První díly jsou jen proto, abyste pochopili úplný úvod povídky, pak se všechno vysvětlí. A k filmu, který Toma zlákal k baletu. Ano, vím, že Black Swan je naprosto nový film, ale hodil se mi tam nejvíc, tak pokud budete schopni, přehlédněte fakt, že Tom předběhl v čase o pár let a viděl ho dřív, než my všichni ostatní. 😀
Tak už končím a užijte si povídku! Budu vděčná za každý komentář!! Deni
5. března, 2012 – současnost
Tom
„Vítejte zpět,“ začal lehce prošedivělý muž svou řeč, a já cítil, jak se mi celé tělo roztřáslo náhlým, no dobře, ne tak náhlým, přívalem nervů. V papírech, které drží v rukou, je napsaná má budoucnost. Skoro pořádně nedokážu vnímat slova, která říká, jen pohledem hypnotizuji ony papíry. Kdybych tak mohl, jen bych nakouknul, abych se konečně zbavil té nejistoty. Je to ubíjející, stát tady a čekat na rozsudek.
„Po řádném posouzení a mnoha vášnivých konzultacích jsme vybrali pár těch šťastných, kteří se stanou studenty naší Taneční Akademie. Ale než vám sdělím jména těch šťastlivců, rád bych vám všem řekl, že jste byli opravdu úžasní a vaše píle a úsilí byly neuvěřitelné! Všichni si zasloužíte pochvalu,“ pokračoval hlavní taneční mistr Akademie a já se nezmohl na nic, než naprázdno lapat po dechu. Zaprodal bych duši, abych byl mezi tou hrstkou šťastlivců.
„Ale jen hrstka z vás se může dostat na naši prestižní akademii, taková jsou pravidla. Teď vám přečtu čísla těch, jež se stanou součástí naší školy. Ostatní prosím v tichosti opusťte jeviště a pamatujte, že nepřijetím svět ještě nekončí. 3025, 3030,…“
Stojím v dlouhé řadě tanečníků ucházejících se o těch pár míst na Akademii, a snažím se nevnímat, jak se náš počet snižuje s každou vteřinou víc a víc. Snažím se nevnímat zlomené, bolestné pohledy těch, kteří se sklopenou hlavou opouštějí jeviště a nechávají své sny viset tady ve vzduchu, nesplněné. Nevím, co budu dělat, pokud mé pořadové číslo nebude mezi těmi, kteří budou přijati. Nemám tušení, co bych dělal. Do tohohle snu jsem vložil naprosto všechno, celé své srdce a duši, obětoval jsem tomu prakticky celý svůj život, a pokud odtud budu muset odejít, nevím, co si počnu se životem dál. Nikdy jsem nechtěl nic jiného než tohle, nic jiného neumím. Pane Bože, jestli tam někde jsi, prosím, nenech mě prohrát.
Se zavřenýma očima a zatajeným dechem vstřebávám napjatou, nervózní atmosféru kolem sebe a čekám na chvíli, kdy mistr Frank řekne poslední číslo, nejlépe to mé.
„…4867 a 5002. Ostatním velice děkuji za účast. Byli jste dobří, ale bohužel to nestačilo. Je mi líto,“ ukončí mistr krátký výčet postupujících čísel, a já se nezmůžu navíc, než tupě zírat do prázdna před sebou se srdcem divoce bijícím.
Neříkal mé číslo, neříkal číslo 4925, neříkal! Znamená to, že jsem nepostoupil? Že jsem se na Akademii nedostal? Ale jak to? Proč? Kde jsem udělal chybu? Co se, sakra, stalo?
S narůstajícím pocitem paniky a srdcem sevřeným kovovou pěstí se otočím na svou pravou stranu, kde se jako největší sluníčko usmívá on. Jak mi to mohl udělat? Jak se mohl přihlásit sem, zúčastnit se zkoušek a… postoupit? Proč on? Proč ne já? On sem ani nechtěl, nikdy neříkal, že by sem chtěl, nikdy. Nesnáší tanec! Věděl, že je to můj sen, vždycky to věděl, tak proč…
Jeho pohled se na krátký okamžik spojí s tím mým. V jeho očích můžu vidět tu arogantní radost, povýšenost a spokojenost s tím, že mě porazil, že získal to, o co jsem já celý svůj život usiloval. Spadlo mu to do klína jako na stříbrném podnose. Jeho sobecky šťastný, vítězný úsměv se mi zarývá do každé buňky v těle a já se nezmůžu na víc, než se jen němě ptát, proč? Kde je sakra ta chyba? Co jsem mu udělal tak šíleného, že musel jít a ukrást mi můj sen přímo před očima? Že musel zničit vše, o co jsem se celou dobu snažil, pro co jsem dřel dnem i nocí. Ale pochybuji, že se mi někdy na tyto otázky dostane odpovědí. Za celých deset let se tak nestalo, proč by to teď mělo být jinak…
Jedním mrknutím přeruším náš oční kontakt a s hlavou sklopenou mezi rameny se sehnu pro svých pár věcí, jako je ručník a láhev s vodou, které jsem s sebou na jevišti měl. Teď jsem se měl radovat, měl jsem volat mámě a křičet jí do telefonu jako malá holka, a místo toho s pocitem naprosté poraženosti musím opustit místo, na kterém toužím být ze všeho nejvíc. Ale tady už nemám co dělat, sem už nepatřím. Sem teď patří on.
On, člověk, kterého na světě miluji a nenávidím nejvíc.
Květen, 2002 – Věk 12 let
Tom
Se zářivým úsměvem se znovu a znovu ukláním davu pod pódiem, kde všichni jásají, tleskají a někteří dokonce hvízdají na náš obdiv. Ostatní z mé taneční skupiny dělají to samé, ale já nevnímám je. Jediné, na co se dokážu soustředit, je ta radost uvnitř mě. Radost z toho, že jsem něco dokázal, že se mi něco povedlo, že je na mě někdo pyšný. A já vím, že je. Stačí se podívat do třetí řady nalevo, kde nadšeně poskakuje maminka společně s Gordonem. Vypadají, že jsou na mě opravdu pyšní! Jediný, kdo neaplauduje ve stoje, kdo se ani nerozhlédne kolem sebe a jen zarytě hledí do země, je můj bratr. Mé dvojče, které se nikdy nedokázalo radovat z něčeho, co se mi povedlo. Od doby, co jsem před dvěma lety začal s baletem, nikdy ze mě neměl radost. A to bolí.
Na malou chvíli nechám úsměvy stranou a jen se pohledem snažím přimět Billa, aby se na mě podíval. Chci se mu podívat do očí, vidět, co se v něm odehrává. Dřív nám stačil jeden jediný pohled na toho druhého, ale poslední dobou už naše spojení není tak silné jako dřív.
Nejprve jen dál zírá do země, jako by ani nevnímal svět kolem sebe, ale nakonec se jeho hlava zvedne a jeho pohled se propojí s tím mým. Skoro až zalapám po dechu pod tíhou té nenávisti a hořkosti, kterou do onoho jediného pohledu vkládá. Co se stalo, proč mě tak nenávidí? Vždyť jsem neudělal nic špatně, jen si jdu za svým snem stejně tak jako on. Tak proč? Proč se aspoň jednou nemůže radovat z mého úspěchu? Já ho vždy podpořil, když se snažil někde zpívat, vždy jsem na něj byl pyšný, když zazářil na svých vystoupeních, tak proč nemůže být alespoň jednou jedinkrát pyšný i on na mě?
Kam se poděl ten bráška, který mi vždycky sliboval, že ať se bude dít cokoliv, my dva budeme společně jeden pro druhého tou největší oporou? Kam zmizel? Teď, když ho potřebuji, když ho chci mít u sebe… Zatřepu hlavou a odvrátím od něj pohled. Všude kolem mě je teď tolik šťastných lidí. Lidí, kteří mě ocení, když to neumí udělat nejdražší a nejbližší člen mé rodiny.
Cítím, jak se mi úsměv vrací na rty, když se rozhlédnu po celém divadelním sále, a nebráním mu. Opět se zářivě usmívám na všechny strany a cupitám na špičkách dopředu a dozadu, abych v baletních piškotkách udržel rovnováhu. Dnešek je můj den, nenechám si ho ničím a nikým zkazit. Ani Billem ne, tentokrát ne.
———-
„Bille? Co si zase uraženej?“ zaslechnu za sebou mamčin hlas, když společně všichni opouštíme divadelní sál, ve kterém se odehrávalo vystoupení našeho tanečního sboru. Doteď jsem nebyl schopný vnímat nic jiného než Gordona, který mi jako správně nadšený nevlastní otec vyprávěl své dojmy z dnešního večera a jako správný, nezkušený tanečník mi dával rady, co kde vylepšit a jak se v jakém okamžiku tvářit. Možná nerozumí technice tance, ale mou mimiku má zvládnutou dokonale a nejednou mi poradil, jak se tvářit. A mně opravdu záleží na tom, aby byl můj taneční projev naprosto dokonalý. Možná jsem perfekcionista, ale je pro mě důležité, aby vše, co dělám, mělo nějakou úroveň a já v tom byl tak dobrý, jak jen můžu být.
Ale mámina otázka přehlušila Gordonův vodopád slov, a zaujala mou pozornost. Otočím se přes rameno a na krátkou chvíli zachytím Billovy oči, které mě vražedně spalují pohledem před tím, než očima uhne a stočí je k mámě.
„Nejsem uraženej,“ odsekne jí chladně a založí si ruce na prsou. Chvíli pozoruji jeho nepřístupný výraz, který se ani na chviličku nezmění, když máma pokračuje v jeho kárání. Nevím, co se poslední dobou s Billem děje. Dříve jsme si neuvěřitelně rozuměli, byli skoro pořád spolu, a když to nešlo, minimálně jsme jeden na druhého mysleli a vymýšleli, co spolu kde zase vyvedeme. A pak začal chodit na zpěv a společného času jsme měli čím dál tím míň. Nebavilo mě neustále sedět doma a čekat na něj, a na hodiny zpěvu jsem s ním chodit nesměl. A tak, když mi jednou Gordon dovolil se s ním večer dívat na film „Black Swan,“ rozhodl jsem se, že svůj volný čas chci věnovat tanci. Pravou podstatu filmu nechápu asi dodnes, ale stačila mi zmínka o tanci, o baletu, a já věděl, že to je to, co chci dělat.
Od prvního dne, kdy jsem s baletem začal, Bill se mnou přestal komunikovat, vyhýbat se mi a nadávat mi. Vždycky jsem se snažil zjistit, co se děje, co jsem udělal špatně, že místo úsměvů mě častuje nevraživými pohledy, ale vždy mě jen odbyl nějakou ze svých naučených odpovědí a poslal mě, ať si jdu po svém. I když mi to lámalo srdce a nechtělo se mi, po čase jsem nakonec své snažení vzdal a nechal jsem ho, ať je po jeho. Občas mám ještě tendence za ním jít a snažit se s ním bavit jako s bratrem, ale pořád je to stejné. Pořád mě odmítá a vyhazuje.
Povzdechnu si a nasednu do Gordonova auta, a skoro se až červenám pod přívalem chvály ze strany mamky, která se sype na mou osobu po každém dalším vystoupení. Poslouchá se to krásně, ale dodneška jsem si na to nezvykl. Když jsem tenkrát mamině oznamoval, že chci být baleťák, hrozně jsem se bál, že mi vynadá a řekne mi, ať na to zapomenu, že tanec je pro holky. Ale to by nesměla být moje maminka, aby se tohle stalo.
Když jsem jí to tenkrát řekl, jen mi s úsměvem řekla, že můžu dělat cokoliv, co jen budu chtít. Vždycky mě a bráchu podporovala v každém našem rozhodnutí, v každém šíleném nápadu, a pokud jde o jeho zpěv nebo můj balet, ani to nebylo výjimkou. Chodila na všechna naše představení, vždy byla mezi rodiči aplaudujícími ve stoje, a vždy hlasitě dávala najevo svou hrdost. Vždycky tady byla pro nás, a pro mě o to víc, když se mi kluci ve škole začali smát, že tancuji balet pro holky, když mě začali šikanovat. Normálně bych šel za Billem a společně bychom se jim postavili na školním dvoře, ale od doby, co se brácha před rokem postavil proti mně společně s nimi, nikdy bych za ním nešel a nežádal o pomoc. Z bratra, který by mně bránil přede všemi stejně tak, jako já jeho, se stal člověk, který vždy stál v jedné řadě s nimi a poškleboval se mi, nadával mi, urážel mě.
Doma jsem to nikdy neřekl. Billa by z toho měl jen problémy, a to jsem nechtěl. Je to moje dvojče a ať se chová jakkoliv, nemohl bych mu úmyslně zadělat na problémy, ublížit mu. Na to ho mám až moc rád a vím jistě, že mamka by mu to dala pořádně sežrat, kdyby věděla, jak se chová tam, kde ho ona nemá pod dohledem.
———-
S hraným nadšením mámě odkývnu nápad na zmrzlinu, když Gordon po deseti minutách zastaví auto před malou místní cukrárnou. Je to nejlepší cukrárna v Magdeburgu, a kdykoliv se vracíme z mého nebo Billova vystoupení, mamka má tendenci nás odměňovat tou nejlepší zmrzlinou široko daleko. Normálně bych byl nadšený, ale dnes na zmrzlinu nemám chuť. Mám plnou hlavu myšlenek na Billa, který sedí vedle mě na zadním sedadle.
Jakmile rodiče opustí auto, aby nám donesli mou odměnu, otočím se na Billa, připraven se zeptat, co je zase špatně, když si všimnu sluchátek, která jen nepatrně vykukují zpoza jeho čerstvě načerno obarvených vlasů. Mlčky sleduju jeho vlasy zakrytý profil, a nemůžu se zbavit pocitu, že je něco špatně. Hodně špatně. Vím, že to mezi námi neklape už hodně dlouho, ale s každým dnem se to zhoršuje a ta propast mezi mnou a mým Billou se prohlubuje a já se bojím dne, kdy už mezi námi bude tak veliký rozdíl, tak velká vzdálenost, že už nebudeme schopní najít si cestu zpátky jeden k druhému.
Nevím, proč dělá všechno proto, aby byl jiný než já. Aby nikdo nepoznal, že jsme sourozenci, dvojčata. Dřív na to byl hrdý, všem se chlubil tím, že má dvojče, ale dnes je to už dávno jinak.
První začal nosit jiné oblečení než já, pak si tajně spolužákem nechal propíchnout obočí, a když konečně mamku přešel vztek, přišel domů s další bombou – obarvil si vlasy načerno. Ještě před dvěma měsíci jsme oba měli vlasy světle blonďaté, teď už je mám jen já. Všichni pak říkají, že já jsem ten malý, tančící andílek, a Bill je ten ďábelský rebel. Nelíbí se mi, když o něm takhle mluví, ale on jim na to nikdy nic neřekne, jen vždy pokrčí rameny a odejde.
Nemám rád, když ze mě dělají toho hodného andílka, akorát to přilévá olej do ohně, a ta zeď, kterou si kolem sebe můj Billa postavil, je čím dál tím silnější, a on dělá všechno proto, aby mě za ni nemusel pouštět. Občas bych nejradši křičel, omlátil mu něco o hlavu, aby se konečně probral a uvědomil si, co se kolem nás děje, ale nakonec to v sobě vždycky jen potlačím, otočím se a s pocitem poraženosti odejdu k sobě do pokoje, kde se mučím protahováním a posilováním svalů.
———-
Vyloudím ze sebe úsměv, když mi pod nosem přistane citronová zmrzlina posypaná barevnou, dortovou posypkou. Jen v téhle cukrárně to dělají, proto ji všichni tak milujeme! S úsměvem mámě poděkuju, a s potlačením všech myšlenek na Billa se pustím do oné pochoutky. Zmrzlina umí vždycky zlepšit náladu!
Zatímco spokojeně oblizuju kopeček zmrzliny a užívám si, jak mi barevné kuličky křupou v puse, rozpovídám se s mámou a Gordonem, nadšeně jim líčím vše, co se dělo v zákulisí a na chvíli jde Bill úplně stranou. Když se s námi nechce bavit, já ho nutit nebudu. Ale nenechám si tím ani zkazit náladu. Dnes mi slečna Novakova řekla, že pokud se budu opravdu snažit, mám šanci na konci léta ve zkouškách postoupit do seniorů v naší taneční škole. Pokud by se mi to povedlo, byl bych nejmladší seniorský žák! Úžasný!
Bill
Mám sto chutí vzít zmrzlinu, kterou mi mamka ochotně donesla, a vyhodit ji z okýnka ven na ulici. Neprosil jsem se jich, aby mi něco nosili, konec konců, to jejich úžasný Tomi se opět předvedl, to jeho chválí, to on si zaslouží nějakou podělanou zmrzlinu! Ale zase na druhou stranu, čokoládová s posypkou je nejlepší, zahodit ji by bylo plýtvání.
Proto se do ní radši pustím, než se mi začne roztékat čokoláda po prstech a já si zase vyslechnu Gordona, jak mu špiním auto. Udělal jsem to jen jednou a byla to nehoda, a on mi to furt musí opakovat! Jako bych byl malý děcko, co mu ten kopeček zmrzliny připlácne na okýnko! I když… představa je to pěkná.
Nesnáším, když musím poslouchat Tomovo věčné žvanění o tom jeho trapném baletu. Nikdy o tom ani na chvíli nezavře pusu. Pokaždé, když jsem s ním v jedné místnosti, mele a mele a mele jen o tom samém. Jednou mele o tom, co za novou pózu se naučil, pak o tom, že ho tamta a tamta chválila, jindy zase o tom, že má rozedřené palce z piškotek či čeho, a že ho koušou punčochy. Nemá bejt teploušek v punčochách, pak by ho nic nekousalo, no ne?
Už mě to nebaví. Jako by to nestačilo doma, musí se o tom s mámou a Gordonem bavit i teď v autě. Koho sakra zajímá, že se může dostat do nějakých seniorů? Mě rozhodně ne! Jeho taky nezajímalo, že jsem dostal možnost, abych se přihlásil do pěvecké soutěže. Nezajímalo ho to, zase si mlel jen o tom svém trapném hopsání a máma ho podporovala. Nikoho z nich nezajímalo, že mě moje učitelka zpěvu chválila a řekla mi, že mám možnost to někam jednou dotáhnout. Ne, kdepak, je zajímá všechny jen Tom, jejich úžasný andílek Tom!
S vděčností se zadívám na náš dům, ke kterému jsme konečně po hodné době dorazili, a aniž bych počkal, až se auto pořádně zastaví, vystoupím a zamířím si to rovnou dovnitř. Nevnímám, že na mě mamka křičí, je mi to jedno, křičí na mě pořád. Pořád a za všechno, tak co je jedna příležitost navíc? Neobtěžuji se za sebou zavírat dveře, a jakmile skopnu boty stranou, vyběhnu schody do patra a tentokrát s hlasitým bouchnutím zakopnu dveře pokoje. Kdybych mohl, sebral bych se a šel si postěžovat za Andreasem, ale nemůžu. Zítra je škola a máma by zešílela, kdybych teď večer někam chtěl jít. Ale vsadím se, že kdyby to chtěl Tom, ještě by mu pomohla si obout boty a div by ho nedoprovodila.
Nesnáším ho! On má všechno a na mě zbývá jen to špatné. Nemají být ti nejmladší nejrozmazlenější? U nás se to trochu pomotalo a Tom je to kouzelné, nadané dítě, kterému jde všechno, na co sáhne, jak doma, tak ve škole. A já jsem tou černou ovcí rodiny. Super post, ne?
„Vypadni!“ zavrčím tak akorát nahlas, aby mě brácha slyšel, když přijde jemně jako buzík klepat na dveře mého pokoje. Nechápu, že za mnou musí furt lézt. To mu ještě nedošlo, že s ním nechci mluvit? Že s ním, pokud možno, nechci mít nic společného? Ještě by ho se mnou někdo mohl vidět, a co by si o něm, o tom dokonalém dítěti, ostatní pomysleli? Že se zahazuje s lůzou, jako jsem já? Jak by to přežil? A jak bych to přežil já, kdyby mě někdo viděl s ním? Se školním buzíkem? Uh-huh, ještě toho trochu, díky, nechci!
Po dalším zaklepání a jeho přitepleném: „Billa, prosím,“ prudce otevřu dveře a bez jediné výčitky se ho snažím přinejmenším přizabít pohledem.
Vím, že bych na něj neměl být takovej, ale… ono to jinak nejde. Který normální kluk si vybere tancovat balet? Jedině teplouš, i kluci ve škole to říkají! A výjimečně mají pravdu. Ani Tomovy smutné oči a nešťastný výraz mě nedonutí změnit svůj postoj vůči němu. Kdyby šlo jen o ten balet, nějak bych to asi překousnul, ale tady jde o všechno. O školu. O rodiče. O naše bývalé společné přátele, kteří šli za ním a mě nechali samotného, protože já už nebyl ten cool kluk, nedělal jsem balet, já jen zpíval.
Nenávidím ho! Bere mi všechno a všechny!
„Co chceš?“
„Můžu dál, Billa?“
„Nezkoušej na mě Billu,“ odfrknu si, i když přezdívku, kterou mi říkal snad už od plenek, mám rád. „Co chceš, Tome? Nemám na tebe náladu,“ otráveně se opřu o rám dveří a s naprostým nezájmem o jeho osobu si prohlížím nehty. Všechno je zajímavější než on, a já doufám, že mu rychle dojde, že o něj nemám zájem. Měl jsem v plánu si lehnout do postele a poslouchat discmana, a ne se tu vybavovat s ním. Akorát tak ztráta času, a můj volný čas je moc drahocenný na to, abych ho ztrácel s ním.
„Co jsem ti udělal?“ Ten jeho smutnej pohled, svěšený ramena a psí oči na mě mají jako platit? Obměkčit mě, abych před ním padl na zadek jako všichni ostatní? To ať si zkouší na mamku, mně je ukradenej! Naprosto volnej!
„Nic, si naprosto úžasný, dokonalý dítě, to chceš slyšet? Protože ty nemůžeš přece nikdy nic udělat špatně, Tomi!“ zašklebím se na něj, když použiju jeho starou přezdívku, a zhluboka se nadechnu skrze nosní dírky. Mám chuť mu zavřít dveře před nosem. Už tak mám zkažený večer tím, že mě máma odtáhla na tu jeho hopsací šaškárnu, a teď mě ještě bude omezovat i doma, super.
„Bille, to ale-„
Jen se na něj usměju svým americkým úsměvem, který jsem odkoukal na Vivě, a přibouchnu mu dveře před nosem. Nechci ho poslouchat, nechci slyšet jeho vytáčky a omluvy, jeho obhajoby. Vím, co a jak je. Mám oči a uši, nepotřebuju jeho na to, aby se mi snažil nalhat nějaké blbosti. Mám svojí pravdu, tu jedinou správnou.
Snažím se ignorovat Tomovy protesty za dveřmi; vím, že se bude ještě chvíli snažit, ale nikdy nevejde do mého pokoje bez dovolení. Udělal to jen jednou a jsem si jistý, že po mém bouřlivém proslovu to už znovu nikdy neudělá. Nasadím si sluchátka a hlasitě si pustím nejnovější CD Green Day, které mi dal Andreas k Vánocům, hupsnu si na postel a snažím se vytěsnit celý svět za dveře mého pokoje. Nechci se zabývat ničím, co se týká mé rodiny, a nedej bože přímo Toma.
Už ho mám plné zuby. Vždycky to bylo jen o něm. Už od narození to bylo jen o něm, určitě! Určitě ho máma vždycky přebalovala a krmila jako prvního. Určitě se naučil chodit a mluvit dřív než já a byl zase to dokonalé dítě. Mohl jsem se kdykoliv sebevíc snažit, a přesto on byl pro všechny vždycky ten lepší a já jen ten, co byl nucen stát ve stínu svého dvojčete. Když jsem se pokusil z onoho „stínu“ vystoupit a začal jsem zpívat, jen chviličku jsem se hřál na výsluní. Pak musel přijít Tom se svým teploušským baletem a stočit všechnu pozornost opět jen na sebe. Musel zase všechno zničit!
A on si ještě hraje na svatouška a tvrdí, že neví, co udělal špatně. On udělal špatně už jen to, že se narodil! Ale jednou, jednou se mu pomstím. Vrátím mu všechno, co za ty roky udělal on mně. Jednou mu vezmu to, co bude chtít nejvíc. Ať to bude stát cokoliv.
autor: Deni
betaread: Janule
eee.
Nevím co k tomu mám říct, určitě to bude ještě hodně zajímavé v to opravdu věřím a taky podle mě to bude hodně zamotané, ale už teď se těším až budu u toho jak se to klubko nedorozumění bude rozmotávat. Ano nedorozumění, myslím si, že je to všechno jedno velké nedorozumění. Malý Bill (o tom velkém ještě nic moc nevím) je egoista, a nesnese, když se někdo zajímá o někoho jiného než o něho samotného. I když má svého brášku rád, doufám v to, že ho má rád, nesnese ten pocit, že ho mají rádi, že ho chváli. A nevidí, že když jemu se něco povede taky ho chválí. Možná to ze začátku byla jen čistá závist, že není sám pan dokonalý, ale ta závist se zvětšila a klidně se ji dá říkat nenávist. Ale každá nenávist má blízko k lásce, takže nezbyde jen doufat, že se ta láska projeví. Velkého Toma je mi líto, muselo to pro něj být vážně strašné. Bill dosáhl toho co chtěl, chtěl mu ublížit tak že mu vezme část jeho života. A to se mu povedlo, opravdu hodně.
Zatím se mi ta povídka strašně líbí…:) Je mi líto velkého Toma…Muselo to být proněj strašné…Bill dokázal to co chěl, chtěl mu ublížit…No doufám, že se to všechno mezi nima spravý…;)* Jen tak dál…Těším se na další díl…:)
pěknej díl, těšim se na další:)
No teda, zetial to vyzerá veľmi zauímavo, a určite si prečítam aj dalčí diel. A aj krď to teraz vyznie šudno, je mi ich ľuto ooch, Toma preto, že sa s Nním Tom nerozpráva a nekomunukuje, že s ním nechce mať nič spoločné, a Billa preto, lebo je tvdohlavý a nepripustí si že aj jeho chvália, a aj jeho majú tovnako rady. Dúfam, že si to čoskoro vyriešia, a všetko si vysvetlia.
No tak zatím to vypadá normálně 🙂 jsem strašně zvědavá jak se to vyvine 🙂 těším se na další díl:)
Tak toto vyzerá naozaj zaujímavo… len teraz neviem čo si mám o Billovi myslieť a koho mi má byť ľúto viac či jeho alebo Toma… lebo obaja sú svojím spôsobom chudiatka… Bill má asi komplex menejcennosti alebo čo aj keď si myslím že to pekne preháňa… podľa mňa vidí len to ako chvália Toma a to ako chvália jeho si tak nevšíma pretože je až zaslepený Tomom a jeho úspechom… omg snáď som to pochopila aspoň trochu dobre 😀 no v každom prípade je Bill zvláštny a to že Tomovi "vyfúkol" miesto na akadémii je hnusné aj keď síce keby bol Tom lepší ako on tak sa tam dostane 😀 sorry som hnusná ale svojím spôsobom to je pravda xD aj keď zase je jasné že Bill to spravil Tomovi naschvál… no čo už som zvedavá na pokračovanie 🙂 strašne sa mi to páči 🙂
Jsem zvědava kdy Bill přijde na to že si tohle děla sam a Tom zato nemůže.