autor: Rachel
Invitation
Přeběhl parkoviště a krátký chodník, jeho kroky zvolnily hned, jakmile prošel hlavním vchodem do firmy. Zamířil k šatnám, ze kterých se již ozývalo několik mužských hlasů. Stejně jako na začátku každého nového dne.
Vešel dovnitř a pozdravil, setkal se tak s několika pohledy, jež se na něj stále dívaly jako na cizího. Jeho spolupracovníci se připravovali na práci a jeden po druhém odcházeli z místnosti pryč, aniž by na něj kdokoli z nich promluvil. Nevěnoval tomu příliš pozornosti. Přešel ke své skříňce a odemknul ji, vytáhl své pracovní oblečení, které na něj již čekalo. Svlékl si svršky a začal se připravovat, přemýšlel o tom, co jej dnes čeká za práci. Těšil se, bavilo jej takto pracovat a nezáleželo na tom, že v dílně tráví celé dny. Jen se cítil až příliš osamělý. Až příliš odtržený od těch ostatních.
Lehké zaklepání na jeho rameno jej vrátilo zpátky do reality, odvrátilo jeho pozornost od myšlenek na práci. Otočil se, jeho pohled se setkal s pohledem mladého muže, stojícího před ním. S pohledem muže, kterého tu ještě nikdy neviděl. Nemohlo mu být víc než třicet.
„Promiň, neruším? Jsem Georg a všimnul jsem si, že jsi tu nový,“ krátce se představil, očima těkal po Tomově tváři, kterou nyní na okamžik prolétl slabý úsměv. Byl to první člověk tady, který jej po těch několika dnech oslovil.
„Já jsem Tom a ano, jsem tu nový. Pracuji tady teprve pátý den,“ odvětil, potvrdil tak muži před ním jeho domněnku. Oplatil mu přátelský stisk ruky a pozoroval jeho počínání, když zasunul ruce do kapes svých pracovních kalhot a mírně svraštil čelo.
„Víš, nevím, jestli ti to už někdo jiný řekl, ale bude se konat menší firemní večírek pro všechny zaměstnance firmy. Každý, kdo tu pracuje, může přijít,“ vysvětlil, stočil tak řeč svým směrem. K důvodu, jenž jej přinutil za tím novým jít.
„A kdy to bude?“ Tomovo obočí se tázavě pozvedlo i přesto, že pro něj ta informace nebyla skoro vůbec podstatná. Neznal důvod, proč by měl jít. Tohle jistě nebylo nic pro něj. Avšak nechtěl být nezdvořilý, zvláště potom, co jej Georg sám oslovil. Věděl, že odmítnutí by v tuto chvíli nebylo na místě.
„Myslím, že zítra. Všechno se dozvíš z pozvánky, někdo ti ji v průběhu dne donese. Pokud máš zítřek volný, mohl bys přijít. Já tam budu určitě. Bylo by fajn, kdybys přišel,“ pousmál se, v jeho očích šlo číst netrpělivé čekání na jeho odpověď. Pokrčil rameny.
„Uvidím. Ještě si to rozmyslím,“ odvětil váhavě a oplatil Georgovi pozdrav, díval se za jeho odcházející postavou, zatímco se sám vrátil ke svému pracovnímu oblečení.
*****
V jeho hlavě vířilo tisíce myšlenek, přemýšlel o tom, co mu před chvílí ten mladík řekl. Prošel kolem ostatních, již pracujících mužů a zamířil ke svému pracovnímu místu až na konci dílny, jeho pozornost však hned po příchodu upoutalo něco jiného.
Malá, bílá obálka, ležící na jeho velkém pracovním stole. Zvědavě ji otevřel, začetl se do malého papírku, jenž na něj vykoukl. Stálo na něm datum, čas a místo, kde se měl večírek konat. Pohledem rychle přeletěl drobné písmo, rozhlédnul se kolem, jestli nespatří toho, kdo mu pozvánku přinesl. Nikde však nikoho nespatřil, byl tu jen on sám. Tak, jako vždycky.
Znova si přečetl krátký text a lístek vložil zpět do obálky. Zastrčil ji do kapsy svých kalhot, přešel k pracovnímu stolu a jen zamyšleně se pustil do práce, již čekající na něj. Do zítřejšího večera měl o čem přemýšlet.
Na tváři černovlasého mladíka se rozhostil úsměv, ještě chvíli pozoroval pracujícího chlapce před sebou, skryt za velkými policemi, plnými drahého materiálu. Spokojeně si promnul ruce a potěšen tiše odkráčel pryč.
*****
„Smím dál?“
Zavřel svůj, ne příliš obsáhlý a drahý šatník a otevřel dveře, dovolil tak matce vstoupit do jeho skromného pokoje, v němž se již několik minut připravoval. Vešla dovnitř, její úsměv jej obdařil hned, jakmile si jej prohlédla.
„Sluší ti to, vypadáš hezky,“ usmála se, její malá pochvala alespoň trochu ocenila snahu a práci, kterou si se svým vzhledem dal. Snažil se a vlastně stále ještě nevěděl, jestli mu to dnešní večer k něčemu bude.
„Nevím, jestli je dobrý nápad tam chodit. Nikoho z nich neznám,“ namítl, zkroušeně se posadil na pečlivě ustlanou postel. Jeho pohled sklouzl k dlaním, složeným v jeho klíně, přemýšlel o tom, zda jít či ne. Něco jej táhlo tam ven, do neznáma. Něco mu naopak říkalo, aby zůstal doma. Večírek nebyl pro někoho, kým byl on. A nebylo to jen proto, že tam nikoho neznal.
Nikdy na žádné večírky nechodil. Společnost mu toho nikdy moc neříkala, raději zůstával sám doma a četl knihy. Alkohol, drogy, tanec a nezávazné známosti se v jeho mysli vždy promítaly jako něco špatného. Něco, k čemu nikdy nechtěl dospět. Odlišoval se od svých vrstevníků, avšak nevadilo mu to. Nepotřeboval to a nijak nestrádal. Nikdy jej nikdo na žádný večírek nepozval.
Možná proto teď váhal a stále netušil, zda opravdu jít či ne. Neměl strach, jen se v něm mísila nejistota. Toto bylo něco, co neznal. Něco, co jej čekalo poprvé. Vzhlédl ke své matce, čekal na její odpověď, která přišla až po chvíli.
„Možná právě proto bys tam měl jít. Poznáš se s ostatními,“ pohladila jej po ruce, pousmála se dvěma čokoládám, které k ní vzhlédly. Vždycky se snažila, aby měl vše, co nejvíc, aby se alespoň trochu přiblížil jeho vrstevníkům i přesto, že mu to jejich finanční situace moc nedovolovala. Vždycky ji mrzelo, když jej viděla osamoceného, bez přátel, jen se starostmi a povinnostmi, které jej nikdy neměly zatěžovat. Dospěl až příliš brzy kvůli ní. Možná proto měla pocit, že mu toho dluží až moc, víc, než mu byla schopna dát.
„Opravdu to tu beze mě zvládneš? Zůstal bych…“
„Nedělej si starosti, zvládnu to tady. Užij si to, zlato,“ usmála se, políbila jej na tvář. Doprovodila jej ke dveřím, sledovala jeho postavu, vycházející z domu. Dala by cokoli za to, aby si našel nové přátele. Takové, které by nezajímal finanční stav v jeho peněžence, ani poměry, v nichž vyrůstal a ze kterých vzešel. Slepě věřila tomu, že se v jeho nové práci někdo takový najde.
„Slibuji, že se vrátím co nejdřív,“ odpověděl poslušně, věnoval matce poslední pohled, než vkročil na cestu, jež jej měla dovést k jeho cíli. Věděl, že se nezdrží dlouho.
*****
Cesta byla dlouhá a téměř nekonečná, vedla jej skrz městem až na samotný jeho konec. Stmívalo se, poslední paprsky slunce zmizely z oblohy, jakmile konečně stanul u cíle své cesty. Jeho očím se však naskytlo něco úplně jiného, než očekával.
Nebyla tu žádná restaurace. Nebyl tu ani bar. Nic, co by mu jen trochu napovídalo, že se tu koná večírek. Jediné, co spatřil, byl velký, honosný dům, tyčící se jen kousek od něj, na samém kraji města. Nebyl tu jediný, v jeho okolí stálo ještě několik drahých staveb, avšak žádná z nich nebyla tak velká a na první pohled tak luxusní, jako právě on. Všechny domy stály až pod ním, jako by se jej bály. Jako by se ani neodvažovaly zastínit jeho velikost, tu nádheru, která z něj čišela na míle daleko… a nyní okouzlila i mladíka, stále nejistě stojícího před něčím tak velkým a honosným, co jeho oči spatřily poprvé v životě.
Otočil se a rozhlédl kolem, vytáhl z kapsy papírek, malou pozvánku, která jej však jen ujistila v tom, že je na místě. Adresa, uvedená na ní, byla totožná s adresou toho velkého domu, stojícího před ním. Byl téměř u cíle.
Jeho kroky jen nejistě zamířily k honosné vile, popošel ke dveřím, jež se až teď, v jejich blízkosti skýtaly jeho očím jako pootevřené. Zlehka se do nich opřel dlaní a pomalu vstoupil dovnitř.
autor: Rachel
betaread: Janule
Rachelko, ty jsi prostě úžasná. Pokaždé, když se začtu do tvého příběhu, snad ani nedýchám, jak mě děj pohltí.
Dnes jsem přemýšlela už u názvu, zda mě bude v kapitole čekat pozvání anebo nějaká výzva, ale vlastně je to obojí. Vždy dokážeš tu hlavní myšlenku skvěle vyjádřit.
Úplně Tommyho chápu, takový večírek je jáma lvová, cítím tu jeho nejistotu, ale on se s tím jistě popere. Jeho maminka je tak empatická, hrozně hodná. Určitě Tommymu nic nedluží, bez ní by nebyl takový, jaký je. Skvělý mladý muž, který ví, co je zodpovědnost, skromnost, láska… a spousta dalších krásných vlastností by se dala vyjmenovat. Hlavně ta jeho skromnost a starostlivost je tím nejcennějším, co ho zdobí, co má, nač může být pyšný. A stav peněženky nebo poměry? A co z toho?
Už se nemůžu snad dočkat dalšího dílu, je to opět nádherná povídka!♥♥♥
Tak tohle je napínavější ještě víc a zase žádné moc velké odhalení, jenom takové narážky, které mi v hlavě vytváří nové a nové otázky. S tou poznámkou o věku Georga jsem se trochu zarazila. Nemohlo mu být víc, než třicet. Jestli si dobře vzpomínám, tak ten člověk, kterého Bill odhodil, že už jej nepotřebuje, měl taky okolo třiceti ne? Tedy pokud mě paměť neklame a tak mě napadlo, že to mohl být možná on a teď mu Bill nakázal, aby tam Toma pozval. A potom… možná je to blbost, ale mé úvahy jsou takové, jestli se tam vůbec nějaký firemní večírek koná… protože teoreticky řečeno, kdyby byl firemní, myslím, že by ve firmě bylo dost místa na to, uspořádat ho tam ne? Nevím, jestli by si Bill do domu natáhl nějaké pracovníky na firemní večírek. Možná, že to tak je, ale já mám stále pocit, že tam Tom příjde a bude sám. Že se tam prostě žádný večírek nekoná a Bill ho nátáhl do pasti. Ale možná se vážně mýlím a proto jsem hodně zvědavá, co se bude dál odehrávat. A taky mě zarazilo, že Tom prostě popadl kliku a šel dovnitř. Mohl taky zazvonit×DD ale možná si říkal, když je to firemní večírek, tak přece nebude zvonit×D no přemýšlím tady nad blbostma. Ale to se jinak nedá. Zajímalo by mě taky, kdo teda Toma zaměstnal, když o tom Bill neměl tucha a to je tam šéf. Tak asi nějaký podvedoucí. A alespoň se tu trochu nastínil Tomův život, zajímalo by mě o něm více. V jakých poměrech musel žít, kde je jeho otec atd… a pořád jsem zvědavá, co to vlastně má Bill za firmu, doufám, že to tam bude někdy zmíněno. Těším se na další díl, bylo to opět dokonalé♥♥
Opět nádherný a otázky vyvolávající díl ♥
Taky mě napadlo že Georg dostal jen za úkol Toma nalákat k Billovi domů, kde se žádný večírek nekoná..popravdě by se mi to zamlouvalo ale nevím, nevím =D Do další soboty asi nedočkám..tak moc chci vědět co se bude v Billově domě odehrávat..=)
Tak ja se priznam, ze uvazuji naprosto stejne jako holky prede mnou. Pochybuji, ze by si Bill pritahl do sveho vlastniho luxusniho bejvaku "plebs", ktery pro nej ve firme dela. Takze tusim nekalosti a pasticku na krasneho Toma…coz se mi MOC libi. Predstava, jak pavouk Bill sprada site na musku Toma a pak se do ni zamota sam, je neskutecne lakava…:-)
Pises to Rachel neskutecne zajimave. Uz jsem se minule zminovala, ze se mi moc libi tvuj styl. Je to cele takove snove, napul neskutecne lakave a tajemne, napul tizive, desive az morbidni (to myslim v tom nejlepsim smyslu slova). Ja mam slabustku pro hard core angst a z teto povidky ho citim na sto honu. Bajecne nastinujes atmosferu a emocni temnotu, ktera z te povidky sala.
Co pridat vic? Uz nas nenatahuj a povez, co to v te tovarne vyrabej! Ja bych tipovala, ze neco krasneho, z luxusnich, drahych materialu…
jůůůů…Tomíku už se potkáš s Billíkem.Stejně jako Leu mě to taky namadlo. je to jenom otázka času do další soboty zda je to pravda.Tahle povídka ve mě vyvolává nedočkavost a vzrušující. Jsem velice zvědavá jak se dají dohromady a jak to všechno dopadne ♥ ♥ ♥
^^.
Och. Dneska jsem to začala číst a je to bezchybné jako ten chladný Bill. Bude to opravdu zajímavé a já se na to nesmírně těším, taky aby ne. Někde ve skrytu duše doufám, že z chladného Billa se stane milující Bill. Protože nechci aby si Toma jednoho dne zavolal a řekl mu, že je konec. Nemůže se to stát. I když teda ještě nic nezačlo. Ach jo, kéžby byla další sobota, a já se dočetla co se stalo dál^^.
… pokazde na to zapomenu, tak kdyz to ted mam na jazyku, musim se vyjadrit, i kdyz jsem uz tento dil jednou komentovala… mas Rachel neskutecne podmanivy baner. Ja jsem tak trochu uchyl na pekne banery a ten tvuj je naprosto uchvatny…
a jé, čuchám čuchám čertovinu xD To je zaS TA MOJE BUJNÁ FANTAZIE.. ale co, zatím je to prostě dokonalý.. skvěle se to čte a má to hloubku.. prostě super 🙂