autor: Deni
1. září, 2005 – Věk 15 let
Tom
Dnes bychom měli s Billem slavit naše patnácté narozeniny. Normálně bych si tenhle den snažil maximálně užít, konec konců, patnáct vám není každý den, ale nějak nemám náladu nic slavit. Až do loňského roku, ať to bylo mezi mnou a Billem jakékoliv, jsme naše narozeniny vždycky slavili společně s rodinou a našimi přáteli. Letos se však rozhodl, že díky prodlouženým letním prázdninám, které nám taky odsunou začátek školního roku až na druhý zářijový týden, pojede na kratší dovolenou s Andreasem a jeho rodiči. Máma, jen proto, aby se s ním nemusela hádat, mu to samozřejmě povolila, a to je důvod, proč teď, bez nálady, sedím u sebe v pokoji a jen tak si brnkám na kytaru, kterou mi Gordon před třemi lety dal jako dárek k vánocům. Zkoušel na ni naučit hrát i Billa, ale tomu to vydrželo jen dva dny a pak s prohlášením, že já jsem stejně ve všem lepší, se už kytary ani jednou nedotkl. Myslím si, že je to škoda, má úžasný hudební sluch, a kdyby měl jen trochu víc trpělivosti, určitě by v tom byl dobrý!
Kdyby mě jen nechal mu pomoct, ale ne, to on radši prskal, nadával a hodil po mně učebnicí matiky. Ale doprošovat se ho nebudu. Je to jeho rozhodnutí.
„Dále,“ zamumlám, když se ozve zaklepání na dveře, které se vzápětí nepatrně pootevřou. Vím, že je to mamka, nikdo jiný teď doma stejně není, ale já nemám náladu si s ní teď povídat. Ona a Gordon jsou poslední dobou jediní, kdo se mnou vůbec mluví. Bill už se mnou neprohodí jediné slovo, a lidé ve škole mě mají za pošuka, za toho teploušského baleťáka. A já už dávno vzdal pokusy jim vysvětlit, že jen proto, že se věnuji tanci, nemusím nutně být i gay. Pro ně jím vždycky zůstanu. Pro Billa taky. A to bolí ze všeho nejvíc, to vědomí, že mé vlastní dvojče mě vnímá stejně jako ti zabednění blbečci ve škole, kteří stěží napočítají do pěti.
Ale kdybych neměl balet, neměl bych nic. Když trénuju, když jsem zavřený ve studiu a dřu na nových sestavách, nemyslím na to, co mě trápí. Myslím jen na to, jak se správně pohnout, které svaly použít, jak natočit nohu, abych udělal celý prvek plynule, bez jediné chyby. Kdybych mohl, všechen volný čas, který nestrávím ve škole nebo nad kytarou, bych věnoval tréninku. Něco, co kdysi začalo jako pouhý koníček, abych se zabavil o odpoledních, kdy není doma mé dvojče, se s postupem času a dosaženými úspěchy stalo něčím, bez čeho už bych nemohl žít. Tanec, balet se stal mou vášní, něčím, čím si, ať to zní sebe hloupěji, nahrazuji ztrátu bratra. Bratra, který mi den ode dne chybí víc a víc, a který se mi stále vzdaluje. Kdykoliv se mi podaří se k němu přiblížit ve chvíli, kdy má zrovna slabší chvilku a je ochotný se mnou třeba i mluvit, tak nakonec vždycky rychle zase ucukne a propast mezi námi se rozšíří o další kilometry. Už se mnou nevydrží ani v jedné místnosti.
Povzdechnu si a nepatrně se pousměju na mamku, která už plně vešla do místnosti. Je to miláček, kdyby nebylo jí, neměl bych nikoho.
„Ahoj, zlato. Co děláš?“
„Nic moc,“ pokrčím rameny. Odložím kytaru stranou na postel a pokusím se mámě vrátit další úsměv. Konec konců, ona za nic nemůže. A už ani to hraní mě nebaví. Kdyby to mezi mnou a Billem bylo tak jako kdysi, mohli jsme hrát společně. On by mohl zpívat a já bych mu k tomu hrál, a společně bychom se zabavili. Samotného už mě nebaví hrát smutné balady, a na nic jiného většinu času nemám ani náladu. Hraní by mělo vypovídat něco o mé osobě, stejně tak jako tanec, a když je člověk smutný uvnitř, projeví se to i navenek. A já si nechci pořád jen připomínat to, jak smutný vlastně jsem.
Připadám si jako slaboch, skoro až jako ten buzík, za kterého mě mají, když pořád přemýšlím nad Billem. Když si stýskám nad bratrem, který o mě nemá zájem. Ale není to normální? Stýskat si po člověku, kterého máte rádi, kterého potřebujete? Pro Billa asi ne…
„Chceš mi něco zahrát?“ položí mamka další otázku a pohodí hlavou směrem k té dřevěné krásce, kterou jsem akorát odložil. Pousměju se, ale stejně zavrtím hlavou ze strany na stranu. Rád hraju mámě kdykoliv si řekne, je můj nejlepší posluchač, když nebudu počítat Gordona, který mě naučil všechno to, co umím, ale dnes nechci. Dnes by se jí nelíbilo, co bych hrál.
„Co se děje, zlato?“ Sklopím hlavu ještě více mezi ramena, a když si máma sedne vedle mě, okamžitě si jí položím hlavu do klína a jen ji obejmu kolem pasu. Je to dětinské, ostatní kluci v mém věku by padli hanbou, kdyby je takhle někdo viděl, ale to je mi teď jedno. Vždycky jsem byl citlivější, pokud jde o mamku, a navíc, oni necítí to, co já. Oni netuší, jaké to je, neexistovat pro vaše vlastní dvojče. Když jste dvojčata, máte od přírody dané, že jeden druhého potřebujete, a Bill tuhle potřebu potlačil, vzal mi mého sourozence, vzal mi sebe, a mně nezbývá nic jiného, než se jako malý kluk tulit k mamince. Ona mě nikdy nepošle pryč, a nikdo se nedozví, že občas potřebuju její objetí.
„Proč si mu dovolila jet, mami? Měl být doma, měli jsme slavit spolu,“ zamumlám a zabořím nos do jejího trička. Slyším, jak si nade mnou povzdechne, ale nevzhlédnu, nechci vidět její utrápený výraz. Bill nás tady trápí všechny, a mamku snad ještě víc než mě. Jestli je hnusný na mě, není to nic oproti tomu, jak se chová k ní. Vážně nevím, co se s ním stalo, kde se stala chyba, ten zkrat, který mi vzal toho úžasného brášku a nahradil ho protivným spratkem, kterým Bill teď je. Možná to byl Andreas, kdo z něj udělal to, čím je teď. Od doby, co spolu začali trávit svůj veškerý čas, z Billa se stal arogantní, nepřístupný zmetek, který si neváží vůbec ničeho. Kouří, pije a ve škole sotva prolézá s ročníku do ročníku. Kde je ten ambiciózní Bill, který mi jako dítě pořád opakoval, že jednou bude slavný, že bude zpívat a bude rocková hvězda, kterou budou všichni milovat? Z tohohle Billa už snad nezbylo vůbec nic.
Mamka mi prsty zajede do vlasů a jemně zatahá za jeden z mých dredů. I přes špatnou, skleslou náladu se nemůžu ubránit úsměvu, když si vzpomenu, jak mamka reagovala ve chvíli, kdy jsem jí ve svých 13ti letech řekl, co mám v plánu se svými vlasy. Bylo to docela vtipné, jak vyšilovala, že chci být rebel jako Bill, že první jsem si nechal propíchnout ret, a teď si chci zničit i vlasy, ale nakonec, po hodinovém přesvědčování, souhlasila, a dokonce mi ochotně pomáhá se o ty otravné hady teď starat. Když už je mám na hlavě, chci, aby byly dobře udržované. Nevím, jestli je to moje naprostá přirozenost, nebo jestli jsem se to naučil až poté, co se mi Bill začal vzdalovat, ale všechno, co dělám a co se mnou nějak souvisí, musí být dokonalé. A dokud to tak není, pracuji na tom. Nic nevzdám, dokud to není tak, jak si představuju. A s dredy je to stejné, nemohl bych mít na hlavě nějakej hnusnej, mastnej a prapodivnej spletenec vlasů.
A navíc, dredy mi docela sluší, myslím.
„Víš, že by byl tak nepříjemnej, až bych stejně souhlasila. Takhle se to obešlo bez křiku. Ale za dva dny se vrátí, tak spolu můžete narozeniny oslavit dodatečně, hm?“
Je hezké vidět, jak se mě mamka snaží povzbudit, jak svými slovy, tak svým úsměvem, ale nějak to nefunguje. Narozeniny se mnou Bill slavil až doteď jen proto, že musel, a opravdu nevěřím tomu, že by se mnou nadšeně zasedl v kuchyni ke stolu, sfouknul svíčky na dortu a rozbalil si dárky. Věřím tomu, že dnes oslaví narozeniny podle svých plánů.
A ostatně, já bych mohl taky.
„Kam jdeš?“ zeptá se mamka překvapeně, když se prudce zvednu a seskočím z postele, div jí nedám hlavičku do čela, jak se nade mnou skláněla.
„Uhm, do studia,“ odpovím jí s nepatrným úsměvem, zatímco si kontroluji, že mám v tašce opravdu všechno, co budu dnes potřebovat. Divím se, že mě to nenapadlo dřív. Proč jsem si nevzpomněl dřív na klíč od baletního studia, který mi slečna Novakova dala, abych mohl trénovat přes léto i mimo tréninky? Kde jinde bych měl trávit narozeniny než tam, kde se cítím nejlépe? Nehledě na to, že stejně musím trénovat na vystoupení seniorů, které začátkem října máme.
„Dobře, zlato. Ale nebuď tam dlouho, hm? Až přijede Gordon, zajdeme si všichni na večeři. Co kdybychom tě tam vyzvedli, a můžeme si zajít ve městě i do kina,“ dodá s úsměvem a já jen přikývnu, ta myšlenka se mi líbí. Mám rád naše staré kino.
Usměju se na ni, rychle ji líbnu na tvář a s taškou přes rameno vyrazím bez dalšího zdržování z domu pryč. Když se podívám na oblohu, která se nade mnou zlověstně mračí, je to, jako by přesně zrcadlila mou náladu a to, jak se cítím uvnitř. Povzdechnu si, kapuci od mikiny si přetáhnu přes hlavu, abych neviděl nikoho, kdo by na mě cestou mohl zírat, a vyrazím k autobusové zastávce. Jediná nevýhoda je to, že studio je až v Magdeburgu. Není to sice daleko, ale občas to dokáže otrávit, když nechcete zbytečně ztrácet čas na cestě. Ale i ta dvacetiminutová jízda autobusem, kde na mě budou zase všichni zírat a šuškat si mi za zády, mi stojí za ten pocit, až budu stát uprostřed místnosti, a nechám se unášet rytmem hudby, a dám si pořádně do těla.
Bill
„Andreasi! Už ne! Dost!“ Nemůžu se přestat smát, když mi blonďáček mává rukama před obličejem, a o to hůř se mi ode mě můj přiopilý kamarád odstrkuje. Jeho rodiče odešli do města na výlet a na večeři, a nás dva nechali v chatě u jezera samotné, abychom si v klidu mohli oslavit mé narozeniny. Kdyby jen věděli, že jsme jim vybrakovali půlku baru a udělali si vlastní párty ve dvou dole u vody, asi by se jim to moc nelíbilo. Ale to nás nedokázalo zastavit. On nás ten rum sám přímo volal. Stejně tak jako to červené víno, a zbyteček vodky.
„Přestaň se cukat, Bille! Jinak ti to propíchnu jinde!“ směje se Andy hlasitě a já se musím smát s ním. S jehlou v ruce vypadá docela nebezpečně, ale kdybychom se na to nenapili, ani jeden z nás by do toho nešel. Oba ze stejného důvodu; ze strachu, že mi Andy ublíží.
„Tak jo, tak jo!“ zhluboka se nadechuju, abych se uklidnil, ale moc to nepomáhá. „Ale udělej to rychle, ať to nebolí! Jo?“ ujistím se s pohledem upřeným na jeho třesoucí se ruku. Třeba to nebyl zase až tak dobrý nápad, nechat si píchat piercing od něj. Ale zase kdybych měl čekat, než si našetřím do salónu, kdo ví, kdy by to bylo. A tohle chci ještě před nástupem do nové školy. Nemůžu uvěřit tomu, že za pár dní už půjdeme na střední! Bude to tak cool! Jen kdyby tam nemusel chodit Tom se mnou. Proč se nemohl přihlásit na nějakou školu pro hopsací teploušky v punčochách? Konečně by od něj byl pokoj a nikdo by mi nemohl kazit mou reputaci, kterou si na střední hodlám vybudovat.
„Jasně!“ Andyho hlas přeruší myšlenky na mého otravného bratra, a než se stihnu pořádně nadát, vyjeknu bolestí, když mi zapíchne jehlu pod žebra. „Sorry, ale ty ses vrtěl!“ obhajuje se okamžitě a koutky mu cukají, jak se snaží nesmát se.
„Andreasi!!“ zavrčím na něj a blonďáček se na mě jen zářivě usměje, načež se oba hlasitě rozesmějeme a veškerá bolest je dávno zapomenuta. Andy je přesně kluk, kterého bych si přál za bráchu. Je s ním sranda, dá se s ním o všem bavit, nekritizuje mě, když se chci trochu napít a bavit se. Spíš mě v tom podporuje a vždycky se ochotně přidá. On není upjatej jako Tom, kterej se mě snaží za každou cenu ve všem předehnat, být ve všem lepší než já. Není jako Tom, kterej se mě snaží převychovat a neustále mi jen opakovat, že tohle nesmím, a tamto bych neměl, a že tohle se nedělá. Tom a jeho pravidla! Je to otravný! Ten kluk by se měl jednou uvolnit a bavit se. Zatím pořád vypadá, jak kdyby měl permanentně něco vraženýho do zadku! Čemuž bych se ani nedivil, beztak je fakt teplej.
Ach jo, kdyby to šlo, klidně bych se nechal od Andyho rodičů adoptovat. Stejně mě mají radši než moje vlastní rodina a Andreas je mi bráchou stokrát víc, než ten můj pokrevní pošuk.
Andreasův hlas mě opět vytrhne z myšlenek, když se mu konečně podaří přestat se smát. Když je člověk opilej, smál by se pořád a všemu, a hlavně pak tady můj peroxidek, který se směje všemu i bez povzbuzení. Stejně ho zbožňuju!
„Tak jedem, ani hnout! Pokus číslo dvě,“ pronese Andy s naprosto vážnou tváří, a se špičkou jazyka stisknutou mezi rty v hlubokém soustředění, se opět přiblíží až ke mně. Na posilnění a na nervy si dám pořádný lok rumu, a zatímco si nechávám pálit hrdlo tou šílenou pachutí, Andy, tentokrát už šikovně, nasměruje jehlu skrz naskrz mojí bradavkou. Snažím se nevnímat tu příšernou bolest, tisknu zuby k sobě a zpod víčka mi steče jediná slza jako známka bolesti. Původní, nepovedený vpich, je zapomenut. S každým dalším douškem alkoholu se bolest otupuje a já jen s přiblblým úsměvem sleduji, jak mi do levé bradavky Andreas provlékl kroužkovou náušnici. Až tohle uvidí máma, nejspíš dostane infarkt!
———
Nakonec se nám pomalým, systematickým opíjením povedlo dostat se do stavu, kdy nás nohy neunesou rovně, a kdy už ani nejsem schopný vnímat bolest, kterou mi způsobuje malý kovový kroužek v levé části mé hrudi. Je to fajn, jen tak ležet na písku u jezera s někým, kdo mě má rád a kdo mě nekritizuje za všechno, co udělám. Mít klid od všech a všeho.
„Andy?“
„Hm?“
„Díky.“ I přes to, že mám oči zavřené, dokonale na sobě cítím blonďáčkův pohled.
Natočím hlavu jeho směrem a zamžourám pohledem proti pozdnímu odpolednímu slunku. Zírá na mě s tak zvláštním pohledem, vůbec se mi to nelíbí, můj opilý mozek mi říká, že se něco stane, ale mé reakce jsou v tomhle stavu až příliš pomalé, aby mi to došlo.
Když se nadechnu, abych se ho zeptal, jestli je v pořádku a jestli třeba nebude zvracet, protože toho přece jenom vypil dvakrát tolik co já, nestihnu vydat ani hlásku, protože mi přitiskne rty na ty moje.
Prvně vůbec nic nedělá, ale když nijak nereaguju ani já, tak mě políbí. Doopravdy políbí. Jako, doopravdy opravdově, s jazykem hluboko v mým krku. Z reflexu s ním nejdřív začnu lehce spolupracovat, ale když mi konečně dojde, co se děje a s kým, hrubě ho od sebe odstrčím a zběsile lapám po dechu.
„Andy, co to ku-“ zaseknu se v půlce věty, když se můj blonďatý, nejlepší kamarád otočí a vyvrátí obsah svého žaludku do trávy vedle sebe. Naprosto znechuceně a zmateně zároveň na něj koukám, a můj opilý mozek není schopný pořádně spolupracovat s tím, co se kolem mě děje.
Andreas mě políbil.
Andreas mě políbil a pozvracel se. Hm, super.
S rezignovaným povzdechem se od něj kousek odsunu a zase zavřu oči. Nějak se mi točí hlava, asi jsme toho oba vypili trochu moc, ale ani to mi nezabrání hrábnout do kapsy a vytáhnout krabičku cigaret. Na uklidnění to nejlepší.
———-
Po té, co nás Andreasovi rodiče našli spát opilé dole u jezera, dostali jsme oba hodinové kázání, a nakonec strávili poslední den naší krátké dovolené tím, že jsme jim museli pomáhat natírat jejich stodolu. Ale i tak se spíš dalo snést natírání s kocovinou, než fakt, že mě za pár minut vysadí zpátky před naším domem. Kdybych mohl, otočím se a zůstanu dole u jezera napořád. Všechno lepší, než být poblíž Tomovi a mamce. Vsadím se, že jsem jim doma ani nechyběl, že jim vyhovovalo, mít dokonalou rodinku ve třech, s tím dokonalým synem.
Dřív, než se stihnu pořádně nadát, a rozhodně dřív, než by se mi líbilo, Andyho táta zastaví auto na příjezdové cestě k našemu domu. I když se mi nechce, rychle se rozloučím s Andym krátkým objetím, poděkuju jeho rodičům za těch pár dní klidu, které mi dali, a než stihnu mrknout, stojím venku před autem, taška s věcmi leží na zemi v prachu vedle mě a mně nezbývá nic jiného, než nešťastně sledovat, jak se má vysněná rodina vzdaluje a mizí za rohem.
S povzdechem si sednu na zem vedle tašky a z přední kapsy vylovím krabičku s cigaretami. Vím, že mamka tenhle můj zlozvyk nesnáší, dokonce mi to vysloveně zakázala, že prý to není dobré pro můj zpěv, a hlavně pro mé zdraví. Jako by mě to zajímalo. Mohl bych uvažovat, že přestanu kouřit, kdyby mi tenkrát opět nepředhodila Toma a to, jak moc dbá o své zdraví, jak slušný je to kluk, že nekouří a nepije, a bla bla bla. Vsadím se, že by se zbláznila, kdyby věděla, že už nejsem ani panic. No, to by bylo doma zase haló a jako příklad bych dostal opět Toma, toho věčného panice! Jeho stejně nikdo nechce, i buzíkům je málo.
A navíc, tím spíš, že to nedělá Tom, tak to budu dělat já, to se to máma ještě nenaučila?
„Bille?“
Otráveně protočím oči. Ani se nepotřebuju otáčet, abych věděl, kdo na mě mluví. Ať chci, nebo nechci, Tomův hlas bych poznal vždy a všude. S lhostejným výrazem si opět potáhnu z cigarety a snažím se ho co nejlépe ignorovat. Většinou mi to jde dobře, ale ve chvílích jako teď, kdy se rozhodne, že mi prostě bude dělat společnost a narušovat můj osobní prostor, to jde docela špatně. Mám chuť ho praštit něčím po hlavě, když zakotví zadkem na zemi vedle mě.
„Neměl bys kouřit.“
„Ušetři si to, Tome,“ odseknu a schválně další dávku kouře vydechnu jemu přímo do obličeje. Až se mi chce smát z toho, jak se rozkašle, když se nadechne nikotinového kouře. Když se mu konečně podaří přestat kašlat, i když si myslím, že přehrával, tak si jen tak mimoděk všimnu, že má dredy stažené navrchu hlavy. Asi byl zase trénovat, pošuk jeden, ten kdyby mohl, nedělal by snad nic jiného. Ale musím uznat, i když se to nikdo nesmí dozvědět, že ty jeho věčné tréninky mu vypracovaly celkem pěkné svaly. Má hrozně pevné paže, a krásně vypracované břicho a… sklapni, Bille! Popisuješ tu tělo svýho bráchy! Bráchy a kluka! Bože, nepraštil jsem se někde náhodou do hlavy cestou od jezera?! A nedá se teploušství třeba chytit?!
„Posloucháš mě?“
„Ne, nikdy tě neposlouchám,“ odseknu mu s úsměvem, když mi konečně dojde, že na mě zase mluvil, zatímco jsem obdivoval jeho tělo, což už se nikdy nestane! On je tu buzík, ne já!
Povzdechne si a sklopí hlavu, bradu si opře o kolena a jen kouká do země před sebou. Skoro mi ho je na chvíli líto, ale moc dobře vím, že jemu fakt nic nechybí a nemá proč být smutnej. On ne. „Ptal jsem se, jak si se měl,“ zopakuje nejspíš svou otázku a já se musím spokojeně ušklíbnout.
„Měl jsem se dokonale! S Andym to bylo úžasný! Víš, on není jako ty,“ pokračuju, i když vidím, že se mu to asi neposlouchá nejlíp. Ať si to užije, já taky pořád poslouchám něco, co slyšet nechci. „On je jako brácha, kterýho nikdy mít nebudu.“
„Bille, proč to-„
„Proč to říkám?“ přeruším ho a odfrknu si. Mám chuť po něm fakt něco hodit, jak mě teď štve! „Protože je to pravda, Tome! Chtěl jsem normálního fajn bráchu, a místo toho mám buzíka v punčochách, co hopsá jak na pérkách většinu dne!“
„Bráchu buzíka? Dovol, Bille, abych ti připomněl, že ty jsi z nás dvou ten, kdo se maluje!“
Zalapám po dechu. Co si to sakra dovoluje? Ví, že to je moje image! Nejsem jako on! A nikdy nebudu, ještě aby se mi líbili kluci, no to tak!
„Si normální?!“ vyjekne jak malá holka a v mžiku je na nohou a snaží se ze sebe setřepat nedopalek, který jsem po něm v zápalu vzteku hodil. Přehrává, nic mu to nemohlo udělat. „Ty si takovej idiot, Bille! Nechápu tě, nechápu! Vždycky si byl naprosto normální, úžasnej kluk, ale teď si obyčejnej debil stejně jako ti idioti u nás ve škole! Už mě to nebaví! Jestli ze mě máš komplexy, tak si je sakra vyřeš!“
Během vteřiny stojím přímo proti němu, dělí nás od sebe jen centimetry. Cítím, jak mi vztekem hoří celý obličej. Já, že z něj mám komplexy? Uh-huh! To zrovna! Kdybych věděl, co komplexy jsou, tak si jsem jistej, že bych je určitě neměl! Z něho? Z něho nemám nic!
Tom
„Co chceš udělat, ha?“ vysmívám se mu, když do mě poprvé strčí. Normálně bych to nedělal, nikdy neztrácím nervy, ale dneska už toho mám dost. On není jediný, kdo se umí naštvat. I když to praktikuje častěji. „Chceš se prát, Bille? Vážně? Se mnou?“ popichuju ho dál, když vidím, jak si zarývá nehty do dlaní. Oba moc dobře víme, že proti mně by neměl šanci, kdyby na to přišlo. Léta tréninku mě ledasco naučila a hlavně mi dala dvakrát takovou sílu, jakou má Bill v těch svých vyzáblých ručičkách.
„S buzíkem, jako seš ty? Klidně!“
„Přestaň, Bille, nerad bych ti ublížil,“ opět se ušklíbnu a paží nataženou mezi námi mu bráním, aby se ke mně přiblížil, když začne jako holka máchat rukama před mým obličejem. „Pereš se jak holka!“ Chytím mu obě ruce a přitáhnu ho k sobě, a jakmile do mě narazí jeho tělo, podkopnu mu nohy, a i přes vztek, který se ve mně budoval léta a konečně se dostal napovrch, ho celkem opatrně položím zády na zem. Než však stačím udělat cokoliv jiného, podkopne mi hbitě nohy, a dál už se všechno sehrává hrozně rychle.
Chvíli je nahoře on, chvíli já. Rány a škrábání padají, jak nás napadne, a jeden na druhého křičíme všechno, co nás uvnitř štve. Všechny pocity, které se v nás obou shromažďovaly několik let, právě vyplouvají na povrch a ani jeden si nebereme servítky.
„Tak už sakra přestaň!“ Držím Billa přišpendleného pod svým tělem, ruce mu silně tisknu za hlavou a snažím se rozdýchat ten vztek. Tohle nejsem já, nejsem ten zuřivý typ, co by si chtěl vybíjet zlost a frustraci na někom dalším. A rozhodně ne na Billovi, i když mě neskutečně vytáčí, pořád je to moje dvojče a mám ho rád.
„Pusť mě!“
„Tak mě přestaň škrábat a kousat!“
„Okamžitě mě pusť!“
Nakonec ho pustím a on mě ze sebe okamžitě shodí na zem. Rozzuřeně se zvedne a vypadá, jako by ho posedl samotný ďábel. Jsem si skoro až jistý, že by mě v tuhle chvíli dokázal nejspíš přizabít, kdyby nebylo mamčina auta, které akorát dojelo na příjezdovou cestu. Nevnímám, co na nás máma křičí, nevnímám nic jiného, kromě nenávistného pohledu, kterým se do mě Bill vpíjí.
„Jednou mi zaplatíš za všechno, cos mi vzal. Vezmu ti to jediné, o co stojíš ty, a pak si budeme kvit,“ zasyčí potichu ledově klidným hlasem, a aniž by mě nebo mámě věnoval jediný další pohled, sebere svou tašku a zmizí v domě. A já se nezmůžu na víc, než zůstat ležet na chodníku před domem a přemýšlet nad tím, co všechno jsem mu vzal, a co chce on vzít mně.
Nic mě nenapadá…
autor: Deni
betaread: Janule
Dokonalé…:) Tahle povídka se mi neskutečně moc líbí..:) Bill tu byl na Toma dost zlý…Doufám, že se sklidní…;) Těším se na další dílek…;))
Jsem tak nadšená!!! Tahle povídka je tak poutavá, zajímavá od prvního odstavce a tak perfektně napsaná!♥♥ Nejdřív jsem měla hrozný vztek na Billa, za to jaký na svého brášku je, že ho dokonce ve škole šikanuje. Teď je mi ho však líto. I když mě to jeho stěžování dokáže vytočit, lituju ho, jak na Toma žárlí, jak musí snášet všechny ty chvály na něj. Z vlastní zkušenosti vím, co taková nejdříve nevinná konkurence dokáže. Mě třeba zničila silné přátelství, kterého lituju dodnes, proto mě taky tahle povídka tak zaujala a já jen doufám, že v tomto případě to dopadne dobře.
Tom je tady takový sladký chudáček. Líbí se mi v podobě toho citlivějšího a hodnějšího. Avšak tuším, že už brzy se z něj stane stejný ďáblík jako z Billa, určitě si nenechá líbit to, co mu provedl hned na začátku a bude se chtít pomstít. No, nebudu tady fantazírovat a nechám se překvapit!:D
Hrozně moc se těším na další díl! Tahle povídka od teď patří mezi mé nejoblíbenější a to jsem si přečetla teprve 2. díl!:))) To bude nejspíš tím, že tvoje povídky jsou prostě kvalitní a je u nich jasné, že nezklamou… ;)♥♥♥
k tehle povidce jsem se dostala az ted a moc se mi libi! Tesim se na dalsi dil..
MILUJU TU POVIDKU:d A Z BILLA JE TEDA PORADNY REBEL JAK TAK VIDIM:D
a já už čekala až se na sebe vrhnou..:Dno asi si budu muset ještě chvíli počkat:D ale je to náádherný
Och bože ono je to fakt skvelé 😀 strašne ma to baví a som rada že aj napriek tomu že sa teraz do nových príbehov moc nechcem púšťat lebo nemám čas som strašne rada že som sa na to dala :)… tak ten Bill ma s tým svojím správaním dosť štve ale zase na druhú stranu ako som už vravela je mi ho ľúto… samozrejme že aj Toma… och ale Billa tak trochu nechápem… ja viem aké to je keď je váš súrodenec "lepší"… aj mňa s mojím bratom dosť porovnávajú lebo on mal vždy v škole samé 1 a nikdy nič nevyvádzal a ja som presný opak 😀 ale aj napriek tomu viem že rodičia ma majú rovnako radi ako jeho (no možno to nie je presne ako v tomto príbehu ale podstata je rovnaká, mňa to tiež dosť štve keď hento počúvam ale Bill to preháňa)… tak proste Billa tak trochu nechápem… a inač nečakala som že by ho Andreas mohol pobozkať… no pekne a naňho Bill nepovie že je buzík 😀 no to sú mi veci :D… ale ani som nečakala to že by sa dvojčatá pobili pred barákom na chodníku 😀 musím uznať že sa do seba pekne pustili… a to ako Bill na konci hovoril že Tom raz za všetko zaplatí bolo naozaj pekne hnusné… och som strašne zvedavá ako sa to bude ďalej vyvíjať… strašne sa mi to páči, je to super 🙂