autor: Terý
Ahojky, přináším vám poslední díl této povídky… Doufám, že se vám povídka líbila a zanedlouho přijdu s novou povídkou…:) Snad vás trochu zaujme a budete ji číst, jako jste četli tuto…:) Neskutečně moc děkuji všem, kteří vždy okomentovali dílek a dodávali mi tím chuť ji psát… 🙂 Nejspíš se mi bude po téhle povídce dost stýskat, ale určitě budou i jiné… 🙂 Psala jsem ji dlouho a už je čas, začít s něčím novým… 😉 Přeji vám krásné čtení posledního dílu, a doufám, že na tuto povídku budete vzpomínat v dobrém… 🙂 Terý.
Prudce jsem otevřel dveře. Opravdu jsem se dost vyděsil, když jsem před sebou vidět stát policii. Úplně ve mně hrklo.
„C-co se stalo?“ vykoktal jsem ze sebe.
„Vy jste pan Bill Kaulitz?“
„Ano, to jsem. Stalo se něco?“
„Váš bratr… Měl autonehodu.“ Zastavil se mi dech. Cože jsem to slyšel? Myslel jsem, že se mi to jen zdá.
„P-prosím?“ musel jsem se ujistit, jestli to opravdu myslí vážně.
„Jestli budete chtít, odvezeme vás tam za ním.“
„Ano, chci, prosím, rychle mě tam vezměte.“
Nazul jsem si bez přemýšlení boty, které mi padly do oka a svižně běžel k autu.
„A co ostatní?“ zeptal jsem se po výjezdu od našeho domu. Bylo mi velmi divné, že se o nich vůbec nezmínili. Oba policisté se na sebe navzájem podívali a sklonili hlavu. Bylo mi jasné, že něco není v pořádku, že se určitě něco stalo.
„No… Všechno vám řeknou doktoři.“ Přikývl jsem.
Netušil jsem, co se jim mohlo stát. Nedovedl jsem si připustit, že by se jim mohlo stát něco vážného ,a už vůbec jsem nechtěl myslet na smrt, ani jednoho z nich. Nejvíce jsem ale přemýšlel o Tomovi. Nedokázal jsem si představit, že bych o něj přišel, že by mě tu nechal. Nechci bez něj žít! NIKDY!! Celou cestu do nemocnice jsem byl velmi nervózní. Měl jsem neskutečně velký strach. Po 15 minutách jsme konečně dojeli před nemocnici. Policisté mě dovedli až k Tomovým dveřím od pokoje. Zhluboka jsem se nadechl a vešel jsem.
Byl to hrozný pohled. Ležel tam tak bezmocně, všude měl hadičky, na ústech dýchací přístroj. Obmotaný fáčem, a to, co neměl zafačované, to měl otlučené. Vlítly mi slzy do očí. Bylo to hrozné ho takto vidět. Kdybych mu jen mohl pomoci. Bylo mi ho tak moc líto. Posadil jsem se vedle něho a chytil ho za ruku.
„Jsem s tebou,“ špitl jsem do ticha. Jen přístroje, které teď Toma nejspíše držely při životě, potichu pípaly.
Z ničeho nic jsem ucítil opatrné zaklepání na rameno. Doktor. Pomalu jsem se otočil
„Bude v pořádku?“ zeptal jsem se roztřepaným hlasem.
„No… Nevypadá to dobře, ale budeme se snažit, jak budeme moci.“
Přikývl jsem. Oči jsem měl zalité slzami.
„A co je se sestrou a mamkou?“ doktor sklonil hlavu.
„No, víte, ty to nepřežily, byly ve velmi vážném stavu a my jsme jim nedokázali pomoc, je m…“
V tu ránu, co vyslovil, že nepřežily, jsem nebyl schopný vnímat okolní svět. Už jsem ani neslyšel, co říkal doktor dál. Všechno se se mnou točilo, přes slzy jsem neviděl. Pořád jsem si opakoval v hlavě doktorova slova. Světlo pomalu zhasínalo a já klesl k zemi…
„Haló, pane Kaulitz, slyšíte mě?“ slyšel jsem za zavřenými očními víčky. Pomalu jsem je otevřel. Ležel jsem na zemi, nade mnou byl doktor se sestřičkou, kteří se mě snažili probudit.
„Co se stalo?“ zeptal jsem se a naivně doufal, že se mi to jen zdálo.
„Skácel jste se.“
„Oni jsou opravdu…“ sklonil jsem hlavu.
„Je nám líto.“ No jasně, je jim líto. Nezažili to a určitě to říkají každému. Nedovedl jsem si představit, jaké to bude žít bez nich. A ještě jde o život Tomovi. Byl jsem zmatený. Nevěděl jsem, co mám dělat, jak mám reagovat. Nic.
„O půl roku později.“
Už to bylo půl roku, co Tom upadl do bezvědomí. Už půl roku jsem tam každý den chodil a doufal, že se mi Tom probudí. Marně. Vždyť kdyby nebyl on, neměl bych nikoho. Pořád tam jen tak ležel a nehýbal se. Byl jsem zoufalý. Žil jsem bez něj půl roku a bylo to hrozné. Bylo to děsivé, nevědět, jestli ten nejcennější člověk v mém životě přežije. Nedovedl jsem si představit, že bych bez něj měl být celý život. Byla to děsivá představa. Sedl jsem si vedle něj a chytl ho za ruku, dělal jsem to každý den, každý den jsem mu opakoval, jak moc ho miluji, prosil jsem ho, ať se probudí, ale on pořád jen ležel a nehýbal se.
Zničehonic mě Tomova ruka stiskla. Zbystřil jsem a zvedl pohled na Tomova víčka. Pohnula se. Díval jsem se dál. Po chvilce je otevřel. Usmál jsem se. Byl jsem šťastný, když jsem viděl, že se jeho krásná očíčka zase otevřela. Že konečně zase vidí světlo, které tak dlouho neviděl.
„Tomí…“ usmál jsem se a objal jsem ho. Byl to krásný pocit ho zase cítit.
„Co je a mamkou a Maky?“ bál jsem se mu to říct. Bál jsem se, jak bude reagovat. Ale nemohl jsem mu to zapírat.
„Tomi, ony nepřežily…“ sklonil jsem hlavu a chytl za ruku. „…je mi to líto, ale máme sebe. Zvládneme to. Uvidíš.“
Jeho oči se zaplnily slzami. Ruku mi stiskl a já ho znovu objal.
„Billi, jsem moc rád, že tě vidím… Ale mamka a Maky… Nezasloužily si to… Nechtěl jsem je zabít…“ po tvářích mu stékaly potoky slz.
„Ty za to nemůžeš, Tomi. Nemůžeš za to, že ti tam ten blbec vletěl. Neměl jsi šanci s tvým autem na náklaďák. Jsem tak rád, že jsi tu zase se mnou. Zvládneme to spolu, uvidíš. Miluji tě, Tome…“
„A já tebe…“ sykl… „Kdy mě pustí domů?“ pokračoval.
„To nevím, zeptám se.“ Přikývl a já odešel.
Šel jsem za doktorem. Ten mi řekl, že se na něj musí nejdříve jít podívat. Souhlasil jsem a hned jsme šli zase k Tomovu pokoji. Musel jsem zůstat venku kvůli nějakému vyšetření, u kterého jsem nesměl být. Po 15 minutách vyšel.
„Tak co? Kdy bude moct domů?“
„No, vypadá docela dobře, při velkém štěstí ho za týden pustíme.“ Ufff… Oddychl jsem si. Myslel jsem, že to bude delší.
„Dobře…“
Vrátil jsem se zpět k Tomovi.
„Pustí tě možná za týden.“
„Dobře… Myslel jsem, že to bude delší. Alespoň, že tak.“
Pohladil jsem ho po vlasech a sedl si k němu.
„Bille?“
„Ano?“
„Myslíš, že to opravdu zvládneme? Nikdy jsme bez mamky nežili a… No… Já si to nějak nedovedu představit.“
„Tome, jsem si tím jistý, že to zvládneme. Zapomněl jsi, jak dlouho jsem bydlel sám? Jsem zvyklý na ty běžné věci.“
Přikývl.
„Zkus usnout, určitě jsi unavený…“
„Bille, spal jsem půl roku…“ zasmál se.
„To nevadí, trochu spánku ti neuškodí…“
„Tak dobře, zkusím to,“ zavřel oči. V okamžiku usnul. Usmál jsem se…
„O 14 dní později.“
Po 14 dnech konečně Toma pustili domů. Byli jsme oba neskutečně moc rádi. Bylo to těžké, ty začátky bez mamky a sestry, zvyknout si, že už je nikdy neuvidím, že už tady nikdy nebudou. Ale dokázali jsme to… SPOLU…!
„Současnost“
Podívám se směrem ke dveřím od pokoje. Stojí tam Tom.
„Bille, Bille, ty se z toho tvého života jednou zblázníš, už tu na tebe čekám takovou dobu, víš, že jsme měli být před půl hodinou v restauraci?“
„Jééj, promiň, já úplně ztratil pojem o čase. Proč jsi mě nezastavil? Byl jsem do toho zažraný…“
„Víš proč? Protože jsem celou dobu poslouchal a byl jsem napjatý jako ty, jako bych to už neslyšel… A dokonce nezažil,“ zasmál se. „Myslím, že už jsi to dopověděl, že…“
„Já myslím, že ano.“
„Tak pojď, možná to ještě stihneme,“ natáhl ruku. Chytl jsem ho za ni. Vytáhl mě od postele chytl mě za ruku a odešli jsme…
KONEC
autor: Terý
betaread: Janule
Krásnej závěr ;)).. opravdu moc povedený ;)).. škoda, že jsi to už ukončila.. tuhle povídku totiž miluju :)**
nááádhera ^^