autor: Nisch
Seděl jsem na posteli a čekal na Toma. Zajímalo by mě, co tam dělá. Vlastně… určitou představu mám, ale radši ji nechám jen představou…
To, co se tu před chvíli stalo… pořád jsem tomu nemohl uvěřit. Stále jsem byl trošku vyděšený a rozklepaný… měl jsem z toho strach. Strach z toho, že to všechno je jen tak. Že zítra to budu opět já, kdo bude muset dělat snídani mrzutému Tomovi. Že tohle všechno je jen pouhý sen. Nebo bych měl říct noční můra? Každopádně bych se nechtěl probudit. Né teď…
Cvakl zámek a dveře od koupelny se pomalu otevřely. Nepodíval jsem se ale tam. Moje nálada při těchhle představách klesla na bod mrazu. Měl jsem co dělat, abych udržel slzy, které mi začaly zaplňovat oči.
„Bille?“ ucítil jsem Tomovu ruku na své rameni. V tu chvíli jako bych dostal ránu elektrickým proudem. Ucukl jsem a utekl do své koupelny, která byla částí mé ložnice. Chtěl jsem být sám, proto jsem zamknul. Z očí se mi spustil proud slz. Nechtěl jsem plakat, ale nechtěl jsem to v sobě ani držet. A už vůbec jsem nechtěl, aby mě takhle viděl Tom. I to byl jeden z důvodů, proč jsem od něj utekl.
„Bille.“ Zaklepal na dveře a stiskl kliku. Ovšem otevřít mu nešlo. „Bille, neblbni a otevři.“ Zavolal prosebně a znova zabouchal na dveře. Vzlykl jsem.
„Nech mě, prosím, samotného, Tome.“ Řekl jsem přiškrceným hlasem.
„Billy… no tak.“
„Ne, Tome. Čemu nerozumíš na větě ‚Chci být sám‘.“ Smutek se měnil pomalu ve vztek. Nevěděl jsem proč. Za dveřmi bylo ticho. Přitiskl jsem ucho na dveře. Slyšel jsem hluboké dýchání, potom kroky a nakonec, jak zavírá dveře. Čekal bych, že jimi práskne. Zavřel je ale pomalu a potichu.
Sjel jsem po dveřích na zem a snažil se opět zadržet slzy. Dýchej, Bille. Bude zase všechno ok, hlavně se uklidni. Snažil jsem se zhluboka dýchat, abych potlačil návaly úzkosti, a tím se nedal do hysterického pláče. Povedlo se. ‚Uklidnil‘ jsem se na tolik, až jsem z toho usnul.
TOM
Nevím, co se stalo. Vešel jsem do pokoje a spatřil Billa s očima plných slz. Když jsem se ho dotkl… jako bych mu dal elektrickou ránu nebo co. Vážně nechápu, co se mu stalo. Říkal, že chce být sám. Okey, bude sám. Ale mrzí mě to. Mrzí mě, že brečí a zřejmě kvůli mně. Nechtěl jsem mu nijak ublížit. Byl to jen polibek. A navíc… Na podruhé to byl ON, kdo mě políbil jako první. Vážně se už v něm nevyznám. Nevyznám se ani v sobě samotném.
Odešel jsem z domu. Musel jsem si pročistit hlavu. Rozhodilo mě Billovo, ale i mé chování. Teď jsem chtěl být taky sám. I když… Jediného, koho bych teď u sebe snesl, by byl Bill. Jenže ten je na mě naštvaný. Aspoň to tak vypadalo, že je naštvaný.
Projížděl jsem městem sem a tam. Neměl jsem cíl. Chtěl jsem jen ven. Vstřebat to všechno. Myšlenkami jsem bloudil všude možně. Ani jsem si to neuvědomil, ale dojel jsem až za hranice Hamburku. Bylo mi to ale jedno. Zajel jsem krajnici a na chvilku zavřel oči. Pomalu jsem usínal, když v tom mi začal řvát mobil. Lekl jsem. Okamžitě jsem začal hledat mobil po kapsách. Úspěšně!
„Bille!?“ vyhrkl jsem, když jsem zvedl hovor, aniž bych se podíval, kdo volá.
„Ehm, ne. Tady Andy.“ Ozvalo se z druhé strany. Povzdechl jsem si. Přál jsem si, aby to byl Bill. Ale byl jsem překvapený, že volá zrovna on.
„Aha… uhm, promiň. Myslel jsem, že je to Bill.“ Zklamání v hlase jsem nezakrýval.
„Aha. Tome, jsi v pohodě? Co se stalo… přijde mi, že jsi smutný.“ Jo tak tobě přijde, že jsem smutný? Kdybys jen věděl… A vůbec, co se staráš. Najednou máš péči. Když mi před pár měsíci bylo hodně blbě, ani ses nezeptal, jak mi je. Ani jsi nezavolal, a teď se budeš starat?
„I kdybych byl, co se vlastně staráš? Najednou sis vzpomněl, že ještě existuje nějakej Tom Kaulitz? Po třech měsících, Andreasi, po třech měsících se mi teprve ozveš. To je teď ale fuk. Co vlastně chceš?“ Řekl jsem dost ostře, ale se zklamaným podtónem. Z druhé strany se chvíli nic neozývalo.
„J-já… zavolal bych ti, ale… Nemohl jsem.“ Vykoktal ze sebe můj kamarád. Vlastně… můžu ho tak vůbec ještě nazývat?
„Jo tak ty jsi nemohl. Hmmm, zajímavý. Hlavně, že Claire si volal skoro každý den.“ Zavrčel jsem dost naštvaně. „Víš co, Andy. Teď to nebudeme řešit, zvlášť né po telefonu. Navíc nemám náladu se s tebou nervovat. Měj se.“ Nečekal jsem na odpověď a hovor típnul.
Zhluboka jsem dýchal. Oči jsem měl zavřené. Dokonce jsem snad i usnul. Ne, snad, ale určitě. S leknutím jsem otevřel oči. Byla už skoro tma. Ale jak to? Vždyť když jsem odjížděl, bylo jen něco málo po jedenácté hodině dopoledne. Koukl jsem se na hodinky. 20:47. Rychle jsem nastartoval svou milovanou Audinku, smykem jsem to otočil a rozjel se rychle domů. Když pojedu fakt rychle, do hodiny a půl budu doma.
Za skřípání štěrku jsem vjel na příjezdovou cestu k naší vile. V domě panovala tma. Vystoupil jsem a rychlými kroky došel k domu. Bylo zamčeno. Ještě, že jsem si vzal klíče.
Pomalu jsem vešel do tmavého domu. Hodinky mi ukazovaly za pět minut půl desáté. Měl jsem žízeň. Chtěl jsem jít za Billem, podívat se, jestli furt trucuje v koupelně, ale nejdřív jsem potřeboval vodu. Když jsem vešel do kuchyně, vyšel ze mě tlumený výkřik. Tak moc jsem se lekl. U stolu seděla tmavá postava. Hlavu opřenou o stolní desku. Bill… došlo mi. I přes to moje srdce stále hlasitě bušilo.
„Billy?“ zašeptal jsem. Nic, žádná reakce. Trochu jsem se lekl, jestli vůbec žije. Pro jistotu jsem mu nahmatal krční tepnu. Uff… Jenom spal. Nechtěl jsem ho ale budit. Opatrně jsem ho vzal do náruče. Jen trošku zamručel, pak se ke mně ale přitulil. To mě donutilo k úsměvu.
Pomalu jsem s ním vystoupal po schodech. Byl neskutečně lehký. Netroufal jsem si odhadovat jeho váhu, ale moc to nebylo. Dveře od pokoje měl otevřené, naštěstí. Opatrně jsem ho položil do postele a přikryl. Ještě jsem ho zlehka políbil do vlasů.
„Mmm… Tomi?“ rozespale se na mě podíval.
„To nic, jen klidně spi.“ Pohladil jsem ho po tváři. Nesouhlasně zavrtěl hlavou.
„Nemůžu klidně spát. Ne, dokud tu nebudeš se mnou.“ Zakňučel. Bože, byl tak roztomilý.
„Takže chceš, abych tu u tebe zůstal?“ zeptal jsem se pro jistotu. Pouze přikývl a zachumlal se ještě víc do peřin.
„Tak dobře.“ Sundal jsem si mikinu a vlezl si k němu. Okamžitě se ke mně přitiskl. Vytáhl jsem si ho ještě víc na svou hruď a objal ho. Jen spokojeně vydechl a během pár minut už klidně a pravidelně oddechoval.
autor: Nisch
betaread: Janule
Nádherná povídka…♥ Už se moc těším na další…♥♥
TEDA bill má náladu jak těhotná ženská, to dostal nebo co ?….měl by přestat ječet a všechno si tak brát a hlavně at tahodí ten strach. Billi Billi, no každopádně co mě trochu pozvedlo byl rozhovor s Andym. Já Andyho i v reálu miluju 😀 , no Tom ho jaksi nemiluje, ale tomu jsem se sezmála, ale co mi stojí za největší zmínku je konec. Tomovi úžasné řidičské schopnosti a ta postel a hlavně "ZUSTAN TU SE MNOU" nádhera , a jak píšu skoro pořád…skvěle se to čte. Nisch máš užasně čistej styl psaní, víš co kde napsat a to je super. Musí to oslovit. Jen škoda že není obrázek..