autor: Majestrix & Little Muse
…Protože před smrtí se nezastavím
Tom poklepával svým perem na datapad a snažil se soustředit na práci. Ale hodiny strávené nad podepisováním nových kontraktů a udržování účetnictví, bledlo v porovnání s tím, co by měl dělat. Tohle mělo být jehoeridev, jeho líbánky; tohle byl čas pro něj a pro Billa, aby si užívali společnosti toho druhého, daleko od jeho rodiny.
Ale Tom byl ve svém Slunečním Pokoji, snažil se pracovat, zatímco zkoušel nemyslet na to, že Bill leží v posteli, nemocen, a s nechutí ho vidět. To se mu nelíbilo; jeho vlastní manžel nechtěl jeho pomoc, když byl nemocný. Snažil se nečíst moc v té situaci, ale Tom si stejně starosti dělal. Možná, že by se cítil lépe, kdyby ho Bill pustil k sobě do pokoje. Aby se dotkl jeho ruky, a viděl, jak na tom je na vlastní oči. Část jeho duše žárlila, že Andreas jeho manžela vidět mohl, zatímco on ne.
Tom si povzdychl a přitáhl si k sobě pár dokumentů, které plánoval odložit až na dobu, kdy se vrátí domů.
~*~
Upřímně, nebyl si jistý, jak se mu povedlo vylézt z postele a dostat se k trahd lah, ale měl dojem, že se to stalo, když šel Andreas do kuchyní pro jeho jídlo. Bill nechtěl jíst ani nikoho vidět. Jediný důvod, proč Andrease toleroval, bylo, protože jeho kamarád ho neposlouchal, když mu řekl, aby šel pryč.
Bill se topil, a věděl to. Ale nedělo se to dost rychle.
A tak vylezl z postele a přinutil se jít celou cestu až do zahrady. Bylo těžké belhat se, a tak víc než jednou upadl na kolena, ale jemu to bylo jedno, když se protáhl mezi listy vrby na modlitební místo. Potřeboval klid nebo smrt.
Chtěl to druhé, protože Bill opravdu nevěřil, že si zaslouží to první.
Klečel před oltářem v trahd lah a připadal si prázdný. Všechna bolest se rychle zmírnila a nechala ho prázdného.
„Vzal jste ho…“ polkl vzlyknutí, „a já vás teď prosím, abyste si vzal i mě. Tohle všechno je moje vina. Nemohl jsem to zastavit, i když jste mi dal Vizi k tomu, abych to udělal. Jsem nehodný tohoto daru, a žádám vás o smrt.“ Díval se na sochu Zila a žadonil. „Žádám vás; vím, že jste řekl, že patřím k Tomovi, že můj život mám žít s ním… ale já nemohu… nemohu být šťastný. Nezasloužím si být šťastný, když je Anis mrtvý.
Byl čestný a hodný, dokonce i v této hře, kterou jsme procházeli. Nikdy nezaváhal, ani jednou. Já zaváhal,“ zašeptal Bill. „Více než jednou, zpochybňoval jsem vaši vůli, a vůli ostatních Bohů. Nejsem víc než jen pokorný služebník, snažící se nespoléhat jen vlastní chápání, ale je to těžké, když nemám žádného průvodce. Prosím… vezměte si mne také.“ Bill se znovu rozplakal a opřel se čelem o zem, zatímco zlomeně vzlykal.
Teď ho fyzicky bolelo brečet. Nejenže z toho byl vyčerpaný, ale neměl na to energii. Stejně tak, jak to potřeboval ze sebe dostat. Těžce se snažil ustálit dech a pevně zavřel oči, obličejem byl opřený o pahorek, snažil se nic necítit, čekat a vidět, jestli se nad ním Zil slituje.
O několik chvil později nedokázal zastavit další vzlyk, který se z jeho úst vydral, a on stále dýchal.
Bill se opřel obličejem o dlaně, a brečel, jak jen to nejlépe uměl.
Andreas stál ztuhlý ve vchodu do zahrad, stejně jako stál dnes ráno ve dveřích Billova pokoje, nebyl schopný odvrátit pohled od bolesti před ním, ani když to jemu samotnému hnalo slzy do očí.
Došlo to až tak daleko, že opravdu nevěděl, co dělat. Nedával vždy v jejich společném životě Billovi vždy ty nejlepší rady, ale vždycky pro něj dělal to nejlepší, vždycky věděl, jak ho alespoň utěšit. Tohle bylo jiné a děsivé. Bill nechtěl útěchu. Bill nechtěl jeho. Bill nechtěl nikoho. Alespoň ne někoho, koho mu Andreas mohl poskytnout.
Bill chtěl smrt.
Vždycky si myslel, že je jeho kamarád silný za ně oba, co se víry týče. Všechno to začínalo otřásat s Andreasovou vírou, stejně jako s Billovou.
Polkl, řekl jméno svého pána dřív, než si uvědomil, že to byl jen roztřesený šepot. „Bille,“ zopakoval, hlasitěji.
Jediné, co dostal jako odpověď, bylo těžké popotáhnutí. Bylo to dost na to, aby si byl jistý, že ho Bill slyšel, ale nechtěl ho vnímat. Andreas by raději byl neviděn než ignorován.
Povzdychl si, udělal krok vpřed do trahd lah, ignoroval chvění, které mu říkalo, že sem nesmí, když se tu někdo jiný modlí. Vzal Billa za ramena a zvedl ho z jeho pozice jako hadrovou panenku, neobtěžoval se podívat se mu do obličeje. Bill s ním nebojoval. Ať už to bylo proto, že neměl dost síly, nebo proto, že mu to bylo jedno, Andreas to nevěděl a nebyl si jistý, jestli to vědět chce. Vzal svého kamaráda do náruče a s větší lehkostí než minule ho nesl zpátky dovnitř, nebyl si jistý, jestli to tak dlouho vydrží.
Andreas už měl dost poslouchání Billa, že nechce návštěvy, už měl dost nucení ho jíst. Bill neměl ponětí, co je pro něj dobré, ne v tomto stavu.
A Andreas už měl po krk dělat tohle všechno sám.
~*~
Odnesl Billa zpátky do jeho pokoje a položil ho jemně na postel. Billova ruka klesla na postel, nepohnul se. Blonďák se zamračil a podíval se na Billův obličej, jeho oči byly bílé, a on zalapal po dechu.
„Bille?“ zašeptal, doufal, že tím vrátí svého přítele zpátky z jeho Vize.
Jeho pán neodpověděl a Andreas jemně uchopil jeho obličej. „Bille, prosím, vrať se ke mně.“
Bill pomalu zamrkal a dál se díval na strop.
„Temné časy přicházejí.“
Andreas si dal ruku před pusu a utekl z pokoje.
~*~
„A co z jeho stavu ti napovědělo, abys zavolal Lékaře? Ptal jsem se tě už předtím, jestli mám nějakého zavolat!“
Andreas couvl před Tomovým pochopitelným vztekem. Jeho manžel byl nemocný, a měl dostat pomoc, jestli trpěl nemocí Zraku už předtím. Přišla lež k životu, aby ho potrestala? Byl jeho hřích pýcha, která vystavila Billa do ještě většího nebezpečí?
„Já vím, můj Pane, ale můžu jednat pouze tak, jak si přeje můj Pán. Teď už není schopen říct mi, co si přeje.“
„Je v bezvědomí?“ Tom se pohnul dřív, než si uvědomil, že se hýbe, k Billovu pokoji. Podle kroků za ním mu Andreas sotva stačil, a poprvé skoro po týdnu Tom otevřel dveře do pokojů svého manžela. Polkl; Bill už měl dávno bydlet u něj v pokoji. V jejich pokoji.
„Cadah,“ zanadával Tom, rychle přešel k posteli, k až moc vyhublé postavě, která na ní ležela, byl překvapen slzami, které musel polknout. Andreas měl pravdu; nechtěl Billa takhle vidět, ale jak se mohl opovažovat tak dlouho čekat, než ho navštíví? Jak mohl dovolit, aby to trvalo takhle dlouho?
„Našel jsem ho v trahd lah,“ promluvil Andreas. „Slyšel jsem, jak se tam modlil; nemohl tam být dlouho.“
Tom dal zplihlé vlasy pryč Billovi z čela, jemně si k sobě otočil jeho obličej. Bill otevřel oči, byly mléčné a slepé, alespoň k tomu, co bylo v tomto pokoji, než se znovu zavřely. Tom vyděšeně odtrhnul ruku, šokovaný. „On-„
„To se stává.“ Andreas si nebyl jistý, jestli Bill věděl o tom, že jeho manžel ví, že má nemoc Zraku, a jestli ho Tom někdy viděl plně propadlého ve svých Vizích.
Tom se podíval na Andrease. „Byl na modlitebním místě? Proč?“
Andreas polkl. Lhát Tomovi ho nikam nedostane, ale nějaké věci nemohl říct. „Přepokládám, že hledal útěchu, kterou tam vždy našel, můj Pane.“
„Pak měl přijít za mnou,“ odsekl Tom, otočil se zpátky k Billovi, vrátil ruku na jeho obličej. Palcem ho pohladil po jeho bledé tváři a povzdychl si, znovu se zvedl na nohy. „Zůstaň s ním,“ nařídil Andreasovi a prošel kolem něj.
„Můj Pane-“ začal Andreas, byl přerušen tím, jak Tom odešel z pokoje.
Až se vrátí, už Billův bok nikdy neopustí.
~*~
„V bezvědomí?“ zopakoval Gordon, opatrně předal Erika. „Myslel jsem, že je jen pod trochou stresu. Nejasné obrazy.“
„To já také,“ souhlasil Tom. „Na tom nezáleží. Tak i tak, chci tady okamžitě Lékaře.“
„Samozřejmě,“ souhlasil David. Erik se mu zavrtěl v náručí a on si ho zvedl na rameno.
Tom uslyšel nucené vydechnutí ze židle svého otce a musel pevně sevřít rty, aby mu neřekl něco ošklivého. „Co je?“ naléhal.
„Už takhle na sobě máme pohledy všech po tom, co Bill udělal na Gree Ha.“
„Nebudu riskovat jeho zdraví kvůli tvojí důstojnosti!“ zakřičel Tom.
„Tome,“ napomenul ho David varovně. „Takhle to nemyslel.“
„Tome,“ napomenul ho David varovně. „Takhle to nemyslel.“
„Ne, chci tady Lékaře,“ naléhal, neobvykle spokojený tím, že si svou frustraci vybíjel i na svém merodovi. „Klášterního Lékaře.“
„Naprosto ne,“ promluvil Jorg. „Tento Dům si vždycky vedl dobře bez rušení náboženskými nesmysly!“
„Nebyl to nesmysl, když Bill Viděl pro tebe!“
„Nemůžeme žádat Chrám, když se na nás naši obchodní partneři už takhle dívají jako na náboženské fanatiky!“ zvedl se Jorg do stoje, ignoroval Davidovu ruku, která se chtěla položit na jeho rameno. „Má tohle být obvyklý neduh? Bude náš Dům zatížený jeho darem stejně jako Billem?“
„A dost!“ rozkřikl se Gordon, podíval se na ně ze svého místa. K jeho překvapení, oba dva ho poslechli. Bill Tomovi říkal, že jeho otec býval vojenský vojevůdce, ale nikdy ve svém tichém tchánovi neviděl žádnou známku jeho minulosti. Teď už neměl problém tomu uvěřit.
Gordon je oba probodával pohledy, mračil se, vrásky na čele, které zde byly už od doby, co se dozvěděl o smrti svého přítele, se ještě prohloubily, a postavil se. „Můj syn má kontrolu, naučil se to už dávno. Něco se mu děje, něco, co ho nutí to nekontrolovat, a já musím naléhat na to, aby byla Tomova žádost vyslyšena. Jestli žádat Chrám vám dělá potíže,“ řekl Jorgovi, „pak se omlouvám, ale je mi to jedno. Donesu ho tam sám, pokud budu muset.“
Jorg běsnil, tím si byl Tom jistý, ale neodpověděl. Což bylo působivé.
„Neopustím ho,“ řekl Tom svému otci, postavil se vedle Gordona. „Ale vy půjdete.“
~*~
„Děkuji, že jste nás tak rychle přijal, Montale,“ řekl tiše Gordon. Jorg šel za mnichem a otcem svého zetě, rozhlížel se kolem po ostatních, kteří konali své každodenní aktivity, znovu si prohlížel krásu Chrámu. Gordon se otočil, a viděl, že Jorg vypadá zahloubaně, jen trochu nervózně.
„Lorde Jorgu, ujišťuji vás, nikdo vás nebude honit se Svatým Nektarem jen proto, že jste z Neb Vertas,“ usmál se Ben Yahmen, sám se otočil, nechal Jorga, aby je dohnal.
Jorg se znovu začal soustředit na mnichovu hlavu, tentokrát trochu rozčíleně. „To si nemyslím,“ odvětil, než se zhluboka nadechl, aby nevybuchl. „Omlouvám se,“ omluvil se. „Nezasloužíte si můj vztek.“
„To ani můj syn,“ připomněl mu rozhodně Gordon.
„Lorde Gordone, já pouze chci zjistit, co Billa trápí tak moc, že by se můj Dům měl změnit. Musím přiznat, že kdybych věděl, kolik potíží-„
„Ne, nedokončujte tu větu.“ Podíval se na něj přísně Gordon. „Jak jsem řekl ve vašem sídle; stalo se něco, co zavinilo, že Bill ztratil kontrolu. Až najdeme příčinu problému, můžeme rozhodnout, proč mají Bohové zalíbení v tom, aby dávali mému synovi takové Vize, i když je to špatné pro jeho zdraví.“
Montal přikývl, ukázal jim oběma, aby šli za ním mezi sloupy v zahradě. „Váš syn Bill je tady v Tetrapolis velice dobře znám; obzvlášť po tom, co mu Mnich z našich řad už jednou pomohl se uzdravit. Ten mladý muž se nikdy předtím nesetkal s takovou myslí, jakou má váš syn, a byl velmi vyděšený. Když jste zavolal, vzal jsem zápisy z Billovy klášterní školy z Diopole. Váš syn bude potřebovat Lékaře s myslí stejně silnou, jako je ta jeho, a jemným dotykem. Máme pro vás toho pravého.“
Znovu se zastavil, ukázal jinému člověku, ať jde k nim. Byl vysoký, vyšší než všichni tři, jeho oblek tmavě fialový; byl to kontrast k ostatním červeným. „Zdravím, Lorde Jorgu a Gordone, Montale. Já jsem Hlavní Léčitel Saki.“
„Hlavní Léčitel Saki je císařův osobní Lékař,“ Zamumlal mnich Ben Yahmen.
Jorg zbledl. „Císaře? Opravdu-„
Saki v tichosti zvedl jednu ruku. „Císař se stará o všechny měšťany, kteří jsou schopni dát mu informace, které by mohly pomoci v boji proti Bezvěrcům. Když přišla žádost, sám jsem prosil, jestli bych mohl Billa vidět.“
„Ale, proč?“ nedokázal Jorg zastavit svou otázku.
„Jsem pro tu práci ten nejlepší,“ řekl Saki jednoduše. „Lorde Gordone, Lorde Jorgu, byl bych poctěn, kdybyste mi dovolili postarat se o Billa. Přivést ho z jeho Vizí. Co nejbezpečněji to půjde.“
~*~
Tom sebou trhl ve své židli, když se konečně objevil pohyb někoho jiného než Davida, který přecházel po pokoji. Zvedl pohled od Billova nehybného těla a postavil se, když jeho a Billův otec vešel do pokoje, vysoký, strach nahánějící muž jim byl v patách, převyšoval všechny v místnosti.
„Kdo je to?“ naléhal.
Andreas se zvedl ze svého místa na druhé straně Billovy postele, a poklonil se. Poznal Hlavního Lékaře, když nějakého viděl. Fialový pásek vynikal na jeho bílém modlitebním oblečení.
„To je Císařův Léčitel. Hlavní Lékař Saki se zajímal o Billův případ a chtěl nabídnout své služby. Nevím, proč bychom ho měli odmítat.“ Ukázal Jorg na Andrease, aby šel k Sakimu. „Tohle je Andreas. Když budete něco potřebovat, naprosto cokoliv, jen zavolejte jeho jméno. To jeho Pán je na posteli nemocen. Měl by vám být prospěšný.“
Andreas se znovu poklonil a snažil se nedovolit nepříjemnému tónu Jorgova hlasu, aby ho vyvedl z míry. Slova a hádky neměly místo ve světě, kde byl Bill nemocný. Přešel by poušť a přešel přes nepřekonatelné hory, kdyby to znamenalo, že Billovi někdo pomůže.
„Cokoliv si přejete, můj Pane,“ zamumlal Sakimu, podíval se na tašku, která se vznášela po jeho boku.
„To je v pořádku, děkuji. Budu potřebovat aby všichni odešli, a buď zticha a v klidu. Jak dlouho už je takový?“
„Dnes brzy ráno upadl do bezvědomí, ale už je nemocný přes týden. Není schopný jíst a skoro pořád brečel.“ Všichni přešli na druhý konec pokoje, kde David v tichosti přecházel s Erikem v náručí, aby novorozenec usnul. David ho políbil na stranu hlavy a pokračoval. „Neřekl nic jiného, než: ‚Temné časy přicházejí.‘, opakoval to. Nevím, jak by to mohlo být dobré.“
Saki pomal přikývl a posadil se na židli, kterou Andreas opustil. Zvedl Billovo zápěstí a hledal jeho pulz, palcem mu otevřel víčka, odhalil mléčné bělmo pod nimi, a zkontroloval jeho dech.
„No?“ naléhal nedočkavě Tom.
Montal se na něj letmo podíval, a pak se znovu podíval na Billa. „Jeho duše je tak… potlučená. Slabá,“ informoval je, s povzdychnutím se posadil zpátky. „Jeho nedostatek potravy vůbec nepomohl jeho přežívání těchto Vizí.“ Podíval se zpátky na Toma. „Pro někoho tak silného, jako je Bill, Vize dokážou být masou míchajících se obrazů a zvuků – je to, jako byste se rozeběhli plnou silou proti zdi. Bolí to ale víc, protože to nevidíte přicházet, nemůžete řídit vaši rychlost nebo pozici toho předmětu.“ Zaváhal. „Budu k vám upřímný. Nevím, jaké má Bill šance, že z toho vyvázne živý.“
Montal se na něj letmo podíval, a pak se znovu podíval na Billa. „Jeho duše je tak… potlučená. Slabá,“ informoval je, s povzdychnutím se posadil zpátky. „Jeho nedostatek potravy vůbec nepomohl jeho přežívání těchto Vizí.“ Podíval se zpátky na Toma. „Pro někoho tak silného, jako je Bill, Vize dokážou být masou míchajících se obrazů a zvuků – je to, jako byste se rozeběhli plnou silou proti zdi. Bolí to ale víc, protože to nevidíte přicházet, nemůžete řídit vaši rychlost nebo pozici toho předmětu.“ Zaváhal. „Budu k vám upřímný. Nevím, jaké má Bill šance, že z toho vyvázne živý.“
Tom zavrtěl hlavou. „Chci jiný názor!“ zahřměl.
Saki se na Toma díval, dokud se znovu neposadil na židli, sotva kontroloval své chování. „Jsem ten nejlepší, ale raději vám to řeknu, než kdyby měly nastat nějaké nepředvídatelné okolnosti, které by neskončily dobře. Bylo mi řečeno, že tu byla smrt někoho blízkého k Billovi. Možná že se nechce vrátit zpátky – to je o hodně těžší léčit.“
Tom znovu zavrtěl hlavou, odfrkl si.
„Byli přátelé, ale ne zas tak blízcí. Má tu mě, ke komu se má vrátit.“
Oba, Andreas i Gordon, si ztěžka přenesli váhu z jedné nohy na druhou, Gordon nad letmým obrázkem Bushida, jak měl ruce kolem Billova pasu, díval se na něj s větší láskou, než bylo vhodné. Neměl Vizi už skoro deset let. Bylo to bezvýznamné předtím, mělo to být bezvýznamné i teď.
„Pak doufám, že jsou vaše slova pravdivá.“ Přikývl Saki.
„Nestarejte se o pravdivost mých slov,“ odsekl Tom. Zvedl pohled, když mu David položil ruku na rameno.
„Věřím, že ten muž potřebuje prostor a naprostý klid, synu. Pojď.“ Pomohl mu jemně ze židle, když se Tom snažil vymluvit, aby mohl zůstat. Jen ještě jeden pohled na Billa, prosím, chtěl říct. Ale jen přikývl a nechal se vyvést z pokoje s ostatními.
Oba dva rodičové odešli do pokoje dítěte. Andreas odešel do svých pokojů.
Tom a Gordon zůstali na chodbě. Nemohli vstoupit a nechtěli odejít.
Tom se otočil a opřel se zády o zeď, přímo před Billovým pokojem, a když se dveře zavřely, sjel po zdi dolů a snažil se nebrečet.
~*~
„Uklidni se, Tome,“ řekl mu Gordon, sledoval, jak jeho zeť přecházel po chodbě, nejspíš jen proto, že to byla ta jediná věc, kterou mohl sledovat. Nedokázal potlačit šimrání v jeho vlastním žaludku, ale už dávno se naučil, že když všichni panikařili, pak nemohl být nikdo, kdo by nepanikařil. Takto nikdy nikdo nic nevyhrál, nechápal, proč by to teď mělo pomoci. „Nemůžeš s tím nic udělat.“
„To vím!“ zakřičel Tom, přešel tam, kde seděl Gordon. „Myslíte si snad, že to nevím?“
„Uklidni se,“ řekl Gordon rozhodně, odmítal se podívat od něj jinam. „…Byl na tom i hůř.“
„Ne podle toho, co jsem viděl.“
„Ale já ho horšího už viděl,“ řekl Gordon.
Tom si povzdychl, trochu pokořeně. „Nedokážu si ho představit horšího, než je teď.“
Teď Gordon pohled odvrátil, zadíval se na zavřené dveře svého syna. „Byl až moc malý na to, aby je zvládl,“ řekl Tomovi, polkl nad vzpomínkou na Billa jen těsně předtím, než zakročili mniši, také byl tenkrát nemocný. Kdyby ho neposlal pryč, nebyl si jistý, jestli by teď syna ještě měl.
„Teď není.“
Gordon se podíval zpátky na Toma, trochu smutný nad těmi vzpomínkami. „Není.“
„Tak o co jde?“ naléhal Tom.
Gordon zaváhal. Až moc stresu, říkali vždycky Lékaři, a přesně to řekli i Tomovi, tím si byl jistý.
Že přestěhování a svatba byly jen trapná výmluva. Ale Bill takhle dlouho pryč minule nebyl, a také věděl, že byl daleko od toho, aby nebyl zvyklý na Tetrapoli a sídlo Vave.
Zamrkal nad tím nechtěným obrazem a rychle na něj zapomněl.
Takhle nesmí přemýšlet.
„Nevím,“ řekl namísto toho.
Tom si povzdychl, promnul si kořen nosu. „Jestli-„
Oba nadskočili, když vzduch proťal ostrý výkřik, Tom se rozeběhl a Gordon se postavil. Křik. Hlasitý křik.
Billův křik.
Tom a Gordon se na sebe podívali, než Tom rozrazil dveře a oba dva se rozeběhli do Billova pokoje. Saki se nakláněl nad postelí, hlavu skloněnou a oči zavřené, skoro zoufale něco mumlal. Tom stěží zaznamenal zavrzání Andreasových dveří, které se za jeho zády otevřely.
„Co se děje?“ zaječel Tom.
„Ticho, Tome,“ nařídil Gordon. „Lékař se musí soustředit, jestli ho má zachránit…“
Gordon udělal zdráhavě krok vpřed, všichni tři sebou trhli, když Bill znovu zakřičel. Ramena se mu zvedla z postele a prohnul se v zádech. Zdálo se, jako by měl odletět.
Tom zpanikařil a rozeběhl se k posteli, chtěl Billa uklidnit a stáhnout ho zpátky na postel, i navzdory křiku svého tchána a sluhy, kteří naléhali, aby se vrátil. Billovo tělo ztuhlo hned, jak se ho dotkl, a Saki sebou trhl, když se Tom dotkl rozpálené kůže svého manžela. Ale jemu to bylo jedno; pro Billa všechno.
Bill otevřel oči, a pak naprosto ochabl, bezmocně se skácel zpátky na postel.
„…Bille?“ zašeptal Tom. Ticho po Billově bolestném křiku jako by se roztahovalo a polykalo všechny zvuky kolem, když se naklonil a uvědomil si, co je špatně.
Bill nedýchal.
„Bille!“ zakřičel znovu, chtěl s ním zatřást jako s dítětem. Billovy oči byly otevřené, slepě zíraly před sebe. Bylo to horší než bílá vrstva, která je předtím zakrývala. Pokoj se točil a Gordon vydal roztřesený vzlyk. Znělo to hluboce… tak… vyděšeně. Tom si neuvědomoval, že se třese, dokud ho Saki nepoložil na postel.
„Lorde Tome. Já… se tak omlouvám. Zkoušel jsem všechno, co šlo, ale byl tak slabý, nebylo tu pro mě dostatek věcí, kterých jsem se mohl chopit.“
„Co to říkáte?“ shodil Tom Lékařovu ruku ze svého ramene a zvedl se nestabilně na nohy. „Říkáte, že jste zklamal? On není mrtvý!“ zakřičel. „Slyšíte mě? On není mrtvý, a jestli se tam nedostanete a… jemu nebude… lépe…“ Tom zavrtěl hlavou a snažil se neslyšet bezmocné naříkání Lorda Gordona, když se mu povedlo projít kolem Toma a Sakiho a přitáhnout si Billa do náručí.
Tom se zadíval na scénu před sebou, otec zlomeně naříkající nad svým synem, až moc šokovaný na to, aby něco mohl udělat. Bill. Pryč.
Přemýšlel, jestli pro něj nebyl dostatečně dobrý.
autor: Little Muse & Majestrix
překlad: LilKatie
betaread: Janule
Ne! Ne! Ne! Bill prostě nemůže být mrtvý. A určitě nebude, když na nás čeká ještě tolik dílů! ♥
Super
teď prostě nic nenapíšu protože řwu jak malá a jen tak tak na to widím… za chwilku.
Ti podřadní padají
Ti vážení stoupají
A bezradný Král skládá Hallelujah
Hallelujah, Hallelujah
Hallelujah, Hallelujah
Tvoje víra byla silná, ale potřeboval jsi
důkaz…
No co si budem rikat mozna je to tak lepsi..docela me zajímá co přinese další díl
Neee!Bil..nesmí!!To snad neni možný!Opravdu chápu Bitter..:(
Ať se vrátí zpět!:'(
Cože..? No… nemám slov. Čumím jak puk. Vždyť tohle přece neni možný tyjo 🙁
Po tisicí se opakuju, ale obdivuju autorky, tohle napsat… to je fakt neskutečný. Teď si vážně nepřeju nic jinýho, než další díl!
To nejde Bill nemohol umrieť. Som zvedavá čo sa stane v budusom diele.
Héééééééééééééééééé???????? O.o what?????????? I can't belive, that Bill is dead….no…it can't be truth….. no…..He must be alive… :((((((
To si ze mě děláte srandu! To nemůže být pravda! Prostě odmítám věřit tomu, že Bill umřel, protože jestli jo… ne, prostě tomu naprosto odmítám věřit. Bill určitě žije, jen je v tom stavu, kdy vypadá, že ne… klinická smrt. Jo, to je ono… Bill prostě nemůže být mrtvý! -_-
Ježiš to snad ne…nemůže bejt mrtvej:-O určitě není…nemůžu se dočkat dalšího dílu,protože tomu fakt NEMŮŽU uvěřit…nenene
Bože né já nechci on se musí probudit a já v to věřím !!
Já to nechápu, to není přeci možné, aby umřel, když je teprve druhý díl, ne sakra????? :/
All the visions and Gods in this story make me so conflicted. Sometimes it seems that there should be logic behind everything that is happening and sometimes it doesn't make any sense at all.
I guess the red thread of this story is that there is a reason for everything, no matter how cruel and painful it might look … through pain and fight to victory… through suffering and tough lessons learned to higher purpose. I guess first when arrive to the very end of this story we will understand the reason and the scheme for everything that had happened prior, we hopefully also understand why….
Billovy prosby o smrt mě rozbrečely. 🙁
jak jen dlouho tohle vydržím číst? kolik smutku a beznaděje se dá ještě snést?
nemůžu ani dál myslet. konec tohodle dílu mi to nedovoluje, musím rychle číst dál.
Tak po tomhle dílu vážně nevím, jestli to zvládnu. Bill na nějakého Toma úplně zapoměl a jediné, na co myslí, je Bushido, jeho hlas a Billova vlastní smrt. Až mi to vehnalo slzy do očí. A to nemluvím o tom obrázku. Neměla jsem si ho vůbec rozklikávat, protože díky němu mám celou tu scénu před očima a je mi z toho strašně. Musím si už teď dát pauzu, protože tohle je stokrát horší, než jsem čekala, že to bude 🙁