autor: LadyKay
„Bude to rychlé,“ oznámím, jakmile otevřu dveře do zasedačky, kde na mě čeká skupinka lidí. Bleskově očima prozkoumám místnost, abych se ujistil, že byl můj rozkaz splněn a dorazili všichni. Mají štěstí, nikdo z nich nechybí. Sice jsem měl v plánu probrat s nimi několik záležitostí, avšak před pár desítkami minut jsem zjistil, že musím zařídit něco jiného, co je pro mě důležitější a přínosnější, než vztekat se s bandou tupců. Porada se tedy odkládá na zítra.
„Sednout.“ Ukážu na Alexe, který se několikrát domáhal rozhovoru se mnou, ale byl odmítnut. Nyní zřejmě nechce promrhat vzácnou příležitost, proto vstal a snažil se získat si mou pozornost. Kdo ví, kdy se tato příležitost bude opakovat. Když mu přikážu, aby se posadil zpět, okamžik na mě nechápavě zírá, nakonec však přece jen klesne zpět na místo a sklopí hlavu.
„Bohužel pro mě a bohudík pro vás musím za chvilku odjet. Proto zbytek projednáme zítra v jedenáct a teď přistoupíme rovnou k poslednímu bodu programu, který jsem měl na dnešek připravený.“ Všichni se po sobě podívají, dva odvážlivci si dokonce dovolí něco si mezi sebou pošeptat, což opravdu nenávidím a za co bych je taky za běžných okolností taky parádně srovnal. Leč čas běží, tudíž jim pro dnešek bude prohřešek prominut. Pokračuji tedy, jako bych si toho nevšimnul: „Jak jistě víte, několikrát jsem řekl, že potřebuji novou tvář své značky.“
„Když dovolíte,“ ozve se jeden ze špitalů, „už jsme kontaktovali agenta Massima Melandriho a…“
„A kdo vám k tomu dal pokyn?“ Přeruším jej a předkloním se. Ruce položím na desku stolu a pohledem se do něj vpíjím. Když se nedočkám odpovědi, prohlédnu si zbývající lidi a pokračuji: „Drahý kolego, řekl bych, že jste tu dostatečně dlouho na to, abyste věděl, že tu platí, co řeknu já. Nevzpomínám si, že bych vám nařídil, abyste někam volal a něco domlouval. Nebo se snad pletu?“
„Prosím za prominutí,“ promluví Lilly, usazená vedle Alexe, který stále hledí někam pod sebe. Asi jsem se ho dotkl, když jsem mu nedal možnost sdělit mi, co má na srdci, takže se mnou odmítá komunikovat a dívat se na mě. „Naznačil jste, že Massimo…“
„Nic jsem nenaznačil.“ Umlčím ji. Přijdou mi jak navedení. Pamatoval bych si, kdybych se někdy zmínil, že Max bude novou tváří firmy. Nic takového však nezaznělo, tak ať mě neštvou. Jsem snad blázen, abych nabídl to, po čem touží x lidí, zrovna člověku, který je příčinou mých problémů? Kromě toho, že jsou jeden jako druhý mimo, mě neuvěřitelně zdržují. „Váš úkol je následující. Zapojit mozek a zítra od vás chci od každého jedno jméno. Rozumíme si?“ Všichni až na jednoho člověka kývnou hlavou. Vstanu tedy, opřu se dlaněmi o stůl a zadívám se jeho směrem.
„Alexi, rozuměl jste?“ Když větu vyslovuji, kladu největší důraz právě na jeho jméno, abych si vynutil pozornost a přinutil jej odpovědět. Oči všech včetně mých se stočí k jeho osobě. Nejdříve to nevypadá, že by hodlal vzhlédnout, pak to však učiní. Neznatelně pohne hlavou, s čímž se spokojím a přeberu si to jako souhlas. Spokojen, tedy v rámci možností, opustím zasedací místnost a dlouhou chodbou zamířím k výtahu, jímž vyjedu do patra, ve kterém se nachází moje kancelář.
„Hledal mě někdo?“ Zeptám se, když procházím kolem asistentky. Ani nepočkám na odpověď a zabouchnu za sebou dveře. Kdyby něco, tak přijde. Nepochybuji o tom, že by si nechala ujít příležitost oznámit mi, že někdo toužil po rozhovoru se mnou, kterého se bohužel nedočkal, protože jsem nebyl k zastižení.
Při pohledu na stůl si všimnu, že mi tu Marion nechala nějaké věci na podepsání. Většinou se jedná buď o korespondenci, kterou mým jménem napíše, já to jen přečtu a podepíšu, nebo o nějaké věci ke schválení. Můj podpis je v druhém případě jako požehnání. Mohl bych to nechat na zítra, nakonec si však sednu na židli, vezmu do ruky první z listů a začtu se do něj. Za co ji platím, bleskne mi hlavou hned po prvních dvou větách. Vezmu do ruky tužku a začnu škrtat věty, co se mi nelíbí, a nahrazovat je jinými, dle mého vhodnějšími.
„Kdo to sem zas leze?“ Zamumlám si pro sebe a podívám se na dveře, na které něčí ruka několikrát zaklepala. Ač jsem chtěl zařvat, že nemám čas, nakonec narušitele vyzvu, aby vstoupil.
„Pane Kaulitzi?“ Jen co zazní mé příjmení, vzhlédnu a spatřím Alexe. Čekal jsem, že to bude Marion, aby mi připomněla, co všechno je potřeba zařídit, neboť usoudila, že bez ní bych nevěděl, co je náplní mé práce. Alexe jsem po tom, co se odehrálo v zasedačce, nečekal. Asi jsem ho podcenil, nevzdá se tak lehce, a dokud ho nevyslechnu, bude mě otravovat.
„Co je?“ Zamručím nevrle, abych mu dal najevo, že přichází nevhod a ruší mě v práci. „Viděli jsme se před několika minutami.“
„Já vím,“ přikývne, a když ho nakonec přece jen vyzvu, aby vstoupil, usměje se a zavře za sebou dveře. Mým očím neunikne, že si něco tiskne k hrudi. Nejspíš to něco bude právě to, kvůli čemu mě předtím otravoval a otravuje.
„Tak co máte tak neodkladného, že to nepočká?“ Poodjedu od stolu a prohlížeje si ho od hlavy k patě, čekám, co z něj vypadne. Zprvu se k odpovědi nemá, mlčí jako ryba a těká očima všude kolem sebe, jako by se snažil přijít na to, co se tu změnilo od doby, co tu byl naposledy. Divné, vídám jej takovou dobu takřka denně, mluvil jsem s ním nesčetněkrát a nikdy jsem si pořádně nevšimnul, jak vypadá. Až teď k tomu mám příležitost. Jsem nucen uznat, že je to pohledný mladý muž, má styl, a co víc, cítím z něj zájem o mou osobu. To je dobré vědět, pomyslím si.
„Měl bych na vás takovou prosbu.“ Hlesne a bojácně se na mě podívá, aby zkontroloval, jak se tvářím.
„Prosbu? Jakou prosbu?“ Položím mu otázku, na kterou čeká, a začnu uvažovat, co by po mně mohl Alex chtít. Pokud žádá o volno, tak je předem zavrhuji. Práce je tu až nad hlavu, musím to tu dát všechno do pořádku, takže nepřipadá v úvahu, že by si někdo vzal dovolenou. Chce-li volno, dostane je, ale volno navždy, jinými slovy vyhazov.
„Přál bych si, abyste se na to podíval a řekl mi svůj názor.“ Udělá krok blíže ke stolu, opatrně na něj položí desky, které celou dobu mačkal v ruce, a zase odstoupí. V prvním momentě mám chuť se jej zeptat, kdy se na to mám asi tak podívat, když jsem obklopen bandou flákačů a nic nestíhám, což Alex vytuší, proto nejspíš také dodá: „Vážím si vás a obdivuji vás, stejně jako vaši práci. Moc by to pro mě znamenalo.“
Chvíli na něj hledím, pak však přikývnu a natáhnu se po deskách, které strčím do tašky se slovy, že se na to podívám při nejbližší možné příležitosti. Už jen slibem mu způsobím obrovskou radost, což je patrné jen z jeho pohledu. Oči mu doslova září štěstím. No co, kdybych se náhodou nudil, tak se na to mrknu.
„Ještě něco?“ Zvednu propíchnuté obočí, když zůstane stát na místě a nemá se k odchodu. Myslel jsem, že je to všechno, co po mně požaduje. Jestli hodlá přijít s něčím dalším, tak se může s mým lidumilstvím rozloučit, protože s ním vyrazím dveře. Dobrých skutků jsem pro dnešek udělal dost.
„Všechno. Strašně moc vám děkuji.“ Vyhrkne a sune se ke dveřím, k čemuž ho také vyzval pohyb mé dlaně. Blázen, usměji se a vrátím se zpět k papírům, které hodlám opravit, než odsud odejdu.
TOM
„Ty jsi ale šikovný pejsek, počkal jsi na pána.“ Tašku s nákupem položím na zeď, sehnu se k Absinthovi a začnu ho drbat za ušima. Sice jsem měl strach, že tu železnou konstrukci vytrhne, když ho tu nechám uvázaného, ale mýlil jsem se v něm. Je to inteligentní tvor. Nakonec jsme to všechno krásně stihli. Uklidil jsem nepořádek, co zůstal po malování, udělal ze sebe člověka, a ještě jsme stačili nakoupit, ačkoli jsme si hezky zašli. Obchod kousek od domu byl zavřený, takže jsme museli šlapat dobrý kilometr k dalšímu. Těžko říct, kdo z nás dvou z toho byl nadšený méně. Jestli já nebo Absinth. Přikláněl bych se však spíše k němu, protože byl líný už dříve, ovšem nyní jeho lenost dosahuje extrémních rozměrů. Ale já to z něj dostanu! Trocha pohybu mu jen prospěje.
„Něco jsem ti koupil,“ z tašky vylovím sáček s psími bonbóny a jeden mu hned dám. Slupne ho jak malinu, olízne se a podívá se na mě, jako by se ptal, jestli to bylo jako všechno či mu hodlám dát i ten zbytek. „Víc nedostaneš. To je za odměnu.“ Vysvětlím mu, proč jsem je koupil. Pohled, který je mi vzápětí věnován, by se dal vysvětlit všelijak, rozhodně však neznamená nic dobrého.
„Tome?“ Uslyším, jak někdo vysloví mé jméno za mými zády. Počkat, ten hlas přece znám! Až přehnaně pomalu se otočím, abych se ujistil, že jsem se nespletl. „Jsi to ty! Chlape, to snad není možný!“ Vybafne na mě Pat, jeden z našich bývalých producentů. Když jsem sem šel, ani ve snu by mě nenapadlo, že v těchto končinách narazím na někoho známého. Pat byl jedním z posledních, koho bych tu čekal. A už vůbec bych nepočítal s tím, že se ke mně bude hlásit, když jsem jim způsobil takové problémy. I když ani ne tak jemu, jako Davidovi. Ten to za mě musel žehlit v tisku.
„Ahoj,“ pozdravím, když usoudím, že nejvhodnější by bylo, kdybych vstal a aspoň mu podal ruku. Pat ji bez váhání stiskne, široce se na mě usměje a znovu mě překvapí.
„Jak žiješ? Co děláš? A co Bill?“ Chrlí na mě jednu otázku za druhou. Tu poslední jsem, dejme tomu, přeslechnul. Co mu mám říct? Spali jsme spolu, já ho miloval, proto jsem taky jen tak mimochodem chlastal, on mě ale ne, tak jsem mu sbalil kufry a sbohem a šáteček? Nechal by mě zavřít do cvokárny! Budu tedy mluvit jen o sobě.
„Už jsem zažil i lepší chvilky, ale taky horší.“ Odpovím popravdě. Je fakt, že jsem se měl i lépe, ale prožil jsem i horší věci. Nyní se sice znovu trápím, ale zase mohu jít, kam se mi zlíbí. V léčebně jsem byl zavřen mezi čtyřmi stěnami a nesměl se hnout mimo areál. Tedy mohl bych, ale to by celá snaha byla k ničemu a z toho srabu bych se nikdy nedostal. Ti lidé tam sice odvedli velký kus práce, to se jim musí nechat, ale ten největší byl na mně. Pouze s pevnou vůlí jsem se toho démona mohl zbavit. Jen má vůle a odhodlání mi pomáhají držet se, abych s tím nezačal znovu. A daří se mi to, přestože jsem teď na tom fakt bídně. „A co dělám? Hledám nějaký slušný job. Abys pochopil něco, co můžu dělat já.“ Zodpovím i druhý dotaz a odmlčím se, čímž mu dávám najevo, že jsem pro tuto chvíli domluvil.
„A už jsi…?“
„Jo, jsem z toho venku.“ Nenechám ho doříct větu. Čekal jsem, kdy se mě na to zeptá. Nemám mu to za zlé. Každý, kdo mě v tom období znal, by to při prvním setkání udělal.
„Dobře,“ kývne hlavou očividně spokojen s tím, co se dozvěděl, a letmo mrkne na hodinky. Chystám se už jen ze zdvořilosti zeptat, jak se má on. Taky bych se rád dozvěděl, co dělá. Jestli stále podporuje nové talenty nebo se zaměřil na něco jiného. Není mi to bohužel dopřáno, Pat totiž po kratičké pauze pokračuje: „Zašel bych s tebou na kávu, ale zrovna dneska se mi to nehodí. Jak vidím, ty taky pospícháš a navíc tu máš kamaráda.“ Pohled mu sklouzne k Absinthovi, který sedí vedle mě a už několikrát do mě žďuchl čumákem. Zřejmě se mu nezamlouvá, že se tu vykecávám s někým, koho ani nezná a kdo mu ještě ke všemu nic dobrého nedal.
„Absi, byl to dárek.“ Vysvětlím, kde jsem k němu přišel. Jméno toho, kdo mě psem obdaroval, však záměrně vynechám. Patricka to naštěstí stejně nezajímá. Kdyby ano, tak by se na to zeptal. Místo toho však z kapsy vyloví vizitku s telefonním číslem, již mi podá.
„Kdybys nic nenašel, ozvi se. Něco bych pro tebe možná měl, mohlo by tě to zajímat. Ale teď už musím, někdo na mě čeká. Měj se a určitě zavolej!“ Křikne na mě, když otvírá dveře od auta a usedá za volant. Nepřekvapuje mě, že spěchá. Co ho znám, byl stále v jednom kole a neustále něco zařizoval. Jak vidím, vůbec se nezměnil.
Zůstanu tam stát zíraje do míst, kde před chvilkou byl ještě on, a drže v ruce papírek s natištěným jménem a kontaktem na jeho osobu. Že by fakt existoval Bůh? Cestou sem jsem ho totiž prosil, aby mi pomohl a můj život se konečně obrátil k lepšímu. Nějakou závratnou změnu sice nepociťuji, tohle nečekané setkání by mi však mohlo něco přinést. Uvidíme, už jen čistě ze zvědavosti mu zavolám.
autor: LadyKay
betaread: Janule
Oh, Ladynko, nemůžu uvěřit, že jsem se dnes dočkala dalšího dílu. To je skvělé. Však víš, jakou radost mi vždy uděláš ty i tvé postavy♥.
Dnes byl Bill tolik laskav, že dokázal přehlédnout i prohřešky svých podřízených… 🙂 😉
Za normálních okolností, před tou chvílí, kdy mu Tommy dal možnost vyslovit větu "miluji tě", bych okamžitě reagovala, že novou tváří značky MUSÍ být TOMMY!!! Pche, nějaký Massimo. Ale v této situaci, neodvažuji si skoro své přání vyslovit nahlas. Stejně to bude někdo jiný, možná sám zamilovaný Alex. Je mi Alexe na jednu stranu trochu líto, vlastně Billa obdivuje a co si Bill myslí – když se bude nudit, tak se možná podívá. Já bych ho, teda Billa. Je tak bezcitný.
Na druhou stranu, to, že má respekt, to je sexy, co si budeme povídat.
A Tom? Teď si nedokážu vůbec představit, jak to bude vše s ním dál. Co bude dělat za práci, pro kterého partnera se rozhodne…
Jedno bylo ale pro mě v tomto dílu nejdůležitější. Když se ho Pat chtěl zeptat, zda… odpověděl, že už je v pořádku.A to je báječná zpráva, protože byly chvíle v povídce, kdy jsem se vážně bála, že na lahev sáhne. Ale NIKDY nezklamal mou důvěru. Tak teď už je to naprosto jisté. Tom je skvělý!♥♥♥
Už zbývá jediné a to nejdůležitější, aby byl Tom šťastný!♥
A budu se moc těšit na další kapitolu!!
Už se strašně těším na další díl…. Naprosto skvělá povídka 🙂
[1]: Když čtu tento díl znovu, říkám si, co když bude Romeem nakonec Alex… Je v ději od samého začátku. Stále jsem myslela na Peta a teď, místo, aby se kruh podezřelých spíš zúžil, přijde další osoba. Proč jsem si ho nevšimla hned, byl zmiňován několikrát!
Mám o Billa strach. Myslím, že sa správa úplne šialene a súrne by potreboval psychiatra, no možno by mu na začiatok stačil aj psychológ, ale vyzerá to na poriadne šialenstvo a myslím, že nepotrvá dlho a jeho svet sa začne rúcať. Už čakám kedy mu ľudia z firmy začnú dávať výpovede. Je divný ale aj tak mi ho je ľúto.
Z Tomiho mám radosť, len by som mu dopriala aj nejakú tú ozajstnú lásku. Najradšej s Billom ale to by Billa muselo niečo osvietiť alebo poriadne tresnúť po hlave aby sa zmenil.
Ach až príliš to prežívam 🙁