autor: Deni
„Hej, počkej. Jsi Amy?“
Černovlasá holka s očima orámovanýma růžovou tužkou se na mě otočí a její oči se okamžitě přimhouří. Dobře, tak jsem se trefil, stoprocentně to je Amy. Viděl jsem ji jen jednou a nebyl jsem si jistý, jestli je to ona nebo ne, věděl jsem jen, že pracuje v tom samém tanečním studiu, co Tom, a že má černé, dlouhé vlasy. Musel jsem vsadit na náhodu a prostě to zkusit. Kupodivu jsem se trefil hned napoprvé.
„Co chceš?“
„Hej, nemusíš bejt hnusná, dobře?“ odseknu jí dotčeně. Vůbec se neznáme, tak by si neměla dovolovat takový tón. Já se snažil bejt aspoň milej, i když vůči ní mám taky jistou nepochopitelnou averzi. „Jsem tu kvůli Tomovi,“ dodám, když na mě dál zírá jak na vraha. Třeba jí bratrovo jméno obměkčí.
„Tom tu není,“ odsekne mi a otočí se, pravděpodobně považuje naši debatu za uzavřenou. Ale já to tak nenechám, nemůžu. Jsem tu z nějakého důvodu, a toho se hodlám držet. Jestli je to jeho kamarádka, a podle toho, jak o ní Tom mluvil, je to kamarádka zatraceně dobrá, aspoň si mě vyslechne. Rozejdu se za ní a nedám jí šanci zavřít mi dveře její kanceláře před nosem, i když se snažila.
„Já vím, že tu není, právě proto jsem tu já. Nechci, aby to věděl.“
„Proč? Co tady sakra chceš?“
„Můžeme si promluvit někde v klidu? Je to důležitý, našel jsem způsob, jak mu pomoct dostat se na tu školu,“ nastíním aspoň trochu, o co jde.
Chvíli na mě nedůvěřivě kouká, měří si mě pohledem a je vidět, jak usilovně přemýšlí o tom, co teď udělat. Byla s Tomem, když se to podělalo a on se nedostal na svou vysněnou konzervatoř. Ví líp, než kdokoliv jiný, jak se tenkrát cítil a jak moc ho to muselo ranit a poškodit. Snad je opravdu natolik dobrá kamarádka, že si můj návrh aspoň vyslechne, ať už je jakýkoliv.
Nakonec jen krátce přikývne a pootevře dveře tak, že můžu projít dovnitř, načež je ona za námi zavře. Odhodí tašku s věcmi na malou pohovku, kterou tam má, a s rukama založenýma na prsou se otočí ke mně. Podupává nohou, nic neříká a jen mě sleduje. Vím, že teď je na čase ven s tím, co jsem si vymyslel.
„Nebude to ale jednoduchý,“ upozorním jí rovnou a poté, co mě ujistí, že se mnou není lehkýho nic a pobídne mě, abych už spustil, se dám do vyprávění toho, co jsem zjistil.
———-
Když o hodinu později opouštím taneční studio, na rtech mi hraje malý úsměv. Musím říct, že jsem opravdu spokojený s tím, jak jsme se s Amy dokázali dohodnout. Oběma nám záleží na tom, aby byl Tom šťastný a udělali bychom pro něj cokoliv, co by bylo v našich silách. I když tu holku prostě nemám rád, musím uznat, že jí na Tomovi vážně záleží a je to kamarádka, kterou si bráška zaslouží.
Nicméně, čím blíže se dostávám k Tomovu domovu, tím rychleji mi úsměv ze rtů mizí. Doteď jsem se zaobíral jen tím, jak zařídit jeho vstupenku na konzervatoř a ani na chvíli mě nenapadlo, že je přede mnou ještě jeden důležitý úkol; Přesvědčit k tomu i Toma a najít někoho, kdo tu akci zacvaká. Ale myslím, že bude jednodušší najít sponzora, než přesvědčit Toma, že chce opět tancovat.
Po tom, co všechno se stalo před dvěma týdny, nejsou vztahy mezi námi na úplně nejlepší rovině. Mluvíme spolu, trávíme spolu čas, dokonce u Toma skoro bydlím, ale není to tak, jak jsem si představoval, že by to být mělo.
Možná políbit ho tenkrát nebyl ten nejlepší nápad, ale i tak toho nelituji. Umlčel jsem jeho pochybnosti, ukázal jsem mu, že není čeho se bát, ukázal jsem mu, že i já toužím po něm. Jen s jedním jsem nepočítal, když jsem líbal Tomovy sladké rty. Nenapadlo mě, že můj bráška mohl mít nějaký závažnější důvod, než jen strach z mé reakce, pro to, aby mi o svých citech neřekl. To jsem zjistil až poté, co mě od sebe prudce odstrčil, a zatímco zrychleně lapal po dechu, upřeně se mi díval do očí s čistou, nefalšovanou hrůzou.
———-
„Proč? Proč, Bille?“
Zmateně, nechápavě se dívám na Toma, který začne přecházet po pokoji sem, tam, sem a zase tam, mumlá si něco pod nos, a co pár vteřin střelí pohledem ke mně. Co se děje? Co jsem udělal špatně? Myslel jsem, myslel jsem, že tohle je to, co chce?
„Tome, co se-„
„Proč si to udělal?!“
„Chtěl jsi to, ale jo, chtěl!“ odporuji mu, když začne zběsile vrtět hlavou. Pokud jsem se nemýlil, pokud měl Joe pravdu a pokud jsem si všechno spojil v hlavě správně, tohle je přesně to, co by měl Tom chtít, tak… v čem je, do háje, problém? „Chtěl jsi to.“ Není to otázka, je to oznámení.
„Ne! Teda, jo, ale… ne! Nechtěl jsem to, Bille!“
„Můžeš mi vysvětlit, co se-„
„Tohle nejde!“ vyjekne najednou Tom a zhroutí se na rozestlanou postel. Nejradši bych došel k němu, chytil mu obličej do dlaní, a zatímco by se mi musel dívat do očí, bych ho donutil mi vysvětlit, co se děje, proč tak zmatkuje, o čem to mluví. Ale vím, že nemůžu. Neznám ho, vyrůstali jsme, jako bychom byli cizí a ani nežili pod jednou střechou, a přesto teď cítím, že kdybych se k němu přiblížil, Tom by se vyplašil a nevypadlo by z něj už vůbec nic. To nechci. Musím najít jiný způsob.
„Co přesně nejde, Tome?“ zeptám se ho a usadím se na zem k posteli před jeho nohy, a upřeně se mu zadívám do očí. Jsem opravdu zmatený tím, co se to teď děje. Myslel jsem si, že když ho políbím, začne mi polibek oplácet, a pak si vyznáme lásku, ale to se, bohužel, nestalo.
„Já… já nemůžu,“ zamumlá Tom a schová si hlavu do dlaní. Chce se mi brečet. Co nemůže, proboha?! „Tohle, tohle je prostě špatný, Bille,“ pokračuje a podle tónu jeho hlasu slyším, že i jemu je do breku. Poté, co se mi přizná, že by to neskutečně moc chtěl, ale prostě to není správné, už slzy neudržím. Vím, že si tohle možná zasloužím jako trest za to, co jsem mu celé roky dělal a jak jsem mu ubližoval, ale je to krutý.
Možná nemůžu s jistotou říct, že jsem do Toma zamilovaný, že bratrská láska, která ve mně nikdy neměla pořádně sílu zakořenit, se nečekaně změnila v lásku mileneckou, ale vím jistě, že pro mě Tom znamená daleko víc než kdokoliv široko daleko. Že bych dal cokoliv za to, aby to byl on, vedle koho budu večer usínat po dlouhém dni a ráno se probouzet do nového dne po jeho boku. Možná to není ještě ta láska v pravém slova smyslu, ale vím, že k Tomovi cítím něco, co jsem k nikomu v životě necítil. Nechci to ztratit jen proto, že „To není správné!“
„Tomi,“ začnu šeptat naléhavě a chytím ho za ruce. Kašlu na vlhké cestičky na mých tvářích, jen se snažím zachytit jeho oči, což je nesplnitelný úkol. Uhýbá mi pohledem, stále ode mě odvrací hlavu, ale aspoň vím, že mě vnímá, že slyší má slova. „Tomi, poslouchej, poslouchej mě, dobře? Není na tom přece nic špatného, neděláme nic, co by se tomu druhému nelíbilo, není to špatný. Co záleží na tom, že máme stejnou krev? Nikdy jsme opravdoví bratři-„
„Ale my bohužel bratři jsme, Bille,“ zašeptá zlomeně, ale mé ruce nepouští. Naopak mi naléhavě stisk dlaní opětuje. Nechci to slyšet, nechci slyšet, jak je to nemorální, proti přírodě a všem zákonům. To lidé nasadili tahle pravidla, naprosto společnosti uzavření lidé, kteří nejsou ochotní se přizpůsobit a tolerovat odlišnosti. Nikdo vám přece sakra nemůže zakázat někoho milovat. Bratr nebo ne, nikdo vám nesmí diktovat, co ke komu smíte a nesmíte cítit. V minulosti bylo taky všem jedno, kdo si koho vezme, a hlavně královským rodinám, jestli se vezme někdo z rodiny nebo ne, a taky se nic nestalo! A bože, my přece s Tomem ani nemůžeme mít rodinu, takže nemůžeme zadělat na retardované dítě! Tak v čem je, sakra, problém?
V mém bratrovi.
Jen tupě sleduju, jak mě od sebe jemně odstrčí a opět začne přecházet po místnosti sem a tam. Už ho neposlouchám, pořád dokola opakuje to samé: „Není to správné, Bille, tohle prostě není správné.“ Ať k němu cítím cokoliv, bolí mě jeho odmítání. Předešlou noc to mezi námi bylo dokonalé, opětoval každý můj polibek, sám se dožadoval dalších. Naprosto synchronně reagoval na každý můj dotek, rozuměli jsme si i beze slov. Bylo to dokonalé, a on mi teď bude tvrdit, že to nesmíme? Že je to špatné, nelegální, nemorální? Po tom, co jsme spolu zažili? Tak to ne!
„Co ke mně cítíš?“
„Cože?“ zasekne se v půlce výčtu všech věcí, které by se nám mohly stát, a jen se na mě zadívá.
„Slyšel jsi mě, co ke mně cítíš?“ zopakuju svou otázku a důrazně dodám, že nechci slyšet žádné lži ani vytáčky, pouze čistou pravdu. A Tom mlčí. Jen němě lapá po slovech, jeho oči mě upřeně pozorují a v jeho čokoládových duhovkách se zračí ta bolest, ten zmatek a strach, který cítí. Ale poprvé za celou dobu, co spolu zase mluvíme, v nich nevidím ani kousek lásky. Bojím se toho, co mi odpoví.
„Miluju tě,“ zašeptá tak tiše, že ho sotva slyším, ale já jeho slova zachytím. Srdce se mi neuvěřitelně rozbuší. Věděl jsem, že mě miluje, věděl jsem to, a přesto, když to teď poprvé vyslovil nahlas, jsem jako malej puberťák, kterému vyznala lásku největší kráska školy. Najednou nevím, jak reagovat, co říct. „A ty? Řekni mi, cítíš ty něco ke mně, nebo si jen hraješ se zakázaným tak, jak máš ve zvyku?“
———-
S povzdechem projdu kolem vrátného, který si na mou přítomnost celkem rychle zvyknul. Když mu Tom oznámil, že mě má kdykoliv pustit nahoru s tím, že mám náhradní klíč, stařík ani moc neremcal a jen Toma upozornil, že by si měl dávat pozor na to, komu klíče dává. To brácha přešel bez komentáře a dál už jsme se o sebe se staříkem nezajímali, což mi naprosto vyhovuje.
Když mi nad hlavou cinkne výtah a oznámí mi, že jsem v posledním patře, tedy v patře, kde se nachází Tomův byt, vystoupím a ze dna tašky vyhrabu klíče. Opravdu už jsem tu jako doma.
Nebylo to mezi námi snadné, oba jsme se hrozně pohádali a štěkali na sebe jak psi, ale už jsme nedokázali jeden bez druhého být a ani Tomovo nařčení, že si s ním jen chci hrát, to nemohlo změnit. Ublížilo mi to, ale když Tom po obrovské hádce zjistil, že všechno, co jsem dělal, bylo opravdu stejně tak upřímné jako od něj, omluvil se mi a tu noc jsme strávili v objetí u romantického filmu. Bylo to naposled, co jsme si byli takhle blízko, naposled, co mi to Tom dovolil. Ani vyznání se z citů ho neobměkčilo a pokaždé, když jsem se jej pokusil dotknout jinak než bratrsky, napomenul mě a odrecitoval mi svou morální přednášku. Nezbylo mi nic jiného, než se s tím smířit a jen přihlížet tomu, jak sám sobě, nám oběma, ubližuje.
S tichým klapnutím za sebou zavřu dveře bytu a odkopnu boty vedle botníku. Jsem líný je uklízet, a Tom to stejně vždycky udělá za mě, tak nač se namáhat. Kabát přehodím přes věšák a zamířím dál do bytu. Odněkud vychází tichá hudba.
Potichu jdu a naslouchám tónům, které vycházejí z Tomova domácího, provizorního tanečního studia. Od doby, co neuspěl u přijímacích zkoušek, jsem ho tancovat neviděl, pokud tedy pominu tu jednu noc, kdy pomohl naší crew vyhrát. Tu noc byl tak šťastný, bylo na něm vidět, jak moc mu tanec chyběl. Nevím, proč se tak blbě zařekl, že už tancovat nechce. Tanec je jeho život, on je tanec.
Pootevřenými dveřmi nakouknu do místnosti a okamžitě se mi na rtech usadí jemný úsměv. Tak přeci jen na tanec tak úplně nezanevřel. Bez dechu sleduju každý jeho pohyb. Má zavřené oči, nechává se plně unášet jemným rytmem houslí a klavíru, neví o světě kolem sebe. Takhle Toma miluju. Dřív bych to nikdy nepřiznal, ale tohle je můj Tom, ten Tom, který miluje tanec, který žije jen pro tanec. Ten Tom, který se tance ještě nevzdal.
Sleduju každičký jeho pohyb. Jak ladně zvlní ruku, propne prsty a jemně jimi obkreslí neviditelný, zaoblený tvar. Jak proplétá ruce mezi sebou a jemně se u toho vlní celým tělem. Jak soustředěně krčí obočí, skousává si spodní ret, jak jemně pohodí hlavou kdykoliv pianista podrží důraz na jednotlivé tóny. Zlehka se otáčí na špičce nohy, zatímco se tou druhou odráží a ruce drží sepnuté před sebou. Když se hudba maličko zrychlí, nohu, jíž se doteď odrážel, vystřelí Tom kupředu a celý se prohne v zádech, jednu ruku zapaží, udělá s ní oblouk kolem své hlavy a společně s ní se opět narovná. Kdyby to neznělo jako klišé, řekl bych, že se Tom vlní ve stejném rytmu, jako když se stromy kymácejí ve větru. Je to dokonalé.
Nikdy jsem ho takhle neviděl. Znám mnoho Tomových tanečních tváří, ale nikdy jsem ho neviděl tancovat takhle procítěně, takhle zlomeně. Ano, to je ten správný výraz, jakým bych popsal tanec svého bratra, když se opět jemně protočí pod vlastní rukou a postaví se do základní pozice, kterou jsem se jako jedinou učil s ním. Když jemně pokrčí kolena a jednou nohou pak vyjde vpřed, načež se zase otočí a rozvlní ruce ve stejném rytmu, jako když jsem jej začal pozorovat, můžu mu ve tváři vidět tu ohromnou bolest. Tím, co jsem na akademii provedl, jsem mu ublížil víc, než jsem si kdy myslel, že bych mu ublížit mohl. Kdysi jsem si bláhově myslel, že mu jen vezmu sen a nic víc, ale já mu vzal život. Nikdo nemiluje tanec tak moc jako právě mé dvojče, a já si nikdy neodpustím, že jsem udělal tu chybu a šel ho zničit, aniž bych ho doopravdy znal.
Když dozní poslední tóny skladby, o které mi později Tom sdělil, že se jmenovala „Tidus and Yuka’s Theme“, všimnu si, jak zpod jeho semknutého víčka steče jedna jediná slza.
Myslím si, že je jedině dobře, že jsme se dnes s Amy dohodli na tom, jak dostat Toma tam, kam patří. Už ho nechci vidět trpět, už ne. Je na čase mu něco splatit.
autor: Deni
betaread: Janule
super!jen ta hádka tam byla trochu špatná ale jinak super,doufám že budou na té akademii oba a že mezi sebou konečně vyřeší ty vztahy a že Tom odhodí zábrany x)
Skvělé, čím dál lepší. Jsem zvědavá, co Bill vymyslel. Mám s touhle povídkou jen jeden problém, jejich role jsou tam napsané opačně, než jsem zvyklá. Takže mám dost často problém s tím, o kom se zrovna mluví… 😀
Dokonalé..♥ Mrzí mě, že ho Tom k sobě nepustí, ikdyž to cítí stejně a možná i víc jak Bill…:)** Je to dokonalá povídka..♥ :-**
Nejdříve se musím omluvit, že jsem nekomentovala asi tak tři předchozí díly, opravdu mě to moc mrzí, ale zkrátka jsem se ke čtení nedostala, takže doufám, že mi úžasná autorka, jako jsi ty, odpustí.:))
Než napíšu něco k tomuhle dílu, musím se vyjádřit k těm předešlým, prostě mi to jinak nedá, no.:D Když jsem je před chvilinkou četla, v duchu jsem si říkala, že zase nebudu vědět, co napsat, protože napsat koment k tvé povídce, to je nadlidský úkol. Žádná slova nedokážou vyjádřit, jak překrásně píšeš a jak nádherně se to čte. Při čtení téhle povídky jsem úplně mimo tuhle dimenzi a prožívám to všechno tak živě, že to snad ani možné není!:D Ty si opravdu bezchybná autorka, ať bych se snažila jakkoli, nenašla bych nic, co se mi na téhle povídce nelíbí, protože ona je vážně perfektní! Nestačím zírat, jak úžasně propracovaná je!:) Zkrátka jsem v tom až po uši, a jestli jsem si někdyřekla, že se nikdy nezamiluju, tentokrát to pravidlo s radostí poruším!:DDD
Tenhle díl je stejně jako ty předešlé prostě bezvadný!!!♥ Byla jsem strašně zvědavá, jaká byla Tomova reakce na Billův polibek. Vážně, nikdy jsem si čtení tak neužívala.;) A taky se mi konečně splnil můj sen- Bill se snaží dostat Toma na akademii. Je to od něj odvážný krok a já ho za tohle vážně miluju, protože si jsem jistá, že jestli v Tomovi zůstala alespoň malinkatá kapička lítosti za to, co mu provedl, tímhle mu odpustí úplně vše.
Je mi tak strašně líto, že se Tommy nedokáže přenést přes tu zakázanost, která visí mezi nimi. Tu chvíli, kdy Billymu prozradil, co k němu cítí, si budu pamatovat ještě hodně dlouho. Málem jsem měla na krajíčku, jak moc jsem si přála, aby v sobě potlačil tu zakázanost a přes to všechno Billa políbil. ♥♥♥
Ten konec… nemám slov, četla jsem skoro bez dechu. Krásně popisuješ tanec, je to tak ohromně procítěné. Dokonalé!!!♥♥♥ Miluju tuhle povídku a ještě jednou se omlouvám, že jsem minulé díly nekomentovala.;) Snad to tenhle komentář nahradí!:))
No to je prostě dokonalý…jsem zvědavá jestli se Billovi podaří překecat Toma aby tam šel 😉
Myslím, že som fakt nečakala, že po tom ako Bill Toma pobozká ho Tom odstrčí a bude trepať, že to nie je správne. Oh bože, mám mu chuť vraziť :D… Inak som strašne zvedavá ako chce Bill dostať Toma na tú školu. Ale dúfam, že sa tam Tom fakt dostane a hlavne dúfam že sa čoskoro dajú s Billom pekne dokopy 🙂