autor: Little Muse & Majestrix
Ať jsou tato ramena zbavena břemene
Bill se díval na svého manžela až moc v šoku na to, aby neposlechl. Ne protože takhle rozčileného Toma ještě neviděl, ne nutně, ale protože Tom vypadal, jako by ho více slov mohlo přivést k šílenství. Zoufale to chtěl vysvětlit, ale Tom vypadal tak zmateně, určitě čekal nějaké jiné vyznání, možná by byl méně v šoku, kdyby Bill opravdu umíral.
Tom zle nadával, otočil se pryč od Billa, který ležel na zemi, a přecházel po druhém konci pokoje; Bill byl překvapen, že jen přechází. Narovnal si lem své róby, opřel se dlaní o chladný mramor a postavil se na nohy. Tom neprotestoval, ale ani se na něj nepodíval.
Bill ještě chvilku váhal.
„Tome-“ začal.
„Nevěrný,“ zopakoval Tom, přerušil ho a otočil se k němu čelem. Billova slova se mu zasekla v krku, ať už chtěl říct cokoliv. „Ty… co to…“ Tom znovu zanadával, promnul si obličej a znovu se nadechl. Bill na chvilku přemýšlel, jestli se krotí jen kvůli Billovu zdraví. Tom vydechl. „Ty… ses mu odevzdal?“
Bill si pomyslel, že se Tom musel rozhodovat, jestli se ho na toto zeptat, protože by ho tím mohl urazit, ale Bill namísto toho začal cítit strašnou vinu. Měl by být schopný mu říct, že je to urážlivé. Že je Zbožný, a že by na tohle neměl odpovídat. Ale on nemohl. Byla to spravedlivá otázka a Bill si přál, aby na ni mohl odpovědět jinak, alespoň v tuto chvíli, pro Tomovo dobro.
Bill otevřel pusu a zakoktal se při odpovědi, věděl, že musí znít podivně. Sklopil pohled od Tomových očí.
Slyšel, jak si Tom odfrkl, jak se zastavil. Ať už Bill mohl mluvit nebo ne, tak odpověděl.
„…Jak ctnostně jsem o tobě smýšlel,“ řekl Tom, zněl spíš, jako by mluvil sám se sebou než s Billem. „Moje soudnost musí být drasticky zkreslená.“
Poprvé za všechny týdny, Bill si vzpomněl na Daniela a jeho srdce kleslo z naprosto jiných důvodů než ze žárlivosti.
„Tome, tohle…“ začal, udělal krok blíž. „Nešlo o tebe.“
Tom zvedl hlavu a probodl ho pohledem. „Možná mělo jít,“ řekl.
Bill usykl. „Tome-„
„Jen-“ Tom pevně zavřel oči, zvedl ruku, aby Billa zastavil. „Prosím, už nemluv.“
„Ale já-„
„Já to nechci slyšet, Bille!“ rozkřikl se Tom, znovu se mu podíval do očí. Bill se o krok stáhl. „Není nic, co bych ještě potřeboval vědět, nic, co bys mohl říct, co by tohle umírnilo; rozumíš? Ty ses…“ nadechl se a zoufale se zasmál, „naprosto přetvařoval, tak dlouho, jak tě znám. Ničemu nepomůže, když mi řekneš, jestlis ho miloval nebo ne; neudělá to v ničem rozdíl a já už odpověď znám. Odčiň se svým Bohům, ne mně. Ujišťuji tě, Oni budou mnohem shovívavější než já.“
„Tome,“ začal Bill. „Musíš-„
„Přestaň. Mluvit,“ procedil Tom, znovu zavřel oči, skoro jako by chtěl Billa vymazat.
„Ale ty ne-„
„Bille,“ řekl Tom výstražně.
„Musím ti to vysvětlit!“ naléhal Bill, znovu vykročil vpřed. „Nikdy jsem nechtěl-„
Tom zvedl ruku, rychleji, než to Bill mohl zaregistrovat, a chytl ho za krk, nestiskl, ale držel ho na místě. Bill cítil efekt kouzla dřív, než mohl zkusit hádat, co to Tom dělá, slova která měl na jazyku, utichla. Kdyby tím Bill nebyl tak ohromen, pak by ho odkázal lehce přemoci. Ale nemyslel si, že by bylo chytré se mu ze sevření vymanit. Oči měl vykulené, sledoval, jak se mu Tom naklání k obličeji.
„Nezajímá mě, cos chtěl nebo nechtěl udělat,“ řekl pomalu. Kdyby Bill nebyl tak ohromen, tak by se možná i bál. „Alespoň tenkrát se Daniel nesnažil předstírat, že není děvka. Opusť tenhle pokoj, teď. Nebo ti neslibuji, že odejdeš ve zdraví.“
Bill zamrkal, rty naznačil Tomovo jméno.
„Nikdy jsem na druhého muže ruku nevztáhl, Bille. Nenuť mě k tomu.“
Tom jen krátce stiskl a pak Billa tvrdě odstrčil, ale neublížil mu. Zatím.
Bill polkl, skoro znovu otevřel pusu.
„Teď!“ zahřměl Tom, hlasitěji, než ho Bill kdy slyšel.
Bill sklopil hlavu a celý roztřesený poslechl.
~*~
Andreas otevřel dveře do Billovy ložnice a našel Billa dívajícího se z okna. Na krátko si blonďák dělal starosti, že Bill už bude zase ležet, ale pak se na něj od okna otočil a slabě se usmál.
„Nečekal jsem, že se dnes večer vrátíš,“ řekl tiše, najednou si nebyl jistý, co má dělat s oblečením, co držel v rukou.
Bill otevřel pusu, ale nic nevyšlo ven. Andreas se zamračil, když jeho pán zvedl ruku, přiložil si ji ke krku.
„Řekl jsem to Tomovi,“ zašeptal, když se jeho hlas začal postupně vracet.
Andreas málem upustil pyžama, co držel.
„Řekls?“ zeptal se šokovaně. „…Jak to vzal?“
Jeho kamarád se smutně usmál. „Moc dobře ne.“ Povzdychl si Bill, přešel ke gauči a posadil se. Tenhle večer ho celkem vyčerpal, stále nebyl tak silný jako dřív. „Byl tak rozčilený. Nepříčetný. Ale jak ho mohu vinit? Jak jsem mohl čekat, že to pochopí nebo že mi odpustí, když vím, že mu to už tenkrát udělal Daniel?“
Andreas se trochu zachvěl, pak odložil do skříně oblečení.
„No, a co dál?“ zeptal se, pak si přisedl k Billovi.
„Já nevím. Teď nevím vůbec nic. Cítím se volněji než předtím. Konečně vidím věci tak, jak jsou. Jsem rád, že jsem mu to řekl. Ale přeji si, víc než cokoliv, abych mu neublížil tak, jak jsem ublížil.“
„Chceš, abych ti přinesl jídlo? Vypadáš bledě.“
Bill zavrtěl hlavou. „Myslím, že bych měl navštívit trahd lah. Mám se za co modlit,“ řekl smutně.
„Samozřejmě,“ zamumlal Andreas. Pomalu se zvedl. „Bille?“
„Ano?“ podíval se na svého přítele unaveně.
„Chceš to s Tomem nějak vyřešit?“
Bill se zarazil, zapřemýšlel a pak přikývl. „Musím se naučit, že manželství je o naprosté důvěře. Tom mi řekl, že jestli zůstanu, on zůstane. Musím mu věřit. Jen doufám, že mi dokáže odpustit.“ Zaúpěl a trochu se předklonil, složil si obličej do dlaní. „Co je to se mnou, Andy? Ublížil jsem manželovi a stejně se nedokážu přinutit zapomenout na všechno, co jsme spolu s Anisem dělali. Stále ho miluji… ale ten pocit, který jsem měl pokaždé, když jsem na něj pomyslel… se zmírnil, teď když je pryč. Těšil jsem se, že budu dělat Toma šťastným po zbytek našeho života. Já jen… to bych nemohl se lžemi, které by svazovaly mou duši. Co jsem měl udělat, zamknout je v ústraní?“
„Lži nikdy nezůstávají v ústraní. Najdou si svou vlastní cestu na světlo.“ Promnul si Andreas temeno hlavy. „Chceš, abych ti připravil koupel? Rozestlal postel a připravil pokoj?“
„Ne. Teď se mi ještě nechce spát. Spal jsem dost dlouho. Nezavřu oči před tím, co se chystá stát.“
„Přinesu ti nějaké jídlo. Musíš být silný.“ Andreas vyrazil k odchodu, ale Bill ho chytil za zápěstí.
„Děkuju, Andy. Za to, že tu jsi. Za to, že ses mě snažil nutit nezničit dobrou věc. Škoda, že jsem nemohl poslechnout.“
Andreas krátce stiskl Billovi ruku a ztěžka se usmál, tak nějak se cítil provinile. „Jen potřebuješ vykročit tím správným směrem.“
„To proto jsme mu to řekl. Chtěl jsem žít bez viny. Ale necítím se tak, jak jsem doufal, že budu.“
Andreas položil dlaň na Billovo skleslé rameno. „Tak je to vždycky.“
~*~
Nebyl u stolu se svou rodinou už tak dlouho, že mu to skoro přestalo být pohodlné. Jorg a David seděli na druhé straně stolu, Sabrina seděla vedle Davida a krmila Erika, dítě i rameno měla přikryté plenou se znakem Vave.
Gordon seděl po Billově levici, s prázdným místem po jeho pravici. Tam sedával Tom. Bill to místo sledoval s rostoucími obavami; neviděl Toma od té doby, co byl vyhozen z jejich pokoje, a jestli měl být Bill k sobě upřímný, byl vyhozen z dobrého důvodu. Stále to bolelo, ale musel nechat svého manžela vyrovnat se s tou zlostí, jestli měl někdy dojít k odpuštění. Bill se podíval dál kolem stolu, na Ann Kathrin a Nicole, které odvrátily pohled pokaždé, když o ně Bill zavadil pohledem.
Sluhové přinesli snídani a Bill stále sledoval Tomovo prázdné místo. Gordon se na něj zadíval, zatímco se mu krájel purd a mazal čerstvý chléb, a zamračil se.
„Bille, děje se něco?“
Bill zvedl pohled od nedotčeného talíře s ovocem. Nemyslel si, že je dobré dotknout se jídla dřív, než se Tom posadí ke stolu.
„Čekal jsem na svého manžela,“ řekl tiše.
Jorg zvedl pohled od Erika, kterého držel David, a nakrčil obočí.
„Tom se k nám nepřipojí.“ Jeho hlas byl divný. „Jak to můžeš nevědět?“
Bill polkl a snažil se být nenucený. „Myslím, že jsme na to musel zapomenout. S posledními událostmi je moje paměť občas neschopná udržet i ty nejdůležitější informace.“ Donutil se usmát, když si Erik trochu kýchnul.
David se na něj krátce podíval, než se pozorností vrátil ke svému synovi. „Budu si s Tomem muset promluvit; nemůže neříkat svému manželovi, co má v plánu.“
„To je v pořádku, opravdu,“ řekl rychle Bill. Polkl, znovu se podíval na Tomovo místo. „…Moje vina.“
„No, jez prosím. Rozhodl jsem se, že se ujistím, že jíš po dávkách celý den. Nevím, jestli bys dokázal zhubnout ještě víc než předtím a nehodlám tě vidět takhle hubeného déle, než musím.“ David se podíval na teď už spícího Erika a potichu se zvedl. „Jestli dovolíte, rodino, půjdu dát Erika do postele.“
Jorg políbil Davida na ruku a otočil se tak, aby se díval, jak jeho manžel odchází, Billa bolelo srdce z toho, jak se Davidovi začervenaly tváře, než odešel z místnosti. A najednou si přál, aby byl Tom po jeho boku, aby ho držel za ruku a říkal mu, že všechno bude v pořádku.
„Bille, rád bych si s tebou dnes ráno promluvil, jestli jsi dostupný.“ Usmál se Gordon, když polkl nějakou šťávu. Bill znovu polkl; jeho otec nemyslel, jestli jsi dostupný, myslel ihned po snídani.
„Samozřejmě,“ zamumlal a snažil se něco sníst. Ale jeho žaludek se stále točil, když pocítil otcovo podezření. Svému otci nikdy nedokázal lhát.
~*~
„Bille, je spousta osobních věcí, co s tebou potřebuji probrat.“
Bill se při slovech svého otce zachvěl, opatrně se posadil ke stolku v komnatách pro hosty, zatímco jeho otec zavřel dveře, doufal, že to bude vypadat nenuceně. Neměl náladu mluvit o Tomově absenci, neměl náladu lhát svému otci, nebyl si jistý, jestli by to zvládl. Nemohl čelit otázkám o jeho a Tomově vztahu, když neznal odpovědi. Možná, že se jeho otec bude chtít ptát i na jeho zdraví po tom, co se stalo jeho paměti.
„Ta ztráta paměti nic není,“ ujistil Gordona, hrál si s ubrusem na stole.
„O to nejde,“ řekl Gordon. Bill ho cítil za svými zády, cítil, jak mu položil ruku na rameno, obešel gauč a posadil se naproti němu. „Řekl jsem ti, že si s tebou chci promluvit, až ti bude lépe.“
Bill na tohle málem zapomněl, předpokládal, že tedy budou mluvit o jeho zdraví. Chtěl mu jeho otec vynadat za to, že nedokázal kontrolovat své vize a že by na tom měl zapracovat? Chtěl se ho ptát na důvody jeho nemoci?
Ani jedna možnost se mu nelíbila.
„Tos říkal.“
Gordon přikývl, lokty se opíral o stůl, díval se dolů na své propletené prsty, pak je rozpletl, natáhl se pro jednu z Billových rukou s melancholickým úsměvem ve tváři. „Tohle jsem ti měl nejspíš říct už dávno.“
Bill se zamračil překvapením. Možná, že tohle mělo být úplně o něčem jiném, mezi ním a jeho otcem, něco, co nemá nic společného s událostmi posledních dní?
„Víš, že jsem vždycky dělal jen to, co jsem si myslel, že je pro tebe nejlepší?“
Bill zavrtěl hlavou, bál se, že to vede k sebevýčitkám. Nic z toho, co se za poledních pár měsíců stalo, nebyla vina jeho otce. „Samozřejmě. Nikdy bych-„
Gordon mu stiskl ruku, znovu se na něj usmál. „Já vím, že ne. Jen jsem chtěl… vysvětlit to. Když jsi vyrostl, stále jsem měl pocit, že jsi moc mladý. „Tak to nejspíš cítí každý rodič.“
Bill se ironicky zasmál. „Myslím, že jsem ten pocit měl také.“
„Myslel jsem, že bude nejlepší, ukázat tě spoustě nápadníků. Dát tě dohromady s někým v tvém věku, někým, kdo ti porozumí.“
Billovi se skoro začala třást brada. Od té doby, co se probudil, neuronil jedinou slzu pro to, co mohl s Bushidem mít, ani pro to, jak se Tom choval. Bill skončil s pláčem. Jak si ustlal, tak si lehne. A to, jak s ním osud naloží, tomu už to, co provedl v minulosti, nijak nepomůže.
Bushido byl pryč. To byla hotová věc.
„Nemůžu tě kritizovat za to, jak jsi zvládl své Vize, když jsou to ty mé, které jsem ignoroval.“
Bill zvedl pohled od jejich spojených rukou.
„Jak to myslíš?“
Gordon si povzdychl, unaveně si promnul druhou rukou obličej. „Když jsi byl dítě,“ začal. „Viděl jsem tě s někým jiným.“
Billovi ztuhla ramena, ať hrůzou nebo zlostí, tím si nebyl jistý.
„Když jsi dospěl, nemyslel jsem si, že je to moudré. Byl mou poslední možností, až později, když jsi byl spárovaný s Tomem, jsem si uvědomil, jak prozíravý pár byste byli.“
Bill zavrtěl hlavou, zavřel oči, nebyl si jistý, jestli chce slyšet víc. Tohle už bylo hotové, byl konec, jak se jeho otec opovažuje o tom zase mluvit? Zhluboka se nadechl.
„Kdo?“ zeptal se.
Gordon zaváhal, přemýšlel o tom, co říct, zdali je to správné a korektní. „Myslím, že víš.“
Bill se mu vytrhl, otočil se hlavou pryč, a pak zase zpátky, donutil se podívat se svému otci do očí. Nemohl věřit, že mu to teď říká. Nabídnout ho Bushidovi bylo perfektně odpustitelné; ale tohle bylo jiné.
„Jsem rád, že jsi v šoku; potřeboval jsem upřímnou reakci,“ řekl Gordon, kterému se zjevně ulevilo. Část něho se bavila představou, že Bill… ale jeho vlastní Vize nebyly tak naplnění hodné jako jeho syna, méně přesné. Bál se, že to všechno zapříčinilo Billovu nemoc, a tak to, že se jeho syn začal uzdravovat, bylo pro Gordona velké uklidnění.
„Nemyslím si, že o tom chci mluvit,“ řekl Bill, očima zase jinde, tentokrát zíral do zdi přes Gordonovo rameno.
„Chtěl jsem, abys to pochopil,“ naléhal Gordon. „Přemýšlím o svém rozhodnutí od té doby, co jsem ho udělal, zdali bylo správné. Když jsem nad tím přemýšlel víc, dokonce jsem tě už chtěl nabídnout Generálovi Bushidovi, ale pak Dům Vave-„
„Já vím, že ano,“ řekl Bill jemně, potlačil vzpomínku z noci, která mu byla odhalena. Chtěl to nechat jít, chtěl se zaobírat jen Tomem. Nedokázal pojmout otcovu vinu, stejně tak jako svou, nemohl si dovolit, být znovu zatažen do podezření. Tohle bylo jeho místo, to teď už věděl. Otevřel pusu, aby ujistil svého otce o tom, kam patří, když najednou uslyšel:
„…Jak?“
A Bill ztuhl. Bylo to něco dokonale vysvětlitelného, informace, která mohla být předána mnohem nevinněji, než byla, jako myšlenka, ale za posledních pár dnů se lžím tolik nedařilo a jeho zdráhavost s odpovědí značně prohloubila vrásky na otcově čele. Uvědomil si, že je tam podezření, že tam je už od začátku této konverzace. Že to jeho otec možná ví nebo že ho alespoň podezřívá.
„Na tom nezáleží,“ vydal ze sebe nakonec Bill.
„Bille, já jsem…“ Gordon polkl knedlík, co se mu vytvořil v krku, nebyl si jistý, jak tohle zvládnout. „Přemýšlel jsem nad věcmi, které jsem odmítal a… nechci, aby ses urazil. Dals mi tak trochu důvod věřit v ně a tvoje chování. Ale jestli tě poprosím… jestli tě žádám… rád bych si myslel, že mi nebudeš lhát.“
„Nebudu,“ řekl Bill unaveně.
„Ty a Generál…“ Gordon se zamotal do svých vlastních slov, nebyl schopný je vydat ze svého krku. Když promluví o svém podezření, bude to reálné, a on nevěděl, jak by se s takovou informací vypořádal. „Měl jsem Vizi,“ začal znovu. „O vás dvou. V objetí.“ Sledoval, jak Bill zavřel oči a Gordon polkl. „Bille?“
„Ano, Otče?“
„Uskutečnila se moje Vize?“
Oči dole, Bill přikývl a Gordon těžce vydechl.
„Jak se to stalo? Proč se to stalo?“ zvedl se Gordon z křesla a začal přecházet. „Tvé sliby před Bohy jsou posvátné a já znám vážnost takových slibů. Já jen – proč?“
Bill se podíval na svého otce. „Miluji ho.“ Zavřel pevně oči proti dotěrným slzám. „Miloval jsem jo,“ opravil se.
Gordon si promnul čelist a otočil se na svého syna. „A teď?“
„Vždycky pro něj budu mít ve svém srdci místo, ale teď rozumím, že má povinnost náleží Tomovi. Moje láska k němu mi nedovolila přejít břeh. Je to reálné, a teď je čas, abych poctil svou povinnost.“
„A tos to tajil před svým manželem?“ zavrtěl Gordon hlavou a zavřel oči. „Já si myslel, že to vidím naposledy u Tobiho-„
„Cože?“ Bill byl otřesen. Nečekal, že jeho merode bude zatažen do této konverzace. „Jak to myslíš?“
„Tobi jen neutekl. Utekl k někomu. Opustil svou svatou povinnost jako můj manžel, protože říkal, že miloval jiného.“
„To jsem nevěděl…“ Bill zavřel oči při tom, jakou hanbu cítil. Nezáleželo na tom, jak se snažit vyhýbat svému merodovi, teď se zdálo, že se chová úplně stejně.
„Necítil jsem, že bys to měl vědět. Tvůj vztah s Tobim byl tak speciální; nechtěl jsem to změnit.“
„Změnil se, když odešel,“ řekl Bill ostře. Gordon přikývl a vrátil se na své místo.
„Proč jsi to udělal, Bille? Tohle nezní jako ty.“ V jeho hlase nebyla zášť, jen zklamání, a Bill měl dojem, že se dusí vlastními slinami. Nechtěl být důvod otcova smutného a churavého výrazu ve tváři.
„Nebyl jsem sám sebou. Chci říct, nikdy jsem necítil něco tak silného, jako když jsem byl s Bushidem. Bylo to šílenství, co napadlo moji mysli a důvod, proč jsem ho poslechl.“
„To není omluva,“ přerušil ho Gordon přísně.
Bill rychle přikývl. „Nechtěl jsem to tak. Beru plnou zodpovědnost za to, co se stalo. Za mé chyby v…“ Bill chtěl říct morálce nebo dokonce víře. Ale nešlo ani o jedno z toho. „Byli jsme pro sebe stvořeni… i když to trvalo jen krátkou chvíli,“ zašeptal.
„Zatímco jsi byl zaslíben jinému? Jen těžko mohu uvěřit, že Bohové mají co do činění s tím, co se stalo mezi tebou a Bushidem. Nezkoušej za to vinit Je.“
Bill zčervenal a přikývl. Jeho otec nebude naslouchat tomu, co on nedávno pochopil. Jestli trvalo Billovi tak dlouho, aby přišel na to, co s ním krutá ruku osudu zamýšlela, pak jak může očekávat, že to jeho otec pochopí tak rychle?
„A Tom? Co vaše manželské sliby? Ty byly taky zlomeny?“ zeptal se Gordon.
„A Tom? Co vaše manželské sliby? Ty byly taky zlomeny?“ zeptal se Gordon.
„Byl jsem věrný po celou dobu manželství,“ odpověděl pravdivě Bill. Neměl možnost nebýt věrný.
„Ale dopustil jsi, abys zemřel, protože to udělal Bushido?“
Na tohle Bill odpověď neměl.
„A teď vaše manželství trpí kvůli této nevěře. Jak Tom přišel na tvou zradu?“
„Já mu to řekl,“ zašeptal Bill. „Nemohl jsem nechat, aby lži z minulosti dusily mé manželství.“ Zvedl pohled, tentokrát byl jeho otec překvapený.
„Jeho reakce?“
Bill polkl a nevědomky se dotkl svého krku. „Nebyl zrovna potěšený a vyhodil mě ze svého pokoje… Od té doby jsem ho neviděl.“
Gordon měl obličej schovaný v dlaních, snažil se klidně dýchat. Zavrtěl hlavou, dal ruce dolů a podíval se na stůl „…Já o tom muži smýšlel jako o svém příteli,“ zašeptal.
Bill se zamračil, nedokázal se zastavit od odseknutí. „To byl.“ Neodkázal obhajovat Bushida ničím jiným než tím, že on také pochybil, nemohl vysvětlit, jak milý a neochvějný byl, i když to všechno tak bolelo, i když mu to přinášelo velice bolestivé, velice osobní vzpomínky. Ale on nenechá tuhle hádku dohnat ho až na pokraj. „Zlob se na mě, ne na něj.“
„To dělám,“ ujistil ho Gordon, znovu mu věnoval nepěkný pohled. Bill se cítil, jako by spadl z Andreasova až moc velkého podstavce. „Já jsem… Jsem…“ Gordon vydechl. „Zklamal jsem se v tobě, Bille.“
Bill se nad tímhle málem rozbrečel. Bylo to jednoduší zvládnout Andrease, jednoduší, když byl Bill rozzlobený sám na sebe. Teď nebyl, ne tím samým způsobem.
Poprvé v životě mu jeho otec nerozuměl.
~*~
Bylo pozdě, když přišel Tom.
Bill byl daleko od spánku, dokonce ani neležel. Andreas se na něj byl podívat, a pak si sám odešel lehnout. Bill mu neřekl, co ho trápí, jen ho ujistil, že to není fyzické nebo nebezpečné. A teď byl sám ve chvějícím se světle lampičky, dokonce ani nebyl pod peřinou. Věděl, že potřebuje spánek, jen si nebyl jistý, jak moc zklamání a zlosti dokáže zvládnout.
Když zaskřípaly dveře, když se otočil a uvědomil si, že je to Tom, byl nakrátko v šoku, a pak naprosto vyděšen.
Málem se zhroutil pod tou vší tíhou.
Tom byl podivně klidný – zašmušilý, ale klidný. Bill věděl, že měl dost času sám sebe posbírat, nabrat všechnu sílu, ale takové ticho, to nečekal. Tom vypadal vyčerpaně, podíval se na Billa jen jednou, Bill se narovnal, a pak pomalu přešel po pokoji až k němu. Po Billově boku zaváhal, skoro jako by přemýšlel, že zase odejde, a pak se posadil do křesla, kde seděl Hlavní Léčitel, když Billa léčil. Přímo naproti svému manželovi.
Bill měl dojem, že se dusí pod Tomovým kouzlem ticha. Nebyla to jeho role, aby začal.
Ticho bylo až moc dlouho. Tak dlouho. Nebo možná to jako hodiny přišlo pouze Billovi, jelikož se bál konce.
Nakonec, se na něj Tom podíval. Bill nedokázal číst v jeho výrazu. Nebyl lhostejný, nebyl rozčilený, ale Tom se mračil a chvilku mu trvalo, než otevřel pusu, poposedl si v křesle a promluvil.
„…Chci rozvod.“
autor: Little Muse & Majestrix
překlad: LilKatie
betaread: Janule
Né, né, né! Rozvod né! No ták!!!
První řadu jsem nečetla, protože pár BillxBushido, není nic pro mě, no tahle řada už mě pomalu začíná bavit ^^ Takže se dál budu těšit na další díl 😉 Jsem na to zvědavá…
nemám slov
Nie neh sa nerozvedú.rosím to predsa nejde. Toma i Billa mi je ľuto. Tomovu rekiu hápem, a asi by som nereagovala inak, aj keď mi príde toto riešenie extremne, Billa mi je ľuto, preto, že ho an vlastný ote nepochopil. Dúfam že si to Tom rozmysli a nerobí chybu.
Ne!Ne!Neeee!!! Sice jsem Billovi dřív přála Bushida, ale TOHLE jsem opravdu nečekala.. Ohhh!! Ale zas na druhou stranu chápu Toma-je to "druhý v řadě", který ho podváděl.. Jak tohle skončí? Skvělé autorky, nám to určitě zaonačily tak, jak to má být. Moc děkuju za překlad!
Miluju to <3
WHAT?! To si ze mě děláte srandu!! To nemůže myslet vážně!! To mu nedá ani jednu šanci, když už je Bushido stejně mrtvý? nebo ho tolik sžírá myšlenka, že ho nemiluje tolik jako miloval jeho? Prosím… takhle do nemůže dopadnout. Copak jsem četla celé This Hour's Duty a kus A Broken Hallelujah jen proto, abych se dozvěděla, že se Tom s Billem rozvede?! Prosím! Ušetřete mé mladé nervy! Prosím!!!!!!!!
ježiš rozvod néé..to je hrozný:-(nečekala jsem že bude Tom reagovat až takhle ale nedivím se mu:-(( moc děkuju autorkám a taky za překlad:-)
Já nevim no, nějak něchápu, jak zrovna tohle může číst někdo až od druhé řady. Já bych z toho absolutně nic neměla, protože všechno prožívám s Billem a myslím, že jeho city k Bushidovi byly a pořád jsou zásadní… No ale tak každý to má holt jinak 🙂
Co k tomu říct… Vím, že to bude ještě dlouhá cesta, ale strašně se na to těším ♥
Toma chápu. Ale věřím, že k rozvodu nakonec nedojde!
Tak tenhle díl mě už přiměl k tomu, abych si ho přečetla… hned mě upoutala ta slova na začátku "Nevěrný"… Věřím, že bez Bushida už to bude snad tak nějak ok 🙂 Jen do něj, Tome!
oO.. no, upřímně se mu vůbec nedivím. Alee.. tohle mi prostě nemůže udělat!
Rozvod ne, prosím… 🙂 Já Toma chápu, vážně jo, ale chudák Bill… je tu tak hrozně zranitelný…
Ne,ne,ne on chce rozvod ??! Ale já ne ! A Bill určitě taky ne :/
Another superb chapter!
The tension in this chapter is suffocating, both when Bill spoke to Tom and when he needed to face his father. I think that reactions of all people involved are very logical and are to be expected.
Tom is as heart-broken as one can get and surely feels that everything he thought he had had with Bill until now was just a lie and that must be an overwhelmingly hard blow to his pride and ego. You portrayed his resistance to listen what Bill had to say really well. I found his reaction very realistic.
Gordon is such a noble man. I like his character quite a lot. The exchange Bill was having with him was brilliant though I have to admit that their mentioning of God's will made me confused once again. I am not sure I will ever get the true scheme of God's plans because, to me, it looks like that Bushido, Bill and Gordon, they all understood God's intervention in their loves slightly differently. That's one puzzling bit in this story. Gods.
Anyway, great work and big thanks to LilKatie:-)
nevím, co napsat. jsem tímhle dílem tak ohromena. myslím, že jsem ho zase celý probulela.
jsem tak ráda, že se Bill konečně odhodlal k přiznání. byla to jediná správná věc, kterou musel po svém návratu ze svého zbloudilého stavu udělat. bez pravdy by se nikdy nepohnul dál. ale zlomil Tomovi srdce. mnohem hůř, něž to kdy udělal Daniel. Tom si až teď mohl uvědomit, kolikrát ho sám poslal nevědomky do Anisovy náruče. pořád nemůžu uvěřit tomu, že na konci dílu řekl, to co řekl. musí si to přeci ještě vyíkat! dluží si to.
Z tohoto dílu mám strašně moc pocitů, ale po pravdě všechny zastínila Tomova poslední věta 🙁 Podvědomě jsem to sice tušila, ale doufala jsem, že se Tomovi povede se s tím nějak smířit 🙁
Sice jsem smutná z toho, jak Billovo přiznání dopadlo, ale teď můžu říct, že jsem ráda, že to Bill udělal. Ať to nakonec dopadne jak chce, tak to bylo to nejlepší, co mohl udělat. Nelíbilo by se mi, kdyby žil s Tomem dalších x let v přetvářce. A stále mě štve, když Bill řekne, že Bushida miluje 🙁 Má milovat Toma! 🙁