autor: Deni
Tom
„Bille? Kam to jdeme?“ zeptám se bráchy už asi po desáté, a když přeběhneme přes rušnou ulici, opět se mi dostane stejné odpovědi. Jen zavrtí hlavou a oznámí mi, že až tam budeme, uvidím sám. Jsem zvědavý. Celý týden s ním bylo k nevydržení, pořád pobíhal sem a tam, nervózně přesedával z místa na místo a nejednou se opařil kafem, když nám ho ráno připravoval k snídani. Docela jsem se o něj začínal bát, a kdykoliv jsem se zeptal, jestli je v pořádku, odpověděl mi s provinilým úsměvem, že v naprostém a ať se nebojím, že z toho budu mít vrásky. Jeho poslední větě jsem se vždycky smál a to opět uvolnilo napjatější atmosféru, která se kolem nás vznášela.
Něco mi na jeho chování prostě ale nesedělo. Celé uplynulé tři týdny byl divný, hrozně napjatý a atmosféra mezi námi byla tak hustá, že by se dala krájet. Vím, že je to jen moje chyba, že jen já jsem odpovědný za situaci, ve které teď jsme, ale Billovo chování za celou tu dobu nebylo tak divné, jako posledních pár dní.
Chodil kolem mě po špičkách, pořád pro mě všechno dělal, nosil mi snídaně do postele, když u mě spal, uklízel po sobě, prý aby mi ušetřil práci, dokonce chodil i nakupovat a jednou pro mě vypral. Byl jsem v tu chvíli tak překvapený a zaskočený, že jsem se ani nemohl zlobit za vytopenou koupelnu.
Ale co bylo to nejdivnější, byl fakt, že kdykoliv Bill mohl, posadil mě před televizi a pouštěl mi jeden taneční film za druhým od nejstarších po poslední hity s tím, že bych měl opět začít tancovat a nezahazovat svůj talent. Nejednou jsme se kvůli tomu pohádali. Nevím, proč pořád nechce pochopit, že pro mě nemá tanec už dál cenu. Bez konzervatoře nemám šanci se pohnout kamkoliv dál. Jen z konzervatoře bych měl možnost získat kontakty, dostat se do opravdového světa tance, na jeviště, kamkoliv. Ale teď? Teď už nemůžu nikam a skončím jen u výuky tance pro malé holky a jako věčný asistent u otce v práci.
„Billa, no táák,“ zakňučím znovu, když mě zatáhne za další roh. Proč jsme si aspoň nemohli vzít auto, už mě bolí nohy.
Když vyslovím jeho přezdívku, kterou jsem za poslední měsíc nepoužil ani jednou, bráška se zastaví, otočí se na mě a věnuje mi tak zářivý úsměv, že i slunce by se mohlo jít s hanbou schovat. Nepatrně se na něj pousměju a sklopím pohled.
„Tak jsi mi neřekl už-„
„Já vím,“ přeruším ho, „Omlouvám se,“ dodám a mám chuť ho obejmout. Za celé tři týdny se mi tak odcizil, a přitom byl hned vedle mě. Bylo pro mě neuvěřitelně těžké ho odmítat, posílat ho pryč pokaždé, když se ke mně přiblížil a chtěl víc, než jen bratrské objetí. Uvnitř jsem šílel, křičel a kopal, ale navenek jsem si zachovával masku naprosté nepřístupnosti a své slabší zamilované já jsem zatlačil do kouta. Nesměl jsem podlehnout.
Miluju ho. Miluju ho tak, jako ho nikdy nikdo milovat nebude, a sobecky si přeju, aby ani nikoho nepotkal, ale zároveň na druhou stranu vím, že to není možné. Až mu dojde, že nechci polevit, půjde a najde si jiného. Někoho, kdo s ním bude chtít být přes všechny zábrany a koho bude mít Bill opravdu rád. Nenávidím se za to, že ho odmítám. Jak dlouho jsem snil o tom, že Bill bude můj? Že ho budu smět políbit, držet v objetí? A když jsem tu možnost dostal, i když dodnes pořádně nechápu, jak došlo k tomu, že i Bill cítí to samé, co já, tak ho odmítám a oháním se morálními zásadami. Jsem prostě a jednoduše psychopat, duševně nevyvážený jedinec, který už by se měl rozhodnout, co vlastně chce, a jestli jsou pro něj v životě důležitější morální zásady nebo láska k dvojčeti.
„Tomi,“ začne Bill a přistoupí ke mně o krok blíž. Vím, co teď bude následovat. Opět mě pohladí po tváři a svým pohledem se mě bude snažit přesvědčit o opaku mého rozhodnutí utrápit se k smrti láskou k člověku, kterého nemůžu mít. A když nezabere oční přemlouvání, pustí se do toho slovního. Nevím, kolik ve mně ještě zbývá sil k odporu. Na jednu stranu si opravdu přeju, aby už to vzdal, aby na své city ke mně zapomněl. Když se u něj objevily tak náhle, zase by mohly odeznít. Třeba je to jen poblouznění, náhlý příval citů poté, co mě získal zpět do svého života. Bylo by to pro nás snazší, fungovat jako bratři. Bolelo by mě, dívat se na něj po boku někoho jiného, ale věděl bych, že je šťastný, a to je všechno, co potřebuju. Se mnou by nikdy nemohl být doopravdy šťastný. Až příliš se bojím svého okolí, potrestání za zakázanou lásku. Se mnou by šťastný nebyl, a to mi trhá srdce.
Překvapí mě, když mě zlehka pohladí po tváři, věnuje mi jemný úsměv a jen zlehka se otře rty o ty mé. Srdce se mi rozbuší jako zvon, zalije mě ledový pot a hrdlo se mi svírá tak, že se stěží nadechnu. Mít ho takhle blízko, je pro mě trestem. Bojím se, že pokud nepřestane, bude stále těžší ho odmítat, a až mu jednou podlehnu, všechno půjde do háje. Někdo nás odhalí a vezmou mi ho. Nesnesl bych život bez Billa. To ať mě radši opět nenávidí, prská na mě jednu nadávku za druhou, než aby mě od něj odloučili a já už neměl možnost jej nikdy vidět. Nepřežil bych to.
Nevěřil bych, že láska může bolet ještě víc, když se dozvíte, že vámi milovaný člověk vaše city opětuje, a vy jej přesto nemůžete mít.
„Pššt, Tomi, je to v pořádku,“ šeptá mi Bill do ucha a najednou se ocitnu v jeho pevném objetí. Ani jsem si nevšiml, kdy jsem začal hlasitě vzlykat. To odmítání, ta láska, tak strašně to bolí. Už ani sám nevím, co chci.
Nechávám se od něj objímat a jen si užívám jeho blízkosti. Bojím se, že pokud na mě teď zatlačí, podlehnu mu, už se mu nedokážu bránit a odmítat jej. Ubližuje mu to, vždycky mu můžu vidět v očích to, jak mu ubližuji, a to ubližuje mně. Sám bych dokázal trpět sebevíc, ale pokud jde o Billovu bolest, jsem naprostý slaboch. Moje bolest je dobrovolná, jeho je pro mě týráním. Kdybych jen tak dokázal přimět sám sebe, abych už ho netrápil, víc mu neubližoval.
„Přestaň se tomu bránit,“ šeptá mi do ucha tichým hlasem. „Přestaň to v sobě potlačovat. Chceš to, vím, že to chceš. Chceš být se mnou, chceš mě objímat a líbat. Chceš se mě dotýkat, stejně tak jako chceš, abych se já dotýkal tebe. Chceš být se mnou! Tak už se tomu nebraň. Kašli na ostatní kolem sebe, tohle je jen o nás. Jen my dva, ty a já, Tome. Nikdo jiný o nás nemusí vědět, ale prosím, proboha tě prosím, nenech pokřivenou morálku dnešní společnosti rozhodovat o tom, jestli spolu smíme být nebo ne.“
Jakmile dozní jeho poslední slova, na rtech ucítím ty jeho. Nehty mi zarývá do tváří, jak křečovitě drží mou hlavu v dlaních, zatímco dravě proplétá jazyk s tím mým. Už se mu nemůžu bránit, nemůžu a nechci. Ať táhne morálka do háje, ať třeba shořím v pekle, ale nemůžu ho odmítat, když mě líbá s takovou vervou a nasazením jako právě teď. S takovou láskou.
Sám ho obejmu kolem pasu a přitisknu si ho těsně na sebe. Je mi jedno, že jsme na veřejném místě, že nás spolu někdo může vidět. Odmítal jsem ho tak dlouho, a ještě dýl jsem po něm toužil, tak ať se jdou všichni třeba vycpat, nikdo neví, že tady právě teď jako o život líbám vlastní dvojče. Nikdo, jen my dva, a nám už je to jedno. Mně je to jedno.
„Whoa,“ vydechne Bill, když ho silně přitisknu ke zdi staré budovy a jen na poslední chvíli mu podložím hlavu rukou, aby se do ní neuhodil. Nijak nereaguji, jen ho znovu začnu líbat. Je ve mně tolik nevybitých citů, tolik emocí, musím je ze sebe nějak dostat ven a jak lépe je ventilovat než polibky věnovanými tomu, kdo ve mně celou tuhle citovou bouři rozpoutal?
Připadá mi, jako bych to ani nebyl já, kdo tady tiskne Billa ke zdi a rukama bloudí všude po jeho těle. Jako bych to nebyl já, kdo v dlani stiskává jeho stehno a snaží se ho k sobě přitisknout, co nejblíže to jen jde. Je to, jako by nade mnou převzalo moc mé odteď silnější, náruživější já, které konečně vyhrálo bitvu o mé podvědomí a morální smýšlení.
Spokojeně zavzdychám, když Bill vydá neidentifikovatelný zvuk ve chvíli, kdy si omotám jeho nohu kolem těch svých, a silně se na něj přitisknu. Nevnímám realitu, nevnímám svět kolem nás. Vnímám jen Billa. Zběsilý tlukot jeho srdce, horký dech, který mi nosem vydechuje do tváře, tiché kňourání, které se mu dere z hrdla pod náporem našich polibků. V životě jsem nikoho nepolíbil tak, jako právě teď jeho, a vím, že už ani nikoho takhle líbat nechci. Nikdo není jako on…
„Tomi,“ zasměje se tiše Bill, když ho políbím pod uchem, kam jsem se přesunul od jeho rtů, abychom mohli nabrat do plic trochu čerstvého vzduchu. Nehty mi zarývá do ramen a sám se prohýbá proti mně. Nikdy jsem nikoho nechtěl tak moc, jako chci jeho v tomhle okamžiku. Chci z něj všechno. Všechno, co mi může a chce dát. „Tomi, počkej,“ začne slabě protestovat, když se opět chystám vrhnout na jeho rty.
Je těžké přestat, zastavit se teď, když jsem v sobě konečně zboural veškeré zábrany, ale udělám to, už jen proto, že to po mně chce on. „Co?“ vydechnu udýchaně a pohledem hypnotizuji jeho od polibků nateklé rty. Ty krásně narůžovělé rty, které mají kolem sebe jemně rozmazaný lesk na rty a právě se zvlnily do toho nejpřitažlivějšího a nejkouzelnějšího úsměvu, jaký někdo může mít.
„Teď ne, tady ne,“ šeptá Bill a jeho prsty mě hladí po ramenech v místech, kam se ještě před chvílí zarývaly jeho nehty. „Musíme jít, tohle si nech na doma,“ dodá tiše, tajemně, provokativně, a ještě jednou zlehka jazykem přejede po mých rtech. Kdyby to bylo na mně, okamžitě bych se otočil a zamířil s ním domů, ale když to navrhnu nahlas, Bill se jen zasměje a oznámí mi, že to se mi nepovoluje. Hraně zakňučím, ale když mě chytne za ruku a proplete se mnou prsty, opětuji mu úsměv, který mi věnuje. S ním bych šel naprosto kamkoliv, na konec světa nebo do samotného pekla, hlavně, že bych byl s ním.
———-
Bill
„Billa?“ S úsměvem vyzvu Toma, aby pokračoval, když mi věnuje zmatený pohled ve chvíli, kdy vstoupíme do starého skladiště, které je naprosto nevyužité a pro tuto chvíli naše. „Co tady všichni dělají?“ zeptá se a rukou zamává před sebe, kde stojí partička lidí v tanečním oblečení. Zářivě se usměju a otočím se na něj.
„Jsou tady proto, aby ti pomohli.“
„Pomohli?“ Tom nechápavě pozvedne obočí. V tu chvíli je tak neskutečně roztomilý! Mám chuť vrhnout se mu kolem krku a zopakovat si malou žhavou scénku z parkoviště před pár minutami, kterou mi roztřásl kolena tak, že nebýt jeho pevných paží, kterými mě přidržoval proti zdi, nejspíš bych se ve vzpřímené poloze neudržel.
Když mu začaly téct po tvářích slzy a ze rtů se mu vydral první vzlyk, věděl jsem, že ho jeho vlastní vnitřní bitva poráží. Bylo mi v tu chvíli naprosto příšerně, musel jsem ho obejmout, cítit jej u sebe, nějak ho uklidnit. Nevím, jestli to měla za následek slova, která jsem Tomovi řekl, ale když jsem ho poprvé políbil, byl jsem překvapený, že mi polibky začal oplácet. Hrozně jsem se bál, že mě odmítne, opět mě odstrčí a začne se svou přednáškou, ale nestalo se tak a mé překvapení bylo o to větší, když mě po chvíli přitiskl ke zdi tak prudce, až jsem chvíli lapal po dechu. V ten moment jsem netušil, co se to děje, ještě jsem nevěděl, že Tom svůj vnitřní boj konečně vzdal a vyhrály jeho city ke mně. Ale i přesto jsem mu se stejnou razancí oplácel každičký polibek, dotek, který mi věnoval. Šílel jsem z něj!
Šílím z něj právě teď, kdy nechápavě sleduje partu mých i svých přátel, kteří se na něj usmívají jako sluníčka a jeden přes druhého mu gratulují k rozhodnutí, o kterém Tom nemá tušení, že jsem provedl za něj.
„O čem to mluví, Bille?“ zeptá se mě Tom opět zmateně, a tentokrát se na mě zadívají všichni. Ne, opravdu jsem mu o tom ještě neřekl, ale teď je asi ten správný čas, jít s pravdou ven.
„Dozvěděl jsem se o možnosti, jak tě dostat na Akademii,“ začnu a když Tom přikývne, že můžu pokračovat, vrhnu se do vysvětlování všeho od okamžiku, kdy za mnou přibližně před týdnem a půl přišel Mike s oznámením, že se dozvěděl o ještě jednom volném místě na Akademii. Uvolnilo se po holce, která si krátce po přijímačkách zlomila nohu tak ošklivě, že už se v životě na taneční parkety nepostaví. Věděl jsem, že bych v tu chvíli měl soucítit s ní, ale nedokázal jsem myslet na nic jiného, než že to volné místo musí být Tomovo. Je jasné, že Akademie uspořádá další kolo přijímacích zkoušek pro ty, které od úspěchu v prvním kole dělily jen krůčky, ale nemohl jsem dopustit, aby měl Tom další soupeře. Nebylo to fér, ale chtěl jsem za každou cenu udělat něco speciálního, zvláštního a originálního, aby už o nikom jiném ani neuvažovali. Věděl jsem, že toho sám nikdy nedocílím, proto jsem nakonec Mikovi řekl všechno o své minulosti s Tomem, i o tom, co jsem udělal při zkouškách. Vyslechl jsem si sice, jakej jsem debil a že tohle by nečekal ani ode mě, ale nakonec jsme přišli s nápadem, že pokud seženeme dostatek lidí a uspořádáme taneční vystoupení, na které nějak dostaneme hlavního tanečního lektora, Tom na svou vysněnou školu půjde. O možnosti neúspěchu jsme ani neuvažovali.
Jelikož lidi z mé crew Tomovi něco dlužili, bez dlouhého dohadování kývli a rozhodli se mu pomoct. Když jsem pak mluvil s Amy, souhlasila, že ona a ostatní Tomovi přátelé mu také pomohou. Jen matně jsem věděl o jeho snu tančit ve velké taneční skupině, být tam hlavním tanečníkem a mít kolem sebe bandu lidí. Amy mi dopodrobna objasnila Tomův sen, který mi mé dvojče jen zběžně nastínilo, a společnými silami jsme dali všechny dohromady. Myslím, že brášku by nikdy nenapadlo, kolik lidí se za něj postaví a bude ochotno mu pomoct docílit vysněného.
„No, a proto vlastně jsme tady,“ podrbu se nervózně za uchem. „Abychom společně trénovali a dostali tě tam, kam patříš. Pokud jsi teda pro?“ zakončím svůj dlouhý monolog, který si nikdo netroufnul přerušit otázkou, a věnuju Tomovi nejistý, plachý úsměv. Doufám jen, že se nebude zlobit. Že bude souhlasit. Nechci odmítnout příležitost na tuhle školu jít, když už jsem se tam jednou dostal, ale ani tam nechci jít bez Toma. Když už nic jiného, patříme tam spolu, bok po boku.
Tom chvíli těká pohledem mezi mnou a partou lidí před námi, a nakonec si mě za ruku přitáhne k sobě a pevně mě obejme. Bojím se reagovat, nechci udělat nic podezřelého, ale už jen to, kdybych mu objetí neopětoval, by podezřelé bylo. Nakonec mu s úsměvem od ucha k uchu omotám ruce kolem krku a jemně mu zavýsknu do ucha, když mě stiskne v náručí silněji.
„Děkuju,“ zašeptá mi tiše do ucha a poodtáhne se ode mě. Kratičký okamžik se mi dívá do očí a já v jeho pohledu můžu vidět tolik lásky, kolik jsem tam v životě neviděl, tolik díků a vděčnosti, kolik si vůbec ani nezasloužím. Krátce přikývne a vzápětí na to se otočí a s úsměvem se vrhne mezi ostatní, rovněž jim poděkovat. Stojím opodál a jen ho pozoruju, jak se šťastně se všemi baví, jak se domlouvá na tom, co a jak by mohlo být, a vím, že nemůžu být šťastnější, než když vidím šťastné mé dvojče.
Nikdy by mě nenapadlo, že abych se cítil opravdu šťastným, budu potřebovat právě toho, o němž jsem se celá léta mylně domníval, že mi po štěstí šlape.
„Konečně si pro něj taky udělal něco dobrýho,“ ozve se mi za zády. Když se otočím, všimnu si zelených očí, které patří k Amy. Zamračím se, Tom jí o nás musel říct opravdu hodně. Přikývnu a téměř překvapením otevřu pusu dokořán, když se na mě usměje. „Tak to hlavně zase něčím nepokaz. Má tě rád, tak mu dej správný důvod pro jeho nepochopitelnou lásku,“ dodá ještě s mrknutím a pak se odejde připojit k ostatním. Jen za ní nechápavě hledím, ale nakonec vzdám veškeré přemýšlení. Má pravdu, je načase dát Tomovi něco, čím bych si jeho lásku zasloužil.
„Hej bando, není čas ztrácet čas!“ zasměju se a vrhnu se mezi ně. Nadšeně jeden přes druhého začneme překřikovat nápady, které máme. Tom je ze všech nejhlasitější a vypadá opravdu šťastně. Doufám, že tohle dopadne dobře!
———-
Tom
„Otočka! Otočka! Otočka!“ překřikuje Amy hlasitou hudbu a snaží se nás všechny sjednotit. Poté, co na mě Bill vybalil své překvapení, a poté, co mě všichni přesvědčili, že je to opravdu dobrý nápad a ať jednou v životě taky trochu žiju a udělám něco proti pravidlům, začali jsme hned trénovat. Měli pravdu, celý život jsem hrál podle pravidel a ohlížel se na to, jestli je to fér vůči ostatním, vždycky jsem dával přednost jiným, teď je možná opravdu načase, abych si získal něco málo sám pro sebe. Ale musím říct, že mě všichni tak neuvěřitelně překvapili! Nikdy by mě nenapadlo, že se něco takového stane. Že se Bill rozhodne dát dohromady partu lidí, kteří budou ochotní splnit mi sen. Trochu si připadám jako v Step up Let’s Dance.
„Otočka! A teď vy dolů a třetí řada nahoru! A teď ty, Tome! Tak ale dělej, nesmíš tam jenom tak stát!“ komanduje nás Amy dál, a já si nemůžu pomoct, ale musím se začít hlasitě smát. Vypadá jako malý generál, jak tam tak stojí, máchá rukou divoce před sebou a tváří se děsně důležitě. Já vím, že to dělá pro mě a myslí to dobře, ale nemůžu si pomoct. Mám teď tak dobrou náladu. A všechno jen díky Billovi…
„Co se směješ, ty obludo?“ začne se smát i Amy a dřív, než stihnu mrknout, obejme mě. Bez zaváhání jí objetí opětuju a během pár vteřin jsme oba obklopení haldou lidí, kteří také touží po troše tělesného kontaktu. Musím se smát, už dlouho mi nebylo takhle krásně.
Konečně jsem v sobě potlačil veškerá ‚ale‘ a ‚co kdyby,‘ a nechal jsem se unést svými city k Billovi. A on mi na oplátku dal novou naději, že se mi ještě splní sen. Co víc bych si mohl přát?
Obklopen všemi důležitými lidmi, které jsem si za poslední dobu jakkoliv získal, se rozhlížím přes hlavy všech, a hledám toho jednoho, koho chci najít ze všech nejvíc. Chvíli mi to zabere, ale nakonec očima spočinu na postavě mého dvojčete, které se opírá o sloup a jen s úsměvem pozoruje náš chuml.
Věnuju mu zářivý úsměv, a když mi ho oplatí, rty mu naznačím slova, kterých už se nebojím „Miluju tě.“ O chvíli později jsem za doprovodu jeho hlasitého smíchu stažen do davu, který mě povalil na zem. Všichni se smějeme, děláme blbosti, prostě si jen užíváme tuhle chvíli. Nevím, jak budu schopen všem jednou poděkovat za to, co se pro mě rozhodli udělat.
Ale rozhodně vím, jak poděkovat hlavnímu aktérovi celé téhle akce…
autor: Deni
betaread: Janule
Nooo konečně se taky Tom trochu rozhoupal! ^^
Nádherný díl. 🙂 ♥
Anooo… dočkala jsem se!:D K minulému dílku jsem se dostala teprve včera a i tak jsem byla celý den nedočkavá na další!:D Jsem na téhle povídce prostě závislá, no… :))) <3
Soucítím s Tomem, taky bych se o Billyho začala bát, kdyby sám od sebe začal uklízet. A dokonce prát! A ta vytopená koupelna… no, něco mi to přepomnělo, ale o tom radši pomlčím. Jak se zdá, Bill je nejspíš stejné tele jako já, za což mu přidávám další bod.:DD
Je mi tak strašně líto, že se od té osudové npoci tak odcizili. Přitom jsou pořád spolu. Tak moc si přeju, aby Tom zapomněl na tu zakázanost a jeho "slabší zamilované" já se dostalo do popředí.♥:)
Myslím si, že Billa tohle poblouznění jen tak nepřejde a i když chápu, jak moc by si to Tommy přál, přesto mu to nedopřeju.:D Ti dva bez sebe nevydrží a nemůžou kolem sebe donekonečna jen chodit po špičkách. Pevně věřím, že jednoho krásného dne bude Tom schopen ho milovat i navenek, ne jen uvnitř své ztrápené duše.
Jsem mile překvapena, jak rychle na mé slova došlo. Ale i tak, Tom jen tak rychle nezapomene na na to, co si slíbil. Ale doufám, že ho Billy naučí kašlat na morálku a na to, co se nesmí. Nikdo jim přece nebude nařizovat, že se nesmí milovat. Nikdo nemůže jejich lásku zakázat. A i když to udělá, nikdy se to nesplní, protože uvnitř jejich srdcí bude pořád hořet plamen věčné lásky a naděje.♥♥♥♥ Jsem tak ráda, že to Bill nevzdal, že za Toma bojuje.
Stejně jako Tom, ani já nejsem schopná vnímat nic jiného, jen ty krásně napsaná slova. Je to tak neskutečně překrásně napsané!♥♥♥
To, co se Bill pro Toma rozhodl udělat, je vážně úžasný nápad. Už jen to, že touží po tom, aby na akademii byli spolu, je krásné, ale to, co udělal… ještě víc ho za to miluju a myslím, že tímhle činem v Tomovi odboural i ty poslední zábrany.
Jsem za Toma tak šťastná! Tak krásně se to čte, když vím, že je konečně nenasytně šťastný!:) Šíleně se těším na další díl a doufám, že už v tom se dozvíme, jak bráškovi poděkuje. Nemusím o tom ani přemýšlet, jsem si jistá, že to poděkování bude to nejkrásnější, co ty dva kdy potkalo.
Nemůžu si pomoct, ale kdybych mohla, vykřičím do světa, jak je tahle povídka překrásná! Tak nádherná!!!:) A musím říct… na mém seznamu se posunula úplně nahoru, na tu nejvyšší příčku. Rozhodně si to zaslouží!!!:) ♥♥♥♥ Číst tak dokonalé dílo je pro mě nesmírná čest a děkuji ti za to!;)<3<3<3
krásnej dílek ;))* moc zdařilej ;)) .. jen tak dál 😛 těším se na další díl 😉
Jako vždy je to nádherný…:)** Jsem strašně moc ráda, že se Tom už trochu odvázal…;) No čím by mu mohl asi poděkovat…:D 🙂 Těším se na dalíš díl..:) Je to takový napínavý.. Snad ho na tu akadeii dostanou… 🙂 Musí ho tam dostat..:)**♥
Miluju tuhle povídku!!!
no jak jinak něž nádherný,skvělý a suprový,hlavně že se konečně Tom odvážil a to co pro něj udělal Bill je fakt kouzelný x))) <3
Bože tohle je nádhera…jak já tuhle povídku zbožňuju!!! Je to naprosto dokonalý! Už se nemůžu dočkat až se ti dva konečně a naprosto dají dohromady! Já se tolik těším! Opovaž se, aby se Tom nedostal na tu školu!!!!
oh bože to byl krásnej díl..brečela jsem spolu s Tome a taky štěstím 😀 nádhera,miluju tu povídku,ej bombastícká a krásně se čte 🙂
aww nádhernej díl 🙂 Je dobře,že Tom už dal pocity najevo a jsou konečně spolu!A držím mu palce,aby se na tu školu dostal ! 🙂
Tákže 😀 po 100 rokoch som sa rozhodla dočítať tento príbeh 😀 prešla som si všetky predošlé časti aby som si bola istá, že som náhodou na niečo nezabudla a môžem sa pustiť do tých zostávajúcich pár častí :)… Som naozaj strašne rada, že Tom konečne Billovi podľahol a už sa nebude furt obracať za pravidlami a neviem čím 🙂 proste už raz Billa miluje a s tým nič nenarobí :)… Som zvedavá ako to bude s tým jeho prijatím na školu, Bill bol zlatý ako všetkých kvôli Tomovi zhromaždil a požiadal ich o pomoc :)… Toto je naozaj veľmi pekný príbeh, má to niečo do seba 😉