autor: Terý
Chtěla bych moc poděkovat za komentáře u prvního dílu. Moc jste mě potěšili… Doufám, že vás nezklamu a že se vám bude povídka líbit i nadále… A že budete i nadále komentovat… 🙂 Děkuju vám… Terý…;)
Tom:
V okamžiku kdy se zvednu, vidím před námi auto, které míří přímo k nám velkou rychlostí.
„Tati bacha!“ zakřičím a během chvilky se naše auto točí uprostřed křižovatky. Naštěstí táta stačil uhnout a to auto, co se řítilo proti nám, se zabořilo do škarpy. Nevidím to dobře s naším autem. Točíme se dokola a auto ne a ne se zastavit. Mám strach, křičím a je mi zle. Po pár vteřinách se naše auto střetne s jiným osobním automobilem.
Jsem zmatený, bolí mě hlava, cítím, jak mi po čele něco stéká, pravděpodobně krev. Vidím rozmazaně. Slyším jen pár věcí. Lidé pobíhají okolo. Všude je krev. Nevidím tátu. Nevidím auto. Vnímám jen tu obrovskou, křečovitou bolest po celém těle. Po pár minutách slyším nad sebou hlas. Říká mi něco ve smyslu toho, že je doktor a že mi chce pomoc. Nemůžu mluvit, vidím ho jen tak napůl a ani to ne. Snaží se mě zvednout. Mluví na mě, abych nespal, ale za chvíli už nevnímám mluvení té osoby a ani tu bolest…
Bill:
No, tak to jsem opravdu nečekal. Sedím v autě a jedu do Německa. Nechci tam. Naposledy jsem tam byl na pohřbu mamky a od té doby ne. Všechno mi jí to tam připomíná a ještě ke všemu jedu zase do Berlína. Budu bydlet v tom samým domě, jako jsme bydleli s mamkou. Už jsme na cestě asi 10 hodin. 5 hodin jsem z toho spal. Když si uvědomím, že se mi zase budou vracet ty vzpomínky. Je mi z toho zle. Vzpomínky, jak mě mamka vždycky chodila ukládat, i když jsem jí vždycky řekl, že už jsem dost velký. Pokaždé vždycky přišla a dala mi polibek na čelo. I když jsem říkal, že jsem na to už velký a ať toho nechá, vždycky mi to bylo strašně příjemné. Představa, že budu zase chodit do blbý Berlínský školy, je hrozná. Sice to nebude základka, která byla pro mě peklo, ale myslím, že na střední to nebude o moc lepší.
Povzdechnu si. Že já toho nenechal. Teď bych tu neseděl a nečekal, až dojedeme před tetin dům. Celou cestu jsem tátovi vysvětloval. že sem prostě nechci, ale jako by byl z kamene. Vůbec mě neposlouchal. Za celou cestu neřekl ani „Á“. Nevím proč se mnou nemluví. Asi je naštvanej, ale mně je to jedno. Ono asi nestačí, že jsem ztratil mámu, teď ztrácím i tátu… I když, kašlu na něj. Nebude mi chybět. To já jemu jo, ale ať si to uvědomí sám. Tedy pokud si na mě vůbec vzpomene, vždyť tam bude mít tu „medúzu“.
„Budeš mít sestřičku.“ pronese po deseti hodinách mlčení. Sice jsem měl zacpané uši sluchátky, ale tohle jsem slyšel. Až moc dobře jsem to slyšel.
„Prosím? Ty s tou medúzou čekáš dítě?“
„Bille, mám toho dost, měl bys tolerovat to, že mám přítelkyni. Když máš holku ty a mně se nelíbí, tak ji taky toleruji a od tebe bych očekával to samé.“
„Jenže máma…“
„Co máma? Máma už tu není a já chci žít dál. A ty bys měl také. Nemůžu přeci pořád truchlit, to přeci nejde. Prosím, Bille. Dopřej mi trochu štěstí. To nemáš ani trošku radost, že nebudeš jedináček?“
„To jsi na mámu tak rychle zapomněl? To jsi teda dobrej, no… Ne, opravdu radost nemám. Ještě že budu tak daleko a neuvidím tu malou zrůdu, která se narodí!“
Dál už ho neposlouchám. Znovu si zacpu uši sluchátky a volume dám co nejvyšší, abych neslyšel, co zase mele.
——
Vystoupím z auta a prudce praštím dveřma. Neohlížím se a jdu rovnou dovnitř.
„Nemlať těma dveřma! To se ani nepůjdeš rozloučit?“ slyším za sebou, ale otáčet se nehodlám. Ignoruji ho a jdu do mého starého pokoje. Jsem si jist, že za mnou táta za chvíli přijde. Přinese mi věci.
A měl jsem pravdu. Zanedlouho stál ve dveřích. Hodil moje tašky na postel, a že jich není málo. Šel ke mně a objal mě.
„Budeš mi chybět, Bille.“
„Ty mně ne!“ syknul jsem nenávistně a zachumlal se do deky, kterou mi teta připravila, než jsem přijel. Slyšel jsem, jak si táta vzdychl a odešel. Jen ať si jde. Ať jsi de za tou „medúzou“. Chvíli ještě slyším, jak si něco povídá a tetou. Německy. Tak dlouho už jsem nemluvil německy. Dva roky, ale stejně tomu dokonale rozumím, a ještě aby ne, vždyť je to má rodná řeč a ta se nikdy nezapomíná. Po chvilce slyším bouchnutí hlavních dveří. Jdu k oknu, abych viděl, jestli už je pryč.
Během chvilky jeho auto mizí v dálce. Nemohu uvěřit tomu, že mě tu opravdu nechal. Jak, jak jen mohl. Myslel jsem, že mu na mně alespoň trochu záleží, ale jak koukám, tak to tak opravdu není.
Za týden tady nastupuji do školy, dřív jsem odmítl, než se tady trošku zabydlím.
Tom:
Probudím se s velkou bolestí hlavy. Prudké světlo mi okamžitě zaslepí oči. Je to divné, ale nemůžu hýbat rukama ani nohama. Co se stalo? Po chvíli se rozkoukám a rozhlídnu se. Jsem v bílé místnosti. Opravdu všude je jen bílá. Jsem tu sám, nikdo tu se mnou není. Dojde mi, že jsem v nemocnici. Vzpomínám si na tu velkou ránu, na tu krev a na tu křečovitou bolest. Táta. Kde, kde je? Chci se zvednout, podívat se, kde je, ale nemůžu se ani pohnout. Nechápu to, vždyť ruce cítím, tak proč s nimi nemůžu hýbat? Skloním se, abych zjistil tu příčinu. Pouta? Na, na co pouta? Vždyť ty se dávají pacientům, kteří se neovládají, tak proč je mám já?
autor: Terý
betaread: Janule
krásnej dílek ;). Je mi Tomiho líto, chudáček ;( snad bude v pořádku. Rychle další dílek ;))
jej, další dílek ;P už sem se bála že se další neobjeví 😉 moc hezký, jen tak dál 😉
wow no teda, to s tou sestrou bolo fakt kruté xD ale ten koniec sa mi moc nepozdáva, nechápem prečo je Tom pripútaný dúfam že sa mu nič nestane
prej malá zrůda, co se má narodit xD hey sem mrtvá 😀 ale jinak krásnej dílek, moc se ti povedl 😉 rychle další ;P
Ah jaj Bill, to zase so svojou tvdohlavostou dákam dopracoval, To stou sestrou bolo hnusné. Dúfam že Tombude v poriadku, je mi ho ľuto, a bojím sa onho. Rýchlo ďalej.
Další díl. Jak já jsem se těšila. Bill to teda oprevdu prohrál, ale Tom? Tommy copak to s tebou je? Už tenhle díl jsem vyhlížela jako blázen, a to mám čekat tak dlouho na další….ne to po mě nechtějte 😀 Takovou dobu. Do té povídky jsem se zabouchla. Dal a dal. Jsem ohromný fanoušek této povídky
ta povídka je tak dokonale drzá z Billovi strany,teda jako ten Bill tu je dost naivní když se k tomu tátovi takhle chová a pak si myslí že ho poveze zpátky no ae což to nevadí,chudák Tomi,na co jako pouta?hmm,divný…honem další díl…jinak je to super povídky,moc se povedla x)
Děkuju vám za komentáře…:)) Opravdu mě to moc těší, když u povídky vidím takovýhle komentáře a není jich málo…:) Moc děkuju…:)))
Ha Terý,a proč si myslíš,že jich tu tolik je???No jasně,že proto,že seš znova napsala krásnou povídku!!Vážně se mi mocky líbí!!!!!Jen tak dál!!
Tak tahle povídka se mi fakt líbí. 🙂 Film jsem viděla, tak by mě zajímalo, jestli to bude jako v něm. 😀 Některý věci by byly dobrý, kdyby's je tam zařadila. 🙂
prosíííím…..líbám matičku zemi. Na kolenou prosím. Co je to za film? prozrdte mi to… Soudě podle povídky to bude nějaká pecka. Ale jeho psaná verze je stejně lepší, i když jsem ho neviděla. 😀
[11]: No víš, ono to není přesně podle toho filmu..:D Z toho filmu jsem vzala jen takový ten základ…;) Jinak je to v podstatě něco jiného…;) Ten film se jmenuje "Puberťačka"..;) Ale jak říkám, podle toho filmu je jen takový ten základ…;)
Medúza :DDDD ASle inak počkať tu mi niečo nesedí! O.o
[13]: Copak ti nesedí…?? 🙂
moc hezky napsaný :))) budu číst určitě dál