Tell me something I don’t know! 10.

Podíval jsem se na Billa. Upíral na mě obrovské hnědé oči a vyčkával, zatímco já si prolamoval prsty. Praskání kloubů se rozneslo místností a Bill na mě sykl. Nesnášel, když jsem tohle dělal, takže jsem toho nechal a sklopil hlavu. Nevěděl jsem, co teď mám udělat. Opravdu s ním mám mluvit o tom, jak ho po nocích laskám, jak ho uspokojuju, jak se ho dotýkám? Ne, tohle asi nedokážu. Je mi líto, ale pan Frajer z tohohle nejspíš vycouvá.

Bill si přisedl blíž ke mně. Díval se na mě ze vzdálenosti několika centimetrů.

„Tome, prosím. Chtěl bych to od tebe slyšet. Když se mnou o tom mluvíš, vím, že jsem si to jen nepředstavoval, že je to realita. Já se potřebuju vrátit do normálního života, tak mi pomoz.“

Zamrkal jsem.

„Já nevím, jestli o tom dokážu tak otevřeně mluvit, Bille,“ odvětil jsem skoro šeptem. Přišlo mi hloupé, že to nedokážu říct. Připadal jsem si trapně. Jako slaboch. Dokázal jsem Billa milovat, aniž bych mu to řekl, a jakmile přišlo na slova, stáhnul jsem ocas mezi nohy a utekl z bojiště.

Bill se zamračil.

„Byl jsi vždycky takový?“

„Jaký takový?“

„Když přijde na city, bereš do zaječích,“ prohodil skepticky. To byla dobře mířená slova na moje ego. Zranil mě, ale nemohl jsem mu to dát najevo. Byla to jenom moje pýcha, která utrpěla. To se zahojí. A upřímně řečeno – Bill má pravdu, můžu si za to sám.

Pokrčil jsem rameny.

„Jsem už takový, Bille. Lidi se nemění.“

„Ale ano, mění,“ přesvědčoval mě.

Nerozmlouval jsem mu to. Ale podle mého názoru neměl pravdu. Lidé se nemění, ale nejspíš to byla jen moje domněnka. Bill měl na svět odlišný názor než já, proto jsme se o životě nikdy nedohodli. Ale co se nás týče, byli jsme sladění, jako bychom byli dvě těla s jednou duší. Navzájem jsme o sobě věděli všechno. A viděl jsem i Billův deník, takže doopravdy úplně všechno. Už mezi námi nebylo žádné tajemství.

„Tome, prosím,“ zatahal mě za lem trička.

Podíval jsem se na něj a v pohledu jsem měl náznak zoufalství.

„Co chceš, abych ti vyprávěl, Bille? Řekni mi, o čem konkrétně chceš mluvit!“

Bill seděl snad ještě blíž než před vteřinou. Několikrát zamrkal.

„Řekni mi to, co jsi četl v deníku. Chtěl bych vědět, jak jsi mě laskal, Tome. Chtěl bych to všechno vědět, abych si vzpomněl, víš?“ Když mluvil, jeho hlas mě hladil jako samet. Jako kdyby se mě tónem hlasu dotýkal na kůži. Přimhouřil jsem oči a opravdu jsem o tom začal přemýšlet.

„Bille, co to děláš?“ zeptal jsem se potichu, když se přitiskl na moje tělo.

„Hm,“ broukl Bill. „Asi tě svádím.“

„Proč to děláš?“ Kdybych se ho nezeptal, neusnul bych.

Bill sklopil oči a zčervenal.

„Líbilo se mi, co jsem četl v tom deníku. Chtěl bych se vrátit k tomu životu, který jsem měl předtím. Chtěl bych mít všechno takové, jaké to bylo,“ vrněl potichu a přejížděl mi stydlivě nehtem po koleni.

Zvedl jsem mu dvěma prsty bradu a donutil ho tak, aby se na mě podíval.

„Pořád chceš, abych ti to všechno řekl?“

„Povíš mi to?“ V očích mu svitla jiskřička naděje.

Usmál jsem se na něho.

„Napadl mě jistý způsob, jak ti to povědět a jak ti to i ukázat, pokud o to opravdu stojíš,“ odvětil jsem s lehce pozvednutým obočím.

Horlivě přikývl.

„Stojím o to. Hodně o to stojím, Tome. Uděláš to pro mě?“

„Samozřejmě. Udělal bych pro tebe cokoliv.“

Znovu zčervenal. Zbožňoval jsem ten ruměnec na jeho tvářích. Vypadal tak něžně a zároveň zranitelně. Vyvolávalo to ve mně pocit, že ho musím pořád chránit, že ho musím milovat, i kdybych třeba nechtěl. Bill byl moje všechno.

Vzal mě za ruku.

„Pojď,“ usmál se na mě.

„Kam?“ zeptal jsem se a vstal z gauče.

„Půjdeme ke mně do pokoje. Cítím se tam mnohem lépe než tady.“

Poslušně jsem šel za ním až do jeho malého světa. Je pravda, že v téhle místnosti jsme se milovali nejčastěji, rád jsem navštěvoval Billa v jeho vyhřátém pelíšku. Navíc, tenhle pokoj nesl jeho vlastní kouzlo.

„Víš jistě, že to tak chceš, Bille?“ zeptal jsem se, abych se ujistil. A nejen já, ale i on. Aby si dobře rozmyslel, co teď hodláme udělat. Nerad bych, aby potom něčeho litoval.

Bill za námi zavřel dveře a přikývl.

„Chci, Tome.“

„Dobře,“ zavrněl jsem potichu.

Postavil se přede mě a dal ruce v bok.

„Já nevím, co bych měl…“ odmlčel se a zůstal se na mě dívat tím provokativním, a zároveň tak nevinným pohledem. Vypadal jako koťátko, které potřebuje pohladit a dokázat, že ho opravdu milujete.

„Nech to na mně, Bille. Povedu tě,“ usmál jsem se na něho a prsty se dotkl jeho tváře. Bill opřel tvář o moji dlaň a zavřel oči. Ten dotyk mu byl příjemný. Byl jsem rád, že ze mě nemá strach a že snad pořád cítí to samé. Chtěl bych, aby to tak bylo. Chtěl jsem mu pořád stát za zády, chtěl jsem ho chránit, ať se děje, co se děje.

Posadili jsme se spolu na matraci, nespouštěl jsem z Billa oči. On očima těkal, kde se dalo. Chvíli se mi díval do obličeje, chvíli sledoval moje ruce, pak se díval sobě do klína, pak se zasněně zahleděl do jiného světa. Ale vždycky jsem v něm viděl to sladké stvoření. Dotkl jsem se prsty jeho vlasů a on mi konečně začal věnovat plnou pozornost.

„Vždycky, když jsem na tobě viděl tu touhu, přistoupil jsem k tobě a dotkl se tvých vlasů,“ šeptal jsem potichu a moje ruce dělaly přesně to, o čem jsem mluvil. „Voněly po kokosu. Miluju tu vůni. Laskal jsem tě rty na hraně čelisti, na krku.“ Jakmile jsem to řekl, sklonil jsem se k Billovi a moje rty se dotkly jeho sametové kůže. Sjel jsem po jeho krční tepně k lemu trička. „A tohle,“ zatahal jsem za jeho svršek. „Vždycky muselo pryč.“

Usmál se na mě a zvedl ruce nad hlavu, abych ho mohl lépe svléknout. Nebránil se, každý můj dotyk mu byl příjemný. Díval jsem se do jeho spokojeného obličeje a umíral touhou laskat ho tak jako dřív.

„Dotýkal jsem se tvojí sametové kůže, líbal jsem každý její centimetr,“ špitl jsem a přitom jsem bratra pomalu povalil na záda. Vypadal tak křehce. Přitiskl jsem svoje tělo k jeho, a konečně jsem ho políbil na rty. Nemusel jsem mu dál říkat, co budu dělat, nebo co má dělat on. Poháněla nás už jenom surová touha. Jazykem mi obkroužil konturu rtů, blaženě vydechl a přitiskl se ke mně celým tělem. Tomu už jsem já nedokázal odolat. Stiskl jsem jeho boky v dlaních a otřel se klínem o jeho.

Bill propletl prsty mými vlasy, sevřel několik copánků a zatahal. Zaklonil hlavu a vzdychl, já tím dostal dokonalý přístup k jeho lanímu krku. Zaútočil jsem a zajal ho mezi svými rty. Bráška mi mezitím začal vyhrnovat tričko, a potom mi ho jediným plynulým pohybem přetáhl přes hlavu. Můj svršek skončil nemilosrdně na zemi s tím jeho. Moje rty klesaly motýlími polibky na jeho hrudník, jazykem jsem mu dělal na kůži vlhkou cestičku. Jakmile jsem se jím setkal s Billovou zdobenou bradavkou, Bill zakňučel vzrušením a můj klín se nedočkavě probral k životu. A Bill to musel cítit. Podíval se na mě, oči měl dokořán otevřené, jako kdyby jimi vnímal něco víc než jenom pohled na mě.

„Děje se něco?“ zeptal jsem se. To, jak se na mě díval, nebylo sice nespokojené, ale ani to nebylo dobré. Někde se stala chyba. Pochopil jsem to hned, nemusel mi odpovídat. „Je ještě příliš brzo, viď, Bille?“ odtáhl jsem se na několik centimetrů.

„Promiň,“ sklopil oči.

Posadil jsem se a přitáhl si jeho drobné tělo na klín. Opřel mi hlavu o rameno, obličej mi zavrtal ke krku. Pohladil jsem ho po havraních vlasech.

„To nic, Bille. Hlavně, že jsi mi to řekl. Nerad bych ti ublížil.“

„Ty se nezlobíš?“ Ta otázka zněla překvapeně.

„Proč bych se měl zlobit? Zlobil bych se, kdybys mi to neřekl rovnou, a potom si to vyčítal,“ odpověděl jsem mu.

Slyšel jsem, jak spokojeně vydechl do mojí kůže. Dál jsem ho hladil a doufal, že usne. Pravda, byl jsem vyburcovaný a nechybělo by málo k tomu, abych si Billa vzal, ale představa, že bych mu jakkoliv ublížil, se mi hnusila. Musel bych nenávidět sám sebe.

Netrvalo to dlouho, co Bill začal pravidelně oddychovat, občas potichu zamlaskal. Usnul. Opatrně jsem ho položil na postel a přikryl ho dekou. Zachumlal se do ní, stulil se do klubíčka a dál klidně spal. Chvíli jsem ho pozoroval, a pak jsem vzal svoje tričko a vrátil se do kuchyně. Dal jsem si pořádný hrnek kafe, sprchu a usadil jsem se před televizí. Zapnul jsem přístroj a bezmyšlenkovitě jsem se díval, jak se obrazy na obrazovce míhají a dávají dohromady souvislý děj. Přitom jsem myslela na Billa, který spal v pokoji. Bylo příjemné vědět, že se mě nechce stranit ani potom, co zjistil, co spolu doopravdy děláme.

Na stolku pořád ležel jeho deník. Natáhl jsem se pro něj a otevřel ho až úplně na konci. Byl tam zápis z noci před tím dnem, kdy se stala ta nehoda. Měl jsem dojem, že se to stalo teprve včera. Tak málo času uběhlo.

Budu ještě mlčet. Prozatím si to nechám pro sebe. Dostanu ještě spoustu příležitostí, jak mu to říct. Ještě na to máme spoustu času…

Usmál jsem se. Má pravdu. Ještě je spoustu času. Čas alespoň do chvíle, než si vzpomene. Až se tak stane, řeknu mu to i já. Je to pro mě těžké přiznat, ale Bill je pro mě mnohem víc, než jenom bratr. Já ho taky miluju víc, než si dokáže představit. Teď už jsem si tím úplně jistý…