autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
TOM
Jediná výhodná věc na mé práci je ta, že když potřebujete něco o někom zjistit, vždy se najde někdo, kdo to rád za dobré prachy udělá. Díky tomu jsem dostal typ, kde by měl Bill pracovat. Celkem mě překvapilo, že to je nějaký butik s módou, ale já mu to jenom přál. Byl jsem rád za něj. Zasloužil si něco pěkného a na úrovni. Určitě se tu má dobře. Oproti klubu rozhodně ano. Počítal jsem s tím, že na něj opět nenarazím. Takové štěstí jsem zkrátka mít nemohl. Proto jsem koupil dvě žluté růže.
Vezmu jednu růži s lístečkem a vejdu do obchodního domu. Když najdu správný butik, nakouknu dovnitř. Na pokladně nikdo není. Vidím akorát někoho vzadu u kalhot. Něco tam přerovnává. Tiše dojdu k pokladně, položím tam růži i s lístkem a opět odejdu. Snad tam opravdu Bill pracuje a růže se dostane i se vzkazem do správných rukou.
BILL
Brzy ráno nám přivezli zboží, takže jsem to vzadu všechno skládal a přerovnával. Bylo toho celkem dost. Martha zmizela někde u pultu. Jako vždycky, nechala mě v tom.
„Bille, pojď sem!“ zavolá najednou přes celý krámek. Oh, už zase. Hodím jednu z krabic na zem a rozejdu se tedy vpřed, k pultu.
„Co se děje?“
„Koukej. Nevíš od koho to je?“ zeptá se mě překvapeně. V ruce drží žlutou růži a s úsměvem k ní čichá. Pootevřu překvapeně rty.
„Martho, nechci tě nijak zklamat, ale to bude asi pro mě,“ šeptnu.
„Vážně?“ zasměje se a růži mi podá. „Je tu u toho i nějaký lístek, hele.“
„Už jsem dostal jednu, víš,“ odvětím jí a převezmu si ji. „Lísteček?“ trošku růži pootočím a pak ho uvidím. Kouknu se na něj. Stojí tam: „Omlouvám se.“
„Nějaký tajný ctitel?“ zakření se. Tohle mi začíná být zatraceně divné. Ale to je přece nemožné. On nemůže vědět, kde pracuju.
„No, já ani nevím,“ nuceně se zasměji a přivoním si k té růži. Je opět čerstvá, tak nádherná a voňavá. Nutí mě to myslet na něj. Jsem paranoidní, jsem blázen, ale ty růže musí být od něj. Kdo jiný by mi je dával?
„Wow. Kdyby mně někdo dal takhle růži, tak ho ulíbám k smrti. Je to tak děsně romantický!“ řekne celá rozněžnělá Martha a s úsměvem mě sleduje. Upnu pohled na ty žluté kvítky.
„Ani nevíš, jak rád bych to udělal,“ povzdechnu potichu a přivřu oči, „děkuju, Martho,“ kývnu a trošku se usměji. Odnesu si tu růži dozadu, a hned ji dám do většího hrnečku. Nic jiného tady nemáme.
TOM
Když jsem odjel z butiku, jel jsem k Billovi domů. Tentokrát bylo dole otevřeno. Takže vyjedu do čtvrtého patra. Zhluboka se nadechnu a zazvoním. V práci jsem ho neviděl, takže by měl být pravděpodobně doma. Za zády držím žlutou růži a čekám, zdali Bill otevře. Ale opět nic. Začínám už být zoufalý. Tak rád bych ho viděl a řekl mu, že mi strašně chybí. Všechno bych mu vysvětlil. Ale… vůbec k němu nemám stopu. Sice tu bydlí, ale ani nevím, jestli tu růži má. Možná se mu něco stalo a tu růži vzal někdo, kdo ji tu viděl. O tom butiku si ani nejsem jistý, jestli tam opravdu pracuje. Možná teď už leží někde v příkopu. Možná je mrtvý… Bože, Tome, nemysli na takovýhle věci. Určitě je v pořádku. S povzdechem položím opět růži na rohožku a dám k ní papírek. Připravil jsem ho pro jistotu, že bych opět neměl štěstí. Vyndám propisku a jen pod nápis připíšu T., aby mu bylo jasné, od koho to je. Poté odejdu a jedu za Robertem. Zase si pro mě vymyslel nějakou práci.
BILL
Dnes jsem naštěstí skončil dřív. Nesl jsem si tu svou růži a celkem s dobrou náladou kráčel směrem domů. Po cestě nahoru jsem potkal sousedku. Tak divně na mě koukala. Jen jsem nad tím zakroutil hlavou a šel dál. Když jsem vycházel poslední schod, skoro jsem upadl. Na rohožce ležela opět růže… žlutá růže. Hned jsem došel ke dveřím a vzal ji opatrně do ruky. Bille, uklidni se. Je to jen kytka, jen kytka. Podíval jsem se na lísteček. Opět tam byl vzkaz.
Tentokrát tam bylo: „Záleží mi na tobě. T.“
Když jsem si to přečetl, málem jsem přestal dýchat. To ‚T‘ na konci mě dostalo. Opřel jsem se o zeď a prohlížel si to. Že by opravdu byly od něj? Zašel jsem pomalu domů a namířil si to rovnou do ložnice. Obě dvě růže jsem si přidal do vázy, kde byla ta první. Byly nádherné. Cítil jsem z nich jeho. Znovu a znovu jsem si přivoněl.
„Tome,“ pošeptám tiše a zavřu bolestně oči. Tolik mi chybí…
TOM
„Dnes se to opravdu povedlo, chlapi. Máme všechny prachy a oddělali jsme i pár těch kreténů. Zvu vás všechny,“ zvolá nadšeně Robert po klubu. Byli jsme dnes s ostatními zase na jedné akci. Tentokrát nás bylo 7. Šlo o kvalitní spolupráci, a kdybych býval jako dřív, možná bych si to i užíval. Takže tu s nimi dál jen sedím a popíjím. Vlastně ty jejich kecy ani moc nevnímám. Pořád ohrávají to samé dokolečka jak dementi. Jak on sestřelil toho a ten další zastřelil tamtoho, zatímco jiní dva jim brali prachy. Jen zakroutím hlavou, krátce se podívám na znuděného Harryho, který to do sebe také pěkně klopí, aby je nemusel poslouchat, a napiji se ze své skleničky whisky.
Z myšlenek mě probere, až když něčí hlas vyřkne jméno „Bill.“ Okamžitě zpozorním. Už je to pár dnů, co jsem mu před dveřmi nechal poslední růži. Nevím, jestli jsem očekával, že za mnou přiběhne do klubu a skočí mi kolem krku.
„Jo, ten kluk, jak tu dělal… Vždycky byl tam vzadu,“ říká Vincent.
„Myslím, že se jmenoval Bill,“ řekne někdo.
„Jo, asi ten. To byla kvalitní děvka. Proč dal, Roberte, vlastně výpověď?“
„Nelíbilo se mu to. Byl moc zhejčkanej,“ řekne jen Robert pobaveně. Hodím na něj hnusný pohled. Také mě pozoruje a naznačuje, abych mlčel. Pohrdavě odfrknu a zvednu se. Tohle už přesáhlo všechny hranice. Chci ho vidět. Musím ho vidět a říct mu pravdu. Je mi to už všechno ukradené. Ať si Robert říká, co chce. Ani si nevezmu bundu a vyjdu z klubu. Venku pěkně hnusně prší a je docela zima, ale ani to neřeším. Autem nepojedu, když jsem pil. Navíc to není až tak daleko.
V cestě mě ale zastaví něčí ruka, která mě chytí.
„Tome, zastav,“ řekne mi ten hnusný povědomý hlas. Otočím se a podívám se Robertovi do tváře.
„Proč?“
„Nechoď za ním. Nestojí ti za to…“ řekne skoro až prosebně. To už nevydržím. Nechám vybuchnout své emoce. Prudce mu ruku vyškubnu a rozkřičím se.
„Že nestojí?! Je mnohem lepší člověk než všichni tady v tom zkorumpovaným klubu včetně tebe! Záleží mi na něm, a i přesto, co jsem mu musel kvůli tobě udělat, mi stále přál do života jen to nejlepší! Víš, jak to kurva bolelo?! Víš, jak to bolelo, když jsem se musel dívat na to, jak mi ho kouří a pak mu ubližuji?! Ty nevíš, jaký to je! A víš proč?! Protože z tebe už dávno není člověk! Zabíjíš lidi a je ti to jedno! Ale já takový nejsem! To díky Billovi jsem znovu našel svoji lidskost! To díky němu jsem měl znovu pocit, že žiju! A teď?! Jen se plácám v samých sračkách!“ řvu na něj se slzami v očích. Ať mě klidně odstřelí. Už je mi to vážně jedno. Ale on jen mlčí. Nakonec povzdechne.
„Nenuť mě to udělat…“
„Udělat co? Chceš mě zastřelit? Posluž si, protože stejně mám už pocit, že jsem mrtvý a jsem stejná zrůda jako vy ostatní!“ zakřičím a z hrudi se mi vyderou hlasité vzlyky. Chvíli mě znovu pozoruje, až se bolestně zatváří.
„Máš sklony k sebe nenávisti, Tome. To není dobré. Zbytečně se ničíš…“ řekne.
„A kvůli komu asi?! Jenom kvůli tobě! To ty jsi tohle ze mě udělal! Musím brát nějaké zkurvené prášky, abych se udržel při smyslech a na nohou! Jinak bych už byl dávno zavřený na nějaké psychárně. Jsem ti vděčný za to, co jsi udělal pro moji rodinu, ale nikdy sis nevšiml, jak kvůli téhle práci trpím? Dělal jsem to jen kvůli vděčnosti, abys neřekl, že jsem nevděčný parchant! Ale už jsem ti všechno dávno splatil! Co chceš víc?! Chceš mě zničit úplně? Klidně si posluž, ale raději zemřu počestněji a zajdu za Harrym, u kterého mám schovanou zbraň. Radši si to sám prošiju hlavou, než abych se nechal zabít tebou!“ chrlím ze sebe všechny emoce a pocity, které mám za celou naši známost. Při tom si utírám slzy. Robert jenom mlčí a pozoruje mě. Už jen stačí, aby vytáhnul zbraň a já byl mrtvý i v policejních papírech. Ale on to neudělá. Jenom povzdechne, zakroutí hlavou a vrátí se do klubu.
Ještě dlouho tam jen tak stojím, až si uvědomím, co se stalo, co jsem si k němu dovolil. Určitě za chvíli vyleze i s ostatními a budu jejich lovnou zvěří. Až mě z nich někdo dostane, pravděpodobně budou zase dál oslavovat. Raději se rozběhnu hustým deštěm směrem k Billovu domu. Cítím se po dnešní noci opravdu slabý a vyčerpaný, jak fyzicky tak psychicky, ale i přesto doběhnu až k jeho domu. Nevnímám, že stále brečím. Chvílemi se až dusím, natož v běhu. Vejdu do vchodu, a i když je už po desáté hodině, rozsvítím a rozběhnu se po schodech až do čtvrtého patra. Jakmile zastavím u jeho dveří, začnu zvonit. Netrvá to příliš dlouho a otevřou se dveře. V nich stojí Bill, již vykoupaný, jen v županu a kouká se na mě. Rty má pootevřené. Udělá krok dozadu. Určitě vypadám jako jeho nejhorší noční můra. Z vlasů i z oblečení mi kape voda, oči mám rudé od pláče a splašeně vydechuji.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: Janule
Jak ja milujem túto poviedku! Úplne si hovorím , že teraz musia dať who am I lebo asi sa unudím k smrti. A otvorím twc blog a Ahaho! Je to tu <3 Úplne si tú scénu viem predstaviť . Skutočne nádherné niečo <3 milujem to
ten konec :)* Bille, tak ho pozvi dál, kdo by odolal ubrečenému Tomovi..? 😀 Ať s tím skoncuje sakra 🙁 Blbej Robert…
Kurnik!Tak toto ma vždy dostane!Seknúť to v tom najlepšom!Zachvíľu to sekne aj so mnou,kurva 😀
WOW!!! Miluju to a klidně navrhuji autorkám, aby to bylo delší…:) a klidně i víckrát týdně…:);) Nádherná povídka, opravdu…:) KVALITKA:)
No konečně, hurá!!! Pěkně mu to Tom natřel, jen co je pravda, Robert si to zasloužil. Konečně si uvědomil, co je pro něj důležitější a hlavně nejlepší, tahle práce ho jen ničí. I když myslím, že to, co si k Robertovi dovolil, bude mít později ještě dohru, pokud chce od něj odejít, nebude to jenom tak. Teď mu Robert možná nic neudělal, asi ho Tomovy emoce a to všechno, co mu řekl, dostalo, příště ale rozhodně tak milosrdný nebude, bůhví, co se ještě všechno stane.
Důležité je, že Tom teď stojí před Billem, nemůžu ani říct, jak se těším na další díl, to prostě nevydržím ♥ Sice ubrečený, zmáčený a špinavý… ale kdo by odolal jemu a jeho krásným růžím a vzkazům??? ♥
Tom jako drsný zabiják a beznadějný romantik v jednom…s Billem – bývalou děvkou – tvoří skvělý pár. 🙂 Já úplně vidím, jak nás budete napínat a pak to zase najednou bude drámo..protože ten Robert mi přijde jako pěkná svině. Doufám, že oba tuhle povídku přežijou ve zdraví.
áách ♥ bože!! Jak já tuhle povídku žeru! :O♥ milujuuuuuuu :D♥♥♥
no tak..zase budu přemejšlet co bude dál..
jej,no úplně super a Bill mu snad ospuatí jen ten Robert by mohl nějak,zmizet x))
konečně se potkali, to to trvalo.. tak dááál… 🙂
tak nevím, co si mám o Robertovi myslet. docela bych tipovala, že se zachová tak, jak to soudil Tom – že ho odbouchne. alee že nic neudělal? je snad v něm ještě zrnko lidskosti nebo se mám třást, že začne ty dva pronásledovat?
ale jsem moc ráda, že Tom Billa doma konečně chytil. uvidíme, jak to bude dál…
doufám, že tahle povídka bude mít ještě hodně dílů!!!
Děkujeme vám všem za úžasné komentáře!
Moc si jich vážíme. Ani jsme v nejmenším netušily, že tahle povídka sklidí tak ohromný úspěch, ačkoli jsme zoufale doufaly, jelikož jsme si ji opravdu zamilovaly.
Plno z vás si přeje hodně dílů, takže vám s radostí oznamuji, že celá povídka má neuvěřitelných 82 dílů, pokud zůstane tak, jak jsme ji napsaly. Myslím, že vás s ní budeme otravovat tak dlouho, až nás nakonec pošlete do háje. =D
Každopádně ještě jednou děkuju za nás obě a budeme doufat, že s námi zůstanete a budete komentovat i nadále.
Děkujeme. =)
wau tak teď jste mi neuvěřitelně zvedly náladu, holky 🙂 82 dílů… kde jste na to vlastně přišly?
no hele… já sama nechápu, čím mě tahle povídka tak okouzlila. povídky podobnýho typu moc nemám ráda proto, že mi přijdou všechny na jedno brdo. prostě Bill je děvka z bordelu, Tom ho párkrát brutálně vojede, aby si pak uvědomil, že ho miluje… prostě to není můj šálek kávy. ale Who am I… u té prostě nedočkavě počítám dny (a že tohle je první povídka, které se tohle za mou tříletou existenci na tomhle blogu kdy povedlo, takhle být nedočkavá! vždycky jsem na ty, co takhle nedočkavě vyhlíželi, pohlížela trochu jako na cvoky, jak se můžou nechat pohltit pár písmenky ve wordu… a kde jsem teď já 😀 ). za celý ty tři roky je tohle aspoň pro mě doopravdy jediná povídka (nebudu-li počítat tvorbu Janule, protože té se to povede snad vždycky), kterou dovedu hltat od prvního řádku až do posledního písmenka, nemám tendence to číst rychle, ale opravdu pomalu a v klidu. první povídka, která mě doopravdy nutí přemýšlet, co bude dál a jak se jednotlivé postavy ještě vyvinou. první povídka, na kterou se mi do těch tří dnů, zbývajících k dalšímu dílu, dovede rozeběhnout v hlavě několik různých scénářů…
ne, já tohle prostě nechápu, kde přesně nebo v čem tkví kouzlo téhle povídky, zvlášt, když je, jak jsem psala, z prostředí, které v povídkách nemám moc ráda.
ale jsem moc ráda, že jste ji stvořily, protože jak říkám, ještě se na tomhle blogu nikomu nepovedlo, aby mě povídka pohltila až takhle (hnusně řečeno, říkám si, že jsem přece jen už krapet stará na to, aby mě omámily příběhy o zakázaném vztahu našich miláčků natolik, abych to dovedla brát i jinak, než jen jako pouhou zábavu). trochu se ztrácím sama v sobě, protože skutečně nechápu, jak jste tuhle věc se mnou dokázaly udělat… a jsem moc ráda, že povídka bude tak dlouhá. ale sakra, co se v těch dílech (předpokládám, že budou podobně dlouhé, že se postupem nebudou zkracovat 😀 i když teda dnešní mi přišel trochu kratší, než bývají) bude dít? 🙂
no já končím, to zas bude slohárna jako blázen, ale prostě jsem to vypsat musela. budu se těšit na pokráčko a ještě jednou gratuluju, že se vám povedlo ze mě nejspíš udělat psychouše 😀
Tak toto bola úplne najlepšia časť … bomba…neviem sa dočkať dalšieho dielu! 🙂