autor: Majestrix & Little Muse
Vonné vzpomínky
Michael spěchal širokými chodbami sídla Vave, mračil se, v jeho krocích byla značná míra popuzenosti.
Vůbec nebyl potěšený, že mu někdo přerušil jeho práci. Skončit později znamenalo vidět Andrease později, a jejich čas byl krátký už takhle, a se všemi problémy, které Lord Bill způsoboval tenhle měsíc, to bylo ještě horší. Michael neznal celý příběh, jen něco slyšel po profiltrování od Andrease a něco málo slyšel z pomluv v kuchyni, ale věděl, že celá ta věc mu krátila čas s tím, s kým ho chtěl trávit, a tak měl pocit, že má právo být rozčilený.
Žádný sluha nevyhledával práci otevírat dveře cizincům. Kdokoliv, kdo byl opravdu vítán a očekáván, by přijel teleportem; byl to vždy nějaký civilní obchod, nejčastěji pošta. Žádné dopisy nepřišly už měsíce a Michael se začínal bát.
Od požáru žádná pošta nepřišla.
Od té doby se celý dům Vave začal více starat o bezpečnost u takovýchto věcí, byli si dobře vědomi toho, že útok může přijít odkudkoliv. Přijímat poštu bylo riskantní. Ale Lord Jorg naléhal, aby se nežilo ve strachu.
To neznamenalo, že se Michael nemůže bát.
Došel ke dveřím o hodně pomaleji, než jak procházel chodbami, dával si na čas, aby se rozptýlil sledováním prachu, jenž byl viditelný na některých z venkovních míst díky odpolednímu světlu. Povzdychl si. Čím víc bude váhat, tím déle to bude trvat.
Michael otevřel dveře a nakrčil obočí nad tím, co viděl.
„…Omlouvám se,“ začal a pohlédl na dva statné muže stojící před ním a zvláštní objekt mezi nimi. Nebyl to vysoký strom, ale byl to strom mnohem vyšší než Michael, kvetoucí růžovými květy. Zamrkal. „Věřím, že jste si spletli adresu.“
„Ujišťuji tě, že ne,“ uslyšel a neřekl to ani jeden z těch, které viděl. Starší muž vyšel zpoza množství květů, a Michael měl dojem, že by byl víc překvapen, kdyby ten muž na sobě neměl oblečení, jež patřilo stejné třídě, jako byl on. „Můžu na chvíli?“ zeptal se pán.
„Já…“ podíval se Michale nejistě zpátky tam, odkud přišel. Nebyl si jistý, jestli může přijmout tak zvláštní balík. „Chvíli, ano,“ zvážil, ustoupil na stranu, aby mohl starší muž vejít. Ti dva zůstali u stromu a Michael za to byl vděčný.
„Jmenuji se Arthur,“ představil se sluha, podal Michaelovi ztěžka ruku. „Strávil jsem život ve službách v Domě Rao.“
Michael se musel zastavit, aby necouvl. Dům Vave byl bohatý a vážený, ale jen stěží měl stejnou pověst. Dům Rao byl známý pro své vojáky, a on se už zase bál. Návštěva od Lorda Domu, tím byl vždycky ohromený, byl překvapený, že přátelství s tak nízko postaveným Domem, jako byl Dům Madleemu, jim přineslo takové přátele. Vlastně donedávna. Ať už chtěl Arthur cokoliv, teď si byl jistý, že to nezvládne přijmout.
„Jestli chcete, můžu zavolat nějakého pána Domu,“ nabídl a podíval se znovu na chodby sídla. „Lord David a Lord Tom jsou-„
„Jestli chcete, můžu zavolat nějakého pána Domu,“ nabídl a podíval se znovu na chodby sídla. „Lord David a Lord Tom jsou-„
„Já jsem tu ohledně Lorda Billa,“ řekl Arthur.
Michael se naježil, nejspíš to bylo vidět. Možná toho nevěděl hodně, ale věděl dost. Dost na to, aby byl uražen jménem domu, který mu dával domov už od dětství. „Lord Tom je ve Slunečním pokoji,“ pokračoval navzdory přerušení.
„Mladíku,“ začal Arthur, znovu se otočil na robustní muže a pokýval na ně, vešli dovnitř, prošli kolem Michaela a položili strom opatrně na mramorovou podlahu. „Jsem tu kvůli Lordu Billovi. Musím ho vidět.“
„Lord Bill není lordem tohoto domu,“ odsekl Michael, nechtěl přijmout donášku, ale jen stěží by dokázal odnést strom.
„Je jedním z nich,“ řekl Arthur.
„To uvidíme,“ odsekl Michael, otočil se zpátky na něj. Arthur si všiml hořkosti v tom, co řekl, ale nijak se ho nezalekl.
„Přesto,“ řekl, nebyl zmatený, alespoň to nedával najevo. „Jestli si přeješ, abych odešel, aniž bych se s ním viděl, budete mě muset vyprovodit.“ Michael viděl, jak polkl. „Byly mi dány specifické instrukce.“
Michael našpulil rty a zpola se otočil pryč od starého muže. „Počkejte tady,“ zamumlal a odešel, jak rychle to jen šlo směrem k Severní části. Neměl tušení, co má dělat. Ta situace byla velice nekonvenční a on ani nevěděl, jestli má Lord Bill dovoleno mít návštěvy. A jestli má, tak určitě ne z tohoto Domu.
Zahnul za roh a usmál se, když uviděl známou blonďatou hlavu. „Andreasi,“ zavolal tiše, červenal se jen z toho, že ho vidí, mladík se otočil a doširoka se na něj usmál.
„Michaele, děje se něco?“ postavil se před něj a se starostmi se na něj zadíval.
„Michaele, děje se něco?“ postavil se před něj a se starostmi se na něj zadíval.
„Ne, ne,“ ujistil ho. „No, nejsem si jistý. Je tu dárek pro tvého Lorda s osobním vzkazem. Nevím, jestli ho tam mám poslat nebo…“ Michael přestal mluvit, nevěděl jak dál. „Poraď mi prosím.“
„Kdo to doprovází?“ zeptal se Andreas zvědavě, šel dál Severní chodbou k zahradám a k teleportům.
„Ne, Andreasi. Je u hlavního vchodu. Je to strom, a sluha z Domu Rao.“
Andreas se na chvíli zamračil a pak pokračoval. „Zeptám se mého Lorda, co si o tom myslí.“
Michael se táhl za ním, nebyl schopný zachránit se z této situace. Zastavil se před vchodem do pokoje Lorda Billa a blonďák vešel dovnitř; Michael slyšel hlasy, a Lord Bill vyšel z pokoje tak rychle, že kdyby se neopíral o zeď, tak by možná upadl. Andreas šel přímo za ním, a Michael je následoval, a všichni se vrátili do foyer.
Došel tam právě včas, aby viděl, jak Lord Bill přiložil prst na delikátní květ třešně, než se otočil, aby promluvil na sluhu z Domu Rao. Mluvili tiše a Andreas přešel k stromku a snažil se ho zvednout. Michael přistoupil blíž a položil mu ruku na rameno. „Proč to nezvedneš magií?“
Andreas se krátce dotkl jeho tváře a usmál se. „Nemohu. Tohle není obyčejný strom. Je to Strom Vzpomínek; příbuzní nebo spřízněné duše je sází pro ty, kteří zemřeli. Protože Dům Rao zemřel s Generálem Bushidem, připadla ta povinnost na nejbližší přátele.“
„Pak bych měl pomoci.“ Michael nenáviděl, když se ušpiní, ale jestli pak bude trávit čas s Andreasem, pak dokáže obětovat nějaký čas v koupelně. Oba dva chytli těžký spodek stromu plný kořenů a země ze Sídla Rao. Bylo to těžší, než si myslel, že bude. Michael se červenal a díval se na Andrease, co nejčastěji mohl, a skončilo to dřív, než si uvědomil, vrátili se ke dveřím do Billova pokoje. „Více rukou, jak se říká,“ řekl bez dechu a potlačil touhu utřít si ruce do modré róby.
„Když jsou ty ruce tak poctivé jako ty tvé, jak by mohly dělat i něco jiného?“
Michael si byl jistý, že je jeho obličej červený jako lakta, ale než mohl odpovědět, převalil se přes ně stín.
„Co to má znamenat?“
Michael se otočil a rychle se poklonil, stejně jako Andreas.
„Narovnej se a odpověz na mou otázku,“ zavrčel Tom. Udělal krok vpřed, aby se dotkl stromu, a jeho obličej se znovu ještě víc zamračil. „Co tohle znamená?“
„Můj Pane,“ začal Michael, ale byl přerušen.
„Michaele, máš práci, co bys měl dělat, tím jsem si jistý. Má otázka patřila Andreasovi.“
Michael rychle přikývl a prakticky utekl pryč Severní chodbou, chtěl, aby byl co nejdál od podrážděného Lorda. Proběhl kolem Lorda Billa, a nechtěl být na jeho místě, nechtěl by vejít přímo do bouře.
Bill sledoval Michaela, jak kolem něj prošel s výrazem strachu a úlevy, a zastavil se na rohu. Cítil Toma, a když se podíval přes roh, viděl svého manžela, jak tlačí jeho přítele na zeď vedle Stromu Vzpomínek.
„Byla to donáška, můj Pane, pro Lorda Billa,“ vydal ze sebe blonďák. Bill sledoval, jak Tomova postava ztuhla, a jak se od něj odtáhl se zavrčením, probodl Andrease pohledem.
„Ať je to hned pryč z mého domu!“ zahřměl, než odešel dál chodbou tam, odkud přišel. Andreas rychle přikývl, a Bill čekal, dokud jeho kroky neutichly, pak vyšel zpoza rohu.
Andreas byl k němu zády, sledoval, jak Tom odchází, ale řekl: „Jsem rád, že ses schoval.“ Otevřel dveře do pokoje, s povzdechem se otočil a pokynul Billovi, aby vstoupil první.
„Omlouvám se, žes to musel zažít.“ Bill vešel k sobě do pokoje, sledoval, jak jeho přítel bojuje se stromem, a jak za sebou pak zavřel dveře.
„Radši já než ty,“ řekl Andreas, otřel si čelo. Povzdychl si. „Věřím, že ty toho máš už dost.“
Bill sklopil hlavu, posadil se na kraj postele a zvedl pohled ke stromu, také vydechl.
„Měli bychom to přemístit.“
Andreas si odfrkl. „Kam? Stejně sem nepůjde. Může to tu zůstat, dokud s tím neodejdeme.“
Bill se na něj pousmál, to Andrease trochu rozveselilo a přikývl, pohledem se vrátil ke stromu.
Andreas se zamračil. „…Jsi v pořádku?“ zeptal se.
Bill komicky pokrčil rameny, roztřeseně se zasmál a najednou se rozbrečel. „To jen…“ zavrtěl hlavou. „Prostě to stále přichází,“ řekl, prohrábl si vlasy prsty. „Snažím se na to nemyslet a pak je tu Tom a ty, a dokonce i Anis, a já nemohu…“ Bill vydechl, složil si hlavu do dlaní. „Jsem tak unavený, Andy.“
Andreas pustil obal kořenů stromu a skoro až zdráhavě přešel ke svému příteli, nebyl si jistý, jak je vítaný, a tak se zastavil před ním.
„Tak moc se omlouvám, Bille. Za to, co jsem udělal.“
„Já vím, že ano,“ řekl Bill, hlas měl utlumený dlaněmi. Věděl, že bude litovat toho, že se Andreasovi vyhýbal, až ho bude muset opustit, až půjde za pár týdnů do Kláštera. Natáhl se pro kamarádovu ruku, hlavu měl stále skloněnou. „Není to v pořádku,“ řekl. Potřeboval, aby to Andreas věděl. „Ale je to… hotové, předpokládám.“
„Co je to?“ slyšel, jak se Andreas zeptal a zvedl hlavu, aby se podíval, kam ukazuje; na bílou obálku, která ležela na posteli po jeho boku, na níž bylo napsáno jen jeho jméno.
Bushidovým rukopisem.
Bill si povzdychl a natáhl se pro to, v ruce si s tím pohrával přesně tak, jako když mu to Arthur podal. „Dopis,“ řekl. „Trochu se bojím to otevřít.“ Položil ho na stranu, znovu si utřel oči. „Měl bych zavolat otci a sdělit mu naše plány,“ řekl, naschvál změnil téma a byl rád, když Andreas neprotestoval.
„Nechám tě o samotě,“ řekl.
Bill přikývl, znovu se natáhl pro Andreasovu ruku a stiskl ji, když se vydal k odchodu. „Budeme v pořádku,“ ujistil ho. „Jen… mi dej chvíli.“
Andreas mu ji také stiskl a přikývl, odešel z pokoje.
Bill se podíval na Infonexus, snažil se soustředit na to, co řekne svému otci, ale byl neuvěřitelně rozptýlený barevným stromem u dveří. Byl tak připravený pohnout se dál, přijmout, že i když byl Bushido láskou jeho života, byl pryč, a on musí jít dál a začít nový život služebného.
Docílit toho bylo velmi těžké se stromem v jeho pokojích a tím dopisem ve svých rukou.
~*~
Andreas si urovnal svou tuniku a zhluboka se nadechl, než vyšel ven. Dnes byl opravdu nádherný velký měsíc, a foukal jen jemný jarní vánek, který k němu přinášel vůni kvetoucích květin. Zastavil se, aby sebral modrou osamělou růži z keře, a zahnul za roh. Přesně jak doufal, Michael seděl na lavičce, obličej nakloněný k nebi. Andreasovi se rozbušilo srdce, když si sedl vedle něj a podal mu růži.
„Nad čím tak přemýšlíš?“ zeptal se se smíchem, když se Michael usmál a přijal od něj květ.
„Myslel jsem na tebe; i když poslední dobou je hodně těžké najít mě, když na tebe nemyslím,“ přiznal Michael.
„Ale to je dobře, ne?“ zvedl mu Andreas prstem bradu a usmál se. „Také na tebe často myslím.“
„Ale něco moje srdce trápí, a to, že to mezi tvým a mým Lordem je méně než ideální. Brzy odejdeš, a co pak s námi bude?“
Andreas si povzdychl a otočil se dopředu. „Nad tím také přemýšlím.“
„A došels k nějakému závěru? Já na nic nepřišel.“ Hrál si Michael s modrou růží mezi prsty a povzdychl si. „Proč si ji pro mě utrhl?“
„Ladí ti s vlasy.“
Michael nakrčil ohnivě červené obočí a musel se usmát. „Tvá slova jsou vždycky tak ušlechtilá. Tohle děláš vždycky. Rozesměješ mě, i když jsme rozhodnutý se nesmát.“
„Tak krásný obličej, jako je ten tvůj, by se neměl mračit.“
„Pak mi dej důvod, proč bych se měl usmívat,“ poprosil naprosto vážně Michael.
Andreas ho vzal za ruce a jemně ho políbil na kloubky. „Požádal jsem tvého otce o audienci,“ řekl tiše.
Michael vyvalil oči, začal se smát a vrhnul se Andreasovi do náruče. „Vážně?“ vydechl. „Nikdy se mi o tom nezmínil!“
„Řekl jsem mu, že ti to chci říct sám. Jen proto, že už tu nebudu, to neznamená, že se mé city k tobě změní. Stále chci, abys byl mým chotěm. Jestli si mě vezmeš za manžela.“
„Ale kde bychom žili?“
„Žil bys se mnou, a připojil se ke mně v sídle Madleemu. Andreas byl poněkud zmatený změnou chování. Michael si povzdychl a opřel se čelem o blonďákovo rameno.
„Nevím, jestli bych byl v sídle Madleemu šťastný. Strávil jsem svůj celý život jak zaměstnanec Domu Vave.“
„Lord Gordon je velmi spravedlivý a velmi shovívavý, co se personálu týče. Připojil by ses k Christopherovi s domácími pracemi. Já bych zažádal o vlastní dům pro sluhy, a zajistil bych konkubínu a měli bychom vlastní dítě. Byl bys lord z Domu Vericht. Jsme služebnická třída, ale jsme hrdí,“ ujistil ho Andreas.
„Život s tebou by mě dělal tak šťastným, opravdu. A všechno to zní tak…“ Michal přestal mluvit a dotkl se Andreasovy tváře. „Mohli by tady pro tebe najít místo. Je tu spousta práce, a pro někoho jako-„
„Budu dělat, že jsi mě nepožádal, abych opustil svého pána,“ přerušil ho okamžitě Andreas. „Jsou jako moje rodina.“
„A pro mě Dům Vave,“ řekl tiše Michael. „Nežádal jsem, protože bych tě nerespektoval.“
„Ale znělo to tak.“
„Já… zkusím to znovu. Bojím se opustit místo, které znám tak dlouho. Proto jsem promluvil bez přemýšlení. Ale k Bílému Moři bych tě následoval bez rozmýšlení.“
Andreas znovu chytil Michaela za ruku a přitáhl si ho k sobě tak blízko, že se mu zaklesl pod bradu. Občas mu Michael připomínal Billa; jemný a ochotný, a tak překrásný. Kdyby nebyli z rozdílných tříd, byl by jedním z nápadníků na Gordonově dlouhém seznamu. „Nepovedu tě nikam, kam mě nebudeš chtít následovat,“ řekl nakonec.
„Ale kdekoliv jsi ty, tam chci být já také.“
~*~
Bill přecházel před Infonexem a položil si svůj tác s jídlem na stůl. Byl hladový, ale nedokázal se přinutit ochutnat jídlo, dokud si nezavolá. Proč to tak odkládal? Co ho drželo od toho, aby zavolal svému otci?
Bez čekání na odpověď vytočil hovor na Sídlo Madleemu a snažil se zůstat klidný. Frederick, Andreasův otec, odpověděl na jeho hovor s unaveným, ale příjemným úsměvem. „Lorde Bille,„ zaradoval se, „dobré ráno.“
„Dobré ráno, Fredericku. Je můj otec doma nebo na loděnicích?“
„Je ve svém Slunečním Pokoji. Hned vás přepojím.“
„Děkuji.“ Bill se chvíli třásl, než znak Domu Madleemu zmizel a objevil se ustaraný obličej jeho otce.
„Otče,“ vydechl. „Dobré ráno.“
„Dobré ráno, Bille. Vypadáš unaveně.“
„Okolnosti se ukazují v těch nejnepříjemnějších místech,“ zamumlal Bill. „Přál bych si, abych mohl říct, že volám, jen abychom si popovídali, ale je tu něco vážného.“
„Oh?“
„Dorazil Strom Vzpomínek Generála Bushida.“
Gordon vypadal překvapeně. „Opravdu? Do sídla Vave?“ Bill přikývl. „To je neštěstí.“ Vydechl. „Jak to vzal Tom?“
„…Ne dobře,“ přiznal Bill.
„Nemůžu říct, že bych se mu divil.“
„Ani já ne.“
Nastalo nepříjemné ticho, než si Gordon odkašlal a povzdychl si. „Musíme uctít jeho památku.“ Bill viděl, jak se mu zaleskly oči steskem. „Pro to, jak padl před smrtí, výše, z které spadl, si zaslouží být oslavována.“ Gordon se zamračeně podíval na svého syna. „Kde je teď?“
„Neměl jsem to kam dát. Je to… na druhé straně pokoje.“ Bill strávil většinu noci tím, že zíral na rostlinu, nic necítil. Přišlo ráno a on cítil, jako by se mu všechna tíha usídlila v rukou, nohou a hlavě. Nic se nechtělo pohnout bez náležitého úsilí.
„To nevypovídá hezky o válečném Generálovi nebo smrti Domu Rao. Zasadím ho.“
Bill přikývl. „Sám ti ho doručím.“
Gordon přikývl, a zastavil se; jeho výraz vypadal skoro zasněně, a Bill poznal krátký moment doprovázený jasnovidným zábleskem. „Rád bych, abys ho zasadil se mnou,“ řekl nakonec.
Bill zavrtěl hlavou.
„Nemyslím si, že by to bylo moudré.“
„Možná, dokud nenabereš schopnost rozpoznávat, co je špatné a co ne, bys měl poslouchat svého otce,“ obořil se na něj Gordon.
Bill zbledl a rychle přikývl. „Ano, otče. Myslím, že pak nastane čas, kdybychom si měli promluvit o budoucích plánech.“
„Už jen pár týdnů, než se nadobro vrátíš domů.“
„Ano, otče.“
Gordon si znovu povzdychl a přimhouřil oči. „Prosím, sněz něco. Tvé zdraví ještě není plně zpátky. Nemůžu tě znovu ztratit.“
Bill přikývl a poklonil se, a když znovu zvedl hlavu, Infonexus byl černý.
~*~
Billova pozornost, poprvé od přijetí donášky nebyla soustředěna na strom.
Andreas svého pána pozoroval koutkem oka, skládal oblečení, jak mu bylo nařízeno. Už jen pár týdnů, než vše bude muset Billovi zabalit. Až bude kaldev u konce. Bill značně váhal, jestli si má oblečení vzít, než mu Andreas připomněl, že už nemá nic, s čím do Domu Vave přijel. To vše vzal oheň. Bill podivně přikývl a Andreas přemýšlel, ne poprvé, jestli Bill v ohni neztratil i poslední kousek svého starého já.
Teď, Bill zamyšleně přecházel po pokoji, přejížděl rukou po stanici Infonexu, přes zdi a šatní skříň, přes vše kromě stromu. Všechno, co patřilo Domu Vave. Bylo to zvláštní, opouštět místo, o kterém víte, že se tam už nikdy nevrátíte. Že nesmíte zůstat.
Opustit Toma.
Bill myšlenkami zabloudil k Tomovi, přemýšlel, co dělá, jak ho musel příchod stromu ranit. Přál si, aby mu Tom dovolil k němu jít a utěšit ho. Ale dokonce i Bill si uvědomil, jak nemožné to je.
Bill byl tím problémem.
A nebude mu dána šance to napravit.
Bill si povzdychl, spustil ruku z oblouku ve zdi, podíval se na strom, který byl teď v jeho zorném poli. Přejel prsty po křehkém růžovém květu, pustil ho a podíval se na stanici, kde ležel dopis.
Možná, že kdysi měl své štěstí.
„Četls ho?“
Bill zamrkal, podíval se na Andrease, který stále pracoval.
„Ne,“ řekl.
„A budeš?“
„Ano.“
Andreas se neptal kdy. A to bylo v pořádku.
Bill nevěděl kdy.
autor: Little Muse & Majestrix
překlad: LilKatie
betaread: Janule
Mám z toho strašně divný pocity. Přišlo mi sladký, jak Bill přemýšlel nad Tomem, ale vlastně ani nevím, co si o Billovi myslet, jak to chápat a vnímat. Vůbec nechápu, co k Tomovi tady cítí nebo necítí 😀 Sem z toho strašně zmatená, ale těším se na pokračování 🙂
Super 🙂
Priznám sa ze neviem čo povedať. Krásny diel. Billa mi je veľmi ľúto platý podľa mna prílič krutú daň za hyby ktoré spravil. Stále dúfm že si to Tom rozmyšli, že Billovy odpustí. Držíim palce Mihaelovy a Andymu.
Hned, rozumíš?
Mám z toho hodně smíšený pocity. Jak se Bill zamýšlel na Tomem, že se to už nedá napravit. Je mi z dnešního dílu trochu smutno. Ale opět nádhera <3!
Chce se mi brečet z představy, že Bill Toma opustí. Nechce se mi věřit, že to tak vážně dopadne. A Andy… doufám, že mu to s Michaelem vyjde.
K tomuto dílu nějak nemám co víc říct. Jediné slovo, pocit, který ve mě vyvolává, je smutek. Ale jeden návrhář jednou řekl, že na díle je nejpodstatnější emoce. Je jedno, jestli bude kladná nebo záporná. Hlavní je, že bude silná. Myslím, že to platí všude. Dobré dílo je takové, které v nás zanechá nějaký pocit. A tento díl ve mě zanechal opravdu velmi silný pocit smutku a lítosti. Nelituju toho, že jsem tuto povídku kdy začala číst.
Bill Toma miluje, copak to není dost jasné? Miluje oba… A i když se k sobě s Tomem vrátí (předpokládám, že ano), myslím si, že pořád bude milovat oba. Přijde mi tak strašně líto, že každý hází vinu na Billa… Přitom kdyby se mu Tom víc otevřel, Bill by nemusel hledat TU lásku u Anise. Je to všechno tak těžký… Mimochodem ty obrázky jsou moc krásný, hlavně tenhle se mi strašně líbí 🙂
Děkuju za překlad, je to – jako vždy – dokonalost. ♥
Taky myslím, že Bill Toma miluje. Jenže to teď vůbec nic neznamená, bohužel… Ale stále věřím v dobrý konec!
Jako vždy nádhernej díl..jen opět smutnej,je mi Billa líto,podle mě Toma miluje už dlouho ale uvědomuje si to dost pozdě:( A Toma mi je taky líto,už druhej co ho podváděl:((Děkuju autorkám a za překlad:-)
Ach jo, tahle druhá řada je velmi depresivní, ničí mě číst to 🙁
Nicméně je to stále úchvatné ♥
Děkuji mockrát za překlad ♥
Moje milovaná "A Broken Hallelujah" je tu… nedýchám… 🙂
I guess there's absolutely nothing that is aimed to go easily and smoothly in this story, hah. One blow after the other, another misstep following the previous one. Delivering Bushido's memory tree to house of Vave was one pretty mean and unfortunate move to make. Twisted, twisted, twisted!
a zase jsem to obrečela.. ten strom je nádherný..tak nádherný, jako byl Anis. :'( trápím se vzpomínkama na něj úplně stejně jako Bill. ale asi bych nikdy nenašla sílu na to si přečíst ten dopis.
že strom doručili do Domu Vave bylo prostě šílený. obrovský šok. stále a stále dokola se Billovi vrací jeho minulost, jeho chyby.