autor: xoxo_Lady
Snad mě za tu trošku násilí neodsoudíte! 😀 A všem děkuju za komentáře, speciálně mé oblíbené komentátorce, jejíž jméno nemusím ani zmiňovat… 🙂 <3
Tvář staré ženy vypadala to ráno ještě starší, než ve skutečnosti byla. Kruhy pod jejíma očima ukazovaly, že v noci ani nezamhouřila oko. Rozpraskané rty vydávaly bolestivé steny, jak moc trpěla. Opravdu nevypadala dobře, Bill si k ní ihned přikleknul a opatrně položil svou jemnou ruku na rozpálené vrásčité čelo.
„Musíte zůstat ležet,“ upozornil ji, když se Elizabeth začala zvedat ze svého lůžka. Unaveně si povzdechla, když zaslechla slova černovlasého chlapce.
„I kdybych měla umřít, oni by mě nenechali. Musím jít,“ zavrtěla odmítavě hlavou. Raději bude celý den trpět otupující bolestí hlavy a horečkou, než aby se nechala zmlátit. Nezastřelili by ji za neposlušnost, pouze by ji bez jakéhokoli soucitu zmlátili a nechali po zbytek dne v křečích. Znala to až moc dobře a po všech těch letech, strávených v této věznici, neměla chuť jim zadat žádný důvod k těmto tělesným a velmi bolestivým trestům.
„Kam?“ Billovu nechápavou otázku následovalo pokrčení čela, jak úpěnlivě přemýšlel.
„Pracovat. Jsem jejich otrok, stejně jako většina ostatních lidí tady,“ vysvětlila žena a uchopila svou dřevěnou hůl, kterou ji Bill podal. Chvíli nad ještě stále klečícím chlapcem stála, aby nabrala dost rovnováhy na chůzi.
„A já nemusím?“
Elizabeth zavrtěla hlavou, pak se však s bolestivou grimasou chytla za spánky. „Ty nejsi otrok, pouze vězeň. Kdyby tě nechali pracovat, mohl by sis ublížit a oni by pak nedostali tolik peněz, kolik za tebe požadují.“
„Dobře, to je to nejmenší co pro vás můžu udělat. Lehněte si, půjdu místo vás.“ Bill byl plně rozhodnutý, už nemínil od svého rozhodnutí ustoupit. Několik minut Elizabeth přesvědčoval, pak se mu ji podařilo položit zpět na lůžko. Nevěděl, jakou práci bude dělat, ale v tu chvíli mu to bylo úplně jedno. Hlavní bylo, že mohla jeho přítelkyně v klidu odpočívat. Nechtěl přijít o jediného člověka, který mu tady rozuměl. Samozřejmě kromě Toma, ale ten byl přece jeho únosce, neměl by o něm uvažovat jako o někom, kdo mu rozumí.
***
Během hodiny se cela otevřela. Všem vězňům bylo ihned jasné, co je čeká. Bill se vydal v zástupu dalších lidí ven a pokračoval několika chodbami k východu. Venku se bez jakýchkoli rozkazů všichni seřadili, a poté jeden za druhým opakovali své číslo. Bill měl číslo Elizabeth, stačila mu ho pošeptat těsně předtím, než odešel. Také ho varovala a připravovala na nejhorší. Nechápal její obavy, co mohlo být ještě horší než tohle? Jistě, nepočítal s tím, že bude práce lehká, ale i tak se mu zdály Elizabethiny rady přehnané.
Šoural se v dlouhém zástupu, z každé strany hlídán ozbrojenými muži, kteří byli připraveni v případě nutnosti vystřelit. Snažil se na sebe nepoutat zbytečnou pozornost, i když ho Elizabeth ujistila, že si piráti jejich výměny nevšimnou, nemohli si přeci pamatovat všechny své vězně, ne v takovém počtu.
Šli pomalu a dlouho, písek se Billovi dostal do bot, ale snažil si jeho horkosti nevšímat. Slunce ostře pálilo na všechny strany, potil se pod náporem jeho paprsků a nebyl sám, krky mužů před ním se leskly stejně jako ten jeho. Nestačil si z čela otírat krůpěje potu, v ústech měl vyprahlo, žíznil už teď, a to ještě ani nedošli na místo.
Cestou sledoval polorozpadlé chatrče. Několik žen sedělo venku na slunci, za hlasitého hlaholu věšely mokré prádlo, připomínající spíš jakési kusy látky. Všude kolem viděl děti, bylo jedno jakého věku, všechny držely pospolu. Sledoval jejich vysmáté černé tváře a zaujalo ho, s jakou vehementností pobíhaly v tom horku a dusnu kolem. Pak ho však zaujalo ještě něco jiného než jejich energie. Něco, z čeho ho prudce rozbolelo srdce. Odvrátil zrak, po zbytek cesty šel radši se zamlženým oparem před očima, než by se znovu podíval na tu hrůzu.
Ve tvářích měly sice úsměvy, hlasitě se smály, ale stačil jediný pohled na jejich těla. Na pohled křehká černá vyzáblá tělíčka, na kterých viděl pouze kosti a tenoučkou kůži. Co ho však překvapilo nejvíc, byla jejich bříška nafouklá jako balony. Tohle mohlo dokázat jediné. Hlad a bída. Tak proč se smály? Jaký měly důvod k tomu, aby se usmívaly, když žily takto?
Místo, na které došli, bylo obrovské kukuřičné pole. V duchu si zlehka oddechl, čekal něco horšího, než byl sběr kukuřice. Stejně jako ostatní se přesunul k jednomu pásu, několik žen plnilo dřevěné bedny kukuřicí, on je měl odnášet k cestě, kde je nakládaly zase jiné ženy do špinavé a zaprášené dodávky. Stačilo pět cest tam a zpátky a jeho nohy začaly vypovídat službu. Cesta k autu se stále prodlužovala, jak se lidé přesouvali k dalším pásům. Neustále zakopával o výmoly hlíny, slunce se přesunulo výš na oblohu a nelítostně mu pálilo na hlavu, jeho černé vlasy, jejichž pramínky se lepily na zčervenalou a zpocenou tvář a čelo, jako by sluneční paprsky ještě více přitahovaly.
Po další bedně, kterou s posledních sil položil u kol vozu, si sundal na skrz promočené triko a odhodil ho na písčitou cestu. Jeho svítivě bílá kůže upoutala pohledy jejich hlídačů, překvapeně se po sobě podívali, a poté pohledem opět sjeli jeho plochou hruď. Bill si neuvědomoval, že na něj cosi pokřikují, nerozuměl jejich řeči a ani netušil, že mluvili zrovna na něj. Nevšímavě se loudavě vydal pro další bednu, když ho však zastavila ruka na jeho rameni a silně mu ho stiskla. Pohlédl do černošské tváře, jeho výraz vypadal rozzlobeně a cosi na něj křičel. Bill nechápavě nakrčil čelo.
„Já… nerozumím vám.“ Gestikuloval přitom rukama, netušil, jak se s mužem domluvit. Další výkřik, kterému nerozuměl. Muž silně strčil do Billova ramena, až se Bill málem skácel na zem. Chtěl se znovu pokusit vysvětlit, že nerozumí, avšak než stačil z úst cokoli vydat, silná pěst s přesností udeřila do jeho tváře. Upadl na zem, přičemž si zkřivil zápěstím a ani nevěděl, jestli bolestný výkřik, který se mu vydral z úst, patřil rozbolavělému zápěstí nebo poraněnému nosu, z něhož cítil stékat proud krve. Přikryl si tvář rukou, nesnažil se vstát, jen se skrčil v křeči na zemi. Slyšel křik, nyní se k němu přidaly další, ale kromě toho, že zněly velmi rozzlobeně, nerozuměl vůbec ničemu. Jeden z mužů do něj při mluvení nešetrně kopl a Bill pochopil, co po něm chce. S obrovskou námahou se postavil, nedokázal se však na vratkých nohou udržet, podlomily se mu a on se podřídil bolesti, která ho skolila zpět k zemi. Zvedly ho až dvě silné paže, postavily ho před jednoho z mužů, donutil Billa se mu dívat přímo do očí, spalujících očí, které v sobě nedržely jedinou kapku soucitu ani pochopení.
„I don´t understand!“ pronesl Bill znaveně anglicky, hluboce doufal, že mu bude alespoň jeden z mužů rozumět. Setkal se s pohledem, který náhle ještě více zvážněl.
„You are not woman!!“ Tvář s ďábelským úsměvem se přiblížila těsně k té jeho, až se téměř dotýkaly. „Punish!!“ Billův rozsudek mu na pár minut zavřel oči, snažil se nevypustit z očí žádnou ze slz, které se mu do nich hnaly. Věděl, že by slzy udělaly tomu muži ještě větší radost. Dvě paže, jež ho doteď držely, ho opět pustily k zemi, odkud viděl pouze nohy svých hlídačů. Prohnul se pod nečekanou ránou, nyní své slzy už udržet nedokázal. Cítil, jak se mu jakýsi bič zařízl přímo do kůže. Když se do jeho zad opřela další rána, s bolestivým zavytím se prohnul v zádech. Dokázal by přesně určit, kam všechny ty rány dopadly, zanechávaly na jeho hladké kůži červené řezné rány, prohloubené až do masa.
Natáhl ruce před sebe a nehty zaryl do písku, pěstmi silně bušil do země, snažil se křikem přehlušit všechnu tu bolest. Když na chvíli bič opustil jeho záda, cítil pulzování v každé jednotlivé ráně. Cítil, jak se vítr opřel do písku a roznesl ho do jeho ran, štípal a pálil, jako by mu chtěl způsobit ještě více bolesti, než mu způsobovali ti muži, nenasytně toužící po dalším pohledu na zubožené tělo toho nádherného chlapce.
„Prosím! Prosím, už ne!“ Křik se ozýval celou vesnicí, ženy doteď zaujaté svou prací zvedly pohledy a se soucitem v očích sledovaly zoufale křičícího chlapce. Každá tvář, která pohlédla na černovlasé stvoření, v křečích bolestí se krčící na zemi, přičemž dostávající další čím dál tím silnější rány, věděla, že muži jen tak nepřestanou. Nemohli si dovolit neposlušnost svých otroků, a když se nějaký takový vyskytl, tvořilo to v nich nepochopitelné potěšení. Jako by je ten pohled naplňoval mocí.
Žádný z mužů netušil, že se tentokrát spletli, že ten chlapec vlastně vůbec není jejich otrok a že byl zcela nevinný. Udělali chybu, za kterou budou muset později pikat, avšak to Billovy rány nezahojí.
***
„Tome! Tome, vzbuď se, rychle!“ Tichý šepot Elizabeth se snažil vzbudit tvrdě spícího chlapce, který se opíral o zeď naproti cele. Tuto noc měl hlídat celou tuto dlouhou chodbu, vězni po nekonečně dlouhé době usnuli a on si mohl také po tom dlouhém dni odpočinout. Byl tak unavený, že trvalo snad věčnost ho vzbudit. Konečně otevřel oči, pod nimiž se rýsovaly fialové kruhy. Chvíli trvalo, než svůj pohled dokázal zaostřit na Elizabeth, naklánějící se k němu skrz mříže. Její pohled byl nervózní a utrápený, a to ho ihned postavilo na nohy.
„Co se děje?“ zeptal se rychle, připraven ženě splnit jakékoli přání.
„Bill je na tom špatně, Tome. Dnes ho zbičovali na poli,“ nemusela vysvětlovat, jak ošklivě Billovy rány vypadají, Tomův obličej se zkřivil zděšením. Hodněkrát na vlastní oči viděl, jak jeho kolegové zacházejí se svými otroky, i když se sám k něčemu takovému neodhodlal. Proto se zaměřil raději jen na únos někoho, za koho bude moct požadovat velké výkupné a tím mu nebude moci ublížit.
„Co, sakra, dělal na poli?!“ vykřikl rozčileně, přičemž roztřeseně hledal ten správný klíč od této cely, poté se nemohl strefit do zámku, jak se mu ruce třásly zlobou a strachem. Někdo by mohl říct, že byl jeho strach přehnaný, on sám však moc dobře věděl, že mnoho otroků kvůli těmto trestům umíralo. A on si v tu chvíli ani neuvědomoval, že se o Billa nebojí jen jako o své výkupné, ale jako o někoho, koho nechce ztratit.
Rychle vešel do cely, když se mu podařilo ji odemknout. Nebral v úvahu to, že bylo velice nebezpečné vkročit do cely plné vězňů, kteří by ho mohli zabít jen proto, aby utekli. Ale všichni spali, tedy až na černovlasého chlapce, který ležel na břichu na svém lůžku. Jeho nářky a bolestivé sténaní Tomovi málem rozlomilo srdce na půl. Přiklekl si na zem vedle odkrytého těla, ve svitu měsíce mohl spatřit zkrvavená záda, přes zaschlou krev nemohl vidět ani rány. Pohled se mu málem zamlžil, když pohlédl na uslzený obličej, do krve rozdrásané rty a úplně nakonec na zčervenalé oči, plné utrpení a prosby o pomoc. Díval se do nich dlouho, snažil se zachytit jejich pohled, avšak ty tmavé oříšky se dívaly jakoby skrz něj. Byly zcela zaplaveny blouzněním, které vyvolala nesnesitelná bolest. Zvedl ruku a konečky prstů se lehce dotkl chlapcovy tváře.
„B-Bille, podívej se na mě. No tak,“ zašeptal, upřel svůj pohled do jeho očí ještě úpěnlivěji, až se mu podařilo udržet si jejich pozornost. „Poslouchej, za chvíli bude ta bolest pryč, slibuju! Bude to v pořádku, ano?“
„Zabij mě! Chci radši umřít!“ Slabé špitání skrz vzlyky a slzy rozbolelo Tomovo srdce ještě víc. V místě, kde v jeho hrudi vždy pociťoval žalostné prázdno, se náhle usídlilo něco nepopsatelně silného. Tlačilo to na jeho rozpadající se srdce a napovídalo mu, jak velká bolest teď utápí toho chlapce.
„Ne, nic takového neudělám, ale slibuju, že za pár minut ta bolest přestane.“ Odmítavě zavrtěl hlavou, zabít někoho tak nádherného a tak důležitého, bylo pro něj zcela absurdní. Nepřemýšlel o tom ani sekundu, a i kdyby přemýšlel, stejně by odmítl. Nebyl přeci vrah, nikdy nikoho nezabil a nezabije. Zvlášť ne někoho, jako byl Bill.
„Zlatíčko, prosím tě, vezmi ho k sobě domů,“ Elizabethina roztřesená ruka pohladila Tomovy copánky, po tváři se ženě spouštěly slzy, jak s tím milým, hodným a velmi citlivým chlapcem soucítila. Dávala si za vinu to, co se mu stalo. To kvůli ní šel Bill pracovat, to kvůli ní ho odhalili a on byl potrestaný. Byla na světě vůbec ještě nějaká spravedlnost? Jak mohl být potrestaný někdo takový, jako byl tento chlapec?
Tom neodpověděl, vzmohl se jen na přikývnutí. S největší opatrností, jaké byl schopen, uchopil Billa za boky, přehodil si to křehoučké tělo přes rameno, přičemž se snažil způsobit mu co nejméně další bolesti, avšak nevyhnul se Billovu bolestivému zasténání.
Vydal se pryč z věznice, pryč z toho prokletého místa, které tak nesnášel, ale přitom jej nemohl opustit. Alespoň pro tuto noc ho však nechal za zády a vydal se domů, do svého opravdového domova, do kterého patřil jen on a jeho malá holčička, jeho jediné štěstí v tomto životě plném nespravedlnosti, krutosti a nelidskosti. Protože tady byli lidé opravdu nelidsky bezlítostní. A on k nim nepatřil, on nebyl ten, kdo tohle dělá pro potěšení. On to dělal pro svou holčičku, pro všechny nevinné duše a obzvlášť pro hvězdy. Aby se nad ním jednou slitovaly a splnily mu jeho nejtajnější a největší přání.
autor: xoxo_Lady
betaread: Janule
Chudák Bill toto si nezaslúžil. on hcel Elizabet pomoť a tak to to skončilo. Som raa , že mal v noi službu Tom, a že Billovy pomože. Dúfam že Bill bude v poriadku, a že tý ktorý to sposobili budú potrestaný. Tyhlo ďalej.
Já nevím jak to okomentovat. Tolik divných a špatných pocitů jsem cítila v hrudi, když jsem to četla. Uňuňu. Tomi má malou holčičku? Jeho nevlastní sestru? Nebo takyk nějakou zachraněnou z moře? Tomi mu musí pomoct!
awwww♥
Má milá Ladynko :-*! Jednak jsem naprosto nadšená,že je tu další díl Modliteb, Hvězd… sama nevím, čemu dávám přednost. Dnes se ti podařilo něco, co se zas tak příliš často u mě nestává, rozmazával se mi monitor nad tou krásou a zároveň velikou bolestí, nad tím utrpením.
Jsem moc ráda, že jsi na takový problém upozornila, každý by měl vědět, že život není jen to, nač jsme zvyklí my tady. Mnozí si neváží toho všeho, co můžou mít a ještě si pak stěžujeme… Jsou lidé, kteří jsou na tom mnohem hůř, je to žalostná představa, velmi krutá! Já tě obdivuji, jak dokážeš tohle vše vystihnout a ukázat čtenáři tu hroznou pravdu.
Billova starost o Liz, to bylo to, co mě velmi zaujalo a… naprosto dojalo. Bože, co může být horší než křeče?? Já nad Liz pláču. "Půjdu místo Vás…" Oh, můj drahý Billy, teď jsi mě tedy dostal. Snad v žádné povídce jsi ve mně nevzbudil tak hluboké a silné city, jako právě teď. Přítelkyně – to je to pravé slovo, které říká vše. Nevadil ti ani písek v botách a žár slunce… jen kdybys neudělal tu velkou chybu, před kterou tě Tom varoval! Sundal jsi triko!! "You are not woman!" Když jsem četla slovo "punish", jen jsem zatnula zuby, dech se mi zastavil a srdce tlouklo, jaký TREST bude následovat…Byl až příliš KRUTÝ!!!
Opět musím zdůraznit takový ten kontrast: utrpení otroků x vysmáté tváře dětí. Koho by nerozbolelo srdce? Hlad a bída – dobře, že jsi na tento problém upozornila!
Jen jsem div živa četla, jak dokážeš popsat bolest! Billyho prosby o pomoc, nedivím se, že Tommyho srdce se lámalo!
Ta otázka, jak mohl být Billy potrestaný, někdo tak čistý, nevinný a hodný, někdo s tak dobrým srdcem?
Ach, ta malá holčička, doufala jsem, že se s ní znovu setkám!♥♥♥ To byla nejkrásnější část kapitoly.
Celkově musím říct, že byl díl velmi silný a krásný. Ladynko, ty jsi prostě stále lepší a lepší, já už nenacházím ta správná slova. Jsem jednoduše okouzlena.
Mám slzy v očích, tento díl byl velmi oslovující. Nádhera! Opět děkuji za zážitek!♥ :-* Moc se těším na další kapitolu!
[3]: Ondinko<3, zlatíčko<3, až se cítím trapně, když pořád dokola opakuji jen děkuju. Tyhle tvé komentáře si zaslouží rozhodně více. Moc moc moc moc děkuju!!!♥♥♥ A setkání s Tommyho holčičkou bude víc, tahle malá osůbka hraje v téhle povídce dost důležitou roli.:)
[1]:
[2]: Děkuju za komenty!;)
Škoda , že tá poviedka chodí tak strašne pomaly. Asi nie je ešte dopísaná , že nie? No nevadí , dúfam , že od toho neupustíš ako to urobilo už veľmi veľa autorov. Bola by to skutočne škoda 🙂
[5]: povídka ještě dopsaná není, v tom máš pravdu, ale několik dílů už mám navíc.;) A nemusíš se bát, dokončím ji určitě, já nepatřím mezi ty, co to po pár dílech vzdají!;o)
[4]: Ladynko :-*, nechci, aby ses tak cítila!! U nádherných povídek píšu vždy, že je mi ctí, že vůbec můžu něco napsat zpět autorovi. A tvá povídka patří k těm skvostům. Vůbec děkovat nemusíš, to já bych měla díl co díl za tu radost a zážitky. Je neuvěřitelné, jak tak mladinká dívenka umí nádherně popisovat emoce…Obdivuhodné!
BTW: jsem strašně šťastná za jednu větu z tvé reakce. Možná jsi už vycítila (myslím, že i u tebe jsem tu holčičku zmínila, jak silně na mě působilo její objetí s Tommym), že to děvčátko si mě získalo. A to bezmezně. A když píšeš, že se s tou maličkou budu setkávat i nadále, no tak to jsem úplně tleskala a byla jsem v ten moment moc šťastná. Ta beruška mě okouzlila hned. Doufám, že se jí nic nestane…
Jej a ještě něco jsem ti chtěla říct: to, že většinou mě Bill v povídkách tak nějak nechává chladnou, čím dál víc, ale tady (a ještě v jedné z povídek) jsem z něj naprosto vedle. Z jeho charakteru. To, jak se obětoval pro Liz, to je dojemné a moc emocionálně silné. Budu ho tady jistě milovat.
Tak se budu těšit opět příště, nemůžu se setkání dočkat!♥♥♥
Proč jsem ti ještě nepochválila ten krásný obrázek? Hlavně barvy jsi vystihla výborně!
Měj krásný den, Ladynko! :-*
[7]: Ondinko♥, musím přiznat, do Tommyho holčičky jsem se přímo zamilovala, mám ráda děti, tu jejich nevinnou andělskou tvářičku navenek a to pochopení a chytrost uvnitř. Mnozí lidé si myslí, že děti hodně věcí nedokážou pochopit, no já si myslím, že je to naopak, že děti v některých případech chápou více než dospělí.:))
A jsem ráda, že tě oslovil Billův charakter, budu se snažit, aby to tak zůstalo a doufám, že tě nezklame.:)
A děkuji za pochvalu obrázku, musím se přiznat, udělala jsem jich hodně, ale žádný z nich nevypadá tak jak jsem plánovala, ale co se dá dělat.:) Hlavní je, že je můj, snažila jsem se do něj dát emoce tak, jak jsou v povídce… 🙂
Já ti přeju zase pěkný večer… :):D:*
Chudak Bill jak může někdo tak ubližovat.ještě že tam je Tom.