autor: Denie
A jsem tu s další povídkou 🙂 Jste rádi? Já ano, a to už jen proto, že se mi tento příběh psal prakticky sám a byl hotov během chvilky v porovnání s tím, kolik času jinak nad povídkami strávím.
Povídku „Hudbu složil, Slova napsal“ jsem začala psát v podvečer 3. března 2011 a jen o pár hodin později jsem měla většinu dílů za sebou. V porovnání s tím, jaké povídky mám ve zvyku psát – nabité emocemi, s rozpisem postav, situací a všeho – tohle je velmi „oddychová“ povídka. Vím, že kdybych chtěla, mohla bych ji rozepsat daleko více, věnovat jistým částem větší pozornost, ale já nechci. Povídku jsem napsala přesně tak, jak jsem ji napsat chtěla, a jsem s ní spokojená. Hlavní zápletka by si opravdu možná zasloužila více péče, ale jelikož to byl původně jen sen, který jsem převedla do této podoby, nechala jsem to tak 🙂 A proč je to oddychová povídka? Na rozdíl od jiných mých děl nemá stopadesát stran na jeden díl (:D), ale každý díl má přibližně 3 stránky, a povídka je celkově pojata velmi jednoduše. Je to zase trošku jiný, nový styl, a já jen doufám, že se vám bude povídka líbit!
Povídku „Hudbu složil, Slova napsal“ jsem začala psát v podvečer 3. března 2011 a jen o pár hodin později jsem měla většinu dílů za sebou. V porovnání s tím, jaké povídky mám ve zvyku psát – nabité emocemi, s rozpisem postav, situací a všeho – tohle je velmi „oddychová“ povídka. Vím, že kdybych chtěla, mohla bych ji rozepsat daleko více, věnovat jistým částem větší pozornost, ale já nechci. Povídku jsem napsala přesně tak, jak jsem ji napsat chtěla, a jsem s ní spokojená. Hlavní zápletka by si opravdu možná zasloužila více péče, ale jelikož to byl původně jen sen, který jsem převedla do této podoby, nechala jsem to tak 🙂 A proč je to oddychová povídka? Na rozdíl od jiných mých děl nemá stopadesát stran na jeden díl (:D), ale každý díl má přibližně 3 stránky, a povídka je celkově pojata velmi jednoduše. Je to zase trošku jiný, nový styl, a já jen doufám, že se vám bude povídka líbit!
Tady máte úvodní část, příjemné čtení!
Bill Kaulitz byl uplakané miminko. Křičel pokaždé, když se mu něco nelíbilo, a že to bylo často. A smál se stejně často a hlasitě. Byl živé dítě a od chvíle, kdy se naučil chodit, chvíli neposeděl. Jeho prvním slůvkem bylo „Ex“, jak dodnes s oblibou svého o dva roky staršího bratra Alexe psaným písmem nazývá. Ti dva společně byli opravdu hlasití, ale jejich matka si nikdy nestěžovala, byla jen ráda, že měla vždy přehled o tom, kde se její mladší ratolesti nacházejí.
Ano, Bill měl ještě jednoho o osm let staršího bratra Marcuse, který byl z matčina prvního manželství. Marcus byl na rozdíl od dvou bratrů tichý a klidný, vždy zahloubaný v knihách a otrávený hlasitým křikem svých mladších sourozenců. A čím starší Bill s Alexem byli, tím více Marcuse jejich přítomnost otravovala. Neměl je rád, dával jim za vinu to, že se jeho rodiče rozvedli a on teď musí žít s matkou, jejím novým manželem a jejich dvěma dětmi. Věděl, že ještě dlouho před tím, než přišel na svět Alex, scházela se jeho matka s Gordonem, ale teprve když Simone čekala Alexe, požádala o rozvod. Marcus nenáviděl oba své sourozence.
Toho černovlasého však o maličko víc.
Snad od doby, co se Bill naučil mluvit, naučil se i zpívat. Kam se hnul, tam zpíval. Bylo mu jedno, jestli umí zazpívat čisté tóny, nebo jestli jeho zpěv někomu trhá uši, on to prostě miloval. Na rozdíl od Marcuse, který kdykoliv Bill otevřel pusu, skřípal zubama a počítal do deseti, aby se uklidnil. Tolikrát ho varoval, tolikrát mu říkal, ať přestane, a o to víc Bill provokoval a zpíval hlasitěji. Dlouho to Marcus snášel, utíkal ven, kdykoliv mohl, nebo se zavíral ve svém pokoji, ale když bylo Billovi deset let a matka ho přihlásila do pěvecké školy, jeho nervy povolily. Pokud do té doby jeho černovlasý sourozenec zpíval hodně, nebylo to nic proti tomu, kolik času se zpěvem strávil potom.
Jednou večer, krátce před Alexovými dvanáctými narozeninami v půlce března, byli doma všichni tři sourozenci sami, a Marcus měl své mladší bratry na starost. Bylo mu osmnáct let, měl krátce před dokončením střední školy, ale ještě blíže měl k tomu, aby provedl nějakou hloupost. Ten večer to však ještě nevěděl.
Seděl ve svém pokoji, dveře měl pootevřené, aby slyšel své sourozence, kdyby se něco dělo, a pokoušel se učit na blížící se maturitu. Marcus byl extrémně chytrý žák a dostal výjimku maturovat o rok dřív než ostatní. Byl za to neskutečně rád, znamenalo to totiž i o rok uspíšený odchod na vysokou školu v Anglii u jeho prarodičů a otce. Napůl ucha poslouchal, jak Alex křičí z vedlejšího pokoje na Billa, který mu zpěvným hláskem odpovídal z koupelny, kde si už hodinu hrál se svými novými Power Rangers.
S každým dalším šplouchnutím, s každým Billovým hlasitým vyjeknutím svíral Marcus v prstech inkoustové pero stále silněji. ‚Nevnímej ho, kašli na něj,‘ opakoval si stále v duchu a pokaždé sebou cuknul, když Bill něco zaječel na Alexe, který mu stejně hlasitě odpověděl. Bylo divné, že hlasité výjevy blonďatého kluka mu nevadily tolik, jako ty vycházející z úst černovlasého Billa. Nesnášel ho, iritovala ho už jen jeho pouhá přítomnost a ve chvíli, kdy si jeho nejmladší sourozenec hlasitě začal prozpěvovat znělku z reklamy na jogurt, přetekla poslední kapka jeho sebeovládání.
Prudce odskočil od stolu. Jeho milované inkoustové pero se skutálelo na zem s hlasitým cinknutím, ale Marcus se neotočil, aby jej zvedl a zjistil, jak velké škody utrpělo. Byl příliš zaplavený vztekem a jeho kroky jej zuřivě nesly do koupelny, kde se nic netuše Bill dále cachtal se svými figurkami. Černovlasý kluk hlasitě vyjeknul, když rozzuřený bratr vtrhnul do koupelny, ale neměl čas jinak zareagovat, když ho silná paže dospělého, mladého muže uchopila pod krkem a stáhla pod vodu.
Vyděšeně na něj třeštil své čokoládové oči, lapal po dechu a pokoušel se s ním prát, ale Marcus měl daleko větší sílu. S nenávistným pohledem tiskl mladšího sourozence pod vodu a se šťastným, šíleným úsměvem na rtech čekal na chvíli, kdy se přestane bránit, kdy z jeho plic unikne poslední doušek vzduchu.
Voda cákala všude kolem něj, byl mokrý od hlavy až k patě. Bill zběsile kopal nohama, snažil se dostat z pevného sevření. Téměř už to vzdával, ztrácel síly, docházel mu vzduch. Ale ve chvíli, kdy se přestával bránit, vtrhnul do koupelny Alex, který nedostal od Billa reakci na poslední slova, jež na něj křikl a zaslechl zběsilé šplouchání. To, co uviděl, ho přikovalo na místo. Jako zkamenělý zíral na rozzuřeného zrzka, který ještě stále tisknul skoro bezvládného Billa pod hladinou vody pod krkem.
Alex byl v šoku. Nemohl se nadechnout, do očí se mu draly slzy a byl jako paralyzovaný. Nechápal, co se to děje, co to Marcus dělá a proč, ale věděl, že je to špatné. Když sebou Billovo tělo pomalu přestávalo cukat, Alex věděl, že musí něco udělat.
Zmateně se rozhlížel po koupelně, hledal něco, čím by brášku zachránil. Pohled mu padnul na skleněnou nádobu s mýdlem. Bez zaváhání ji uchopil a švihem, do kterého vložil veškerou svou dětskou sílu, uhodil Marcuse po hlavě. Než se nadál, otřesený starší sourozenec se svezl na podlahu a jen tupě zíral před sebe, ale to Alexe nezajímalo. Odhodil pozůstatky nádoby stranou a okamžitě se vrhnul k bezvládnému Billovi. Vytáhnul ho z vany, křičel na něj, prosil jej, ať se probudí, ať zase otevře oči. Plakal a tisknul k sobě bratrovo bezvládné tělo.
O pár minut později vtrhli do koupelny rodiče, kteří oknem od sousedů, kde trávili společný volný večer, zahlédli, co se stalo. Sanitka nebyla daleko za nimi. Všechno se seběhlo tak rychle. Společně s Alexem, který se od bezvládného Billa odmítal hnout, vzali nejmladšího z chlapců do nemocnice i se vzlykající Simone. Marcusovo zranění ošetřili na místě a společně s Gordonem jej policie odvezla na stanici, kde se vše ještě dlouho řešilo.
Jako dospělý muž dostal Marcus pětiletý podmíněný trest za pokus o vraždu a po vypracování posudku od psychologa, který jej označil jako duševně nevyrovnaného, jej Simone s Gordonem poslali do Anglie k jeho biologickému otci. Chtěli jej co nejdál od Billa, který zázrakem celou tuhle hrozivou událost přežil. Nic se mu nestalo, neutrpěl žádná vážná zranění, Alex zasáhnul pohotově, rychle a účinně. Jediné, čím zůstal Bill poznamenán, bylo trauma do konce života, které jej připravilo o hlas.
Ze šťastného dítěte, které bylo vždy a všude slyšet, se stal tichý chlapec, který si jen maloval, skládal písničky, a jehož hlas byl umlčen navždy. Ale… opravdu navždy?
autor: Denie
betaread: Janule
Odjíždim pryč, ale až se vrátim, tak si tenhle díl ( a třeba i ty další) určitě přečtu – hrozně se mi líbí název!!!
ta povídka je ÚŽASNÁ honem další díl a myslí si že určitě Bill začne znovu zpívat jen co se na scéně objeví Tom
Waw toto vyzerá veľmi zauímavo, rychlo ďalej, som zvedavá čo sa ude ďalej diať.
Začíná to pravdu velmi působivě. Už se nemůžu dočkat pokračování. 😉
Upřímně se těším, jak se to bude dál vyvíjet. Přijde mi to jako zajímavý nápad 🙂 je to něco odlišného a to je perfektní 🙂
Trošku jsem se bála, co z toho bude, ale jsem nadšená! Je to skvělé!!
Vypadá to moc dobře, jsem zvědavá na další díl. 🙂
toho Marcusa by som kopla do riti, už som sa fakt bála že ho utopí O_o začína to moc zaujímavo, som zvedavá čo bude ďalej 🙂
hustý…další díl prosííím 😀
Jůů..♥ Tk to je úžasné..:) Konečně jsem se dočkala další povídky od tebe..;) Je to moc krásný..:) Jsem moc zvědavá, jak to bude pokračovat dál a kdy a jak se tam objeví Tom..:)* Docela mě zarazilo, jak ten Marcus svého mladšího brášku tolik nenáviděl..:/ A taky mě docela zajímá, jestli se tam ještě objeví..:D 🙂 Moc se těším na další díl a určitě budu číst..;) Mám nutkání vlést ti na blog a přečíst si další díly, ale nechám se překvapit a počkám si tady..;)** Alespoň se budu víc těšit..;) Jen nevím jestli to vydržím..;)* Moc krásný..;)♥
[10]: Jak už jsem říkala, ty jsi prostě úžasná autorka a tvoje díla jsou všechny nádherný..;)*
Wow:))tak to určitě budu číst!! začíná to velmi zajímavě!! 🙂 je to paráda!! 🙂 líbí se mi to!! Nádhera! 🙂
omg tak to si musim přečíst! mě se naopak líbí,že jsi to nerozepsala,protože tohle bych dramatičtější a delší nepřežila 😀
Tak to je vážně! Se zatajeným dechem jsem čekala, kdy Billa konečně někdo zachrání! Ten Marcus se mi nelíbil už od začátku.. A ještě mi tam moc nesedí – kde je Tom?! 😀 Těším se na další díl!!
fuuuf……panebože…uplně mám mrzení….těším se na další díl doufám, že nebudu muset dlouho čekat..:)
wow!to je fakt dobrá povídka,která je nabitá emocemi.prosim tě,moc tě prosim, dej sem další díl-já sem tak zvědavá,že to asi nevydržím:D
NEEEEEEEE!!!!Doufám,že navždy určitě né!!!Vyzerá to jako úžasná povídka!!!Těším se na další dílek….jsem zvědavá jak žije Tom jestli i on má nějaké sourozence…A ti Power rangers mně vážně pobavili :DDD….Múj malej bráška je má taky :DDD…A když to chodilo na TV tak sme se museli dívat jen na to ….
to bylo naprosto dokonalý.. Denie, ty píšeš prostě dokonale x))… já se tak nemůžu dočkat dalších dílů x) zamilovala jsem se týhle povídky 😀 ostatně jako do všech tvých ff, co jsem zatím četla x))*
Téééda 🙂 vypadá to moc zajímavě. Už se těším na další díl 🙂
Chudinka Bill… 🙁 Ještě štěstí že tam byl Alex… 😀 Power Rangers… 😀 😀
Bože….to je úžasné….rychle další díl. 😀
Chtěla jsem povídku číst na tvém blogu, ale když jsem ji zahlédla tady, řekla jsem si, že by bylo pěkné ji komentovat hned od prvního dílu.:)
Jestli jsme rádi, že jsi tady se svým dalším skvostem? No jistě! Já jsem více než ráda, protože tvé povídky miluju. Jsou jedinečné, překrásně napsané a propracované. Hned prvním dílem jsem si jistá, že ji budu milovat.♥
I když je díl krátký, mám z něj tak silné emoce, jako bych přečetla už povídku celou. Silně to na mě zapůsobilo. Nechápu Marcuse, opravdu musel trpět nějakou nezvladatelnou psychickou poruchou. I když jsem na své sourozence někdy pořádně naštvaná, tohle bych neudělala ani ve snu! Když jsem četla, jak Billa zatáhl pod vodu, lapala jsem po dechu asi stejně jako chudinka Billy. Ještě že byl Alex tak pohotový a něco udělal. I přesto, jak hrozný šok a trauma musí Bill prožívat, jsem moc ráda, že se vyhnul nějakým závažným zraněním, že nemá žádné doživotní následky. A že nemůže zpívat? U toho jsem se málem rozbrečela… Ale pevně věřím a jsem si jistá, že to zvládne a že jednoho dne bude zpívat zase… :)♥♥♥
Úžasná Dennie<3, nevím co víc říct, tenhle komentář už sám o sobě vypovídá o tom, jak moc ráda mám tvé povídky.:))) Hrozně moc se těším na další dílek, doufám, že bude co nejdřív!:))
Tak tohle mě dostalo … Chudák Bill já mám normálně slzy v očích. Jak může někdo prostě skoro utopit svého mladšího brášku. I kdyř nevlastního, ale stále je to bráška. Jsem hrozně zvědavá na další díl. Úchvatná povídka, opravdu 🙂 Honem další …
Jůů budu číst 🙂 Vypadá to zajímavě…chudák Bill, to muselo být pro něj hrozný, když tak rád zpíval. 🙁
:((( chudacek Bill ! jsem rada, ze Alex zasahnul.. 🙁
nadherna povidka, tesim se na dalsi dil !
a sakra! to je brutálně skvělý! 😀 jsem ráda, že jsem dneska přelítla očima pár řádek nového dílu, které ve mě přemohly averzi, jenž ve mě vytvořil název povídky. :X
jsem v šoku z toho nápadu a běžím na další díl. 🙂
Doufám že se Billovi vráti hlas a dobře to skonči.
Wau.. ten nápad.. úžasný. Chudák Bill, ale verím, že sa z toho dostane (s Tomovou pomocou :D)