autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
TOM
Nastavím budík, položím ho k sobě na noční stolek a dojdu zhasnout vedle do obýváku. Pak se vrátím do ložnice. Bill spokojeně dál leží a čeká na mě.
„Pojď ke mně,“ pošeptá. Na to konto se musím usmát. Dojdu k posteli a vlezu na ni. Hned se na posteli trošku posune, aby mi udělal místo, a natěšeně se zavrtí. Je jako roztomilé štěňátko. Musím se usmát ještě víc. Vlezu pod peřinu a nahnu se přes něj, abych zhasnul. Ale Bill mě předežene a zhasne.
„Tak teda dobrou noc,“ zasměje se. Ačkoli jsem jeho reakci nepochopil, nechám to plavat. Přitulím se k němu, obejmu ho rukou kolem pasu a jemně ho políbím.
„Hezky se vyspi,“ zašeptám.
„To ty taky,“ pošeptá a přivine se ke mně. Začne mě líbat na hruď. Takhle se sice moc nevyspíme, ale ani jediná buňka mého těla není proti.
Oddechnu a pomalu se položím na záda. Bill se zapře o lokty a skloní se hlavou nade mě. Začne mi po hrudi dělat vlhké cestičky. Vydechnu a přesunu ruku na jeho rameno. Nedokážu se nechat jen tak líbat a sám se ho nedotýkat. Začnu ho hladit přes tričko po lopatkách a páteři. Odpovědí je mi jeho tiché zavrnění. Líbá mě dál. Dlaní mi začne bloudit na břiše. Jakmile sjede k lemu boxerek, začne dráždit tím svým jazýčkem moji bradavku. Tiše vzdychnu. Mé tělo okamžitě zareaguje tím, že mi bradavka ztuhne a naskočí mi husí kůže. Zaznamenám, jak se Bill pousměje. Přesune se na druhou bradavku a začne ji oblizovat jazykem. Po chvíli ji skousne mezi zuby a jazykem na ní začne kmitat. Dlaní mi sjíždí na podbřišek. Jen mě hladí. Přivřu oči a vpluji mu prsty do havraních vlasů. Začnu ho hladit a prohrabávat se mu vlasy. Při tom si nechám líbit jeho doteky a polibky. Myslím, že ať dnes večer udělá cokoliv, budu k němu svolný.
Najednou Bill začne hlavou klesat. Rty se dostane až k lemu boxerek a jen tak zlehka jej objíždí jazykem. Jednou rukou mi stiskne bok a pak se začne vracet nahoru. Objede obě bradavky a nakonec po klíční kosti vyjede na krk, kde mě slabě kousne a začne trošku sát.
„Bille,“ vydechnu vzrušeně a nakloním hlavu, aby měl více prostoru. O co mu jde? Chce využít téhle chvilky nebo je prostě vzrušený? Nebo se se mnou chce jen mazlit? Opravdu nevím. Všechno dělá pomaličku. Vychutnává si to. Když se mu povede udělat mi červený flíček na krku, vyjede mi po krční tepně. Dostane se mi jazykem až pod ouško. Napřed se mi otře o ušní lalůček, a potom ho skousne mezi zuby.
„Mhh, jsi tak nádherný,“ pošeptá mi.
„Ty jsi,“ oplatím mu. Natočím k němu hlavu a políbím ho. Chci ho také líbat a dotýkat se ho. Po chvilce si klekne na čtyři a chvilku se na mě dívá. Pomaličku se pak skloní k mým rtům a začne je opravdu zlehka hladit svými. Pohladím ho po týlu a zadívám se mu v té tmě do těch černých čokoládek.
„Bille,“ šeptnu do ticha. Není slyšet v celém bytě nic jiného než jen naše splašené dýchání a tlukot srdcí. Někde z dáli je ještě tiše slyšet myčka z kuchyně. Nevím, jak začít, jak mu to říct. Nikdy jsem nic takového necítil ani neměl potřebu někomu říkat.
„Líbí se ti to?“ provokativně si olízne rty tak, že se jazykem dotkne i mých, a hned na to mě začne líbat. Ani mě nenechá nic říct. Zřejmě má slova i výraz pochopil naprosto špatně. Nechci se odtrhnout, takže v duchu jen povzdechnu. Jazykem se hned probojuje hluboko do mých úst, zatímco rukou mě začne hladit po stehně, po vnitřní straně stehna. Začnu spolupracovat a občas mu šťouchnu do jazyka. Většinou ho jen nechám dělat, co se jemu zlíbí. Jak mám říct člověku, že k němu něco cítím, když mě sotva nechá nadechnout? Bill mě najednou vyzve na souboj mimo ústa. Opřu se o lokty a nadechnu se, abych mu to řekl, ale to už si přichytí můj jazyk a vytáhne ho z pusy. Začnu si s ním tedy hrát. Jenomže najednou mi začne zvonit iPhone. Bill se odtáhne a posadí se.
„Počkám,“ usměje se tiše a olízne se. Nevím, jestli to pro mě není v tuhle chvíli vysvobození. Poslepu nahmatám na nočním stolku iPhone a přijmu hovor. Ani jsem se nepodíval, kdo to je.
„Prosím?“ zeptám se, přičemž sleduji Billa. Trochu si upraví tričko a dál se na mě dívá.
„Tome?“ ozve se Robertův hlas. Ale ne. Ten chlap mi snad nedá pokoj ani na chvíli.
„Co?“ zeptám se nepříjemně.
„Tome, prosím tě, přijeď,“ řekne naléhavě. Podivím se tónu jeho hlasu a stáhnu obočí. Pořádně se zaposlouchám. Až teď uslyším v jeho pozadí nějaký hluk.
„Co se stalo?“ posadím se. Trošku zaraženě se na mě Bill podívá, ale nic neříká. Ani nedutá. Nahmatám lampičku a rozsvítím. Chvíli jsem totálně slepý, ale přivyknu si.
„Někdo se dostal do klubu.“
„Cože? Vždyť má být ještě směna, ne,“ zadívám se nechápavě na hodiny ukazující půl dvanácté.
„To sice ano, ale někdo tam sklem hodil zápalnou láhev. A… postřelili Harryho. Tome, přijeď, prosím tě. Potřebujeme tě tu teď,“ žádá mě zoufalým hlasem. Ještě nikdy jsem ho neslyšel takhle mluvit.
„Tak… tak dobře. Za chvíli tam budu,“ vydám ze sebe zaraženě a to už se hovor přeruší.
Proč by to někdo dělal? Jaký by měl důvod? No dobře, je hodně lidí, co nesnáší Roberta, ale tohle? Sleduji protější zeď a přemýšlím. Ale co když Robert ví, že jsem s Billem a tohle celé je jen nějaký pitomý trik? Ale zas… Robert není tak dobrý herec. Tohle znělo… naléhavě.
„Tomi, co se děje?“ zeptá se Bill tiše. Skoro jako by se bál.
„Já… omlouvám se, Bille. Mrzí mě, že tenhle večer nevyšel, ale… musím do práce,“ povzdechnu a vylezu z postele. Nemyslím si, že je dobrý nápad mu říct pravdu. Měl Harryho rád, a ještě by chtěl jet se mnou. To nejde. Zaprvé to je nebezpečné, zadruhé by Robert byl ještě více rozhozený jeho přítomností, a zatřetí se Bill musí vyspat. Jde do práce.
„Robert?“ řekne jenom.
„Jo,“ kývnu na souhlas. Dojdu ke skříni a začnu si oblékat kalhoty.
„Půjdu domů,“ odvětí mi Bill. Podívám se na něj.
„Cože? Ne, ne, Bille. Zůstaň tady, prosím,“ posmutním. Nechci, aby odcházel. Tohle přece nebude na celou noc.
„Bude to tak lepší,“ posadí se. Cože? Já chápu, že je asi zklamaný. Tohle se opravdu vyvíjelo v hezký večer, ale tuhle reakci jsem nečekal.
„Cože? Proč?“ pozvednu nechápavě obočí. Obléknu si triko.
„No, sám v tvém bytě. Je to hloupé.“
„Ale to není záležitost na celou noc. Do dvou hodin budu zpátky, zase si lehnu k tobě a budeme klidně spát. Zůstaň tady, prosím. Budu mít lepší pocit, že jsi v bezpečí. Prosím…“ podívám se mu naléhavě do očí. Nemám čas ho vézt domů a nenechám ho jít takhle pozdě domů pěšky přes půl města. Nejsem blázen. Na to ať zapomene. Chvíli na mě jen tak hledí, ale pak kývne.
„Dobře. Budu na tebe čekat,“ smutně sklopí oči. Dojdu k němu a kleknu si. Uchopím mu tvář do dlaní a zadívám se mu do očí. Mám takovou chuť mu říct, jak moc mi na něm záleží a že ho nejspíš miluju, ale…
„Billy, kdyby to nebylo naléhavé, tak ho pošlu do prdele. Věř mi, že teď bych mnohem raději ležel tady s tebou a pokračoval v tom, co jsme začali. Těšil jsem se na společný večer,“ povzdechnu. „Slibuju, že ti to vynahradím. Ty si zase lehni a vyspi se. Nechci, abys měl zítra kruhy pod očima,“ pousměju se a dám mu pusinku na tu jeho smutnou tvářičku.
„Chápu to, s tím si starost nedělej. Běž, hlavně na sebe dávej pozor. Budu na tebe myslet,“ políbí mě něžně na rty a pohladí mě po paži.
„Neboj,“ usměju se a jemně mu polibek oplatím. „Určitě budu brzy zpátky. Tak si lehni a spinkej. Až se ráno vzbudíš, budu ležet u tebe, dobře?“ pohladím ho po tváři.
„Věřím ti,“ pošeptá a dá mi poslední polibek. „Běž, ať jsi co nejdříve zpátky.“
„Dobře. Pa,“ dám mu pusu na čelo a nechám ho už být. Obléknu si v rychlosti mikinu a jdu pryč. U dveří mě najednou popadne takové nutkání říct mu, co pro mě znamená. Nevím, co mě čeká, a chci, aby věděl, co k němu cítím, ale teď na to není správná chvíle. Přemůžu se a odejdu z bytu. Zamknu ho tam, aby byl v bezpečí, a jedu ke klubu.
Když přijíždím ke klubu, už z dáli vidím plno červeno-modře blikajících světel a plno lidí. Zajedu s Audi ke kraji vozovky, vypnu motor a vystoupím. Stojí tu dvě sanitky, policie i hasiči. Policisté se snaží všechny očumující lidi odstrkat stranou, aby nepřekáželi, ale jde to celkem stěží. Začnu v tom zmatku pohledem hledat nějakou známou tvář, až konečně zahlédnu Vincenta. Okamžitě k němu přispěchám a za rameno ho k sobě otočím.
„Čau, Vinci, kde je Robert?“ zeptám se ihned.
„Čau, Tome, díkybohu, že jsi tu. Robert je támhle,“ mávne rukou kamsi a stále kouká na to, jak hasiči hasí zbytky požáru. Protluču se mezi lidmi až k Robertovi.
„Roberte,“ oslovím ho nejistě. Nepřítomně ke mně otočí hlavu a naprosto dezorientovaným pohledem se mi podívá do očí. Přistoupím k němu a vezmu ho za ramena. „Roberte,“ zopakuji hlasitěji a lehce s ním zatřesu. Jeho pohled se konečně zaostří a pohlédne na mě pohledem trpícího muže.
„Bože, Tome,“ vzdychne a obejme mě. Ačkoli se podivím, neodstrčím ho. Položím mu ruku na záda a jen ho nejistě poklepávám.
„Co se tu stalo?“ zeptám se. Pomalu se odtáhne.
„Já-já vůbec nevím. Seděl jsem dole v kanceláři, a najednou se ozvala hrozná rána a křik. Vyběhl jsem nahoru a všude jsem viděl pobíhající a křičící lidi. Začínaly hořet stoly. Harry byl zaklíněný za barem. Snažil jsem se ho vytáhnout, ale najednou někdo vystřelil. Střelili ho přímo do hrudníku a on… ležel mi v náručí. Vynesl jsem ho rychle dveřmi vzadu na nádvoří, ale…“ zakroutí bezmocně hlavou. Ještě nikdy jsem v něm neviděl tak silné emoce a tolika zmatku. Vypadal jako upalovaný zoufalý muž. Vůbec nevím, co si myslet nebo co dělat. Jsem opravdu zmatený a zaražený. Zatím nic nechápu.
„A ví někdo, kdo to byl?“ zeptám se.
„Chlapi, co přežili a jsou jen trochu zranění, říkají, že to byli nějací spratci z ulice, ale já si to nemyslím.“
„Kdo to podle tebe byl?“ zamračím se. Jen se mi tiše dívá do očí a ve tváři má vážný výraz. Odpověď má vepsanou v očích.
„Albert,“ vydechnu.
„Myslím si, že ano. Jen nechápu, proč až teď… Je to už měsíc, co jsme si vzali zpátky ty peníze,“ schová si obličej do dlaní. „Ale není to jisté. Šlo jen o peníze.“
„Byli to jeho lidi,“ řeknu naprosto jistě a rozhlédnu se.
„Proč si to myslíš? Co se odehrálo při té „výměně“ peněz?“ pozvedne obočí. Nikdy se o detaily nezajímal. Nikdy se ale nikdo neopovážil napadnout klub.
„No… trochu jsem mu pochroumal to jeho fáro a pak tam na mě vyběhli tři týpci. Jeden z nich mě postřelil. Když jsem odjížděl, tak jsem jednoho z nich sejmul,“ zrekapituluji hlavní body. Rob jen povzdechne a začne si masírovat spánky.
„Tak to bude on.“
„Kolik umřelo lidí?“ zašeptám a dívám se směrem ke klubu.
„Asi 6. Někdo uhořel, na někoho něco spadlo, někdo byl prostě ušlapán,“ řekne také tiše.
„Jak je na tom Harry? Převezli ho do nemocnice?“ zeptám se starostlivě. V tu chvíli se na mě Robert podívá, jako bych snad přiletěl z jiné planety. Něco mi zde očividně unikalo. Jen pokynul rukou k černému autu, které stálo vedle sanitky. Stáhnu obočí a začnu si auto prohlížet. Je to pohřební vůz. A nejen to. Před ním leží několik těl v černých plachtách. Žaludek mi udělá kotrmelec a sevře se mi hrudník. Trhaně se nadechnu a vydechnu.
Harry je mrtvý a s ním i několik dalších. Možná to nebyli zrovna čestní lidé, ale někteří z nich jako zrovna Harry, si tohle opravdu nezasloužili. Vždyť Harry jen naléval chlast! Ten chlap měl dobré srdce a neubližoval ani mouchám! Vždycky je chytil do sklenice a pustil z okna!
Zavřu na chvíli oči a snažím se nemyslet na nejhorší, ale i přesto… Neovládnu se.
Co kdyby Bill ještě pracoval v klubu? Co kdyby na něj spadl hořící trám nebo nestihl uniknout? Co kdyby tam uhořel? Já vím, že tam je stále to „kdyby“. Díkybohu už tu nedělá nějakou dobu, ale i přesto. Neunesl bych, kdyby umřel. Bill ne.
Vzedme se ve mně obrovský vztek. Zatnu čelist a ruce stisknu tak pevně v pěsti, až mi zbělají klouby.
„Zabiju toho zmrda i celou tu jeho partu opic,“ zavrčím a chystám se k odchodu. Jenomže Robert mě přichytí za ruku.
„Tome, neblázni. Jeď raději domů.“
„Ne. Tohle tomu hajzlovi už nebude procházet. Umřelo plno lidí! Plno bezmocných lidí!“ zakřičím.
„Ale s tím už teď stejně nic neuděláš! Přece mu nedáš na podnosu svoji hlavu!“ oplatí mi také křikem. Nadechnu se, abych opět něco křiknul, ale je rychlejší. „Kde je Bill?“
„…spí,“ vydám ze sebe. O co mu jako jde?
„Ne, nespí. Právě někde sedí a bojí se o tebe. Takže vrať svou prdel do auta a odjeď domů!“ přikáže mi. Chvíli mlčím.
„Proč… proč ta změna?“ nechápu.
„Tome, vždyť na tohle jsi čekal takovou dobu. Tak dlouho jsi čekal, až tě někdo bude mít rád a ty jeho. Bill je na tobě absolutně závislý. Copak to nevidíš?“
„Ale proč… co je ti do toho? Proč se o něj najednou tak staráš?“ vydám ze sebe. Už se v tom začínám ztrácet.
„Protože vidím, že jsi s ním šťastný. Myslel jsem si, že máš na něco lepšího a ne že skončíš s děvkou, ale co jsem mohl čekat, když jsem tě přitáhnul do tohohle prostředí, kde jsou zbraně, chlast, drogy a děvky,“ rozhodí rukama. Jenomže tohle je právě kvůli Billovi. Kdyby tam byl, mohl umřít. Musím udělat správnou věc. Bez nějakého dalšího slova se otočím a jdu k autu. Robert za mnou ještě něco volá, ale nevnímám ho. Nastartuji a vyjedu.
Čím rychleji jedu a jsem blíž k Albertovu sídlu, tím větší vztek mám. Chci ho rozstřílet skrz na skrz, a pak mu krájet části těla, které bych házel do ohně. Nesnáším toho zmrda, nesnáším!
Prudce zabrzdím před jeho vilou a vylezu z auta. Ani se neobtěžuji tím, abych zavíral auto, natož ho zamykal. Přeskočím branku a přes trávu dojdu až k domu, kde stojí dva namakaní chlápci, jeho gorily. Můj výstup na scénu byl tak absurdní a rychlý, že ani nestačili nic udělat.
„Chci okamžitě mluvit s Albertem,“ zavrčím.
„Ale to…“ Žádný ale. Mně nikdo odporovat nebude. Vytáhnu zbraň, nabiju a dřív, než se stačí vůbec nadechnout, toho menšího střelím přímo do hrudi. S hlasitým zakvílením spadne na zem, kde se začne cukat a lapat po dechu. Trefil jsem průdušky. Skvěle. Druhý chlap okamžitě začne vytahovat zbraň, ale to už nabiju a střelím ho přímo do hlavy. Další proud krve. Jen si otřu obličej od krvavých kapek a kopnu do dveří. Nic.
„Kurva!“ zařvu a znovu do nich pořádně kopnu. Musí tam mít alespoň 5 zámků. Vytočeně se rozhlédnu, až mě zaujme okno. Fajn. Přejdu k oknu, rozbiju ho loktem, a pak se nasoukám dovnitř. Opráším se od střepů a chvíli jen stojím a poslouchám. V celém domě je tma a ticho.
„Vylez, ty zmrde!“ zařvu. V druhém patře uslyším nějaké kroky. Okamžitě se bezmyšlenkovitě vydám do druhého patra. Nemyslím si, že by tu byl někdo další. Tohle není žádný senátor, aby měl v celém domě ochranku. Je to jen zazobaný zkorumpovaný hajzl, co sotva umí držet zbraň. „Tak se ukaž, ty tlustý prase! Kde seš?!“ zakřičím. Byl jsem si vědom, že se nechovám jako člověk, ale v tu chvíli mi to bylo upřímně jedno. Toužil jsem jen po krvi a po tom, abych si mohl kopnout do jeho mrtvého těla. Pomalu nabiju zbraň a po špičkách se vydám domem.
„Házet lidem do klubu zápalný lahve ti přijde normální? Bavíš se? Přijde ti normální krást lidem prachy? Nejsi nic než jen zkorumpovanej zmrd! Zahráváš si s nesprávnými! Vylez a zabiju tě rychle!“ křiknu po patře a strčím nohou do dveří. Ty se pomalu otevřou. Ale když nakouknu, neuvidím nic než prázdnou postel. Takže musí být někde jinde.
Chci zase vyjít na chodbu, ale najednou mě něco píchne do zad.
„Anebo zabiju já tebe,“ ozve se hlas za mnou. Ovšem… nezní tak jistě ani rozzuřeně jako můj. Zní vcelku… dost vystrašeně. Musí to být nějaká větší zbraň, protože má dlouhé hrdlo, co mě nepříjemně píchá do zad. Tome, Albert je amatér a ne žádný profík. Stačí jeden rychlý pohyb a tu zbraň mu sebereš, přičemž si ještě stihne sám ublížit. Rychlým pohybem se otočím. Popadnu hlaveň zbraně a odstrčím ji od sebe ve chvíli, kdy akorát vystřelí. Přímo vedle mě se do zdi zaryje kulka a opadá omítka. To už přesáhlo všechny meze.
„Tohle už jsi přehnal, Albi,“ zavrčím. Zděšeně se na mě podívá a začne utíkat. „To si jako myslíš, že mi utečeš?“ zavolám pobaveně a sleduji toho tlouštíka, jak se valí chodbou v modrých spoďárech. Jen se usměju, zamířím a vystřelím. O vteřinu později kulka zasáhne jeho nohu, a on se s hlasitou ránou rozpleskne na zemi. Klidně k němu dojdu a zmařím mu pokus o odplazení se tím, že mu dupnu na záda.
„Tome, nech mě prosím být. Já to vážně nebyl,“ začne fňukat.
„Ty ne, ale někdo z tvých lidí ano,“ štěknu.
„Já nechtěl, ale Robert si to zasloužil! Zničil mi auto a vzal mi zlatý cihly!“
„Těší mě, Kaulitz. To jsem byl já, ty tlustoprde!“ kopnu ho do žeber tak, až uslyším křupnutí, a on se s vykřiknutím přetočí na druhou stranu. „A navíc… my je neukradli. My jsme si je jenom vzali zpátky, když jsi je, ty zkurvysyne, vzal,“ zasyčím na něj.
„Robert mi je dlužil!“
„Ale to mě nezajímá! Máš si to řešit s Robertem a ne házet do klubu zápalný lahve, kde jsou i slušný lidi, ty hovado!“ rozkřičím se znovu. Vzedme se ve mně další vlna vzteku a ucítím, jak mi krev horce koluje v žilách. Znovu ho kopnu do ledviny, abych si vybil ten vztek.
„Au!“ zakřičí. „Tome, nech mě prosím být. Uznávám, že to byla chyba! Omlouvám se!“
„Na omluvy je pozdě. Kvůli tobě zemřelo zbytečně 6 dobrých lidí,“ zaprskám vztekle. „Kde máš kuchyň?“
„Do-dole vedle obýváku,“ vykoktá. On si asi myslí, že když bude spolupracovat, tak ho ušetřím. Pche.
„Super. Aspoň si užiješ pár ran navíc,“ usměju se. Čapnu ho za vlasy a začnu ho za sebou vláčet po zemi.
„Au! Pusť mě! Co chceš sakra dělat?!“ křičí a vzpouzí se.
„To uvidíš. A přestaň sebou, tlouštíku, tak škubat.“ Chytnu ho oběma rukama za vlasy a pozadu ho táhnu po celé chodbě až ke schodům.
„Nemohl jsi, ty vepři, aspoň trochu zhubnout?!“ zavrčím vztekle. Už je celý odřený, jak ho vláčím po zemi, ale to ještě nejsme u konce. Celý zpocený si otřu čelo a vykopu ho do sedu.
„Prosím tě, to bolí. Nech mě prosím být,“ začne zas škemrat a prosebně se na mě podívá. Jen mu věnuji sladký úsměv a pořádně do něj kopnu. S hlasitými ranami a křikem začne padat ze schodů. Když dopadne dolů, už se nehýbe. Jen něco kňučí. S naprostým klidem sejdu k němu, vezmu ho zas za vlasy a dotáhnu ho až do kuchyně. Nechám ho ležet na zemi a jen ho nohou otočím na záda, aby na mě viděl.
„Co chceš… dělat?“ vydá ze sebe.
„Teď si budeme, Albi, hrát,“ mrknu na něj. Vytáhnu ten největší nůž ze šuplíku a kleknu si k němu. „Máš rád ostrý předměty? Já je miluju,“ povzdechnu a začnu mu dělat pěknou rýhu po tom jeho špekatém břiše. Začne vřeštět přes celý barák. A ten křik mě uspokojuje. Po chvíli přestanu.
„V tom klubu dřív dělal jeden člověk, na kterém mi moc záleží. Kdyby tam byl a něco se mu stalo…“ nedokončím větu. Ani nevím, co bych dělal.
„Ale nebyl tam, ne,“ zachraptí a sotva na mě kouká.
„Ano, to nebyl. A to je jediné tvé štěstí. Ale i tak zemřelo plno lidí a jeden člověk mi opravdu přirostl k srdci za tu dobu, co jsem ho znal.“
„Tome, já… omlouvám se. Opravdu mě to mrzí. Už tak jsem si to vyčítal. Chtěl jsem se pomstít jen Robertovi.“
„Na to už je ale pozdě,“ pokrčím rameny. Natáhnu se po sekáčku.
„Co chceš, kurva, dělat?!“ vyjekne.
„Hmmm… zbavím tě těch ohavných prstů, kterými jsi házel tu láhev,“ řeknu zamyšleně a prohlížím si jeho obtloustlé pracky.
„Ale já ji nehodil! Přísahám!“
„Já vím, že ne,“ usměju se na něj. „Ale budeme si myslet, že ano.“ Přichytím mu pevně ruku a i přesto že se cuká, do druhé vezmu sekáček a useknu mu prsty. Okamžitě začne řvát na celou ulici, až mi zalehnou uši. Všude začne stříkat krev.
„Zabij mě. Prosím, zabij mě,“ začne s brekem škemrat. Nějakou dobu ho pozoruji. Obě mé já spolu zápasí. Jen díky tomu, že tam nebyl Bill, se smiluji. Nakonec se natáhnu po noži a prorvu mu ho skrz hruď. Vystříkne na mě další krev a kolem něj se začne dělat obrovská louže červeně.
Jen tak sedím nad mrtvým tělem, v kaluži krve. Na obličeji cítím krev, všechno oblečení mám také nasáklé krví. A cítím se… prázdný.
Tome, co jsi to udělal. Zabil jsi člověka. Trápil jsi ho a mučil. Nejsi člověk. Jsi zrůda! Jsi horší než kdokoli jiný!
Zírám do prázdna. Mám pocit jako bych upadl do hlubokého transu. V hlavě mi běhá tolika myšlenek, že je ani nestačím všechny vnímat. Srdce mi líně bije v hrudi jako by už nechtělo bít. Jako by už nemělo důvod.
Měl bys umřít. Jsi monstrum. Jsi zrůda. Zrůda. Zrůda!
Schovám si obličej skoro celý od krve do zakrvácených dlaní a zavřu oči. Začnu se jen tak pohupovat.
Nezasloužíš si Billa ani jeho city. On je úžasný člověk a ty nemáš v žádném případě právo se ho ještě dotýkat. Jsi odporný monstrum. Nejsi člověk, už ne. Jsi magor, psychopat. Bill si zaslouží něco lepšího. Má být šťastný, má být s někým, kdo ho bude milovat. Musí být šťastný s někým, kdo nikoho nezabíjí. S někým, kdo nemá potěšení ze zabíjení.
Vždyť ses v tom vyžíval! Dělalo ti dobře, když jsi ho mohl mučit a pak zabít! Jsi odpornej! Nechutnej! Chcípni! Chcípni!
Odkryji si obličej a podívám se na tu spoušť kolem sebe. Cítím se prázdný. Mám pocit jako bych ztratil všechno, co jsem měl. A v tu chvíli mi to dojde.
Ztratil jsem svoji lidskost. Už není cesty zpět. Je příliš pozdě.
Když jsem opustil Albertův dům, nasedl jsem jenom do auta. Ani nevím, jak dlouho jsem tam seděl a všechno si znovu přemítal. Byl jsem opravdu mimo. Sotva jsem viděl na cestu. Měl jsem co dělat, abych se udržel na nohou, než jsem došel ke dveřím od bytu. Bylo už opravdu pozdě… spíš brzy. Svítalo.
Zabouchnu za sebou dveře. A ve chvíli, kdy se objeví vystrašený Bill, podklesnou mi kolena a začnu padat k zemi.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: Janule
Panebože…. To je strašný… Nevěřila jsem, že to udělá a on prostě… Doufala jsem, že Roberta poslechne, i když mi ten telefonát nejdřív připadal naprosto nesmysnej a teď.. Ten konec… Nevím, co na to říct… Jenom snad, že doufám, že neudělá žádnou další pitomost, která by se s Billem rozdělila, ale tak nějak cítím, že to přijde :((
Bože můj! To byl humáč! Mám celkem dobrou vizuální představivost a z tohohle mi bylo skoro stejně blbě, jako v povidce Za štěstí zaplatíš, jak tam Nadin vytrhli jazyk a Billovi šťourali v koleni jehlou. Kdo tu povídku nečetl, přes všechny ekloscény, doporučuju.
Ech… To je tak… smutný. Jo. Ani ne tak odporný, jako smutný. Nemějte mi to za zlé, ale Tomovo chování v Albertově domě bylo vážně psychopatický. Doufám, že se z toho nějak, jakkoli, dostane. Že mu Bill pomůže. Takhle to přece nemůže zůstat. Už napjatě očekávám další díl. 😉
Ježíš to je sadista… Saw môže ísť do riti oproti Tomovi 😀 Jakože no mám dosť. Dúfam , že sa spamätá , leo ho osobne zbijem 😀 Idiot je to fakt….
ježiš,kdyb ho aspoň zastřelil rovnou…nebo nejlíp kdyby se na to vykašlal ale zase ten Harry byl fakt hodnej bude tam chybět…jako je to fakt sadista no,doufám že mu Bill dokáže pomoct,že se konečně vzdá týhle špinavý práce…uf,to byl díl O_o
Tak toto mi naprosto sebralo slova a hlas, opravdu jsem něco takového nečekala. Když už se teda Tom vydal k jeho domu, myslela jsem, že přijde, odstřelí ho a nebude to tak hrozný, i když samozřejmě, že je to hrozné, ale to mučení bylo úplně nejhorší. Uvažovala jsem, že tyhle pasáže přeskočím, ale nakonec jsem to neudělala, i když se mi to četlo těžko, to samozřejmě není nic proti autorkám, vedete velice dobrou práci. Je to jenom tím, že já nemám ráda mučení a tyhlety věci, nedělá mi to dobře. Upřímně, je mi Toma po tom líto, věřím, že byl v takové euforii a vzteku, že toužil po pomstě, ani si pořádně neuvědomil, co vlastně dělá. A potom… potom už bylo pozdě a opravdu jak psal, ztratil svoji lidskost, ale myslím, že pořád je ještě cesta zpět. Spolu s Billem… ♥
chudák Tom… je mi ho líto, ale ne, že bych se divila. chápu ho i jeho amok. bude ted asi těžké si získat Billovu důvěru, už předem mi je líto i Billa.
spíš ted nějak nechápu Roberta, nechce se mi věřit, že najednou by byl tak soucitný, ale třeba jo? třeba to s ním tak otřáslo… nevím, co si mám o něm myslet.
PS: hej! co to usekávání prstů? doted jsem tady byla nejmorbidnější já, když Billovi uříznuli prst motorovou pilou, ale tomuhle se říká fušování do řemesla 😀 no co nadělám, byla to prima scéna, tak šup dál 🙂
Oooou.. tak to jsem vážně nečekala.. taky jsem myslela, že tam nepůjde a pojede raději za Billem.. bože.. tak to mě dostalo.. no ale je to krásný, jako vždy..:) i když mě to fakt dostalo.. No prostě nádhera..^^
whoa, masaker! tak tento diel sa mi fakt moc páčil, chvíľami som síce neverila čoho všetkého je schopný, ale čítala som už aj sadistickejšie story takže pohoda xD inak som celkom zvedavá čo Bill povie na to že Tom je zašpinený od krvi a či mu Tom povie od čoho to má.. a dúfam že ten večer mu pekne vynahradí 😉
teda dneska to byl masakr. 🙁 proč jen neposlechl Roberta, vždycky ho poslouchal jak pejsek, tak proč prostě nejel za Billem? nevěřím tomu, že by mu to mohl ještě Bill odpustit. stal se z něj úplně vraždící maniak. teda jak tohle bude pokračovat….
Psala jsem v životě už leccos, ale musím přiznat, že když jsem psala tohohle Toma, nebylo z toho nejlíp ani mně. Ono napsat psychopata neni až tak lehký, i když jsem se snažila. =D
Sama uznávám, že to, co tam Toman předváděl, bylo celkem nechutný, ale nemůže to být pořád jen romantika, ne? =D Každopádně i přesto se vám to líbilo, za což vám děkuju.
Stejně tak děkuju i za nás obě za to, že jste nám stále věrné a i nadále pokračujete ve čtení a komentování. Děkujeme mnohokrát. =)
To je smutný, celkem chápu Toma a jeho nepromyšlené kruté jednání. Chtěl pomstít Harryho. Byl to afekt, jen… chudák, že prostě pak když si to uvědomí, je v pr****… 🙁 ..Tak dál! 🙂
Oh tohle bylo… po předchozím dílu jsem tohle více méně nečekala. Docela morbidní, ale pokud to bylo potřeba, tak to tam muselo být. I když nebudu lhát, ale při tom jak Tom 'vraždil', se mi zvedal žaludek. Usekat prsty a další. Uh. Na tohle mám moc slabej žaludek, bohužel. Nikdy jsem na takový scény nebyla, proto jsem se jim pokoušela pokaždý vyhybat jedním velkým obloukem, ale tuhle povídku mám ráda, a zajímalo mě jak to bude pokračovat, takže jsem se nakonec přemohla a dočetla to až do konce.
Tom měl poslechnout Roberta, a jet za Billem, nic takovýho by se pak nemuselo stát, ale zase by se naskytli možná jiný potíže… i když ty se naskytnou podle mě i tak. Teď jsem ale fakt šíleně zvědavá jak to bude dál. Z Toma najednou takovej vraždící maniak jak psala už Flixo. No… těším se na další díl…