Tell me something I don’t know! 17.

Jürgen se prohnal dveřmi a než jsem si stihl uvědomit, co se vlastně děje, tvrdě mnou praštil o stěnu a přidržel mě pod krkem. Koutkem oka jsem zahlédl, jak se Bill hnul, aby mi pomohl, ale než stihl udělat krok, skončil pod rukama jednoho z Jürgenových pomocníků. Moje dvojče jen přidušeně zakňučelo a všemi silami se snažilo vykroutit z nepříjemně pevného sevření.

Podíval jsem se na Jürgena.

„On s tím nemá nic společného, nech ho na pokoji,“ zavrčel jsem vztekle, ale v mém hlase zazněl i kousek nejistoty. Jürgena jsem osobně teprve teď poznal, ale řeči, které o něm kolovaly, se mi nelíbily ani trochu. V tuhle chvíli jsem si mohl jenom nadávat za to, že jsem se do toho připletl. A při pohledu na Mathiase, který vypadal jako nakopnuté štěně, jsem si byl už úplně jistý, že to byla největší chyba v mém životě.

Jürgen nepatrně pootočil hlavu směrem k Billovi a pousmál se. „Kdepak, tvůj malý bratříček by nám mohl být k nápomoci, víš? A když už jsme tady, proč bychom nemohli odejít se dvěma místo jednoho, co?“

„Co po mně chceš?“ zeptal jsem se a stiskl jsem jeho zápěstí ve snaze ho donutit mě pustit. Bezvýsledně.

Přimhouřil oči, když mi odpovídal.

„Se mnou nikdo vymetat nebude, rozumíš? Dneska v noci jsi měl být jinde a ne mýt vlastnímu dvojčeti záda. Myslel jsem, že o setkání s mou maličkostí stojíš, když si tu práci přijal, ne?“

„Jakou práci?“ ozval se Bill a zpozorněl. Přesně tohle byla chvíle, kterou jsem si přál ze všeho nejmíň. Okamžik, kdy se Bill dozví, že jsem se jenom pitomým telefonátem zapletl s drogovým dealerem a že chci dělat to samé, co on, jenom kvůli penězům. Sakra, ještě jsem nezačal ani podnikat a už mám problémy. To jsem vážně potřeboval.

Zdálo se, že Jürgena Billův pištivý hlas pobavil.

„Tak ty jsi svému bráškovi neřekl o tom našem malém setkání? Tome, od tebe bych očekával serióznější chování,“ hrál si najednou na pana Šlechetného. „Sdělíš mu to ty, nebo se toho mám ujmout já?“

„O čem to mluví, Tome?“ Zdálo se, že Bill je na pokraji zoufalství. Třásly se mu ruce a oči měl doširoka rozevřené. Připomínal srnu, která oslepla ve světlech jedoucího auta, neschopná pohybu.

Snažil jsem se na něho nedívat.

„Jürgene, vezmi si mě, ale jeho z téhle hry vynechej. Když nebude nic vědět, nebude ho nikdo hledat. Nebude v nebezpečí.“

„Tolik stojíš o to, aby se mu nic nestalo? Mathias nám vyprávěl, jakou nepříjemnou chvilku jste spolu v životě zažili. Tudíž vím, že pro něj chceš nový a lepší život,“ zachechtal se. „A já mám strašnou chuť ti to všechno pokazit.“

Stěží jsem ovládal vztek. „Prosím.“

Najednou mě pustil, stejně tak jako Billovo vězení povolilo. „Fajn,“ odsekl Jürgen. „Ale varuju tě – tohle bylo naposledy, jasné? Pokud se zítra večer neukážeš na smluveném místě, dopadne to daleko hůř než jenom nečekanou návštěvou. Tak si dobře rozmysli, co uděláš.“ S těmi slovy se vyklidily z chodby, zabouchli za sebou dveře a chvilinku jsem měl dojem, že tu ani nebyli. Jako kdyby se nic z toho nestalo. Ovšem, můj dojem zmizel hned potom, co jsem se podíval na Billa. Vypadal, jako když se každou chvíli zhroutí. Přiskočil jsem k němu a položil mu dlaně na tváře.

„Bille, už je to dobrý, neboj se,“ mluvil jsem na něj šeptem. „Nikdo ti neublíží, jsem tu s tebou,“ políbil jsem ho na čelo a přitiskl k sobě. Stáhl ramena a stulil se do mého objetí. Chvíli natahoval a tlumeně kňučel, ale vzpamatoval se rychleji, než bych čekal. Podíval se na mě obrovskýma hnědýma očima, vyčkávaje odpověď. Jenže já jsem mlčel.

„Kdo to byl?“ zeptal se ostře, když bylo v místnosti několik minut ticho. Bylo vidět, že strach z leknutí ho přešel a nahradil ho vztek. V pohledu mu poskakovaly nazlobené plamínky. Pokud mu neodpovím, začne vyvádět.

„Nikdo důležitý,“ pokusil jsem se ho odbýt.

Ušklíbl se na mě. „Nikdo důležitý?“ zopakoval. „Nikdo důležitý? Tak málo důležitý, že přišel až sem a málem nás oba přizabil? A o čem to mluvil?“ zasypával mě otázkami, zatímco jsem se vyhýbal jeho vyčítavému pohledu. „Tome, do čeho ses namočil, že si pro tebe lidi chodí do baráku a div z tebe nevymlátí duši?“

„Bill, nepřeháněj,“ položil jsem mu ruce na ramena, ale on je hrubě odstrčil.

„Já nepřeháním!“ zvýšil hlas. „Ale jestli mi neřekneš, co se tady děje, začnu přehánět, a to tak, že si sbalím věci a už mě tady neuvidíš!“

„Přestaň na mě řvát, Bille!“ rozkřikl jsem se a hodně nahlas.

Zmlkl, stáhl hlavu dozadu, ramena k sobě a zůstal se na mě zaraženě dívat. Dotkl jsem se toho nejslabšího místa v jeho duši, když jsem zařval. Věděl jsem to, očekával jsem následky. Ale potřeboval jsem ho nějak umlčet. I když tohle nebylo zrovna to nejšetrnější řešení. Billovi se v očích zatřpytily slzy. Ozvalo se první tiché vzlyknutí.

„Bille, prosím tě, neplač. Nechtěl jsem-„

„Nech mě být,“ odsekl a proběhl kolem mě se sklopenou hlavou, jako kdyby se za svůj páč styděl. Slyšel jsem prásknout dveře od jeho pokoje a cvaknutí klíče v zámku.

Já jsem zůstal sám stát na chodbě v ručníku, v hlavě se mi myšlenky přelévaly jako vlny jedna přes druhou, nedokázal jsem normálně myslet. Najednou mě obemknul pocit, že se mi celý můj svět zbořil na hlavu. A stačilo k tomu jen pár neočekávaně děsivých minut. A co bylo horší? Teď už z toho nemůžu ven. Protože, když se budu chtít vykroutit, může se stát cokoliv, co ublíží mně nebo Billovi. A představa, že by se mému malému bráškovi mělo něco stát, mě doslova bodala u srdce.

Vrátil jsem se do koupelny, navlékl na sebe oblečení a zůstal sedět na vaně, která mezitím pomalu odtékala. Jak byl ten okamžik dokonalý, než se stalo tohle všechno. A místo toho, abychom s Billem byli spolu, jsme každý sám a trápíme se. Měl bych jít za ním a omluvit se mu. Nevím, jestli mou omluvu přijme, ale za pokus to stojí. Neumím se dost dobře omlouvat, vlastně ani nevím, co bych mu měl říct, aniž bych se zmínil o práci, kterou jsem vzal, ale zkusit to prostě musím.

Zaťukal jsem na dveře bratrova pokoje a poslouchal nějakou odezvu. Chvíli jsem neslyšel nic, možná proto, že jsem se nesnažil tak pozorně vnímat okolí, ale když jsem nastražil uši, zaslechl jsem slabé vzlykání, které určitě vycházelo od Billa. Někde hluboko uvnitř mě bodlo svědomí ostrým špendlíkem. Doopravdy jsem to přehnal.

„Bille, prosím, pusť mě dovnitř,“ zkusil jsem to znovu, tentokrát jsem na něho promluvil, aby věděl, že se jen tak nevzdám. „Chci se ti omluvit.“

„Jdi pryč!“ zakřičel na mě zevnitř a v jeho hlase jsem slyšel bolest. „Nestojím o tvou blbou omluvu, strč si jí víš kam a nech mě na pokoji!“

Povzdychl jsem si. Ještě nikdy v životě jsem Billa nezažil takového. Uplakaného, zoufalého a tak rozzuřeného. S jeho slzami vždycky přicházel vztek bez ohledu na to, jaká to byla situace. A v každé takové chvíli jsem nevěděl, co si počít.

Opřel jsem se čelem o dveře. „Moc tě prosím, Bille.“ Skoro jsem měl chuť si kleknout na kolena. „Dovol mi ti to vysvětlit!“

Tentokrát se dveře otevřely tak rychle, že jsem málem ztratil rovnováhu a stáhl Billa s sebou na zem. Objevil se ve dveřích pořád jen v županu, oči měl červené a ještě pořád slzely. Nemluvil na mě, ale křičel. „Co mi chceš vysvětlovat? Že přede mnou máš tajemství? Poprvé v životě existuje něco, co mi nechceš říct! Poprvé! A očekáváš, že přijmu tvoje promiň? Proč mi nemůžeš říct, co se děje?“ zadíval se na mě.

„Mohl bych tě tím ohrozit,“ byl jsem klidný, ale netušil jsem, jak dlouho se dokážu takhle ovládat. Billův vztek se rychle přenášel, skoro jako nějaká hrozná nemoc.

Rozhodil rukama, div mě neuhodil do tváře. „Ohrozil bys mě? To máš problémy se zákonem, nebo o co tu kruci kráčí?“

„Bille, neptej se mě na tohle, já ti nemůžu nic říct, aniž bych se o tebe potom nemusel bát!“ zkoušel jsem zahrát na jeho city. „Dovedeš si představit, jak by mi bylo, kdyby ti někdo ublížil? Kdybych tě ztratil? Mysli, prosím tě, i na to, že bys mohl doplatit na takové věci!“

Zamračil se. „Nehraj mi tu na city, Tome,“ prokoukl moji hru. „Ty prostě nechceš, abych se pletl do věcí, co kterých mi nic není, ale pokud ti někdo šlape na krk, tak je to i moje věc! Jsi můj bratr, chci ti pomoct!“

Díval jsem se do jeho odhodlaného obličeje a srdce jsem měl až v krku. Něco mi tlačilo slova z hrdla, abych mu konečně řekl o tom, co se vlastně děje, ale musel jsem je sám polknout, abych mu tím nějak neublížil. „Prostě mi nemůžeš pomoct,“ řekl jsem nakonec.

„Ani si o té možnosti neuvažoval,“ podotkl zklamaně, ale tichým hlasem.

„Uvažoval, Bille, ale mám tě až příliš rád na to, abych tě vystavil takovému nebezpečí. Musíš se prostě smířit s tím, že ti neřeknu, s čím nebo s kým mám problémy.“

„Tak s kým už víme,“ naklonil hlavu na stranu a jeho hlas zněl nepříjemně kysele. „Tvoji kamarádi nejspíš nejdou pro ránu daleko.“

„Ani pro hlavu,“ zavrčel jsem sám pro sebe. V tu sekundu jsem měl vztek na Mathiase, že se mi o tom vůbec zmínil A taky na sebe, že jsem se do toho pustil s takovou vervou. No, moje smůla, teď se z toho musím sám vylízat.

„Cože?“

„Nic,“ vydechl jsem. „Bille, hlavně mi slib, že se po tom nebudeš pídit.“

„Ale, Tome-„

„Slib mi to,“ přerušil jsem ho. „Budeš mi muset věřit.“

Nakrčil obočí a jeho výraz vypadal tak zničeně. „Jako kdybych ti někdy nevěřil.“

Dotkl jsem se jeho tváře a on mi opřel hlavu o dlaň. „Teď mi budeš muset věřit víc než kdy jindy, Bille. Pokud máme být oba v klidu a v bezpečí.“

„Tome,“ zakňučel potichu moje jméno a zadíval se na mě jako ta zoufalá a slepá laň.

„Slib mi to,“ naklonil jsem k němu hlavu a šeptal jsem. „Jen jedno slovo, prosím.“

Zavřel oči a zdálo se, že odpovědět mu činí problémy. „Slibuju,“ vydechl.