Innocent BawdyHouse II 63.

Tom

„Ne, to je dobrý…“ Šeptnu a radši už budu držet hubu. Všechno, co řeknu nebo udělám, je podle tebe špatně. Tak raději nebudu před tebou dělat a říkat nic. Jestli si myslíš, že ten chlap nám pomůže, máš to mít. Nechám to na něm.

„Ahjoooj, ty kulíííštu…“ Zašišlám a zářivě se usměju, když se Amy začne radostně smát a mává ručičkama i nožkama. „My jsme se dlouho neviděliiiii, co?“ Zachichotám se a přiložím si ji na hruď, hned mi obmotá ruce kolem krku. „Tak co, zlatíčko, chyběl ti tatínek, hm?“ Hladím ji po zádíčkách a něco hezkého jí pořád šepotám. Trochu se odtáhne a sama začne něco žvatlat, dívá se mi při tom do očí a máchá ručkama, jako by mi něco vysvětlovala. Uculím se na ni. „No nekecej! Fakt?“ Zasměju se a ona taky. Trochu ji pošimrám na bříšku, a když se zasměje tím jejím typickým radostným smíchem, vhrknou mi do očí slzy. Dneska už asi po stopadesáté. Nechtěně vzlyknu a Amy mi začne malinkýma ručičkama plácat po obličeji, jako by mi ty slzy chtěla setřít. Ze srandy udělám, že je chci kousnout, tak se trochu vyděsí, ale hned, jak se zasměju, se tomu začne smát taky. Jsem s ní tak strašně rád.

Bill

Koukám na ně oba, musím se pousmát. Jana už je doma, tak si sednu na lavičku, co je před domem. Není mi dvakrát dobře, pár dnů už se mi točí hlava. Tom si s malou hraje, tulí se. Líbí se mi na ně koukat. Sedím tam tak 20 minut, než malá začne být protivná. Začne popotahovat, natahovat se střídavě po mně a pak zase na jinou stranu. Během pár minut začne ječet. Vstanu. „Asi je unavená,“ řeknu a vezmu si ji od Toma. Chvíli se mu dívám do očí, ale malá sebou mele, tak jdu blíž ke vchodovým dveřím.

“ Chci s tebou mluvit, počkáš na mě, než uložím malou?“ Tom přikývne, tak si odemknu a jdu s ní rychle nahoru do Janina bytu. Jen malou přebalím, uložím a ještě než usne, odcházím. Jana mi ji pohlídá. Seběhnu dolů a Tom se opírá o moje auto. Když mě zahlédne, popojde pár kroků ke mně. „Je tady kavárna kousek, tak 15 minut pěšky. Můžeme si jít sednout tam.“

„Dobře,“ řekne Tom a čeká, kterým směrem se vydáme. Jdeme možná trochu dýl, ale nevedeme výřečný rozhovor. Každý jen občas prohodí nějakou větu, nejčastěji okolo malé. Když tam dojdeme, je kavárna skoro prázdná. Za dvě hodiny zavírají, ale to je ještě dost času. Sedneme si k malému stolku naproti sobě. Dám si latté, když servírka odejde, chvíli mlčím, pak se podívám na Toma. Nadechnu se a spustím.
„Co ti bylo?“ zeptám se, ale Tom na mě nechápavě kouká. „N-no, já myslím v nemocnici? Bylo to něco vážného? Je to už v pořádku?“

Tom

Musím se usmát, když se zeptáš.

„Měl jsi o mně strach?“ Zazubím se celkem radostně a chytnu tě na stole za ruku. Když se trochu zašklebíš a chceš mě pustit, chytnu tě pevněji oběma rukama. Už jen mírně se pousměju a dívám se ti upřímně do očí. Jsem rád, že ses zeptal, už to vypadalo, že ti to bylo jedno. Takhle aspoň vím, že ti na mně opravdu záleželo a snad pořád záleží. Podívám se do stolu a začnu si detailně prohlížet podivný květinový vzor.

„No, já…“ ani to nedořeknu a ta hezká holka ti přinese to tvoje kafe. Já nic nechtěl, ale teď toho lituju, vypadá to parádně. Polknu, když se zoufale dívám na to, co ti přinesla, a radši potom odkloním pohled na krásný kulatý zadek té holky. Bože, tak strašně dlouho jsem s nikým nebyl… Hned se potom ale zase podívám na tebe a pokračuju.

„Víš, hned jak jsi odjel… já… zkolaboval jsem, někdo mi zavolal sanitku.“ Podívám se ti smutně do očí, abys pochopil, jak mě mrzí to, že jsi mě tak nechal… i když jsi to nejspíš nemohl vědět. Nadechuješ se, že chceš něco říct, ale hned pokračuju, abych tě zastavil.

„V nemocnici jsem byl asi týden, prvních pár dní připojený na dýchacích přístrojích a kontrolovali mi funkce mozku. Bylo to, no… celkem špatné.“ Podívám se ti do očí. „Pak když jsi tam ty přišel, už jsem byl celkem v pořádku, ale ještě mě nemohli pustit kvůli nějakým výsledkům testů. Celkově jsem ani vlastně nepochopil, co mi bylo, ale bylo to následkem toho otřesu mozku. Prostě něco s hlavou…“ Zakroutím hlavou a trochu se pousměju. „Vlastně bych měl být aspoň měsíc v domácí péči a na nemocenské, ale práci nemám, takže je to jedno.“ Pokrčím rameny. „Jenom se nemám stresovat a být v klidu…“ Usměju se na tebe. Snad ti nedojde, že bych tady s tebou teoreticky vůbec neměl být a taky bych neměl navštěvovat žádného psychouše. Sám to moc dobře vím, ale kvůli tobě to klidně obětuju, obětuju i sebe, pokud by to tak mělo být. Hlavně, ať už se to vyřeší a ať už jsem s tebou a malou Amy.

Bill

Trochu upiju ze svého latte. Podívám se na tebe.

„Mrzí mě to,“ řeknu tiše a zase sklopím hlavu. Chvíli přemýšlím nad blbostmi, pak se na tebe znovu podívám. Malou chvíli se ti dívám do očí, pak svůj pohled zabořím do svého kafe.
„Nemusíš tam chodit,“ šeptnu a vidím, jak se na mě koukáš. „Teda, myslím zítra. Zavolej mu a radši odpočívej.“ Tom jen zakroutí hlavou, jakože ne. Začnu si hrát se svými prstýnky.

„Vždyť máma se o tebe dobře postará. U ní se máš dobře,“ řeknu tiše, ale dostatečně silně, aby mě Tom slyšel.

Zrovna včera jsem jel k mámě. Tušil jsem, že tam Tom bude, přesto jsem doufal, že by mi mohla máma aspoň napsat sms. O nic nešlo, ale když jsem je viděl… Když jsem je oba viděl v kuchyni, jak se smějí, říkal jsem si, že je jim líp i beze mě. Vykládali si a přitom rozhazovali rukama. Máma je taková pořád… Byla taková pořád, snad kromě chvíle, kdy řešila rozvod s naším tátou. Ona je usměvavá a nekonfliktní. Ale Toma jsem už tak dlouho neviděl. Byl uvolněný, bezstarostný a smál se. To nebylo nic předstíraného. To už za ty roky poznám. Nevím, jak dlouho jsem se na ně díval, ale když jsem zatřepal hlavou, byl jsem celý mokrý. Stejně tak zatřepu hlavou i teď u stolu v malé kavárně. Ještě se mi v hlavě vytrácí obraz, jak jsem smutně odcházel, ale to už se znovu plně soustředím a koukám na Toma. Chci se nadechnout a něco říct, když mi ta servírka přinese účet, že za pár minut zavírají. Zaplatím to a podívám se na Toma.
„Zavezu tě k mamce,“ Tom ale říká, že ne, že půjde pěšky. „27 kilometrů?“ pozvednu obočí. To zase navrhne, že si vezme autobus. „Nechceš jet se mnou v autě?“ zeptám se rovnou. Tom jen kývne a jdeme k autu. Nastoupíme, jedeme a přes ticho slyšíme cestu, která nám ubíhá pod koly.

Tom

Celou cestu oba mlčíme, ale do půl hodinky už jsme před domem… Zaparkuješ u kraje silnice a vypneš motor. Jako bys mi tím dával znamení, že ještě nechceš odjet. Pootočím na tebe hlavu, ale ty jenom zíráš dopředu a svíráš v rukou volant.

„Bille?“ Šeptnu a lehce tě rukou pohladím po rameni.

„Hm?“ Jenom broukneš a pustíš se volantu, ale pořád se na mě nedíváš.

„Koukni se na mě…“ Zašeptám tiše a jemně tě začnu po tom rameni hladit. Druhou rukou si odepnu pás a přiblížím se trochu víc k tobě. Když na mě otočíš hlavu, trochu se pousměju. Když mi lehce usměvavý výraz opětuješ, neodolám a přitáhnu se úplně k tobě, jemně tě políbím. Nespolupracoval jsi, ale ani jsi mě od sebe neodstrčil.

„Billy…“ Šeptnu a dívám se ti zblízka do očí. Chceš něco říct, vidím, jak jsi trochu pootevřel rty a nadechuješ se, ale využiju toho a znovu tě políbím. Už se mi dostane tvé odpovědi, začneš mě také líbat, po pár vteřinách spolu proplétáme jazyky. Může to vypadat, že se líbáme dravě a lačně, ale naše polibky jsou pomalé a táhlé, hlavně zamilované – alespoň pro mě, prožívám to. Když mi ruku položíš na stehno, odepnu tvůj pás a chytnu tě za pas. Když se na malou chvilku odtáhnu, abych popadl dech, prohlédnu si tvoji lehce načervenalou tvář.

„Tolik mi tohle chybělo… miluju tě, Billy…“ řeknu nejtišeji, jak to jde a znovu s tebou spojím své rty. Líbáme se a chci se přiblížit blíž k tobě, ale nejde to. Sám převezmeš moji prvotní roli, přelezeš přes páku a střed auta a posadíš se mi na klín. Hned tě chytnu za hlavičku, aby ses náhodou neuhodil. Zachichotám se a ty se taky zářivě usměješ. Znovu se začneme líbat, tentokrát už opravdu dravěji. Ruce položím na tvůj zadek a hladím tě po něm krouživými pohyby…