Indian’s dream 2.

Billy trošku nakrčil nos, když ho na něm začaly jemně šimrat první hřejivé paprsky slunce, které se statečně prodraly skrz listy, aby zanechávaly na zatím ještě spící tváří zlatavá, teplá prasátka. Hravě dováděly na kůži, dokud chlapec nespokojeně nezakňoural, a ve chvíli, kdy paprsky dotančily až na jeho husté řasy, konečně rozlepil svá hnědá kukadla.

Napřed měl tendenci prudce vyskočit, když zjistil, jak už je pozdní ráno (většinou vstával ještě před východem slunce, protože obdivoval barvy, kterými ranní žhavá koule zaplavovala celou krajinu) a že je na neznámém místě, ale pak se uklidnil. Poté, co bystrým zrakem přejel okolí, zavřel oči a zasoustředil se, načež se úlevně pousmál. Krom nějakého toho hmyzu, sem tam ptáků, byl tady naprosto sám.

Vylezl zpod křoví a jeho kroky hned vedly k potůčku, aby zahnal žízeň a opláchnul asi obličej. Chladivá voda byla hodně osvěžující, a když si bříšky prstů a dlaněmi promnul obličej, usmíval se na všechny strany, i když vlastně neměl na koho, a jak mu přes úsměv z obličeje skapávala voda, vypadal docela legračně a roztomile. Nebyl tady však nikdo, kdo by to dokázal ocenit, a on si toho ani nevšímal. Zvesela téměř dotančil ke svému vaku a vytáhnul jednu placku. Do masa kousnul jenom asi dvakrát, aby mu déle vydrželo a placku chroupal tak pomalu, jak jenom mohl, aby i z co nejmenšího množství jídla dokázal vytěžit co nejvíce živin. Po jídle se znovu napil, a ačkoliv věděl, že by se měl pomalu vydat dál, jemu se nechtělo. Bylo mu tady moc dobře a nebyl časem vůbec nijak vázaný. Tak proč si tady ještě chvíli neposedět?

Najednou však zaslechnul zvuk, který ho okamžitě vystřelil na nohy. Měl pocit, jako by z dáli zaslechnul tlumené zaržání! Rychlostí blesku, nikým neviděn a neslyšen, si sbalil věci do rance, hodil si jej přes rameno a ostražitě se vyplížil až ke kraji lesíku, směrem po proudu potoka. Rozhlédl se, začal očima propátrávat pláň před sebou…

Srdce mu poskočilo a dech se na chvíli absolutně zatajil, když přibližně na půl cesty mezi ním a horizontem spatřil stádo koní. Nemohl spustit oči z té nádhery! Částečně se ztráceli v ranním oparu, když se ladnými kroky blížili k potoku, aby se napili. Jejich různobarevnou srst zdobily pestré skvrny v pravidelných i nepravidelných obrazcích a znacích. Hřívy a ocasy měli kratší a docela řídké, aby se jim nezamotávaly v křovinách při toulání se divočinou. Nozdry a okolí tlam měli růžové a jemně skvrnité, kolem očí jim svítilo bělmo. Byli sice menšího vzrůstu, ale statnějších postav, s dokonale stavěnýma nohama.

Billy nemohl ani uvěřit tomu, že našel zrovna tyhle. Mladí lovci se většinou vraceli s koňmi, kteří byli větší, robustnější, hranatější, s delšími a hustšími hřívami i ocasy, bez puntíků na nozdrách a bez viditelného bělma, s velikánskými rezatými, hnědými či černými fleky na bílé srsti. Ti se totiž potulovali ve větších stádech a jejich odchyt byl snazší, protože většinou byli nakřížení s koňmi, kteří utekli bělochům a zdivočeli, přesto v nich však trochu zůstávaly vlohy pro domestikaci.

Ale ten, kdo si přivedl menšího puntíkatého koníka, ten v očích ostatních mnohem víc stoupl. Puntíkaté zbarvení bylo pro Indiány mnohem atraktivnější, navíc se i lépe maskovalo, když byli na lovu. A hlavně… tihle koníci se dali mnohem hůř vystopovat a byli mnohem plašší. Ale kdo už si jednou získal náklonnost tohohle zvířete, tak měl jistotu, že mu kůň zůstane oddaný až do posledního dechu, ne jako ti s flekama, kterým bylo relativně jedno, kdo na nich sedí, protože otrocky poslouchali každého, kdo to s nima aspoň trošku uměl.

Na okamžik se zarazil. Věděl, že teď nesmí udělat chybu. Musí se dostat ke koním co nejblíž nepozorovaně, ale přitom ne tak, aby se najednou vynořil jenom kousek od nich a oni se ho pak lekli, kdyby mu utekli, čekalo by ho zase několik dalších hodin, ne-li rovnou dní, než je znovu vystopuje.

Nepozorovaně se mu povedlo dostat se přibližně do půli cesty mezi stádem a lesíkem. Nahrávala mu poměrně vysoká tráva, jeho neslyšná chůze, kterou se vždycky uměl připlížit jako duch, i to, že mírný vánek vanul směrem od stáda k němu, takže pokud neudělá žádnou chybu nebo se nestočí vítr, nemají šanci se o něm dozvědět. Když však mírně překročil půlku trasy, která ho od nich oddělovala, věděl, že už se nemůže déle skrývat. Zvířaty nezpozorován, vyplížil se až k potoku a tam usedl na běh. Koním naoko nevěnoval sebemenší pozornost, koutek jeho oka však po nich bedlivě pokukoval.

Jakmile vůdčí hřebec spatřil kousek od nich neznámý, nehybný bod, prudce pohodil hlavou, přitisknul uši ke krku a dupnul zadní nohou. Všichni koně okamžitě zbystřili, několik jich dokonce odcválalo o kousek dál.

Billy se však ani nehnul. Oči upínal do prázdné dálky, ušima však slyšel každičký zvuk. I to, jak po nějaké době, kdy byl očividně zkoumán nedůvěřivými pohledy i nozdrami, které se snažily zachytit jakýkoliv podezřelý pach, se koně relativně uklidnili. Věděl to, přesto se ale ani nehnul a věděl, že se nebude smět hnout ještě několik hodin, aby si stádo, kterému se tady u vody docela líbilo, na něj relativně zvyklo. Vypadalo to, že koně asi ani nikam nepotáhnou, protože v tomhle letním počasí bylo pro lidi i zvířata těžké najít někde zdroj vody, a k tomu svěží sytě zelenou pastvinou, vždyť jak mrtvě vypadala planina, kterou se vlekl posledních několik dní.

Pousmál se a po několika hodinách strnulosti v perném slunci se přeci jen poodvážil malilinko otočit hlavu, aby se na koně mohl nenápadně podívat… a srdce mu pokleslo až kdoví kam, když najednou spatřil přímo za sebou stát velikého vůdčího hřebce. Asi musel usnout mikrospánkem, když neměl sebemenší ponětí, že k němu kůň vůbec přicházel. Krve by se v něm nedořezal. Samozřejmě první, co ho napadlo, bylo sáhnout po stočeném provazu, který mě ve svém vaku. Ale kdyby to udělal, tak by v tom lepším případě stádo uprchlo… a v tom horším by ho mohl hřebec dokonce i napadnout.

Začal poněkud zrychleně dýchat, protože to vypadalo, že se k něčemu podobnému bude schylovat i teď. Hřebcovy uši byly přilepené ke krku, bělmo jako by vyplňovalo celé oko. Pysky občas poodhalily zuby. Nebyly tak ostré jako u šelem, přesto, kdyby chňapl, by určitě dovedly bolestivě ublížit. Hřebec se k němu krok po kroku blížil víc a víc, čím byl blíž, tím vypadal výhružněji.

Zastavil se jenom pár centimetrů od Billyho. Chvíli se ani jeden z nich nehnul, jenom si upřeně hleděli do očí. Billem zmítal strach, nicméně statečně ho nedával najevo a oplácel hřebcův pohled. Kůň vykulil oči ještě víc. Prudce pohodil hlavou. Cvaknul zubama po chlapci, ale jenom jeho směrem, ne vyloženě na jeho tělo, aby mu ublížil. Zadní nohou několikrát prudce celou svojí vahou dupnul do země, až písek odletoval na všechny strany a zkalil na chvíli vodu v potoce.

Mladý Indián se ale ani nehnul, i když mu bylo jasné, že je v tu chvíli vydán koni na milost a nemilost. Byl absolutně bezbranný, přesto se nepohnul ani o píď, jenom na krásného hřebce koukal a krom strachu se v něm mísil i neskonalý obdiv. Kromě dokonalé stavby těla měl kůň i fantastické zbarvení. Byl celý šedivý, ale ne jednolitě. Hlavu měl téměř černou, s výraznou bílou hvězdou a pár rozvířenými bílými chloupky kolem ní. Na krku barva přecházela v šeď, plece už měl úplně světlounce šedivé, na nich byly skvrny asymetrických tvarů, menší i větší z tmavých až černých chlupů. Všechny čtyři nohy měl až po kolena černé, ale zatímco přední přecházely do světlého zbarvení plecí, zadní pokračovaly v temně šedivé, skoro černé až na zadek, který byl úplně černý a na něm nespočet droboučkých bílých puntíků. Na bocích se mu černá ze zadní části těla a světlá z přední části těla míchaly a tvořily tak skoro metalický nádech. Byl vskutku nádherný. Hříva i ocas byly černé.

Neodolal a začal tiše šeptat obdivná slovíčka. Neodvážil se sice k němu natáhnout ruku, kůň by se ho mohl leknout a mohl by utéct, ale šeptal a slova se postupně změnila v tajuplně znějící píseň.

„Šunka wakan mani pé, šunka wakan mani pé, ooo mani pé, šunka wakan mani pé…*“

Hřebec znovu dupnul, ale jeho dupnutí nebylo už tak silné a agresivní. Pysky měl pevně semknuté, ale už neodhaloval zuby, a jeho uši už nebyly tak moc silně přitisknuté ke krku. Přesto se tvářil značně nedůvěřivě. Tichoulinký zpěv ho ale čímsi nutil nedávat najevo svou nenávist. Natáhnul svou hlavu ještě blíž, Billy ucítil nečekané teplo, jak mu kůň dýchl do obličeje horký vzduch z nozder. Na chvíli okouzleně zavřel oči, zapomněl i zpívat…

…a když je znovu otevřel, hřebec už se popásal o mnoho desítek metrů dále, trošku stranou, ale stále u svého stáda, které hlídal.